Židům 10,26-27 Neboť jestliže dobrovolně hřešíme poté, co jsme přijali jasné poznání pravdy, nezůstává již více oběť za hříchy, nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který bude stravovat odpůrce.
Co text říká mně osobně? Nikdo mne nemůže soudit, dokonce ani já sám sebe, ale Pán. Jak se vyrovnat s myšlenkou, že Františkův řád byl a je řád kajícníků. Jsem opravdu kajícník? Je to důležitá osobní otázka pro každého z nás. Jak vnímám já osobně kajícnost. Nezneužívám někdy Boží milosrdenství? Uvádím s bázní a chvění ve skutek své setkání s Pánem a spasení? Ještě stále bojuji sám v sobě, abych svoji pouť s Kristem dokončil, abych zachoval víru? V názoru na kajícnost se budeme jeden od druhého lišit svojí osobností, mírou zralosti, svými osobními zážitky. Všichni se potácíme na své pouti, odmítáme se zastavit, když padneme znovu se zvedáme. Ale každý jinak.
V listu Židům se odráží diskuze mezi svobodným přístupen do boží pravé svatyně (10:19) a vědomým scházení z cesty Kristovy Lásky(10,26-27) V textu se odráží diskuse uvnitř tehdejší církve, zda je možné, aby se ti, kteří odpadli od Krista, znovu do církve vrátili. Tento text býval různými denominacemi církve zneužíván k odsuzování lidí, k jejich vylučování z církve k odmítání jejich návratu, k posuzování jejich pokání. Ale dle mého názoru zůstává svobodný přístup do svatyně a osobní odpovědnost. Církev má v textu odpovědnost za službu pastorační (10:24-25) povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům 25a neopouštějme naše společné shromáždění