Manželé Šenkýřovi
Možná jej někteří znáte. Žije s manželkou ve městě Žďár nad Sázavou uprostřed Čech. Jirka je v řádu 24 let. Sloužil v sekulárním řádu už v první prozatimní národní radě spolu s Františkem Reichlem a to jako zástupce ministra a později v roce 2010-2015 jako formátor a potom jako ministr. Při revoluci 1989 se angažoval v OF a od konce roku 1990 je členem KDU – ČSL. V letech 1990 – 1996 byl místostarostou Žďáru nad Sázavou, poté šest roků senátorem Senátu Parlamentu ČR. Mezi roky 2003 -2015 jsem působil v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Můžete jej znát z TV Noe nebo z pracovní komise biskupské konference. Dodávám ještě informace z knihy Kronika řádu – 100 let: Připravil první statut SFŘ v ČR, schválené v roce 1996, byl hlavním spolutvůrcem pastračního listu čs. Biskupů Pokoj a dobro (1999) o sociální problematice v současné době. Byl prvním redaktorem Zpravodaje národní rady a dodnes do něj přispívá.
Jiří má celý život obětavou podporu své manželky. Proto se ptám na její curiculum vitae:
Marie: Narodila jsem se v roce 1953. V Brně jsem vystudovala lékařskou fakultu, obor stomatologie. Jako zubní lékařka jsem pracovala 30 let, většinou na zkrácený úvazek. Do práce jsem chodila i od úplně malých dětí, ale do jeslí jsme děti nedávali. Manžel chodil na odpolední směny, občas hlídaly babičky. V letech 1978 – 1982 jsme postavili rodinný dům. Toto období bylo velmi náročné, ale byli jsme mladí. Vychovali jsme spolu pěti dětí a radujeme se ze třinácti vnoučat
Jiří tebe chrakterizuje mnoho zájmů. Abych tě nezazěžoval vzpomínáním přečtu ti jak tě charakterizovali v rozhovoru pro pracovní skupinu pro sociální otázky při české biskupské konfernci v roce 2020:
Jiří jste mužem mnoha zájmů, teoretických i praktických. Vystudoval jste elektrofakultu, obor technická kybernetika, pracoval jste v tomto oboru ve Žďárských strojírnách a slévárnách. Za komunismu jste sledoval teologickou literaturu, dr. Zvěřina u Vás pořádal teologický seminář. Pak přišla revoluce a všechno se změnilo. Odešel jste z fabriky do veřejné správy a posléze do vysoké politiky. Stal jste se senátorem Parlamentu ČR. Působil jste v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jste praktickým ekologem: postavil jste několik rybníků, pečujete o kousek krajiny na Vysočině, chováte včely. Neodbytně a v různých záležitostech oslovujete výše postavené osoby, píšete představitelům církevní hierarchie, poukazujete na problémy, domáháte se řešení. Nedávno jste vystudoval na Institutu Jana Pavla II. nauku o rodině.
Čím jste podle Vás především?
Především jsem manželem, otcem pěti dětí a dědečkem třinácti vnoučat. Od okamžiku, kdy jsem ve strojírnách vedl generální stávku a až do odchodu do důchodu to manželka neměla se mnou snadné. Politika znamená, že člověk prostě není doma. S manželkou jsme členy Sekulárního františkánského řádu, což znamená (řečeno slovy naší Řehole) přecházet od evangelia k životu a od života k evangeliu. Považuji se za odcházejícího politika, který sem tam někde promluví a něco napíše. A jak už jste se zmínila, jsem ekolog, který se trápí otázkami okolo klimatické změny. Kácím kůrovcem napadený les, sázím nové stromky, zkouším jiné využití drenáží, chytám včelí roje. (rozhovor vedla Lucie Kolářová – https://www.socialninauka.cz/archiv/archiv-rozhovoru/archiv-rozhovoru-2020/pochopit-ze-nam-jde-o-vztahy-jiri-senkyr)
Nyní otázky k vám oboum, abychom poznali i vaše rodové zázemí:
V jakých rodinách jste vyrůstali?
Marie: Dětství jsem prožila v malé vesnici na Vysočině. Moji rodiče, jako jedni z mála, nevstoupili do JZD. Museli kvůli tomu snášet útrapy, ale snášeli je statečně a s humorem. Na poli jsme pracovali každý všední den, a tak jsem od malička byla v krásné přírodě, na poli nebo v našem lese. Se svými čtyřmi sourozenci jsem prožila pěkné dětství. Ve škole v naší třídě chodili do náboženství skoro všichni. Do Pionýra jsem nechodila jen já, což vadilo soudružce učitelce, ale mně ne.
Jiří: Byli jsme tradiční katolická rodina. Vyrůstal jsem na okraji Brna ve farnosti Tuřany. Druhým mým „domovem“ byl Bohdalov, kde byl můj strýc Vlastimil Šenkýř farářem (v letech 1953 – 1986). Jezdil jsem tam od dětství. Duší fary byla „teta Marie“, farní hospodyně, sestřenice mojí maminky. Farou prošly ročně desítky lidí z celého Československa. Tam někde jsou kořeny mojí náboženské výchovy.
Byl někdo v rodině františkánským terciářem?
Jiří: Členem Třetího řádu sv. Františka nikdo z blízké rodiny nebyl. Tradovalo se, že moje praprateta byla členkou Třetího řádu, byla svobodná, pracovala jako dělnice a bydlela v nějakém brněnském klášteře. Celý život šetřila na pouť do Svaté země, kterou uskutečnila v roce 1910 s brněnskou diecézí. Ještě jsem věděl, že můj prastrýc jezdil každoročně k brněnským kapucínům na Porciunkuli.
Marie: Členem Třetího řádu sv. Františka byl můj strýc Josef Mokrý, farář v Ronově nad Doubravou. To jsem se dozvěděla až po revoluci. To už byl starý, ale ještě se zapojil do obnovy řádu.
Proč jste se rozhodli vstoupit do SFŘ?
Jiří: Jeden žďárský kamarád mi v roce 1987 nechal opsat Řeholi SFŘ. Řehole mne oslovila, znal jsem ji nazpaměť. Zářila v ní věta: „ze života k evangeliu a od evangelia k životu“. Když jsem projevil vážný zájem o řád, kamarád mi zprostředkoval kontakt na o. Metoděje Sládka OFMCap., který se mne ujal a připravil na vstup do SFŘ. Přijat jsem byl v létě 1990.
Marie: V mládí mne oslovil chvalozpěv sv. Františka na stvoření a také kniha F. Jammes: Román zajíce. Celý život žijeme v přirozené skromnosti, jídlem neplýtváme. Vždyť papež František říká, že kdo vyhazuje jídlo, krade ho ze stolu hladovějících. Kupujeme jen to nejpotřebnější (až na ty knihy). Po revoluci jsem podle možností občas chodila do našeho žďárského společenství SFŘ. Pravidelně k nám dojížděl br. Česlav Křížala OFM. Velmi si přál, abych se stala členkou. V té době jsem ale nechtěla brát na sebe další závazek. Starší členové postupně zemřeli a toto společenství zaniklo. Do řádu jsem vstoupila v roce 2015 do společenství v Jihlavě. Museli jsme však vysvětlovat dětem, proč nejezdíme raději za vnoučaty.
V čem byl pro tebe důležitý vzdělávací Františkánský institut?
Institut františkánských studií (IFS) nabízí formaci bratřím a sestrám všech františkánských řádů a kongregací, členům Sekulárního františkánského řádu, ale i všem křesťanům, kteří mají hluboký zájem o tuto spiritualitu… Poslání IFS spočívá tedy v tom, abychom pomohli našim posluchačům poznat krásu a hloubku františkánské spirituality, aby duch sv. Františka z Assisi přinášel pokoj a dobro celé Církvi i všem lidem dobré vůle. V současné době pomalu končí svojí mnohaletou činnost.
Po celý život jsem měl možnost studovat soukromě teologii a byl v kontaktu s významnými osobnostmi církve (biskupové Stanislav Krátký, Josef Hinterholzl, kněží Josef Zvěřina, Ladislav Kubíček, Pavel Kupka, manželé Lenczovi z Bratislavy a další). Františkánský institut mi umožnil trochu systematicky si vzdělání uspořádat. Velkým přínosem byly pro mě přednášky Ctirada Václava Pospíšila o trinitární teologii. To mne přivedlo k hlubšímu chápání manželství. Teď prožívám skutečnost, že manželství je nejvěrnějším obrazem Boží Trojice, mnohem větším než všechny traktáty, obrazy a sochy v našich kostelích. Po Františkánském institutu jsem měl možnost studovat na Institutu Jana Pavla II tříletý kurz o manželství a rodině.
Marie: Na institut do Prahy jsem nejezdila, protože mě potřebovaly děti a vnoučata. O to s větší radostí jsme s manželem jezdili na studia o manželství a rodině na Vranov u Brna.
Jak vidíte další budoucnost řádu?
Jiří: Dlouholetý tahoun řádu, František Reichel, říkával, že řád u nás vymře. Hádal jsem se s ním, že to tak nebude… Znamená to poslechnout rozhodnutí generální kapituly z roku 2008 konané v Budapešti, abychom vyšli ze zákristií. Ježíš vyzýval své učedníky, aby četli znamení doby. Od té doby je tato výzva stále opakována „a nic“. Papež František připomíná, že „neprožíváme epochu změn, ale změnu epochy“. Staleté pojetí křesťanství odráží pohanské náboženství: když budeme sloužit bůžkům, ti nás odmění. Též židé se snažili plnit Zákon. Ježíš přišel tuto mentalitu změnit. Učí nás, že Bůh je milosrdný Otec, který nás miluje jako první. Bůh nás posílá sloužit lidem kolem nás. Nejsilněji to vyjadřuje pětadvacátá Matoušova kapitola: „měl jsem hlad, měl jsem žízeň,…“.
Toto poslání vyjadřuje slovo „sekulární“. „Sekularita není synonymem pro světskost, ale je rozměrem církve, která je povolána sloužit a svědčit o Božím království v tomto světě“ (řekl papež František 11. ledna 2024). Mnozí naši členové nechtějí být „sekulární“, ale „jako řeholníci“. Možná je tak i někteří duchovní asistenti vedou…
Je zvláštní, že obdivovatelé sv. Františka přehlédli, že jej sv. Jan Pavel II prohlásil za patrona ekologů. Svět je zasažen klimatickou krizí, všude se hromadí odpady a jedovaté látky zamořují prostředí, vymírají tisíce rostlinných a živočišných druhů, svět je na pokraji války. Ale o františkánech není slyšet, že by jim to vadilo a že by se angažovali v záchraně Planety.
Marie: Nyní jsme členy společenství Brno – kapucíni. Zdá se, že tam probíhá obnova řádu. Novými členy jsou mladí manželé a hlásí se další zájemci. Nám společenství pomáhá tím, že umožňuje online přístup.
Co byste nám řekli k nemoci, se kterou v posledních letech žijete?
Jiří: Na podzim 2020 mně diagnostikovali mnohočetný myelom. Nemoc spočívá v tom, že nemocné bílé krvinky produkují paraprotein, který poškozuje kosti, zejména obratle a žebra. V breviáři čteme z proroka Habakuka: „kostižer mi vniká do kostí“. Od roku 2000 se daří prodlužovat život nemocných, nyní se uvádí střední doba dožití osm let. V prvním období nemoci jsem se musel vypořádat se skutečností, že zemřu. Zemře každý, ale zdravý člověk to neřeší. Já už vím, že můj život je ohraničen. Kulturní křesťanství umí krásně mluvit o nebi, pekle, očistci i smrti, ale mně to nepomáhá. Dopracoval jsem se ke třem slovům: tajemství, Boží milosrdenství a vzkříšení.
Marie: Manžel snáší náročnou léčbu statečně, optimismus jej neopustil. Já mám také zdravotní problémy, ale zatím nepotřebujeme cizí pomoc.
Jak vnímáte synodalitu v církvi?
Jiří: Tragické rozdělení církve na církev učící (klérus) a naslouchající (laici) se proměnilo na církev vládnoucí a církev ovládaných. A tak se zrušila rovnost pokřtěných a svoboda Božích dětí. Ježíš měl podobné rozdělení ve své době: zákoníci a farizeové měli vládu nad lidem. A to byl důvod, proč se Ježíš vůči nim tak tvrdě vymezoval. V křesťanství je každý pokřtěný nositelem Ducha svatého a má do společenství přinášet jeho dary. A synodální setkání má sloužit, aby se Duch svatý projevil.
Marie: V naší farnosti jsme se zúčastnili synodálních setkání online. Za což jsme vděční. Lidí v podobných situacích je mnoho a bylo by dobře, kdyby jim to bylo také umožněno.
Jaké postavení by měla mít žena ve společnosti a v církvi?
Jiří: V Ježíšově době neměla žena prakticky žádná práva. Na mnoha místech evangelia najdeme příklady, jak se Ježíš snažil tento přístup změnit. Jistě to byl také jeden důvod, proč se jej snažili vedoucí národa odstranit. Zdá se, že první křesťanská století držela tuto Ježíšovu linii. Po roce 313, kdy se křesťanství propojilo s císařským státem, vše se vracelo do starých „nekřesťanských“ kolejí. Nechápu, jak bylo možné, že velcí teologové utvrzovali ve svém učení nižší postavení ženy ve společnosti a v církvi. A to až do Druhého vatikánského koncilu. Jako by si tito pánové nevšimli Ježíšova postoje k ženám. Když se podíváme na pověření Marie z Magdaly „jít k bratřím hlásat Kristovo vzkříšení“, je to „jako přes kopírák“ pověření Petrovi „pást ovce“. Z Petrova pověření se vyvinul obrovský úřad, Mariino pověření zaniklo. Dalo by se nějak obnovit? Co kdyby sekulární františkáni na začátku svých setkání pověřili některou sestru, aby promluvila o Ježíšově vzkříšení…
Marie: Osobně se snažím dělat to, co považuji za nejdůležitější.
Pro FR redigoval Leden – únor 2024 Luboš Kolafa
