Kniha Svatost ve světě přináší příběhy terciářů sv. Františka z mnoha zemí světa za posledních sto let. Můžeš poznat jak se vyvíjel přistup k jejich způsobu života podle vzoru sv. Františka z Assisi.

Jedním ze současníků je i Mgr. Jiří Zajíc. V jeho knize Pojďme ještě kousek se dočteš k čemu během svého života ovlivněného spiritualitou sv. Františka dospěl.

Kniha Kronika 100 let – přináší medailonky osobností Sekulárního františkánského řádu ve XX. století a rouhovory se současnými osobnostmi ve stol. XXI.

Příběhy dalších osobností postupně budu dodávat.

Ptákovi Plzeň
VÁCLAV PTÁK OFS (1928-2020)

terciář pronásledovaný režimem, který opravil polorozbořenou kapli.

Václava jsem poznal až po mém vstupu do sekulárního řádu. V době když už mu bylo přes 80 let. Vozil jsem jej na naše setkání bratrského společenství a domů za Plzeň. Rád jsem naslouchal jeho vyprávění, jak se dalo i za komunistického režimu hodně dělat pro církev i pro lidi. Následující příběh jsem pro osvěžení mé paměti ještě konzultoval s vyprávěním Václava které poskytl pro Paměť národa, ze kterého článku i cituji . Několikrát jsme spolu s Jaroslavem Šedivým a jeho manželkou Dankou a s Ženíškovými byli u Ptákových na návštěvě a musím říci, že kromě podrobného vyprávění Václava o jeho životních příbězích mne zaujala také jeho skromná, pokorná a obětavá manželka Jindřiška. Proto se zmiňuji v textu i o ní. Ostatně ona vstoupila do Sekulárního řádu již v roce 1947 a Václav možná trochu z lásky k ní v roce 1952.

František Václav Pták  se narodil 9. července 1928 v Záluží u Třemošné. Měl normální dětství chlapce na vsi, hodně sportoval – hrál házenou, fotbal, v zimě hokej. Po válce vstoupil do Sokola, nějaký čas byl také ve Skautu, dokud neodrostli a neodešli vedoucí.

V Záluží absolvoval obecnou školu, potom chodil do Třemošné do měšťanské školy. Ve 14 letech šel do učení na kováře do Plzně. Po vyučení vystudoval střední průmyslovou školu strojní v Plzni a složil maturitu.

Coby aktivní sokol se zúčastnil v červnu 1948 všesokolského sletu. Zde došlo k prvnímu střetu se státní mocí.

„Tam byly takové velké protikomunistické manifestace. Slet, to byla protikomunistická odezva na situaci té doby. A to jsme ještě zdaleka nevěděli, co se od toho února 1948 do července dělo. To se jenom tak mezi lidmi povídalo, že toho sebrali a tak. Ale to byl takovej národní odpor. Přál bych vám to zažít, ten slet, v jaký atmosféře probíhal. Mezi sokoly, tam se snad nenašel nikdo, kdo by sympatizoval s komunisty. A proto se skandovaly ty hesla, to někdo vymyslel nějaký heslo a už se skandovalo. Třeba hodně letělo: ‚Beneš patří na Hradčany, Kléma na Olšany!‘“

Později studoval České vysoké učení technické v Praze, odkud byl při prověrkách v roce 1949 vyloučen bez udání důvodu. Později při práci ve Škodovce se snažil vysokou školu dostudovat v dálkové formě studia. Po návratu z kriminálu mu však ani toto nebylo umožněno.

Asi v letech 1949–1950 se s dalšími studenty zapojil do skupiny, která zajišťovala převádění osob a jejich tajný přesun po území ČSR.

Další Václavovou aktivitou byla tajná setkání katolické mládeže. Hnutí Katolické akce vnímala Státní bezpečnost jako jednoho z největších nepřátel a nebezpečí pro komunistický režim, hlavně protože se tam scházeli vzdělaní inteligentní lidé, kteří o věcech přemýšleli, uměli si udělat vlastní názor a držet se jej, nejít s davem.

„Je nejvíce bolelo to při výsleších – jak jsme zjistili – že my jsme byli taky po té stránce katolické organizovaní. A tam nám přednášeli lidé, kteří věděli, co chtějí.

Celá síť kroužků se pak nazývala „rodina“. Na Slovensku byl její vůdčí osobností P. Kolakovič, v Čechách najdeme osobnosti jako P. Josef Zvěřina, Růžena Vacková, P. Adolf Kajpr, P. Metoděj Habáň, P. Oto Mádr, P. František Mikulášek.

Přednášky byly tajné, účastnilo se jich maximálně deset lidí.

Do řádu vstoupil v roce 1952 za silné podpory a formace své manželky.

 Po delší době, kdy StB skupinky sledovala a pomalu rozkrývala (již od roku 1954), v roce 1957 zasáhla.

Václav Pták byl zatčen v listopadu 1957. Potom byl držen sedm měsíců ve vazbě StB v Plzni, většinou na samotce. Výslechy probíhaly od rána do noci, vyšetřovatelé, zvaní referenti, se střídali, ale vyslýchaný tam byl stále jeden – pod tlakem.

V březnu 1958 se konalo soudní přelíčení se skupinou Josef Julius a spol., prokurátorkou při něm byla známá dr. Ludmila Brožová-Polednová, předsedou soudu dr. Tlapák.

„Obhájci – to nebylo poznat, kdo je obhájce a kdo prokurátor. Mluvili oba stejně.“ Soud byl jen divadlo, rozsudek byl již předem připravený. „Takovýhle fascikl papírů – obžaloba. To tam ke každýmu četli, co kdo provedl a jak. Potom se soud odebral k poradě. A ten soud – ti lidé neměli čas jít se ani vyčůrat. Ti šli z jedněch dveří a přišli rovnou druhýma dveřma. A soud se poradil. Čili udělal usnesení. A už vám přečetli rozsudek – i s odůvodněním.“

Na právo a právní postupy se příliš nehledělo.

„A já tam mám na konci rozsudku takovou pěknou větu: ‚Obviněnému nebyla dokázána obžaloba. Ale senát došel k závěru…,‘ že to tak asi bylo, jak to obžaloba říká.“ Soudy a vyšetřovatelé se podle Václava Ptáka drželi zásady: „Je lépe zatknout deset lidí, kde bude devět nevinných a jeden vinný, záleží jen na tom, že toho vinného chytnou, že jim neuteče. Oni neumějí odpouštět. A další bylo: Když se kácí les, lítají třísky.“

Václav Pták byl odsouzen na rok a půl vězení za trestný čin podvracení republiky. Obžalovaní měli štěstí, že se Státní bezpečnosti nepodařilo propojit jejich činnost se skupinami v Hradci Králové a v Praze-Smíchově a vytvořit tak celostátní síť. Potom by tresty byly horší, protože by to bylo hodnoceno jako celostátní spiknutí. Takto byli souzeni jen jako skupina z Plzně a Českých Budějovic. „Naštěstí jsme mluvili všichni stejně, abych byl upřímný, lhali jsme všichni stejně, takže se to nepodařilo propojit a byli jsme souzeni individuálně – každá skupinka zvlášť.“

Václav Pták byl propuštěn z vězení v roce 1960.  Začal pracovat v dílně v dělnické profesi – např. čistil Siemens martinské pece, v nichž se taví ocel. Veškeré pokusy jeho a přátel, aby se dostal do konstrukce či jiných inženýrských povolání, na lepší pracovní pozici, byly dlouhou dobu haceny celozávodním výborem KSČ a zvláště jedním komunistou, se kterým měl kdysi spor.

Až v roce 1965 se konečně dostal do konstrukce v závodě Výstavba. Zde měl dva významné úspěchy – podle jeho návrhu se provedla první vysokomontážní práce z helikoptéry v republice (při stavbě nového komína) a rychle dokončil konstrukční návrh i technologickou výrobu stroje na oddělování plynných a kapalných částic, na kterém se předtím neúspěšně pracovalo 12 let.

Jako františkán následoval sv. Františka z Assisi, který opravoval kaple a kostelíky v Assisi . Na konci osmdesátých let minulého století se Václav rozhodl ještě s dalšími katolíky opravit zchátralou kapli Panny Marie Pomocné v Kyjově u Plzně. Kaple byla historicky cenná, ale podobně jako mnoho dalších církevních památek v západních Čechách, byla neudržovaná a značně poškozená. Bratr sháněl materiál, peníze i pomocníky a společně kapli opravili a udržovali ve výtečném stavu až do celkové rekonstrukce po roce 1989. Bratr Václav s františkánskou pokorou o opravování kaple po pracovní době v továrně  říká: „Nedělali jsme to pro svou slávu, bylo to třeba. Chtěli jsme kapli zachránit a to se nám povedlo. Panna Maria jistě věděla, že ne pro slávu, ale z lásky a úcty …“ Každý rok i v současnosti jsou u kyjovské kaple pořádány tři pouti farností Plzeň město.

Ve III. řádu sv. Františka byl v letech 1994 – 1997 v Národní radě a účastnil se aktivně obnovy řádu.

Při obnově III. řádu sv. Františka v Čechách sjezdil v 90. letech celou republiku.

Po roce 1989 byl pamětník nějaký čas činný v obecní samosprávě v obci kde bydlel. Až do smrti aktivní v Konfederaci politických vězňů a sloužil v jejich výboru v Plzni. Pravidelně docházel na setkání terciářů.

Je nutné se zmínit o jeho manželce Jindřišce, která mu věrně zajišťovala domácnost, když nebyl dlouhé dny doma. Pracovala jako zdravotní sestra, starala se o jejich tři děti a o Václavovu maminku, často sama. Jindřiška vstoupila do řádu dříve jak Václav. Již v 16 letech v roce 1947, do III. řádu sv. Františka a 26. 12. 1948 složila profesní sliby. A jak se sám vyjádřil Jindřiška mu byla počáteční inspirací pro vstup do řádu. Oba byli aktivními členy Sokola a podíleli se na organizování různých akcí pro děti. Jindra se při rozhovoru bránila, tvrdila, že nic výjimečného, o čem by se dalo psát, neprožila. Ale právě to, jak věrně a pokorně následovala sv. Františka a jak se vzorně starala Václavovi o zázemí, o děti, o domácnost, jak sním věrně prožívala veškeré těžkosti byla pro nás vždy velkou inspirací.

O Václavovi Ptákovi se lze více dočíst na stránkách Paměti národa.

Přese všechnu tvrdou práci a úspěchy zůstal pokorný a skromný.

(autorem je Luboš František Kolafa OFS)

Křížala Česlav
ČESLAV KŘÍŽALA OFM (1928-2013)

Řeholník, jáhen, pokorný služebník třetího řádu – bratr pravé radosti

„Blahoslavený ten řeholník, který nalézá radost a potěšení jen v přesvatých slovech a dílech Božích a přivádí jimi s veselou radostí lidi k Boží lásce.“  Sv.František  „Slova svatého napomenutí našeho ctihodného Otce svatého Františka všem bratřím“ /čl.20/, L.P. 1216

Tam, kde je Duch svatý, se vždy rozsévá radost a smysl pro humor. Chceme-li pochopit, zda nějaký člověk dospěl k velké duchovní zralosti, ptejme se, zda má smysl pro humor…lidský postoj, který je nejblíže milosti“. Papež František k seminaristům, jáhnům a kněžím z římských církevních kolejí, jaro L.P.2018.

Moudrost slov dvou „Otců Františků“ jako úvod vzpomínek na Česlava Křížalu dělí 8 století,ale ne jejich obsah, a už vůbec ne to, že jde o moudrost prostého jáhna a římského biskupa,papeže. Od smrti  bratra jáhna Česlava uplynulo na jaře už 7 let, a výročí jeho 90.nedožitých narozenin už bylo důvodem k připomenutí si tohoto výjimečného františkána. Jako duchovní asistent mnoha místních společenství SFŘ byl znám po celé republice, a je až záhadou, jak mohl vést i 30 společenství najednou, a přitom plnit tuto roli tak přesvědčivě – a s takovou radostí. Ještě v závěru života jich měl na starosti 8, a na věčnost odešel příznačně- při cestě za svěřenými ovečkami do Ostravy. Duchovní asistenci mít, to je pro společenství první předpoklad, ale i výhra, protože jde o „vzácný statek“, nedostatkovou službu. A v tomto problému „na straně nabídky“ byl Česlav neúnavný, vždy ochotný ke službě. OFM za jeho jménem je v jeho případě a v této službě až skoro nepatřičné: on nerozlišoval společenství odkazující se na jednotlivé větvě 1.řádu, byl bratrem jednoty františkánské rodiny. Česlav byl pro naši generaci živoucí připomínkou raného františkánství, téch prvních bratří, které otci Františkovi Pán poslal.

   Renomovaní duchovní rádci většinou varují řeholníky, ty kdo se zasvětili Pánu, před častým měněním místa, vidí v tom neklid ducha. Z breviáře rodiny sv.Františka známe životy řady svatých či blahoslavených, jejichž svatost se projevovala tím, že pokorně a trpělivě žebrali 40 let na jednom místě – a přitom svou moudrostí, a poskytováním příležitosti k almužně sloužili bližním, někdy celému městu. Bratr Česlav měl nejprve po desetiletí, v časech státního dozoru nad církvemi, zcela znemožněnu příležitost ke klášternímu životu. A poté, kdy další dvě desetiletí svého požehnaného života v poslušnosti na klášterní život přistoupil, tak se  díky své službě asistenta místních společenství v klauzuře nikdy a nikde dlouho nezdržel. A přitom – světe div se- žádný duchovní neklid na něm nikdo nemohl pozorovat. A pokud jde o jeho duchovnost, tu ani nepotřeboval příliš projevovat učeným kázáním, on „kázal“ už tím, že byl, jaký byl, jak jsme ho znali.

    Slovem ale přitom Česlav vládl dobře, zejména byl mistrem „zkratky“, a rodný jazyk používal tak, že mu musel každý rozumět. A mohl jím být zasažen na duši někdy i lépe než sofistikovanou teologií, právě tou jadrností. A také vtipem. Bytostná radostnost Česlavova se projevovala až v jakési hravosti se slovy, slovními hříčkami, jako například v podobě odpovědi na otázku, kdy bude k zastižení v kláštěře /v Moravské Třebové/: „No sem tam tam /j/sem“. Nebo v protikladu „tvor“- „potvor“ ve výkladu moudrého naučení sv.Terezičky, že nemáme posuzovat výroky lidí tak vážně. Vždyť člověk je jen tvor – „anebo taky potvor“. 

Životopis

Česlav  se narodil v Holohlavech u Smiřic, jeho otec se jako vdovec oženil znovu, a k žijícímu synovi z prvního manželství pak mu Bůh nadělil dalších šest synů- mezi nimi Česlava, a pět dcer. Anička Zemanová-Křížalová už vážně nemocná, a na Česlava a svou rodinu vzpomínala s dojetím. Česlav o svém dětství hovořil málo, nechtěl si stěžovat:  ale životní podmínky tak početné rodiny  byly víc než skromné. Chudoba cti netratí, a evangelijní chudoba patří k františkánství. Jinou věcí je bída a nouze, o jaké my dnes už nemáme u nás ani ponětí,  sotva si umíme představit hrozby dětské úmrtnosti z podvýživy. Nebo už jen jak a kde spát, a kde se popřípadě učit do školy v tak stísněném prostoru, kde k samotě sloužila jen jedna malá světnička. Tu po starších bratrech ke studiu krátce užíval i Česlav. Ten se ale vyučil řezbářem, a své řemeslo se snažil uplatňovat především pro potřeby restaurování interiérů kostelů. V letech útlaku církve však mohl přispívat k obnově kostelů jen příležitostně a „na černo“. Přesto vytvořil v Laudonu-Landškrouně krásný vyřezávaný oltář. A až do své smrti své řezbářské řemeslo uplatňoval výrobou (a distribucí) tau, našich křížků.   

   Nevíme toho mnoho také o letech, kdy působil jako „františkán v civilu“, například jako poštovní doručovatel, „pošťák“, aby se uživil. Ze vzpomínek pamětníků se zachovala spíš jeho jízdní ekvilibristika, když dopisy dokázal házet do schránek aniž by přerušil jízdu na kole, někdy i po opakovaných pokusech. To jistě vzbuzovalo zájem i širší komunity, ale nikdo přitom nemyslel na to, že se měl Česlav dát na závodní dráhu bratří Pospíšilových, na „kolovou“. Byly také zásilky doporučené a poštovní poukázky, a při takových příležitostech vstupoval tento duchovní pošťák do přímého kontaktu s adresáty. Z toho, co o něm víme z následujících let, se můžeme právem domnívat, že každé takové setkání tváří v tvář, od srdce k srdci, muselo být pro Česlavovy klienty ještě daleko působivějším zjevením než jeho kousky na kole. Tento pošťák, byl sám poslaný, tedy apoštol, za jehož zjevem, slovy i jednáním mohli adresáti tušit i Odesilatele dobrých zpráv radostné zvěsti evangelia.                  

   A pak přišlo dvacetiletí, kdy bratr Česlav mohl být „pošťákem“ dobrých zpráv, heroldem velikého Krále, již otevřeně. Při svých cestách po místních společenstvích však působil i jako skutečný doručovatel, jen místo oficiální brašny s dopisy a poukázkami, měl svůj baťůžek, a v něm knihy – jako dárek, zápůčku či dodávku, jindy tašku s obvazy do leprosária a klubka vlny na pletení- a skoro vždy dřevěné křížky tau, jím vlastnoručně vyřezané. Ty na fyzické váze břemene neměly rozhodující podíl, jejich váha byla v symbolice: Česlav chtěl znát jen Krista pronásledovaného a ukřižovaného. 

   Naše formační příloha čtvrtletníku Zpravodaje národního spolčenství má název „Laetitia vera-pravá radost“, a Česlav byl pravým bratrem pravé radosti, jak svědčí hned několik jeho výroků: „Mám se špatně, ale poměrně dobře to snáším“. „Já jsem tady vod toho, aby mně lidi nadávali“. „Je třeba nebát se udělat si třeba i vostudu. Pokorně tu vostudu snést, to je taky znak františkánství“. „A jděme vstříc dalším průšvihům“- jako pozdrav při loučení, a jako povzbuzení duchovního asistenta jeho ovečkám. Takové náročné povzbuzení si Česlav mohl dovolit, měl je podložené zažitou osobní zkušenosti z dob věznění /“V kriminále jsme k sobě měli jaksi lidsky blíž“/.

   Tato stránka Česlavovy osobnosti ukazuje, že humor neztrácel ani v těch nejvážnějších věcech. Proto také nebyl jen vtipný glosátor ani klaun, ale člověk velké duchovní zralosti jak o tom hovoří papež František. Aby jeho smysl pro humor mohl být opravdu lidským postojem blízkým  milosti, a aby si tu milost posvěcující dokázal udržet i „v tlačenici“ /P.Jan Ev.Urban/, k tomu bratr Česlav potřeboval také vnitřní kázeň: o tom svědčí jeho výrok „Kdo nemá disciplinu, je chcíplina“. V pozdějším věku trpěl Česlav cukrovkou, jedl skromně, po trochách- dietu dodržoval. A pokud si na setkání bratří a sester přesto dal buchtu či malé pivo, bylo to spíš výjimkou potvrzující pravidlo, „zhřešil“ z lásky k hostitelům. Česlav rozhodně nebyl „bratr moucha“, svému a našemu Pánovi vydával svědectví věrohodně a s odvahou. Když svého času dostal pozvánku na setkání spolužáků ze školy, nešlo mu ani tolik o to výročí /“ono se to stejně každej rok mění“/, ale o to svědectví. A tak se rozhodl, že za těmi, ktěří ho po desetiletí třeba ani nepotkali nebo ho znali jen „v civilu“, přijede tentokrát v hábitu bratra menšího. Připraven i na tu případnou „vostudu“. Nakonec byl sám příjemně překvapen: tentokrát se mu nedostalo „pravé radosti“ odmítnutí; naopak, došlo i na otázky o věcech posledních,a o naději. Řeč přišla na témata na která by možná bez toho hábitu ani nepřišla. I spolužáci se blížili „střední době dožití“, a s ní sestřičce smrti.  

    Ti, kdo na Česlava vzpomínají, zdůrazňují nejen jeho lásku, radost a veselou mysl, to že byl zábavný, jakoby plný šťávy. Mluví také o tom, že povzbuzoval, dával naději, vyzařoval  pokoj, odvahu a sílu. Jeho rada a pro něho typická „střelná modlitba“: Duchu svatý přijď – ale honem!“ – a on bezvýhradně věřil v její účinek- nuže v této radě je i vysvětlení pro zdroj moudrosti a pohotovosti jeho duchovních naučení. Když viděl rozdíl mezi bratry a přáteli v tom, že ty první dostáváme, a ty druhé si vybíráme, pak on sám byl pro nás darem, „dostaným“, ale všichni bychom si ho rádi vybrali i jako přítele, vědomi si toho, že pro něho jistě platilo Pánovo „už vás nenazývám svými učedníky, ale přáteli“. Česlav jako přítel samotného Pána? Ano, až tak mohl být vnímán jeho ovečkami. O jejich lásce k asistentovi-pastýři svědčí i ta mimořádnost, že k jeho 70. a 80.narozeninám vznikly texty písní /první na nápěv „Tisíckrát pozdravujeme tebe“, druhá na „Bože co ráčil….“/. A obě nakonec  byly ještě předělány z narozeninových přání na smuteční rozloučení…

   Vlitá moudrost Česlavovi dovolovala dojít k tak hlubokým poučením jako je toto: „Bolest tě učiní moudrým, ošklivost dobrotivým, hořkost mírným, nemoc silným“. Nebo moudrost paradoxu, „rady jak neradit“- „nemocným, jak mají trpět“. A také kupodivu – ani „rodičům, jak mají vychovávat své děti“- skvělá to připomínka nám prarodičům. Král komiků Vlasta Burian rád užíval v dialogu – většinou trochu ironicky- slovní obrat –„při vašem vzdělání“. Ti, kdo se zamýšleli nad životem bratra Česlava po jeho odchodu na věčnost, většinou neopominuli připomenout, že Česlav neměl žádné vzdělání, ani maturitu. Kdo z nás se vzděláním nabytým v době ateismu však ovládá modlitbu Otčenáš v klasické řečtině /?/…a kdo je přitom ještě schopen žertovat, že „mluví jazyky“? Když se po 40 letech Česlav setkal s P.Janem Evangelistou Urbanem, doktorem filozofie a někdejším ředitelem Třetího řádu, mohlo to vypadat, že šlo o setkání slovutného teologa a šikovného řezbáře křížků. Ale bratři františkáni, dvě osobnosti, se po těch letech objali…A vnímavý čtenář by si mohl všimnout, že moudrost těch dvou se liší spíš jen formou, ne obsahem. Otec Urban v krátkém uvolnění Pražského jara proslovil přednášku „Křesťan v současném světě“, a v ní, on nevinně vězněný, s hlubokou pokorou – za celou církev-  připouští, že „mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev, a mnohé, které má cirkev, nemá Bůh“. Tomu odpovídá Česlavova myšlenka o „třech podiveních v nebi“:

-Jak to, že tam vidím toho člověka, co jsem ho v kostele v životě neviděl?

 – Jak to, že tam nevidím toho, co jsem ho v kostele vídal skoro denně?

  • A konečně: Co tady vlastně dělám já?

To třetí podivení v nebi je výrazem osobní pokory bratr Česlava. Ale jak jsme Česlava znali, můžeme si i představit, co on tam asi dělá: působí v nebeské poště, přebírá a třídí naše prosby, přímluvy a modlitby, a „expres rekomando“ je předává příslušným svatým, popřípadě až Nejvyšší instanci, Duchu svatému, v jehož ochotu a připravenost nám poradit „hned“, on sám tak pevně věřil.               

   Naposled jsem se s Česlavem setkal v Petrinu, na formačním semináři. Krátce předtím se mi dostalo překvapivého postřehu pro dobu první republiky a veřejného působení Dr.Františka Noska: k notoricky známému faktu, že matrikově byla česká společnost tehdy ještě převážně katolická, přibylo tvrzení, že v první generací komunistů byli –  prý – mnozí „vzbouření ministranti“- někteří pocházeli z podobně nuzných poměrů jako Česlav. Bylo po návštěvě Kláry Lubichové v Praze, a ta i úzkému okruhu křesťanských politiků přítomných na Arcibiskupství kladla na srdce, aby přijímali jako bratry i ty politiky jiné, druhé, protivné. Zakladatelka hnutí Fokolare byla v raném mládí františkánkou, a tak v mé mysli došlo ke spojení několika klíčových slov: od „bratří loupežníků“  sv.Františka a „vzbouřených ministrantů“ už nebylo daleko ke slovnímu spojení „bratři komunisté“, i k nároku, že bychom se měli pokusit přijímat je jako naše hodně odloučené, ale přece jen „odloučené bratry“. Poslední encyklika papeže Františka „Všichni jsme bratři“ je dnes pro takovou strmou cestičku uvažování také jakousi oporou. Přednášející si zpravidla v auditoriu volí někoho, ke komu mluví jakoby osobně, aby to nebylo tak anonymní. A má také možnost vnímat odezvu svých slov. Já si tehdy zvolil bratra Česlava. V jeho tváři se – po mém vydání se na poněkud tenký led-  objevily tři úkazy: údiv, úlek – a úsměšek. Nevím, co to do mne vjelo, ale najednou jsem vybafnul: „A pro Tebe, Česlave, to platí taky“.  Česlavova tvář se jako bleskem proměnila, a místo těch dříve popsaných rysů najednou zračila spíše poznání, přijetí a pokoj.

Tenkrát jsem na sraz spolužáků odjížděl já, a tak jsem se hned po přednášce omlouval a loučil. Bratr Česlav se se mnou loučil zvlášť srdečně, a dával mi své jáhenské požehnání. Z  jeho slov si dělám naději, že mi tehdy žehnal nejen na tu cestu do rodných Troubek. A tak v síle tohoto Česlavova požehnání, si dovoluji zmínit i tuto episodu. Opřen ovšem i o tu jeho radu, že i tu případnou „vostudu“ je třeba se nebát udělat. A snést ji.

   Bratr Česlav odešel na věčnost, ale Boží velikost a Boží dobrota a Boží prozřetelnost, které se na životě tohoto františkána projevovaly tak viditelně, budou působit i nadále. Pocit, že jsme jeho smrtí přišli o dobro, byl přirozenou první reakcí, ale Boží milost se nezastaví, a Česlav za  dobrem, které jsme si s ním spojovali,bude stát dál. Tak Česlavovu odkazu rozuměl i náš právě zesnulý národní ministr František Reichel. Při průjezdu kolem Moravské Třebové neopominul i při řízení obracet pohled k místu věčného odpočinku batra Česlava a vděčně připomínat jeho osobnost.      

(autorem je Lubomír Mlčoch OFS      

S díky P.Antonínu Klaretu Dambrowskému OFM za myšlenky z jeho kázání při rozloušení se zesnulým. A díky Aleši Ondrůškovi a Ivance Maderové, autorům a redaktorům sborníčku „Kvítky z kytice bratra Česlava OFM“ /Sekulární františkánský řád, Národní rada, 2013/, z něhož jsem mohl čerpat. A se zvláštním poděkováním Česlavově rodné sestře Aničce).

Coppa nuncius
GIOVANNI COPPA OFS (1925-2016)

Terciář a papežský nuncius (diplomat), který měl smysl pro humor

Papežský nuncius, arcibiskup a v závěru života i kardinál, byl naším církevně nejvyšším bratrem „terciářem“. Jestliže si ho dovolujeme „přisvojit“ po skoro jedenácti letech (1990- 2001) jeho služby u nás, můžeme se odvolávat na něho samotného. Pokud totiž hovořil k nám, sekulárním františkánům, užíval v kázáních množné číslo, a nebyl to „ pluralis maiestaticus“ ani vztyčený prst církevního hodnostáře: bratr nuncius se hlásil k nám, a vysoké nároky mravní a duchovní vztahoval na sebe stejně jako na nás. A svým životem doložil, že ani biskupská mitra ani kardinálský klobouk nemusejí být v rozporu s duchem chudoby a osobní pokorou. Z nunciatury k bratřím menším u P.M.Sněžné to bylo „pár kroků“ i pro nuncia, a do Karolina pro doyena diplomatického sboru jen o kousek dál. A tak nám bylo dáno být mu vícekrát i docela nablízku.     

Po desetiletích, kdy Vatikán byl vnímán třídně nepřátelsky, ale dokonce i po letech 1.republiky, kdy vzájemné diplomatické vztahy sice existovaly, ale nebyly nijak vlídné, k nám Jan Pavel II. nemohl poslat vhodnějšího vyslance Svatého Stolce. Giovanni Coppa pocházel ze severní Itálie, která měla historickou zkušenost s Rakouskem – i když popravdě ne úplně tu nejlepší, měl za sebou doktorát z filosofie i teologie a studia němčiny na Goethe Institutu v Římě, a desetiletí praxe ve Státním sekretariátu Vatikánu. To, že byl zkušeným kariérním diplomatem bylo jistě důležité, ale mnohem důležitější bylo jeho osobní charisma, jeho  vlídnost a mírnost povahy. Těmto vlastnostem nemohli čelit ani potomci husitů. Nový nuncius hovořil nejen německy, jako diplomat vládl franštinou tak, že v ní psal i své homilie, komunikoval i v angličtině: ale s češtinou zápasil po celou dobu u nás! Ovšem k tajemství jeho osobnosti patřilo i to, že jeho (ne)výslovnost mu nebyla přičítána k tíži; těm, které si dokázal získat, se nakonec zdála i roztomilá! O ojedinělosti diplomatické mise bratra nuncia svědčí skutečnost, že po sedmi letech mu Karmelitánské nakladatelství vydalo Výbor z jeho homilií, rozhovorů a přednášek („Buďte věrní“, 1998). Kardinál Vlk ve „slovu na cestu“ této knize oceňuje to, že Giovanni Copa u nás působil nejen jako diplomat, ale jako biskup- duchovní pastýř. A čtenář opravdu žasne nad pracovitostí našeho bratra nuncia, nad desítkami homilií, proslovů, přednášek, rozhovorů, článků v našem tisku. A rodina sv. Františka tu nepřichází zkrátka, Otec nuncius kázal o sv. Anežce u křižovníků, o sv. Antonínovi u minoritů, o sv. Františkovi – nám sekulárním františkánům – na sv. Hostýně (1997). Homilie u příležitosti jáhenského svěcení u P. Marie Sněžné (1993) je dokladem hluboké františkánské spirituality arcibiskupa, který vyzvedá pokoru sv. Františka jako jáhna- služebníka.    

    Jako hlavního celebranta jsme Otce nuncia mohli přivítat i dvakrát v kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou, při poutích o výročí úmrtí našeho bratra JUDr. Františka Noska OFS. V dubnu 1993, kdy se Giovanni Coppa teprve seznamoval s touto osobností našeho politika a národohospodáře, již dokázal vystihnout ty nejdůležitější rysy toho, kdo „se zcela daroval druhým“, „i když mohl pro své politické postavení myslet na sebe, žil se svou rodinou, kterou měl tolik rád a která prošla bolestivými zármutky, skrovně a chudě“. Františka Noska podle kázání Otce nuncia charakterizovala hluboká osobní zbožnost, věrnost pravdě za všech okolností, úsilí o spravedlnost, a konečně láska, neboť „jedině v dávání se v lásce se projevuje velikost člověka a jeho povolání napodobovat Krista Ježíše a Boha“. Podruhé Otec nuncius slavil v Poříčí mši svatou v jubilejním roce 2000, spolu s panem biskupem Škarvadou. Již to ukazovalo na význam, který vyslanec Sv. Stolce přikládá osobnosti bratra Františka Noska, v době kdy jeho diplomatická mise u nás se již chýlila ke konci.

   Jako doyen diplomatického sboru byl Giovanni Coppa zván na všechny univerzitní slavnosti ve Velké aule Karolina. A na čestném místě snad nescházel ani jednou za těch 11 let. Takovou příchylnost k Univerzitě Karlově neprokázal žádný jiný diplomat. Doktor Katolické univerzity Nejsvětějšího Srdce v Miláně měl v mládí talent k vědecké práci na poli umělecko historickém (ikonografie Nejsvětější Trojice), i v teologickém bádání raného křesťanství, zejména o sv.Ambroži. I když se jeho život dál ubíral jinou cestou, láska k vědění mu zůstala. A naší univerzitní obcí byl přijat: vždy laskavý, připravený k přátelské kolegiální debatě při těchto příležitostech. A právě po druhé pouti do Poříčí se ukázalo, že toto slovo je pro něho pořád ještě těžko vyslovitelné, ale se jménem Františka Noska už to bylo mnohem lepší. A nám terciářům kladl na srdce, abychom se o Noskův duchovní odkaz dál starali: buďte věrní, tak jak zněl i titul jeho knihy.

Za terciáře u P. Marie Sněžné na bývalého nuncia s láskou vzpomíná sestra Věrka Elišková ( také jako ministryně MBS) . Giovanni Coppa rád zavítal mezi bratry u P. Marie Sněžné a pozdravil vždy i terciáře. Zajímal se o všechno, čím místní společenství žije, s poctivostí jemu vlastní psal každoroční vánoční a velikonoční pozdravení. Na pozvání pana biskupa Václava Malého navštívil i představení „Kvítka“ o sv. Františkovi v divadle Minor. Mezi svými arcibiskup s pokorou vždy připomínal své terciářství. Jeden velikonoční pozdrav stojí za citaci: „Nejdůstojnější otcové a milí farníci a terciáři OFM z farnosti Panny Marie Sněžné! Buona e Santa Pasqua! S láskou děkuji vám všem za milé velikonoční přání, kde byla nádherná kresba vzkříšeného Pána Ježíše s Nejsvětější Trojicí! (autor P. Michal Pometlo). Pán Bůh zaplať, od vás mám vždycky mistrovská díla! Vzpomínám vždycky na vás všecky a na slavnosti, které jsem s vámi celebroval ve vaší farnosti. Přeji vám hojnost darů pokoje, radosti, a milost našeho Spasitele, jenž nás tak miloval! Milý otče Petře z Alkantary, děkuji vám ze srdce za vaše blahopřání a modlím se za vás a za vaši práci v kauze Martyrum !“

Už jen text tohoto přání dokládá, že otec nuncius nebyl žádný „suchar“, srdce měl na dlani. A měl i smysl pro humor, ryze františkánský! V úvodním slově ke své knížce píše: „V tom, že jsem se rozhodl zveřejnit  tuto knihu, bylo asi trochu marnivosti. Sebeláska, jak víme, umírá až čtvrt hodiny po naší smrti…“. Měl ale i dobrý důvod – „už od počátku jsem považoval tuto zemi nějak za svou“. A tato láska k zemi kam byl jako Ital poslán slovanským papežem, se projevovala i tehdy, kdy rozhovor neodmítl ani dětskému regionálnímu časopisu „Nezbeda“ ze Zlína. Nejen že připustil, že sám nebyl jako kluk nějak zvlášť příkladný. Ale dětem – a těmi máme být i my všichni postarší, přál nakonec „buďte výbornými nezbedy!“

  Když bratr Giovanni z naší vlasti odcházel, vzpomíná sestra Věrka Eliášková, „loučili jsme se s ním u Panny Marie Sněžné a já za všechny terciáře předávala pozdravení. Řekla jsem, že jsme ho měli všichni v České republice rádi. Stouply mu slzy do očí, a tak jsem ho chtěla obejmout, ale bratři mi v tom zabránili. Asi to bylo dobře, nesluší se objímat nuncia (?).  Přesto, na ten okamžik, na obyčejnou lidskou reakci, kdy bylo vidět, že má pan nuncius opravdovou, františkánskou pokoru, nikdy nezapomenu“.   

(autorem je Lubomír Irenej Mlčoch OFS)                                                   

Mrázek
JIŘÍ MRÁZEK OFS (1923-1978)

Františkán a fyzik v jedné osobě. Astronom po němž je pojménována jedna z planetek ve vesmíru.

S bratrem Jiřím Mrázkem jsem se  seznamoval jen nepřímo a už „post mortem“, prostřednictvím jeho přítele a zpovědníka. Knížku „Hovory na nemocničním lůžku“, mi  věnoval Otec Benedikt Holota ke svým 90.narozeninám ! – on autor a oslavenec, mně jako gratulantovi. A jak už titul naznačuje, šlo o poslední fázi života bratra Jiřího, kdy už si na něho sestřička smrt dělala nárok. Teprve dodatečně jsem se dozvídal, že jsme se mohli i potkat: přes Libeň, kde bydlel, jsem léta jezdil do práce. Obě mé dcery navštěvovaly „jeho“ Libeňské gymnázium. A pak jsem rok měl malý byt jen pár kroků od jeho někdejšího domova, U libeňského pivovaru, a chodil jsem do úžasného dřevěného  kostela sv.Vojrěcha, kam patřil Jiří i jeho rodina. Podivuhodné. A při hledání pamětníka na bratra Jiřího se ukázalo, že sedí mezi námi jako host na setkáních místního bratrského společenství u sv.Anežky: Jiří Petrus, dávný skaut z Libně a Kobylis. Z jeho vzpomínek také vděčně čerpám.

Psát medailonek o vědci fyzikovi je od ekonoma opovážlivost. Ale na RNDr.Jiřího Mrázka přišla víckrát řeč s Otcem Benediktem, a vždy bylo překvapující, o jak mimořádnou osobnost šlo, nejen v úzkém oboru specializace na ionosféru a šíření radiových vln, ale se širokým záběrem na filosofii a teologii věd o přírodě, nejen neživé, a ale i vzniku života a dokonce včetně role člověka v tomto dramatu stvoření. V pocitu „nemám na to“ se obracím o pomoc k bratru Petru A. fyzikovi. Ani on se necítí být dost povolán…Na druhé straně, Dr.Mrázka vynechat v galerii osobností „třetího řádu“ není možné…  

   Františkán a fyzik v jedné osobě vyjádřil svůj základní postoj ke své profesi takto: „VELKÁ NEZNÁMÁ, kterou jsem tušil na dně každého vědeckého poznání, nebyla pro mne nikdy pouhý pojem nebo fyzikální veličina, nýbrž NĚKDO“. Jiří byl „zázračné dítě“, všestranně nadané, a současně obdařené darem víry. Velký vliv na něho měl profesor náboženství na gymnáziu, za jehož budovou se nacházel kostel s interiérem vnitřku církve jako korábu, symbolu záchrany věřících.  Tam nacházel útočiště po smrti táty a to mu bylo  15 let. Se svou mámou sedal v první řadě. Potřeboval se začít starat: dával hodiny, snad až čtyřiceti žákům. Pozor. Z matematiky a z latiny!..Nemožné? Pro juniorského mistra v šachu a později mistra republiky v rychlosti dekódování morseových zpráv nikoliv. Stačil se ještě věnovat vážné hudbě, dokonce jako člen rady Gramofonového klubu, sám hrál na housle. Ve druhém ročníku Přírodovědecké fakulty už byl jmenován asistentem, byl placen, aniž by tušil, že tím přichází o sirotčí důchod. Ten musel poté splácet- a tak univerzitu skončil v hodně urychleném studiu- za pouhé tři roky! A byl středoškolským profesorem matematiky; ne dlouho. Jako výborného pedagoga ho poslali učit matematiku „dělnické kádry“, kteří mněli získat maturitu také rychle, za půldruhého roku. Čtyřem „rychlokvaškám“ jak se jim říkalo, dal pětku z matematiky, a to bylo pochopeno jako akt třídního nepřátelství. Mimochodem- ti čtyři už tehdy argumentovali, že matematiku nebudou potřebovat. Episoda skončila jeho kariéru na střední škole, ale ne na ČVUT. V té době už byl vášnivým radioamtérem- ovšem na profesionální úrovni  zcela neobvyklé: dva signály dokázal vnímat ve sluchátcích na uších, a zaznamenávat je současně oběma rukama: psal levou i pravou. To mu snad pomohlo k tomu, že v Leningradě byl prohášen za mistra světa v rychlotelegrafii. To v oné době kdy zítra již mělo znamenat včera bylo zařazeno mezi sporty, a tak bratr Jiří se stal mistrem sportu! Jemu samotnému pro smích: v tělocviku byl „nemehlo“. Ty všechny jeho ostatní mimořádné schopnosti by mohly zavánět až eskamotérstvím, ale bratr Jiří byl předurčen pro vážnou vědu. V Geofyzikálním ústavu ČSAV se pak až do předčasné smrti věnoval výzkumu ionosféry a šíření elektromagnetických vln- vědu spojil s koníčkem. Stal se známým i ve světě, ale neemigroval- ač k tomu měl příležitost. Měl za sebou nedlouhou episodu poblouznění „novou vírou“ v komunismus- jako vícero čirých idealistů, které pak doba vyléčila z iluzí. Zůstala trpkost, ale ne zahořklost. Přemáhání kádrové nepřízně pracovitostí a pokorou. V tom už mu byla oporou zase jeho „stará víra“ z gymnázia, navíc obohacená novou spiritualitou: při jednom pracovním výjezdu do Itálie se setkal s tamním františkánstvím: a dostalo se mu daru povolání.

Jak se Vladimír Holota (jako Benedikt byl ještě „v ilegalitě“) a Jiří Mrázek poprve setkali nemusíme vědět, Vladimír byl technik ve výzkumáku v Běchovicích, a Jiří dělal i aplikovaný výzkum spojený s novým oborem kosmických letů a družic. Věkově byli jen rok od sebe, a svými hřivnami se navzájem doplňovali. Přátelství pokračovalo i v podobě farního kněze v Pečkách a zpovědníka, a už i v široké veřejnosti známého akademika jako penitenta. Jiří svou vírou netajil, ale také ji v oněch dobách nevytruboval do světa. Žil ji neokázale, a také znal Mistrovo naučení komu neházet perly.  V Katolických novinách se objevovaly noticky o jeho přednáškách i ve vesnických farnostech, akademičtí hodnostáři Katolický týdeník nečetli, a o jeho víře nemuseli vědět. Věděli jen, že odborně lepšího a pracovně svědomitějšího nemají. Svědectvím ba manifestací víry se pak stal církevní pohřeb na Vinohradském hřbitově, který vedl přítel a duchovní Otec zemřelého. P. Vladimír Holota na dochovaném snímku působí mužným kněžským zjevem, obklopen davy smutečních hostů, kteří znali popularizátora vědy a kosmonautiky z rozhlasu a televize. Na jeho výzvu se pak celé to shromáždění pomodlilo Otčenáš. Ještě ho nezapomněli, a straničtí bosové z akademie měli těžkou hlavu: vždyť s „náboženskou otázkou“ už měli být všichni vyrovnáni. A sovětští kosmonauti přece ve Vesmíru žádného Boha nenašli- a teď, tento skandál.

Kniha „Hovory na nemocničním lůžku“ je dokladem řady mimo-řádností.  Mimořádného vztahu těch dvou, hloubkou jejich víry, i rozhovorů na témata té nejabstraktnější vědy, teoretické fyziky, kosmologie, místa Země ve Vesmíru a zázraku života. Zachované zápisky po bratru Jiřím svědčí o jeho genialitě- smím-li to vyslovit. V programově ateistické společnosti se dopracoval pochopení o zbloudění vědy bez Boha, a naléhavosti potřeby obnovení dialogu a spolupráce vědy a víry v náboženském slova smyslu: nemá-li lidstvo spět ke katastrofě. Některé pasáže působí na čtenáře dnes tak sugestivně, že si říká: vždyť ten papež to snad musel od toho Mrázka opisovat, nemám hledat odkazy na příslušné články v Laudato si´? Dva texty ze zápisků jsou docela jiného žánru: o historii františkánství, a o jeho neobyčejné aktuálnosti pro naši dobu. A zase: historik františkánství a odborník na dějiny kultury by nedokázal na relativně malém prostoru napsat lepší pojednání na téma „sv.František a jeho doba“, a dokonce: jak to ten Mrázek mohl tušit, že za půl století si dá papež Františkovo jméno, a své sociální a ekologické encykliky se po osmi stoletích rozhodne založit na tomto světci? (Medailonek píšu – shodou okolností- ve třech dnech on line setkání mladých z celého světa v Assisi na téma „Františkova ekonomika). Záznamník zemřelého však prozrazuje i vlastnosti vyhražované světcům, modlitební kázeň breviáře i v podmínkách těžké nemoci, vlastní zamyšlení nad 14 zastaveními křížové cesty, podložené těžkým utrpením a bolestí.                                         

Bratr Jiří byl špičkový vědec, o čemž svědčí i to, že Mezinárodní astronomická unie souhlasila s tím, aby jedna z mnoha „planetek“ objevených (1998 – 20 let po jeho smrti) – u nás v Ondřejově Lenkou Šarounovou, nesla jeho jméno JIRIMRAZEK.  Ale nebyl jen úzký specialista, což byla už tehdy choroba doby.  Víra ho vedla k syntetickým úvahám, k otázkám po řádu celého stvoření, po smyslu našeho pobývání tady na světě. Chápal už tehdy, a v tom se shodoval se svým duchovním vůdcem, že člověk svým pomýleným přístupem útěku od Boha ohrožuje život na zemi, i sám sebe. Věda a technika nás zavedly na zcestí…je jeho výrok. Věda měla sloužit člověku, a člověk Bohu. Byl si vědom toho, že obor který zkoumá, a technika kosmických letů slouží i vojenským účelům. Neváhal však spolupracovat s radioamatéry pod hlavičkou Svazarmu (svaz pro spolupráci s armádou), jeho knížky popularizující vědu později vydávalo i „Naše vojsko“).  Náš Mistr radil nevytrhávat koukol z pšenice, a varoval, že na posledním soudu dojde k oddělování zrna od plev. On sám svému poslání rozuměl jako službě člověku: radiové vlny mohly šířit i dobro. A život mu potvrzoval, že Bůh pak napomáhá člověku…Jiří Petrus uvádí episodu spojenou s vážnou, život ohrožující nehodou jeho syna. Jiří se modlil, ale dál pracoval, a na vlnách v éteru zaslechl ujištění z druhého konce světa, z ostrůvku u Nového Zélandu, že jeho dítě přežije. Jiří to vzal jako vzkaz „shůry“, a šel spát. Syn se uzdravil, Jiří vděčně se vzdálenými ostrovany navázal kontakt, zval je i do Prahy. Návštěva se neuskutečnila, on sám už byl mezitím na cestě k věčnosti…

„Sub specie aeternitatis“ přistupoval Jiří nejen ke své práci, ale i ke každému člověku. Nad nikým se nevyvyšoval, nedával znát svou myšlenkovou převahu, a svou moudrost odíval do jazyka srozumitelného i lidem mimo obor, a mimo vědu vůbec. A v tom byl  zdroj popularity popularizátora vědy. Byl možná geniální, ale ne „ujetý“. O světcích se říká, že lakotí s časem. Jiří s časem velice svědomitě hospodařil, ale ke vědě ani k její popularizaci se neupnul tak, aby mu nezbyl čas na rodinu. Byl milujícím manželem- s ženou se seznámil u sv. Vojtěcha. Synům se věnoval denně, a i pro ně čas rozděloval na přípravu do školy, modlitbu, a na čas pro ně samotné. Pro sobotní výlety do přírody, se skauty z Kobylis.Modli se a pracuj, lásku k Bohu zjevuješ láskou k bližním, k nejbližším především.

Závěr života spojený s utrpením a blížící se sestřičkou smrtí vedl hovory na nemocničním lůžku i k otázkám času na konci časů. Jiří odvodil ze znalosti lidských dějin jakousi tendenci k vlnění, cyklickému pohybu v čase, kdy rovnováha mezi hmotou a duchem, tělem a duší, je narušována v jednom či druhém směru. Osm století nás dělí od sv.Františka, a jeho doba také propadala vášni po penězích, bohatství, rozmařilosti. František sám se dokázal od tohoto pokušení radikálně odpoutat, a přilákat na cestu chudoby mnohé další. Vezměme jen Kláru, její sestry, matku, bratrance…Šlechtický rod, který dokázal pro Krista všechno opustit. Dopisy Kláry sestře Anežce Přemyslovně vyzvedají její ochotu opustit ještě daleko vyšší stupeň hierarchie středověké společnosti. Době  materialistické životní filosofie, v níž bylo našemu braru Jiřímu dáno žít, měl on, františkán ve světě, za zlé ono přílišné tíhnutí ke hmotě, k materialistickým životním hodnotám. Všímal si však, že na Západě jde kultura podobným směrem, ke hledání smyslu života v konzumu. Spolu s Otcem Benediktem viděli jedinou šanci na záchranu lidstva v jeho zduchovnění. V přesunu kyvadla dějin od hmoty k duši, ke zvnitřnění úsilí člověka: od jednostranné snahy „změnit svět“, k úkolu snažit se změnit sám sebe. A právě o tom, bylo setkání mladých v Assisi. Bratr Jiří předjímal „Františkovu ekonomiku“.

Toto civilizační „obrácení“ předpokládá proměnu vědy jak se vyvíjí už dlouho, přinejmenším od Osvícenství. Možná prvním a nezbytným krokem je pokorné přijetí zázraku Stvoření, tak jak je vyzpíval svatý František v Písni bratra Slunce. To však z jakýchsi – pro františkána až nepochopitelných důvodů- činí většině dnešních vědců potíže.  Dr.Jiří Grygar vystupuje v knížce rozmluv na nemocničním lůžku, i jako svěděk, a jako věřící astronom. Komentuje tam i snahy o nalezení dalších planet ve Vesmíru, na nichž by mohl být život, a vyjadřuje svou osobní víru, že naše Země je ojedinělá. Překvpivě svou víru opírá o argumenty biologie vzniku života. Při příležitosti udělení Nobelovy Ceny za fyziku (2019) na tomto poli však odhaduje, že tomuto (výzkumu marnosti- můj pojem) se věnuje asi pětina astronomů světa. Jiný vědec- astronom, Zdislav Šíma, který v tajnosti byl korektorem už prvního vydání knížky Otce Benedikta, se ve vydání  třetím vyjadřuje takto: Pokud je i ve vesmíru více životů, zcela chybí čas na překlenutí ohromných vzdáleností, na kontakt a výměnu informací, natož navštěvování. …Nezbývá tedy než se snažit vlastními silami přežít.

Papež František se v Laudato si´ obrací nejen na nás věřící, ale i na všechny lidi dobré vůle, argumentem, kterému je těžko odporovat: všichni jsme na stejné lodi. Právě tak tomu rozuměl náš bratr Jiří Mrázek, když se modlil v libeňském kostele- vnitřku lodi církve: že naše matka-sestra Země je „vesmírným korábem“ (K.Boulding), který nese úžasný dar života, a člověka Stvořiteli tak drahého, že neváhal na tento koráb poslat svého Syna, aby ho zachránil. Jsme na unikátním místě ve Vesmíru, Otcem milované děti. Deo gratias.          (autorem je Lubomír Irenej Mlčoch OFS)                          

Hofmanová
ANTONIE JOSEFA HOFMANOVÁ OFS (1923-2009)

Věrná dcera sv. Františka, s vazbami na celou církev, a “nejbližší příbuzné”, fokolariny a dominikány především..

    Cestou z rozloučení s P. Janem Evangelistou Urbanem OFM u P. Marie Sněžné, ještě plný dojmů z této oslavy daru jeho života ,jsem se seznámil se sestrou Antonií Hofmanovou. Stačilo pár chvil pěší cestou a během několika zastávek tramvaje v tom lednovém dni L.P. 1991, abychom se domluvili, že oba patříme k františkánům „žijícím ve světě“, já ovšem teprve krátce, nová známá už více než 40 let. Poté, co jsem se dozvěděl, že Tonička pracovala také v Janských Lázních v dětské léčebně, neodolal jsem. Tam několikrát pobýval až do své předčasné smrti můj prasynovec Petr. Ukázalo se, že Tonička Petra znala. Zákeřná choroba neomezovala duševní vývoj chlapce, ale jeho tělo přestávalo poslouchat nervy a svaly, zemřel v 18 letech. Skutečnost, že se setkávám s někým, kdo byl Petrovi nablízku a pomáhal mu v jeho nelehkém údělu, mne hluboce oslovila. Tonička si mne dokázala získat jediným krátkým setkáním. Po letech, kdy už Tonička byla na věčnosti, mi místní společenství na Spořilově dalo malý knižní dárek, jak tam bývá zvykem při osobních výročích. Životní příběh statečné ženy Toničky „Žijeme jen jednou“ jsem přečetl jedním dechem. Přemýšlím o něm dodnes. A což teprve ti, kdo byli obdarováváni setkáním s Toničkou, kdo ji znali. Na vzpomínky sester Lenky Markéty Kortonské a Ludmily Anežky České a manželů Štěpána Josefa a Lucie Veroniky G.   z MBS Jilemnice, a bratra Martina W. Z MBS Hradec Králové vděčně odkazuji a navazuji.

    Horní Branná, vesnička v Podkrkonoší, na samé hranici českého a německého osídlení, je místem narození i věčného odpočinku sestry Toničky. Skromná obživa v tomto kraji si vyžadovala práci všech, a “na několika stavech”- na tom tkalcovském, ale i na políčku vlastním a v sezóně i v postavení námezdníků. I Tonička musela pomáhat svážet mléko, obrubovat kapesníky…Škola ji ale lákala víc, a tam, už od dětství, především slohové práce. Malá spisovatelka už se v ní probouzela a lákala ji do Prahy. Měla vlastní úspory a laskavý strýček pomohl, ale směrem praktickým, ke studiu na obchodní škole- ač sám pracoval v Melantrichu. Se státní zkouškou z těsnopisu (kdepak diktafony tehdy) mohla být úspěšnou úřednicí, ale Pán ji volal na svou vinici. Prozkoumala snad všechny hlavní kostely a spirituality v Praze, seznámila se se studenty zavřených vysokých škol, zejména s těmi, které doba přivedla od vědy k náboženství: katechetka- to bude ono! Ještě před koncem války složila zkoušky a získala povolení k výuce náboženství: ne těsno-pis ale svato-pis!

       Požehnanému působení mezi mládeží prahnoucí po víře učinilo přítrž zatčení (1952). Tonička “dostala” 6 let; ateistickému režimu se zdálo zvlášť nebezpečné šíření myšlenek hnutí mladých dělnických křesťanů (jocismus), které se poválce dostalo z Belgie a Francie i k nám. Šlo o boj o duše mladých, láska univerzální vs. nenávist třídní. Vězení Tonička snášela statečně, a se stejně pevnou vírou hledala i zaměstnání po svém propuštění. Kariéra úřednice pro Toničku nebyla lákavá už předtím – a teď už ani přijatelná pro “režim”. Rozhodla se pro sociální práci ve zdravotnictví. V dětské léčebně v Jánských Lázních pracovala Tonička nejdéle, 23 let.               

                Překvapením pro mne bylo zjištění, že u povolání Toničky do SFŘ byl P. Alois Moc OFM, v začátku jeho kněžské dráhy, kdy působil v Podkrkonoší. Tedy i Tonička byla jeho duchovní dcerou! A nejen to: podle Toniččina svědectví jí pak otec Alois pomáhal v jejím duchovním životě až do své smrti. V celém tom obdivuhodném životním příběhu však je její příslušnost k františkánské rodině jen velice cudná, jakoby se o ní ani nezmiňovala. Čtenář by mohl mít dokonce dojem, zda Tonička nepatřila spíše ke hnutí Fokolare. Ostatně knížka “Žijeme jen jednou” vyšla v nakladatelství tohoto hnutí “Nové město”. Jiný čtenář by naopak mohl argumentovat tím, že Tonička se dovolávala duchovní podpory v Podještědí u hrobu svaté paní Zdislavy a starý domek v Jilemnici, který zakoupila jako místo pro duchovní setkávání, pojmenovala Zdislavín; nebyla tedy spíš dominikánskou terciářkou? V kapitolce “duchovní jaro” své biografie Tonička vzpomíná, jak jako mladá poznávala tu lepší tvář Prahy, a jmenuje nejen bratry františkány u P. Marie Sněžné, na Spořilově a Na Habrovce, ale také bratry jezuity u sv. Ignáce, sv. Kříž na Příkopech a sv. Terezičku v Kobylisích bratří saleziánů, Emauzy benediktinů, sestry Voršilky, Karmelitky, Vicentky, a další ženské spirituality. Od svých 24 let byla Tonička už v “třetím řádu” a v posledním desetiletí jejího požehnaného života nacházíme Toničku v nově založeném místním společenství SFŘ v Jilemnici. Co nám říká život z víry té statečné sestry Toničky? Jaké poučení si z jejího svědectví můžeme vzít pro budoucnost naší spirituality?

                Hnutí Fokolare založila Chiara Lubichová jako mladá a hledající františkánka; do “třetího řádu” vstoupila ještě za války, tedy o několik let dříve než Tonička. Jde vlastně o novou ratolest vyrašící na dávném kmeni Těla Kristova, vštípeném naším otcem – bratrem Františkem. Řád bratří Kazatelů je od dob setkání Františka a Dominika vnímán jako náš nejbližší bratrský řád. Antonie Hofmanová si křestní jméno přinesla svým narozením,            jak bývalo dříve zvykem: jejím křestním patronem tedy byl od počátku svatý bratr Antonín     z Padovy. Na řeholním jménu Josef měl bezpochyby svůj podíl P. Alois Moc OFM, který Toničku do naší rodiny přivedl. Podle sv. Terezie z Avily zkušenost dosvědčuje, že sv. Josefovi dal Bůh moc pomáhat nám ve všech našich potřebách, a je považován za ochránce a patrona celé Církve Kristovy. Tonička Hofmanová svým ryzím životem z víry svědčila o jednotě Církve: věrná dcera sv. Františka, s vazbami na celou rodinu, a “nejbližší příbuzné”, fokolariny a dominikány především.

       Z pozdějšího svědectví Toničky o jejích výsleších během vyšetřovací vazby ve vězení je patrné, že sv. Josef byl pro Toničku  také dělníkem a patronem dělníků. Profesní sliby rok před komunistickým převratem nemohly pominout společenský kontext evangelizační situace Církve, která ztratila dělnickou třídu, u nás více než jinde.

                Krátké působení Toničky v roli katechetky ukazuje na její lásku k dětem, a na připravenost přinášet dětem radostnou zvěst o Kristu i za cenu osobního nasazení v chudobě, o jaké se nám dnes už ani nezdá. Když ji potom vodili před služebníky vládců tohoto světa, kteří v ní viděli nepřítele nových pořádků, přiznávala se Tonička před nimi ke Kristu s odvahou, kterou jí můžeme jen závidět; i s tou jistotou, že Ježíš se k Toničce stejně přiznává před svým a naším Otcem. Potvrdil se také Mistrův příslib, a Toničce bylo dáno, co má před svými vězniteli mluvit: a ona k nim mluvila přímo a bez vytáček, až s jakousi “duchovní prostořekostí”. V ní však nebyl ani stín nepřátelství z její strany, a proto   i věznitelům se mohlo dostávat šance na dar víry, onoho překvapení, že ani oni nejsou vylučováni z toho jiného světa, o němž je ta umanutá ženská tak bláznivě přesvědčená.

        Když se konečně Tonička dostala z vězení, přijala služebnou roli, docela jinou než byla ta vysněná katechetka. Sama píše: “Doba nás tlačila opět do podstaty křesťanství. Ježíš nám dal za úkol pečovat právě o ty nejvíce přehlížené, nejubožejší a poslední.” Toniččino charisma lásky k dětem se rozšiřovalo i na mladé lidi vůbec, na tu budoucnost Církve i naší země; a možná právě proto se v jejích vzpomínkách tolikrát objevuje společenství Fokolare, kněz “Mirek” /Šimáček/ a Příchovice. Tonička duchem stále mladá, i v pokročilém věku “šťavnatá a svěží”, jak říká žalmista, hledala cesty k té nové ratolesti odvozované od svatého Františka.                 V pojmenování toho nového hnutí byla Tonička vlastně “zasvěcenou osobou”, a to s jakousi vyvoleností snad už od dětství. Otec Alois Moc během duchovních cvičení                           ještě před rozpadem systému, který i v něm viděl nepřítele, opakovaně zdůrazňoval jakousi výjimečnost sv. Františka z Assisi v té už nepřeberné rodině světců. Tou měrou zpodobnění       s Kristem, stvrzenou i stigmatizací, otevíral František Církvi cestu k návratu jarosti ducha prvotního křesťanství. A je jakýmsi tajemným potvrzením této vyvolenosti, že v každé další generaci se objeví sestry a bratři, kteří věrohodností svého života z víry otevírají zase nám ostatním úzkou cestičku návratu k jaru prvotního františkánství. K takovým vyvoleným patřila sestra Tonička. A budiž mi dovoleno dodat:  patřil k nim i bratr Česlav, kterému bylo dopřáno, aby se dostavil k lůžku Toničky v okamžik jejího “transitu”, přechodu na věčnost.

    Pochválen buď Pán Ježíš Kristus.

       O osobnosti Toničky nejlépe vypovídají životní příběhy, drobné události, které svou živostí i pro sestry kolem ní byly jako  “Toniččiny Kvítky”.  Tak jako bratr Česlav volal k Duchu svatému “přijď, ale rychle”!, Tonička v nouzi se stejnou odvahou vyslovovala své konkrétní prosby k Matce Boží,opřené o modlitu sv.růžence, jindy zase ke “svému” andělu. A hle, stopařce s brašnou knih v nevlídném počasí zastaví “hned” auto a doveze ji až na místo: a řidič si ještě koupí několik knih a uleví brašně. A řidič “profík” od autobusu pocítí neodolatelnou chuť dát si ještě “cigáro”- i když už měl být pryč- a Tonička stihne potřebný spoj. Bratr Štěpán Josef G. a jeho sestra manželka Lucie Veronika dosvědčují podivuhodnou pomoc “shora”, jaké se dostalo Toničce i v kauze duchovně trvalejšího rázu, tehdy v “tandemu” s jejím dávným duchovním vůdcem Otcem Aloisem. Ten při svých cestách do Podkrkonoší svého mládí vyslovoval přání, aby v Jilemnici vzniklo místní bratrské společenství SFŘ. Toho se sice on už nedožil, ale Tonička byla “u toho” v roli přirozené formátorky. A svědectví vydávají ti dva, povolaní do řádu rovněž díky Otci Aloisovi v posledních letech jeho života v Praze- kteří se právě přestěhovali do Jilemnice! Boží režie…

       Tonička byla známá I svým humorem, a ten ji neopouštěl ani tehdy, kdy se blížila sestřička smrt. Dokud to šlo, zařizovala si svůj vlastní pohřeb. Panu primáři ustaranému nad prognózou dohasínající svíce života se od pacientky dostalo překvapivého povzbuzení: ještě neumře, nemá ráda, když na parte je pojem nedožitých narozenin. A tak tomu I bylo, Tonička odešla na věčnost tři dny po sv.Antonínovi.A tak jako se obracela s urgentními prosbami k nebi v modlitbě po celý život, její “hned” a Česlavovo “honem” se naplnilo v setkání posledních minut…Už poslední dva dny se u Toniččiny postele střídali doprovázející přátelé, z třetího řádu a nejen z něho. A telefonicky si Tonička ještě vyžádala na Otci arcibiskupu Otčenáškovi jeho požehnání na cestu. Nešlo o nic formálního, ti dva, spojeni zkušeností věznění, se navzájem uznávali a měli rádi. Záslužný kříž “Pro Ecclesia et Pontifice”, vysoké církevní vyznamenání dostala Tonička od papeže Benedikta VI., právě na návrh arcibiskupa Karla. Kdo jiný, když ne Tonička, vždyť pro církev obětavě pracovala po celý život.

       Spisovatelskou činnost Toničky, lásku od dětství, je třeba vyzvednout jako její osobité evangelizační a katechetické působení. Její literární formou byly krátké glosy, příhody ze života, postřehy z církve i společnosti- jedna, dvě stránky. I Pán jen krátce mluvil na zemi, říkával náš otec František. Krátké kapitolky, útlé knížky, které září světlem víry, zahřívají srdce, překvapí humorem. “Květ pro krále” dojímá, “Kapky vody” jsou pramínky opravdu živé vody, příspěvky do IKD- Informátoru královéhradecké diecéze, vydané v jubilejním roce 2000 v Jilemnici, napsané ve Zvědavé uličce, Zdislavíně, končí pozoruhodnými verši k mnoha svatým, jakýmisi “litaniemi”. “Se zástupem” , který pro Toničku tvoří zejména na Bílou sobotu “lampionový průvod”, s nímž se Tonička těší na nebe každým rokem. Poslední, třicátá třetí “litanie” vzývá četu mučedníků ze všech koncentráků světa. V epilogu Tonička vzpomíná pět jmen dětí z léčebny, které se jí zvlášť zapsaly do srdce, a na setkání s nimi v nebi- spolu s tatínkem a maminkou- se Tonička těší. Toničko, díky za všechno!                            

    (autorem Lubomír Irenej Mlčoch OFS)

    Kubíček
    FRANTIŠEK INOCENC KUBÍČEK (1913-1993)

    Barvitý život kněze, kterého vychovali rodiče terciáři

    Pročítáme-li životopis P. Inocence Kubíčka , napadne nás jako první banální přídomek „ barvitý“. P. Inocenc se za svůj život vyskytoval na tolika místech střední Evropy, že znuděný obyvatel dnešních časů musí konstatovat, že to opravdu nebyl žádný zápecník, který by nevytáhl paty z rodné vsi, ale nějaký renomovaný cestovatel. Při bližším ohledání zjistíme, že to nebyla cestovatelská vášeň, ale že s ním, jako s mnoha jinými, minulý režim smýkal z místa na místo. Snad proto, že Bůh věděl, jaký osud malého Františka čeká, už v dětských letech mu připravil osud, kde slovo domov mohlo znamenat pouze něco abstraktního či duchovního. Jak se říká u Matouše: „ Lišky mají doupata a ptáci hnízdo, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil,“ tak to platí v plné míře i o Inocencově životě.

    Rodiče pocházeli z Čech, ale protože byli chudí, vydali se každý svou cestou na zkušenou do Vídně. Oba byli zbožní a tak chodili ve Vídni do českého kostela a na pouti na Hostýn se seznámili. Maminka vstoupila do III. ř. sv. Františka a tatínek záhy po ní / nebo i kvůli ní? /. Tatínek to uměl s koňmi a tak se přihlásil na konkurs poštmistra, ačkoliv Vídeň vůbec neznal a nevěděl, kde jsou jednotlivé poštovní úřady. Ale Pán to věděl, a věděli to i koně, takže ho vedli od úřadu k úřadu a tatínek byl přijat. Pár let ve Vídni rodina strávila, narodil se jim zde i František, později Inocenc, i další děti.  Později, když nová Československá republika vyzývala, že potřebuje zkušené zaměstnance, odstěhovala se Kubíčkova rodina do Prahy. Rodiče chodili v Praze k Panně Marii Sněžné do kaple sv. Michala, na terciářská shromáždění, a děti, aby nezlobily, běhaly po nádvoří a hrály si s veverkou, která tam byla v kole, i s ptáčky v klecích. Ředitel III. řádu P. Bonaventura chodíval ke Kubíčkovým na návštěvu, rozmlouval s dětmi, modlil se s celou rodinou a tak se nakonec malý František pod jeho vlivem rozhodl pro františkánský noviciát, který byl tenkrát v Kadani. Vyšší studia absolvoval v Salzburku a Innsbrucku. Po druhém roce teologie byl poslán do Tyrol, až se konečně v r. 1935 dostal do Prahy, kde byl 3. 5. 1936 vysvěcen na kněze a  10.5. měl u Panny Marie Sněžné primici, na níž mu kázal Jan E. Urban. První umístěnku dostal P. Inocenc na Spořilov, do kostela sv. Anežky. Když v r. 1947 složil státnice, byl řádem vyzván, aby učil v Kroměříži na arcibiskupském gymnasiu – a sice chemii a přírodopis. Kroměříží a posléze Hájkem, kam bylo gymnasium přestěhováno, končí běžný život řeholníka a začíná křížová cesta internace, věznění a nucených prací. Začalo to Hejnicí na severu Čech, kam byla po akci  K / v dubnu 1950/ sestěhovaná celá františkánská českomoravská provincie. Po Hejnici následoval Bohosudov, kde pracoval ve fabrice na izolátory, Želiv, přehrada na Klíčavě, opět Želiv, kde pěstovali zeleninu, posléze převoz do Jihlavy, kde s Inocencem zacházeli jako s nejhorším zločincem, zavazovali mu při převozech oči a on na toaletní papír špendlíkem vypichoval zprávu o tom, že je vězněn, ale ještě žije. Z Jihlavy byl převezen do Velkého Meziříčí, kde strávil v jedné kobce bez vycházky a bez knížky dva měsíce.

    V r. 1953 pak byl velký soud, kde bylo odsouzeno 13 lidí najednou, z toho 5 kněží, 4 ženy a 4 laici. P. Inocenc dostal 22 let za protistátní činnost v rámci procesu „ Dvořák a spol.“ a skončil na Mírově. Zde vyráběli z lýka vložky do bot a lýkové klobouky, později dózické zámky. Pak byl opět přesunut do Jáchymova, kde měl za celou dobu věznění první návštěvu své maminky. Na pohřeb tatínka o nějaký čas později ho už nepustili. Ale nestačil Jáchymov, P. Inocenc opět putoval, tentokrát do Leopoldova, kde vězni drali peří. V době tohoto věznění proběhly maďarské události, takže všichni kněží byli odděleni od ostatních vězňů. Zjistilo se totiž, kromě maďarské vzpoury proti bolševismu, v níž jistě měli prsty klerikálové, že se vězni začali modlit. V Leopoldově rovněž spravovali pytle na mouku pro Středoslovenské mlýny. Spravené pytle se nosily do skladiště, které se ukázalo jako ideální skrýš pro výrobu mešního vína. Je až dojemné, kolik úsilí, konspirace a umu věznění kněží obětovali pro možnost a splnění povinnosti – sloužit mši svatou! V kantýně kupovali hroznové víno / místo jídla na přilepšenou/ a z něho kvašením vyráběli víno. Vyrobili 12 l na rok, přičemž na jednu mši bylo stanoveno 12 kapek, aby zbylo na všechny po celý rok. Víno kvasilo v malé komůrce, která byla skryta před očima dozorců jedním spravovaným pytlem. Ale že by na to dozorci po tak dlouho dobu nepřišli, se ani nechce věřit. Potvrzuje se jen Ježíšův výrok, že celníci a nevěstky nás předejdou do Božího království.

    V r. 1960 byl P. Inocenc amnestií prezidenta republiky propuštěn. Poté pracoval v Pražské teplárně a v r. 1968 získal státní souhlas jako výpomocný duchovní pro kostely sv. Jiljí a sv. Voršily v Praze. V letech 1980-1987 byl provinciálem františkánské provincie. V roce 1983, kdy se Státní bezpečnost zmohla na jednu z posledních akcí proti církvi, byl Inocenc opět zatčen. Sice na pár měsíců, ale protože už byl pokročilého věku /70/, volala tato nespravedlnost do nebe. V tom čase jsme se s manželem s O. Inocencem seznámili a díky Bohu zblízka mohli sledovat a zažít jednoho z těch, kteří byli ochotni za svou víru položit život. Vrátil se, jako už tolikrát z vězení, pohublý, pobledlý, ale plný humoru a lásky k spoluvězňům zelinářům a jiným rozkradačům socialistického majetku, s nimiž strávil dva a půl měsíce na Ruzyni. Vracel se do svého bytečku na Národní třídě, kde mu soudruzi nenechali jedinou knihu, natož různé samizdaty či dva psací stroje, dokonce zmizela i celá jedna skříň. Jak se říká u Matouše:  „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“/ Mt 8,20/(autorem je Věra  Eliášková OFS)

    Benedikt Holota
     BENEDIKT VLADIMÍR HOLOTA OFM (1922)

      Kněz, duchovní asistent terciářů a malíř a spisovatel

      Na Tříkrálové setkání Sekulárních františkánů u P.M.Sněžné před 11 lety se přišel podívat kněz 1.řádu P.Benedikt Holota OFM. V klášteře „byl doma“, ale i tak, návštěvu kmeta úctyhodného věku v době nedělní siesty – na besedě s námi terciáři – to jsme kvitovali s povděkem. Ukázalo se, že Otec si tam nešel odpočinout, zapojil se do diskuze, a jeho energické vystoupení mladistvého ducha na mne udělalo dojem. Hledal jsem právě zpovědníka, po 23 letech, po zemřelém P.Janu Machačovi. Napsal jsem Otci Benediktovi, a byl jsem jako penitent přijat. Dovídal jsem se, že ti dva se ve svých pohnutých kněžských životech setkali, a to nejhlubší, co je spojovalo, byla kněžská služba u sester Urbanek u sv.Václava v Dejvicích. Rozdíl jedné generace mezi námi, vztah zpovědníka a kajícníka- otce a syna v duchovním slova smyslu, se pomalu proměňoval na vztah bratrský. Poslední rok se spolu se sestrou Věrou E. podílím na zachycení deseti besed s Otcem Benediktem,poté, kdy dosáhl  požehnaného věku 97 let. Medailonek nemá být vybíráním rozinek z besed, která vydají na knížku, sice útlou, ale knížku. Je už ale reflexí nad těmito besedami ovlivněn.

      Otec Benedikt je také terciářem, a to už 75 let. Stal se jím krátce po své konverzi, už jako dospělý v roce 1945. Přípravou na jeho křest v Plzni byla pověřena sestr Běla „Urbanka“; mladého muže s reálným gymnáziem a technickým způsobem myšlení, dokázala žena-katechetka, připravit na křest během necelého roku. Postupovala podle duchovních rad Otce Urbana, jimiž připravoval sestry Apoštolátu sv. Františka nejen ke sociální službě, ale i ke katechezi. Daru víry se daří pod „vysokými tlaky a teplotami“ jak později Otec Benedikt v jazyce technika formuloval náboženskou zkušenost. A na konci války, kdy jeho otci vězněnému v Terezíně, i jeho samotnému, šlo o život, bylo hledání životní kotvy naléhavé. Křtil ho kněz-františkán, a to spolu s katechezí sestry Apoštolátu sv. Františka napomohlo duchovnímu povolání i spiritualitě. Bylo třeba překonat překážky citové, na straně nejbližších; po 1.světové válce nijak výjimečná nedůvěra ke katolické církvi- i u těch, kteří víru ještě zcela neztratili- měla za následek nepochopení tohoto kroku. „Plány rodičů“ s potomky bývají i dnes docela jiné než cesty, které má s každým z nás Bůh. Mladý terciář Holota byl od Boha nadán až přemírou hřiven, jako „žijící ve světě“ měl být důstojníkem, mohl být profesionálem ve sportovním šermu, akademickým malířem, úspěšným technikem v Plzeňské Škodovce. Boží režie s ním však měla jiné úmysly, a nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Ty vedly od noviciátu a nedokončeného studia bohosloví po 2.světové válce neúchylně k internaci, ke zkušenosti dělníka na stavbách, později k technické práci dokonce ve výzkumu – a to už po tajném vysvěcení na kněze, udržovaném v ilegalitě plných 18 let. Ztracené roky? Největší devizou už tajného Otce Benedikta „Il Moro“ byla úplné přijetí této cesty v hluboké pokoře, jako cesty duchovního zrání, o kněžské samotě s Eucharistií jako největším obdarováním, jehož přijetí však chce čas. A právě upřímné přijetí této cesty se pak plně zúročilo v letech „normalizace“ kdy bylo našemu bratru konečně dovoleno vyjít z utajení kněžství, a v roli farního kněze – kterou si také sám nepřál- vždyť chtěl být řeholníkem!

         Zde stojíme před tou nejhlubší duchovní zkušeností z let totality: kněz, řeholník, řeholnice, kteří se dokázali v úplné odevzdanosti dát „do rukou pohanů“, aniž by proti svému údělu, a proti těm „druhým, jiným, protivným“ zahořkli, byli pak obdařeni úžasnými duchovními dary pastoračního a misijního působení. Museli se vzdát tak zakořeněného postoje „my“ a „oni“, jakýchkoliv ideologických brýlí, a s otevřeným srdcem přistupovat ke každému člověku, kterého jim Pán poslal do cesty: ať to byl dozorce v internačním táboře, předseda strany ve výzkumáku, funkcionáři v městě farnosti.

          A Pán nakonec plnil i dávné tužby svého věrného služebníka, jen trochu jinak, než si to původně představoval. S Otcem Urbanem se v letech noviciátu mohl setkat jen „letmo“- aby pak po jeho propouštění z vězení byl obdarován milostí   mít ho za duchovního vůdce plných 25 let, až do jeho smrti. Řeholníkem u Panny  Marie Sněžné je už více než 30 let- a dokonce se mohl vrátit do stejné cely, kterou musel spěšně opouštět v noci záboru klášterů. Pán mu dal aby se mohl vrátit k nám „terciářům“, nejen jako jeden z nás, ale i jako první předseda konference duchovních asistentů už v provizorní Národní radě a vznikajícím Národním bratrském společenství (po r.1990). Má velké zásluhy o navázaní kontaktu se sekretariátem CIOFS a tehdejší generální ministryní OFS Emanuelou Nunzio. Otec Benedikt měl v hlavě jasno: když začínáme a nevíme jak, nejlepší je rozjet se do Říma, a tam se poradit a domluvit. A to se také stalo: tam se naší malé delegace laskavě ujal jeden z generálních duchovních asistentů Ben Brewoort, OFMCap., byla přijata na sekretariátu OFS a tam i sestrou Emanuelou. Díky tomu potom vše doma probíhalo „jako na drátku“- během roku předsednictvo Mezinárodní rady schválilo naše Národní bratrské společenství (1994). O tři roky později pak mohla být na Velehradě slavena volební kapitula, už se všemi kanonickými náležitostmi. Patří k devizám našeho Národního bratrského společenství, že se nedělí – jako v jiných zemích – podle duchovní asistence prvních řádů (františkánů, kapucínů, minoritů) a v tomto smyslu jsme my „žijící ve světě“ i sjednocující silou františkánské rodiny! I v tomto bodě lze připsat podíl Otci Benediktovi jako prvnímu předsedovi konference duchovních asistentů; co přetrvává jako jeho odkaz, jsou každoroční společná duchovní cvičení pro otce všech tří prvních řádů.

        Neměla by být opominuta ještě jedna „hřivna“ Otce Benedikta: i ve světě světských informačních serverů, na Wikipedii, je veden nejen jako františkán- řeholník, ale i jako spisovatel. A jeho prvním počinem, byly „Hovory na nemocničním lůžku“ s naším bratrem terciářem Dr. Jiřím Mrázkem,CSc. Ty vyšly už ve třetím vydání, (první pak ještě za normalizace v Římě (Křesťanská akademie, 1983).  Škoda jen, že nejde o veřejně dostupné, ale jen soukromé tisky. K těm však patří jiné, známější knížky o Eucharistii, Rady (ne)zkušeného faráře, vzpomínky z totality „Nebyl jsem hrdina“ (ty vycházely i na pokračování v našem časopise Poutník). Otec Benedikt je neuvěřitelně duchovně i spisovatelsky plodný i po své devadesátce, kdy jeho „dvorním nakladatelstvím“ je atelier „De Cuore“ Tomáše Coufala („Věřit….Jde to vůbec?“ 2013, „Co mi dala rodná ves“ (2018), „Aby člověk žil svůj život“ (2018). Poslední  již zmíněné besedy jsou blízko dokončení, vedeny terciáři usilují o oslovení  širšího čtenářstva- ale pro obohacení  nás terciářů především.                                        

       (autorem je Lubomír Mlčoch OFS)      

      Mališ
      FRANTIŠEK MALIŠ OFS (1922 – 2003)

      – Lékař, jáhen terciář, který se stal na sklonku života knězem – duchovní průvodce pro nemocné

      Před rokem 1989 působilo v Praze v utajení několik skupin františkánů – terciářů, které duchovně vedl P. Alois Moc OFM, obdobně jako další skupiny P. Inocenc Kubíček OFM. V jedné ze skupin patera Moce jsem byl členem já spolu s manželkou. Scházeli jsme se převážně v bytech. V roce 1985 přivedl náš duchovní vůdce na jedno takové setkání nového bratra – lékaře Františka Mališe, který právě v tajnosti složil terciářské profesní sliby. To jsem ještě netušil, že mě s Františkem záhy spojí osobní přátelství a mnohaletá spolupráce na křesťanském humanitárním díle Concordia. Oba jsme také velmi úzce kooperovali s Kongregací milosrdných sester sv. Karla Boromejského, jejíž pozdější generální představená SM Remigie Češíková SCB byla již tehdy, jako tajná boromejka, zdravotní sestrou ve Františkově ordinaci.

      Životopis

      P. Doc. MUDr. RNDr. PhMr. Mgr. František Mališ DrSc.se narodil 30. září 1922 v rodině hluboce zbožných františkánských terciářů ve Frýdlantu nad Ostravicí pod Lysou horou. Rodina byla zcela nemajetná. Tatínek zemřel, když bylo Františkovi osm let, a maminka poté vychovávala dva syny ve velmi skromných finančních poměrech. Starší bratr Arnošt absolvoval po maturitě studium teologie a stal se knězem. Jeho duchovní služba byla však krátká, neboť byl v roce 1948 – krátce po vysvěcení zatčen StB, vězněn na Mírově i v dalších kriminálech a zemřel v Jáchymově jako mučedník komunistického režimu.

      Malý František chodil do školky k boromejkám a potom do jezuitské školy na Velehradě, odkud v roce 1936 přestoupil do kvarty na saleziánské gymnázium ve Fryštáku. V oktávě byl zatčen gestapem a posléze totálně nasazen. Teprve po válce složil tzv. válečnou maturitu a byl přijat ke studiu farmacie na Univerzitu Karlovu. Po absolvování tohoto studia nastoupil do zaměstnání ve Státním zdravotním ústavu. Svůj špatný „kádrový profil“ nahrazoval intenzivní prací a dálkovým studiem postupně ve dvou dalších oborech – na přírodovědecké fakultě a lékařské fakultě Karlovy univerzity. Tak dosáhl unikátní kombinace tří oborů, a tím i možnosti interdisciplinární specializace na biochemickou diagnostiku zažívacího traktu. Díky tomu mohl po určitém uvolnění totalitního komunistického režimu získat i velký doktorát a docenturu na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Nesměl však z politických důvodů vykonávat žádnou vedoucí funkci. V té době se oženil a manželům se narodily dvě dcery. Manželka však bohužel brzy vážně onemocněla, takže o ni spolu s mladší dcerou dlouhá léta pečoval. V šedesáti letech opustil vědeckou činnost a vybudoval gastroenterologickou ambulanci v rámci Obvodního ústavu národního zdraví v Praze 4, kde pak působil dalších deset let jako lékař – specialista, známý svým citlivým lidským přístupem k nemocným. Mezi jeho pacienty bylo mnoho kněží (včetně těch, kteří neměli státní souhlas) a dalších věřících.

      Duchovní život

      Duchovní rozměr života Františka Mališe byl velmi široký. V katolické víře byl vychováván od útlého dětství a tuto víru si pak uchoval trvale. Již v době dospívání uvažoval o kněžství, ale tehdy se ještě pro takovou službu necítil povolán. Zvolil si proto laické povolání a posléze uzavřel manželství s dívkou z katolické rodiny, rovněž postižené komunistickou zvůlí. Manželé pak společně vychovali ve víře i obě své dcery. Příznačné bylo, že i jako laik se František modlil denně breviář a usiloval o co nejčastější účast na mši svaté. Byl také velkým mariánským ctitelem. Při své lékařské praxi se setkal s P. Aloisem Mocem OFM, který byl s jeho bratrem ve vězení na Mírově. Jeho prostřednictvím se blíže seznámil se Sekulárním františkánským řádem a počátkem osmdesátých let vykonal v tomto řádu v tajnosti kandidaturu a noviciát, jakož i složil v roce 1985 řádovou profes.

      Po listopadu 1989 vystudoval br. František dálkově katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a během studia přijal z rukou biskupa Františka Václava Lobkowicze v kostele Panny Marie Sněžné v Praze jáhenské svěcení. Jako stálý jáhen pak působil při kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Praze 10 – Hostivaři, kde měl zejména na starosti nemocné, které navštěvoval a přinášel jim Tělo Páně.

      Kněžský život

      Po úmrtí manželky byl jáhen František Mališ dne 23. 1. 1999, ve svých 76 letech, vysvěcen ve Frýdku-Místku biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem na kněze a byl ustanoven duchovním asistentem pro sestry boromejky a pro místní společenství Sekulárního františkánského řádu při kostele sv. Františka v Praze 4 – Krči. V srpnu 2000 vážně onemocněl a do své péče jej převzaly sestry boromejky v Domově sv. Karla Boromejského v Praze – Řepích. I zde však, pokud mu to zdravotní stav umožňoval, sloužil jako kněz nemocným. A tato jeho služba se vyznačovala otevřeností ke všem – katolíkům, křesťanům jiných vyznání i nevěřícím. V té době také napsal dnes již velmi rozšířenou knížečku „Duchovní průvodce pro nemocné“ (vyd. Concordia Pax, 2002, 2005, 2011).

      I když od konce roku 1989 spočívalo těžiště aktivit Františka Mališe již v duchovní oblasti, je třeba uvést, že v těchto posledních letech jeho života byly ještě dva okruhy dalších činností, kterým se věnoval a v nichž využil svých zkušeností z řízení a organizování práce ve zdravotnictví a v humanitární sféře. Byla to obětavá práce pro sestry boromejky a pro Concordii.

      Po ukončení provozu své gastroenterologické ambulance vyhověl žádosti sester a převzal od 1. října 1993 funkci ředitele Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem, kterou vykonával do konce roku 1995. Velmi se tak zasloužil v této kritické době o převedení nemocnice, jež byla kongregaci boromejek po čtyřiceti letech navrácena, do nové formy provozu, o zkvalitnění a stabilizaci personálního zabezpečení a zejména o podporu křesťanského přístupu k péči o pacienty.

      Mimořádný význam mělo i působení Františka Mališe v rámci skupiny křesťanských humanitárních organizací Concordia, inspirovaných především projekty prvorepublikového křesťanského politika a františkánského terciáře JUDr. Františka Noska. První z organizací Concordia bylo družstvo katolických věřících, jehož přípravný výbor vznikl v červnu 1989, ale zahájit činnost bylo možno až na počátku roku 1990. Mezi zakladateli bylo dvacet františkánských terciářů v čele s bratrem Mališem, jenž byl zvolen prvním předsedou. Postupně pak vzniklo z iniciativy prvotního družstva více nových organizací (družstvo Concordia Brno, investiční fond Concordia Invest, družstevní záložna Concordia Credit, nadace Memento Lidice a další). Zastřešující a koordinující organizací se stalo občanské sdružení Concordia Pax, kde převzal František Mališ předsednictví.

      Kněz Kristův P. František Mališ zemřel 26. května 2003 a po zádušní mši svaté u Panny Marie Sněžné v Praze bylo jeho tělo uloženo na čestném místě na hřbitově boromejek v Praze – Řepích.

      (autorem je Jan Josef Smrčina OFS)

      Michal Pometlo OFM
      MICHAL FRANTIŠEK POMETLO OFM (1935- 2019) Duchovním asistent terciářů, ilustrátor se smyslem pro humor
      Životopis – narození

      František se narodil v Přibyslavi 18. října (na svátek sv. Lukáše) 1935 do rodiny truhláře Františka Pometla a Emílie roz. Dvořákové. Jeho starší bratříček zemřel krátce po narození, takže František se s ním nepotkal. Byl pak nejstarší ze čtyř sourozenců (po něm se narodili Božena, Václav a Emílie).

      Životopis – rodina

      „Kluk z Vysočiny“, jak sám říkal, vyrůstal v katolické rodině, mezi ostatními vesměs katolickými rodinami. Zažil ještě kousek první republiky, mobilizaci, pak válečná léta a změny, kterým nerozuměl. Lidé mizeli v koncentrácích, jejich blízcí sdíleli se sousedy, i před dětmi, korespondenci odtamtud. Mnohé se ze života vytrácelo, ubývaly potraviny a všichni se museli uskromňovat, i když rodina díky příbuzným, samostatně pracujícím zemědělcům, alespoň nežila v bídě. S ostatními dětmi pomáhal František na poli s lehčími pracemi, kladl povřísla pro vázání obilí a nosil vodu ze studánek. Školu na čas obsadila německá armáda (později sovětská), a tak vyučování probíhalo v různých náhradních prostorách, v zapůjcených kancelářích i třeba v hospodách.

      Škola

      Po páté třídě chtěl jít studovat na jezuitské gymnázium do Bohosudova, ale nároky a přísnost jezuitů ho nakonec odradily.

      Po válce se opět začala rozvíjet katolická činnost pod záštitou Orla a Sdružení katolické mládeže, do níž byl František s ostatními chlapci také zapojen.

      Na tatínka vzpomínal jako na člověka, který toho moc nenamluvil. Hluboce se ale do dětské duše vryl prožitek, kdy tatínek půjčil sousedovi holínky, když o to prosil, a sám šel pak kosit do mokré trávy bos.

      František Halík farář

      V dětství a mládí ho (kromě rodiny) silně formovala také osobnost P. Františka Halíka, který byl v Přibyslavi farářem v letech 1941 – 1951. Vzpomínal na něj jako na skvělého faráře, který uměl zaujmout prakticky všechny. Rozuměl zemědělství, byl velice podnikavý a získával si pomocníky z řad jezuitů, kapucínů, redemptoristů a hlavně salesiánů. Chlapcům, kteří chodili ministrovat, se velice věnoval, např. s nimi hrál fotbal, na podzim opékal brambory, chodil na zábavně poučné procházky, na faře provozoval loutkové divadlo…  V r. 1951 byl zatčen a krátce internován v klášteře v Želivi, pak až do konce svého života (1999) působil v Klášterci nad Orlicí, kam za ním František s ostatními mladými ještě jezdil.

      Válka

      Důležitý byl také zážitek z konce války. Němci tehdy zapálili v ulici řadu vozidel a od nich chytil dům v sousedství Pometlových. Rodina tu noc strávila u příbuzných na okraji města. Zatímco mladší sourozenci spali, desetiletý František vedle dospělých pozoroval požár z dálky a v duchu se loučil se všemi svými hračkami a věcmi, které zůstaly v domě. Zaplavilo ho ale šťastné vědomí: „Jsme tu všichni!“

      Jejich dům nakonec neshořel, P. Halík, který byl všude, kde bylo třeba, s pomocí dalších porazil jedna dřevěná vrata a zamezil tak dalšímu rozšíření požáru.

      Konec s tatínkovou živností

      Rok 1948 zasáhl otcovu živnost nejdříve tím, že jako řemeslník neměl nárok na kvalitní materiál, dostával jen podřadný, takže přistoupil zčásti na sériovou výrobu pro státní podnik. Později ho se vším zařízením pohltily komunální služby a stal se obyčejným dělníkem.

      Touha malovat

      Tatínek i křestní kmotr uměli kreslit a malovat a také František odmalička tíhnul ke kreslení. Ve třinácti letech se setkal s profesorem Václavem Boštíkem, který ho začal připravovat ke zkouškám na pražskou Akademii výtvarných umění.

      Tuberkuloza

      Když v roce 1950 skončil základní školu, začal se učit v tatínkově truhlářské dílně. Brzy ale onemocněl zánětem pohrudnice. Po léčení nesměl pobývat v prašném prostředí, odešel tedy pracovat do Žďáru nad Sázavou, kde vyráběl rybářské náčiní. Tam se nakazil tuberkulózou. Následovalo dlouhé léčení po nemocnicích a sanatoriích. Naděje na výtvarnou dráhu skončila.

      Invalida

      Domů se vrátil jako invalidní důchodce. V Přibyslavi přijal nabídku nastoupit na místo kostelníka v kostele Narození sv. Jana Křtitele. Také spolupracoval jako scénograf se dvěma skupinami divadelních ochotníků.

      první věznění

      Po P. Halíkovi působili v Přibyslavi další kvalitní kněží a farnost byla dost živá. V 60. letech tedy zakročila státní bezpečnost proti faráři P. Františku Královi a dalším lidem, sledovala tím zřejmě hlavně zastrašení ostatních. Kostelník František byl zatčen a uvězněn na Popelecní středu  r. 1963. Nejprve pobýval ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové, kde byl i soud (právě o slavnosti Božího těla), pak ve vazební věznici v Plzni na Borech. Na vlastní žádost (s ohledem na TBC) pracoval venku na různých stavbách, v každém počasí, často promočený, takže tam někde byl počátek jeho doživotních potíží s páteří. Za „nedovolené shromažďování a pobuřování“ strávil ve vězení rok.

      Touha po řeholi

      Během služby kostelníka František postupně dospěl ke spíše obecné touze po řeholním životě. Ta se pak ve vězení prohloubila.

      P. Alois Moc

      Po propuštění pracoval u svého švagra v lese. Přes terciářku, profesorku matematiky, se seznámil s františkánem P. Aloisem Mocem a přes něj s dalšími františkány. Dostal se do Prahy, kde večerně studoval stavební průmyslovku, aby si doplnil maturitu. Zaměstnán byl přitom jako pomocný dělník v televizi, pak se na krátký čas stal opět kostelníkem, tentokrát u sv. Ignáce na Karlově náměstí. Tam se setkal s mnoha skvělými kněžími.

      Vstup do noviciátu

      Když se provinciál františkánů P. Metoděj Řezníček vrátil z vězení, požádal František o vstup k františkánům. Na popud provinciála vstoupil r. 1969 do semináře v Litoměřicích, kde se v té době (do r. 1971) dalo docela svobodně žít. Dne 2. dubna 1970 měl tajně v jedné zasněžené vesnici v Krkonoších obláčku, při níž přijal františkánský hábit a řeholní jméno Michal. První sliby složil 19. února 1971, slavné sliby 19. února 1974.

      Knězem

      Vysvěcen na kněze byl pak 29. června 1974 v pražské katedrále. Primiční mši sv. ve svém rodišti mít nesměl, podařilo se to ale u Panny Marie Sněžné v Praze, kde byl v té době kaplanem františkán P. Norbert Šamárek.

      Knězem bez státního souhlasu

      Státní souhlas k výkonu duchovní služby br. Michal nedostal, protože se vědělo o jeho tajném františkánství. Pracoval nějakou dobu na stavbě u františkána P. Bernarda Říského, faráře na Vysoké u Mělníka, potom v brněnské nemocnici u sv. Anny, kam byl poslán provinciálem P. Alešem Zlámalem, aby připravoval zájemce o vstup do řádu.

      Pohřeb tatínka

      V září 1974 zemřel jeho tatínek. Při pohřbu br. Michal nesměl být u oltáře, seděl tedy s rodinou v lavici. Vzpomínal, jak se po skončení obřadu z davu lidí postupně vynořili spolubratři, shromáždili se kolem hrobu a zazpívali Píseň bratra slunce sv. Františka. A on ze hřbitova odcházel s pocitem, že jde z nějaké slavnosti.

      Státní souhlas v Sokolově

      V roce 1975 se pro br. Michala podařilo získat státní souhlas do Sokolova. Tam jako kaplan také začal opravovat kostely a rád vzpomínal na to, jak se při práci na lešení mohl přiblížit k chlapům, kteří tam byli s ním.

      V roce 1976 pohřbíval maminku a sám přitom  zpíval opět Píseň bratra slunce.

      Toužim a pak Plzeň

      V roce 1978 byl poslán do Toužimi a odtud jako kaplan do Plzně. Zase opravoval kostely, zvláště v Liticích, kde byla zřícená střecha.

      Znovu vězení

      Při zátahu na františkány v rámci „Akce Vír“ byl na Květnou neděli r. 1983 zatčen a dostal se znovu do věznice na Bory, spolu s P. Jiřím Mazancem. Z vazby do věznice byli přemístěni na Velký pátek, kdy jim odebrali šaty se slovy: „Dejte nám ty vaše hadry, my vám přineseme naše šaty.“ Ty vězeňské ale dostali až mnohem později, takže byly po ten čas zcela bez šatů.

      Propuštěni byli po čtyřech měsících náhradou za československé občany, unesené jako rukojmí v Angole. Na svobodě je tehdy privítal P. Dominik Duka.

      Litický kostel

      Po návratu z vězení se podařilo dokončit opravu litickeho kostela a postavit věž. Také díky prozíravosti br. Michala, s níž trval na pečlivém uskladnění dřeva na stavbu, takže se během jeho pobytu ve vězení nezničilo…

      Meditační zahrada v Plzni

      V druhé polovině 80. let spolupracoval s Lubošem Hruškou a akademickým sochařem Romanem Podrázským (rodákem z Přibyslavi) při vzniku křížové cesty pro Meditační zahradu s Památníkem obětem zla v Plzni Doudlevcích. Přišel s myšlenkou vytvořit křížovou cestu ne tak, jak je obvykle k vidění v kostelích, ale podle evangelií.

      Loket nad Ohří

      Revoluce v r. 1989 zastihla br. Michala v Lokti nad Ohří, kde byl v letech 1987-1990 farářem. Vrátil se do Plzně, kde sloužil ve františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie a na arciděkanství a pomáhal také s přípravami zřízení Biskupství plzeňského (ustanoveno v r. 1993).

      Kvardián v Praze v konventu u Panny Marie Sněžné.

      V r. 1994 byl povolán do Prahy a stal se kvardiánem pražského konventu u Panny Marie Sněžné. V letech 1998–2006 zde působil jako farář a poté jako výpomocný duchovní, kdy mu byla svěřena zejména péče o nemocné. Posledně zmíněnou změnu komentoval slovy: „Mám menší zodpovědnost a víc práce.“ Nemocné navštěvoval věrně, jak jen mohl, i když sám nesl mnoho nemocí a bolestí.

      Nemoci a sestra Smrt

      Útrap s „bratrem oslem“ (tak nazýval tělo, které nosí duši, už sv. František) přibývalo, br. Michal si ale stále zachovával svěžest ducha, laskavost i smysl pro humor a sloužil Bohu a bratřím a sestrám vlastně do posledních dnů. Když už nemohl nic jiného, i když už to nemohl ani vyslovit, stále žehnal všem…

      V pátek 28. června 2019, o Slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, byl hospitalizován v Nemocnici milosrdných sester sv. Karla Boromejského a zde po těžké nemoci, jak stálo na parte, „přijal sestru Smrt“ 20.srpna 2019. Byl pohřben 2. září 2019 do františkánského hrobu na Olšanech.

      ***

      Moje osobní vzpomínky

      Dva roky před sametovou revolucí jsem přijela na faru do Lokte nad Ohří na exercicie, vedené P. Antonínem Kejdanou OFM. A tam jsem se poprvé setkala s bratrem  Michalem, který nás vítal. Jeho laskavá tvář mě okamžitě okouzlila.

      Tam jsem ho také poprvé slyšela kázat v kostele. Pamatuji si, jak promlouval k dětem, ale vlastně to bylo i pro dospělé, kterým tak přijatelnou formou mohl sdělit i to, co by pro ně napřímo možná bylo těžko stravitelné.

      jezdila jsem za ním z Prahy do Plzně

      Vídala jsem ho pak po revoluci při jednáních, kdy jsme pracovali na obnově struktur Sekulárního frantiskánského řádu v ČR. Byl prostě s námi. Vydržel sedět zcela tiše a dlouho naslouchat třeba i příliš úřednickým řečem, a pak řekl k tématu třeba jedinou větu, to ale byla perla.

      Po několika sv. zpovědích u něj jsem se zeptala, zda bych ho mohla požádat o duchovní vedení. Otázal se, není-li to z Prahy do Plzně trochu z ruky. Když jsem řekla, že mi to za to stojí, odpověděl jen: „Jak budeš potřebovat a jak dlouho budeš potřebovat.“ (Občas mu říkám, že stále ještě potřebuji. A myslím, že nejen já…)

      Byl v Plzni milován

      Jezdila jsem tedy za ním. Většinou jsem přespávala u terciářských manželů, setkala jsem se s Lubošem Hruškou v jeho promodlené zahradě a vnímala jsem tehdy Plzeň jako svůj druhý domov. Když pak byl br. Michal přeložen do Prahy k Panně Marii Sněžné, cítila jsem bolest s ním i s Plzeňáky, přestože to znamenalo, že ho budu mít blíže. Byl v Plzni milován a také on tam byl rád, takže odchod byl těžký.

      Stmeloval velké pražské společenství terciářů

      Byl mým zpovědníkem a duchovním otcem, byl také duchovním asistentem nás terciářů. (Místní bratrské společenství SFŘ u Panny Marie Sněžné tehdy mělo asi 160 členů!) Vedl mnohé exercicie pro ty, kdo si na ně mohli vyšetřit čas, a také letní duchovní obnovy pro rodiny – dovedl vnímat jejich specifické potřeby. Zatímco si odvedl rodiče nejlépe na tiché místo někam do lesa, děti měly svůj program, při jídle mohly být rodiny pospolu, večery po uložení dětí byly povídací…

      Terciářům se obětavě věnoval už v Plzni a Sokolově, pak dlouhé roky v Praze u Panny Marie Sněžné a v posledních letech života také na Spořilově.

      Pracovala jsem pro něj jako farní asistentka

      Když se P. Michal stal farářem u Panny Marie Sněžné, povzdechl si přede mnou: „Já bych tady tak někoho potřeboval.“ Po pár měsících se mi uvolnily ruce k tomu, že jsem mohla začít pracovat na faře jako farní asistentka. (Nějakou dobu i se sestrami z Apoštolátu sv. Františka.) Při téměř každodenní spolupráci pro mne br. Michal přestal být někde na podstavci k obdivování, vnímala jsem i jeho nedostatky, ale i to, jak statečně a vytrvele se s nimi pere. A vážila jsem si ho o to víc. Také cípek toho, jaké úsilí ho stojí zůstávat mladým duchem, se mi jednou poodhalil…

      Vize a pokora

      Neostýchal se jít za kýmkoliv jakkoli postaveným, pokud měl na srdci něco důležitého. Měl také všelijaké vize, co a jak by se mělo dělat. Přišel se svým návrhem, pokud ale na něj nenašel odezvu, nosil myšlenku třeba i dlouho dál v sobě a čekal, až pro ni lidé dozrají.

      Partnerem mu byl Bůh

      Jednou jsme vešli v klášteře do místnosti, kde na tabuli zůstaly poznámky z mládežnického společenství. Nadpis: Celibát, pod ním dva sloupce – klady a zápory. Ve sloupci zaporů bylo také napsáno: není partner. Bratr Michal se zadíval na tabuli, beze slova vzal křídu, zakroužkoval slovo partner a šipkou ho přesunul mezi klady. Ano, měl hluboký vztah s Bohem a také druhé se vytrvale snažil vést k Němu.

      Liturgie

      Měl smysl pro krásu liturgie, což se projevovalo jak ve vlastním vedení bohoslužby a v gestech, tak v péči o liturgický prostor. Jeho návrhy se uplatnily při obnově řady kostelů v Čechách.

      Děti ho měli rády

      To Boží z něj vyzařovalo. Už v dost pozdním věku byl s námi jednou dva dny na táboře, kde byla většina účastníků ‚nevěřících‘. Sloužil tam mši sv., měl ocenující a povzbudivá slova pro vedoucí, a když tak seděl s vedoucími při poradě, přišly děti a se slovy: „My ho nutně potřebujeme“, si br. Michala odvedly a dlouho si s ním povídaly a kladly mu otázky.

      Praktik

      Úžasná byla jeho praktičnost a starost o celého člověka. Pokud byl někdo nemocný, zajímal se nejen o jeho duchovní potřeby, ale taky má-li co jíst či má-li mu kdo uklidit, a snažil se tam někoho vyslat.

      Charita

      Charitu vnímal jako samozřejmou součást farní práce. Charitní dílo založil už v Plzni. O sobě ale nehovořil. Vzpomínal, jak tam jedna maminka více dětí do sešitu zaznamenávala potřeby na jedné a nabídky na druhé straně a propojovala je mezi sebou. Anebo vzala děti a běžela posloužit sama, pokud nesehnala nikoho jiného.

      Nějaký čas jsme na faře u Panny Marie Sněžné krmili lidi bez domova chlebem, i když jsme k tomu neměli vyhovující podmínky. Za Michalova farářování se podařilo založit farní charitu s programy pro lidi na okraji.

      Trpělivost

      Při rozplétání sporů mezi lidmi dokázal být obdivuhodně na straně všech, šlo mu o dobro pro každého.

      Kolik úsilí ho jeho obětavá služba druhým stála, ví jen Bůh. Jednou se na cingulu br. Michala objevil kromě obvyklých tří uzlů, znamenajících sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, uzel čtvrtý. Ptala jsem se, co to znamená. Dostala jsem stručnou odpověď: „Trpělivost.“

      Péče o druhé

      Silně vnímal potřebu další péče o nově pokřtěné, věnoval se mystagogii, inicioval setkání pokřtěných z předchozích let.

      Byl vyhledávaným zpovědníkem a duchovním průvodcem mnoha sester, terciářů, umělců (jeho umělecká duše jim rozuměla) a dalších věřících. Moudrý, laskavý i náročný.

      Kurzy malování

      Jeden čas vedl u Panny Marie Sněžné klub výtvarníků. Později zas učil některé sestry kreslit.

      Byl také velice otevřený pro ekuménu.                      

      Když r. 2009 bratři františkáni začali pořádat své františkánské misie, na těch prvních v Plzni nechyběl. 

      Kreslení se sice nevěnoval profesionálně (a nebudeme asi nikdy dost vděční za jeho kněžkou službu), ale kreslil krásně a kreslil rád – pro radost bratřím, sestrám, přátelům a známým, na plakátky, pro vývěsky, do časopisu Poutník. Mnohokrát ztvárnil Píseň bratra slunce, nakreslil řadu nejrůznějších monstrancí, ale také mnoho vtípků a gratulací, pomaloval mnohé zdi a okna. Rád kreslil i při kázáních pro děti.

      Záliby

      Měl velký smysl pro humor, liboval si v jazykových hříčkách, rád poslouchal dobré vtipy a rád je vyprávěl

      Miloval přírodu a byl smutný z ničení Božího stvoření. Naslouchal poezii a pobýval rád v rodném kraji. Rád citoval Františka Halase:

      „U barokních oltářů mračen pokleká šeření a kdejaká zvonička jako

      nezkušený ministrant klinká, kdy se jí zachce.“ (Ze skladby Já se tam vrátím)

      V devět hodin večer bratr Michal posílal své požehnání všem, kdo o ně stáli. Věřím, že nám, kteří jsme ještě v čase, žehná dál.

      Mše svaté

      V posledních letech svého života podával při mši svaté, pokud to jen bylo možné, Tělo i Krev Páně, vnímal to jako důležité, jako naplňování Kristova příkazu.

      Pohřeb

      Při pohřbu vyjádřil provinciál P. Jakub Sadílek úžas nad tím, kolik lidí br. Michala považovalo za svého přítele. Myslím, že to bylo tím, že když s někým trávil čas, byl tu naplno pro něj, jako by to byl jediný člověk na světě…

      Bratře Michale, odpusť mi oslavná slova. Vím, že jsi chtěl být jen prostým bratrem a jako bratr jsi také chtěl být oslovován. Stopy tvého působení jsou ale na mnoha místech a v mnoha srdcích, protože tvoje vydanost Bohu byla veliká. Díky za tvoje objetí, srdečné a citelné, za tvé přátelství a za tvé žehnání.

      Ke chvále a slávě Kristově a chudičkého Františka. Amen.

      Prameny

      /Kromě vlastní znalosti života br. Michala jsem čerpala informace od jeho rodiny, z Paměti národa (tam je možné dovědět se i mnoho dalšího) a z knihy Tichá srdce paní Aleny Ježkové. Děkuji./

      (autorem je Lucie Veronika Vorlová OFS)

      ALOIS JAROSLAV MOC OFM (1918 -1955) Obětavý duchovní asistent s velkým srdcem
      O medailonku

      Medailonek má podobu kytičky pěti svědectví, vzpomínek na otce Aloise, kněze a duchovního asistenta františkánů žijících ve světě, převážnou část života ve světě náboženské nesvobody. Otec Alois působil především v regionu Praha-Jih, velice široce pojatém, ale jeho duchovní akční rádius byl daleko větší. Asistoval u mnoha duchovních povolání především do „třetího řádu“, ale ta se ve dvou případech proměnila i na povolání ke kněžství. Od transitu otce Aloise na věčnost uplynulo už 23 let. Vzpomínky jsou napsány v různých časech. Bratr Jiří Zajíc v časově patrně první vzpomínce vyznává svou vděčnost duchovního syna duchovnímu otci (Tři zastavení).Vzpomínka byla původně určena farnosti kolem dřevěného kostelíka sv. Františka v Praze 4 „Na Habrovce“. Ten je pro nás neodmyslitelně spojen s osobností otce Aloise. Navíc nám vyprávění přiblíží život církve za totality. Bratr Jan Smrčina píše o „knězi mého života“, a jeho vzpomínka napsaná a zveřejněná původně v internetovém časopise „Skleněný kostel“ (9.ledna 2010) obsahuje jak krátký života běh otce Aloise, tak i zpřítomnění poslední návštěvy u jeho smrtelného lože. Ač psána v první osobě jednotného čísla, je vlastně vděčným vyznáním za celou rodinu – a ta zahrnuje i P. Pavla Šebestiána Smrčinu OFM. Pozdější odchovanec otce Aloise bratr Lubomír Mlčoch vzpomíná na otce Aloise jako navrátilec do církve – po čtvrtstoletí- a oceňuje duchovní jemnocit otce Aloise, jeho láskyplné přijetí navrátivšího se syna. P. Jaroslav Lízner OFS vzpomíná na otce Aloise a jeho vzpomínání začíná zkušeností 13-letého kluka, kterému se duchovní otec – mimochodem stejného křestního jména- tak láskyplně věnoval, až ovlivnil nejen jeho profesní slib v našem řádu, ale i jeho duchovní povolání ke kněžství. Boží režie pak způsobila, že už jako kněz v Poříčí nad Sázavou, měl P. Jaroslav na starosti i duchovní odkaz bratra JUDr. Františka Lva Noska OFS, a na čas mu v této roli mohl – jako výpomocný kněz na penzi- pomáhat i otec Alois. Jeho krátká ale cenná vzpomínka vrcholí pointou ryze františkánskou, v níž roli hraje duchovní pohled na boty sv.Otce Jana Pavla II. Bratr František Reichel o otci Aloisu Mocovi dodává cenné svědectví, také jako jeho penitent, a to i v časech, kdy šlo nejen o jeho ministrování v sekulárním řádu, ale i ve světské, ba federální vládě. Vážnost, jakou duchovnímu vedení otce Aloise František Reichel přikládal, dosvědčují i jeho zápisky z duchovních exercicií otce Aloise, pečlivě vedené- a přislíbené i k podrobnějšímu zveřejnění v dalších číslech Zpravodaje. František povolaný svým i naším Pánem na věčnost už tento slib nebude moci dodržet. O něm samotném budeme psát medailonek a vděčnou vzpomínku. Poslední kytička zaznamenává i požehnání otce Aloise nám bratřím a sestrám v jeho tolik milovaném „třetím“ řádu sv. Františka, požehnání, které je již jeho závětí, v čase přípravy na konečné setkání s Otcem. Toto požehnání má pro nás trvalou platnost.

      Podle naší paměti

      Všechna svědectví byla- až na drobná krácení- ponechána v originální podobě- jsou osobitá, svěží, vzpěčují se jakémukoliv zobecňování. Vnímavý čtenář může postřehnout i mírné časové nesoulady ve svědectvích, ať už jde o dobu trestu a věznění otce Aloise ještě v 80.letech, tak i v datování jeho závěti a doby odchodu na věčnost. Naše nedokonalosti i „výpadky paměti“ nechť jsou povzbuzením pro čtenáře a další vděčné pamětníky otce Aloise, k napsání replik či doplňků, k nimž mohou vzpomínky inspirovat.

      Otec Alois byl vysvěcen na kněze v závěru Protektorátu, a následující totalita rudá mu nedala příliš času na život v klášteře. Svou kněžskou roli však pochopil vzácně duchovně vynalézavým způsobem: návratem k původnímu františkánství, v němž mše svatá sloužená v úzkém kruhu bratří, v rodině, duchovní exercicie a kázání v Boží přírodě, byly sice projevy církve bez moci a slávy- ale přitom – ba právě proto- plné slávy. Otec Alois byl vlastně knězem církve diaspory, jejíž vizi si vymodlil o generaci starší otec Jan Evangelista Urban. Otec Alois tak byl možná vzorem františkánského kněze budoucnosti.

      Tři zastavení Jiřího Zajíce jako vděčná vzpomínka na duchovního průvodce Aloise

      Na to, že alespoň několika myšlenkami se vrátím k člověku, který podstatným způsobem ovlivnil mé celé dospělé směřování, jsem se docela těšil. Ale teď, když už nezbývá vůbec žádná možnost to ještě trochu odložit, mám docela trému. Život člověka totiž bývá vždycky mnohem hlubší skutečností, než na jakou stačí naše slova. Tím spíše, když jde o bytost tak nevšední – a v jistém smyslu tajemnou – jakou byl P. Alois J. Moc OFM. Jestliže tedy nyní přesto něco napíšu, tak bych byl rád, aby každopádně to bylo chápáno jako vděčné poděkování syna otci.

      Tak to byl první dojem ….

      Krčskou mládež začátkem Pražského jara roku 1968 jasně táhnul P. Jiří Kabát. Vždycky vypadal mladší, než mu bylo ve skutečnosti, na první pohled sportovec, s literárními sklony a hudebním citem, na svou dobu dobrý kazatel. Když se vedle něho v té době objevil ten malý plešatý muž se silnými brýlemi a slovníkem, který nás inspiroval k celým litaniím složeným z jeho „teologické výzbroje“, ani ve snu jsem netušil, že nám byl poslán kněz, který zásadním způsobem proměnil tvář naší farnosti – a mládeže zvlášť, a který navíc sehraje tak klíčovou roli v mém životě. Ten první dojem byl jasný: je to suchar, který nám nemá co podstatného sdělit – zvlášť vedle patera Jiřího vypadal jako člověk pro nás naprosto nepoužitelný. Mládí je nejen nadšené a obětavé, ale také ve své touze po pravdivosti příliš netrpělivé, a proto i často kruté. Zkrátka v našich představách o proměně krčské farnosti ve skutečné křesťanské moderní společenství pro nově příchozího pomocného kněze nebylo místo.

      1968—

      Jenomže nadšení Pražského jara velmi rychle vykrvácelo pod koly sovětských tanků – a před námi byla temná perspektiva normalizace, tedy okupačního procesu, jehož cílem bylo zlomit rezistenci Čechů a Slováků proti na první pohled lživé báchorce o „bratrské pomoci“. A nutno říct, že to byl pokus značně úspěšný. Zlomil nejen rezistenci, ale podstatně i mravní páteř československé společnosti. Plody toho sklízíme dodnes.

      Co v tom s našimi touhami a plány, s naším nadšením pro Ježíše – úžasného Pána a Bratra? Pater Kabát se celkem pochopitelně během několika měsíců „stáhl“ ze všech aktivit, které jsme docela ve velkém v roce 1968 rozjeli. Starší a „rozumnější“ lidé z okolí nám s dobrými úmysly vzkazovali, že máme skončit také. Mezi nimi i leckteří rodiče. Měli své zkušenosti z 50. let – a nás jich chtěli ušetřit. Pouze jediný člověk nás nezrazoval – naopak, tu a tam nás poněkud plaše a nevtíravě povzbuzoval: P. Alois Moc. A „jeho“ chvíle nastala docela brzy.

      Překvapení

      Nejdřív nám nabídl exercicie. To byla pro naprostou většinu z nás novinka. I to samotné slovo – typické právě pro jeho slovník – znělo jak z jiného světa. Jenomže teď už jsme se tomu nesmáli. A pak jsme (vysoko v kopcích nad Davlí) mnozí možná poprvé zažili, že modlitba, mše i zpověď nemusí být něčím jakoby z vnějšku uloženým, ale skutečně bytostným setkáním s Bohem. Pater Moc v tom už vůbec nepůsobil jako ten starosvětský suchar, ale jako citlivý, naslouchající dirigent, který má na každého dost času a pro každého to správné slovo…

      Mládež chce být spoleu

      Bariera mezi námi se prolomila – a umožnila nám i naprosto základní zkušenost, jak může kněz být opravdu otcem. Na jaře roku 1972 jsme se totiž v „krčské mládeži“ rozhodli, že využijeme možnosti, kterou skýtalo přístřeší, jež části našeho skautského oddílu poskytoval od zimy roku 1971 TJ Sokol Krč, a po klukovském táboře, který jsem vedl, uspořádáme na tábořišti v Nedrahovicích u Sedlčan desetidenní pobyt. Bylo nás dvanáct – já ve svých 21 letech nejstarší, má mladší sestra Janina v 16 nejmladší. Jenomže nastala naprosto zásadní potíž: rodiče většiny potencionálních účastníků (a účastnic) – a dokonce i někteří rodiče další – se zásadně postavili proti tomu, aby si „jen tak bez dozoru“ vyrazili katoličtí mladí mužikatolickými dívkami. Kdo to kdy viděl tak riskantní podnik, který nemůže skončit jinak, než mravním fiaskem?! Nevím jak ostatním členům našeho společenství, ale mě tenkrát vůbec nenapadlo, že by tu mohl být nějaký problém. Podezření a obavy, které od rodičů zazněly, mě hluboce urážely. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak bychom mohli provést něco z toho, kvůli čemu nás nechtěli pustit. V dnešní době – kdy děti jsou záhy vystaveny brutálním útokům reklamy, médií i vrstevníků na svůj dětsky čistý přistup k sexualitě – by to asi bylo problematičtější, ale dosud jsem přesvědčen, že nám tehdy skutečně křivdili. Jenomže – to nám bylo málo platné. Nad celou nadějně připravenou akcí společného tábora visel Damoklův meč rodičovských zákazů.

      Důvěra otce Moce

      A tehdy se právě projevil P. Moc jako skutečný pater: Vložil do věci svou osobní autoritu i důvěryhodnost a postavil se za nás. Dokázal správně odhadnout, že na naší straně byla (alespoň u naprosté většiny z nás) dostatečně pevná vůle a skutečně čistý vzájemný postoj – který zaměřoval náš zájem i očekávání úplně jiným směrem, než jakého se obávali rodiče. Důvěřoval nám – jistě s rizikem, které tu vždy zůstává – že jsme nejen dostatečně zodpovědní, ale že naše žití vztahů – i chlapců a děvčat – má solidní přátelské a kamarádské základy. Zkrátka – byla to jeho důvěra, která položila základ „zlaté éry“ krčského společenství mládeže, která přímo ovlivnila životy mnoha desítek a nepřímo tisíců lidí v následujících desetiletích. Mnohé z toho, čím dnes žije „Habrovka“, se začínalo tady.

      V následujících letech se pater Moc účastnil našich táborů osobně. Ne po celou dobu, ale aspoň několik dní. Bohoslužby v tee pee byly vskutku malebné a modlitby v táborovém kruhu pod hvězdami rovněž. Ale pravé překvapení nás čekalo na hřišti. Pater Moc si totiž stoupl do brány – se skutečným nasazením se vrhal po míči. Skoro v šedesáti letech. On – „suchar“… V duchu jsem se mu opravdu upřímně omlouval.

      Odkaz

      Po celá sedmdesátá léta jsme se pravidelně setkávali u něj doma. V docela přesném smyslu byl mým duchovním vůdcem. Při té příležitosti jsem především mohl vidět, jak se snaží neustále promýšlet a aktualizovat své vlastní porozumění křesťanské víře. Skoro pokaždé mě uvítal nějakým novým problémem, který právě promýšlel a řešil, zajímal se, jak bych to řešil já, studoval k tomu dostupnou teologickou i jinou odbornou literaturu. Tohle byla zkrátka jedna jeho „tvář“: byl jakýmsi „mozkem“ tehdejšího františkánského společenství u nás. O tom vlastním společenství jsem od něj skoro nic nevěděl. Ale potkával jsem u něj lidi z úplně jiného „spektra“: lidi nějak handicapované, na okraji – pro které byl určitým posledním záchytným bodem. Chlapec s počínající schizofrenií, opuštěná žena důchodkyně, polosirotek, který potřeboval pomoct s matematikou (dnes je knězem v Bělé pod Bezdězem – Jaroslav Lízner).

      Do vězení

      V roce 1979 se StB vzchopila k poslednímu koordinovanému útoku proti církvi. Na mušce měla hlavně františkány. P. Jana Bártu a P. Aloise J. Moce. My jsme zažili v prvním pololetí 1980 seriál výslechů v Bartolomějské – právě kvůli zakázané náboženské činnosti a spolupráci s paterem Mocem (měli jsme vlastně sloužit jako svědkové pro němu), jeho odsoudili zhruba na dva roky a zavřeli v Ruzyni. K sedmi letům v padesátých letech tak přibyly v osmdesátých ještě dva.

      Skrytá církev

      Trvalá pozornost StB věnovaná pak několik let členům našeho mládežnického společenství a mně zejména nejen ukončila dosavadní naši činnost, ale orientovala většinu z nás i na jiné možnosti spolupráce s různými větvemi tehdejší „skryté církve“. Já jsem začal pracovat v tehdejším ilegálním československém týmu pro katechezi (vedla ho voršilka Concilie Nováková a pracovali v něm například i Miloslav Vlk, Aleš Opatrný či salesián Jožka Kopecký). Na několik let se naše kontakty s paterem Mocem přerušily….

      K obnovení došlo až koncem osmdesátých let, kdy mně můj dlouholetý přítel Jeník Pečený „zlanařil“ pro společenství františkánských terciářů. Pro něj byl pater Alois naprosto klíčovou osobou. A nejen pro to krčské – jeho stopy ještě dodnes zjišťuji prakticky po celé republice. Ale o téhle historii tu teď nechci na závěr hovořit.

      Poctivost

      To, co bylo pro mě nejdůležitějším odkazem závěrečných let našich setkávání a jeho života vůbec, byla určitá proměna, kterou jsem pozoroval v jeho duchovním vedení. P. Moc rozhodně nemiloval nikdy takové (dnes bohužel dost běžné) rozplizlé morální posuzování, kde se víc psychologizuje, než skutečně poctivě vyznává hřích, a tak se také nedává vlastně možnost pořádné lítosti a odpuštění. Na druhé straně vždycky měl smysl pro to, co je opravdu podstatné. Ostatně – velmi bych takové zpovědníky přál dnešním mladým lidem. Ale v těch posledních letech kladl stále větší důraz na skutečnost, která – dokážeme-li ji opravdu porozumět – tvoří skutečně jádro křesťanského porozumění Bohu: na milosrdenství. Milosrdenství Boží – ale (a to právě bylo důležité) i naše milosrdenství jako odpověď na to Boží. Milosrdenství jako nejvlastnější „metoda“ naší spolupráce s Bohem.

      Zanechal mi velmi náročný odkaz. Zvlášť v dnešní době – tak tvrdé a konfrontační. Přesto doufám, že až se s ním znovu setkám, nebude ze mě tak úplně zklamaný.

      Otec Alois Moc OFM – kněz mého života – Vzpomíná s láskou Ing. Jan Smrčina

      Položím-li si však otázku, kdo byl „knězem mého života“, automaticky mi v mysli vyvstane odpověď: Otec Alois.

      Klíčová duchovní osobnost

      Ano, františkán P. Alois Moc je pro mne onou klíčovou duchovní osobností, jež provázela život můj, mé ženy a celé naší rodiny plných sedmadvacet let. Mé vzpomínky běží od jara 1968, kdy přišel Otec Alois po letech věznění a zákazu oficiální kněžské činnosti do tehdejší naší farnosti, až po srpen 1995, kdy jsme se s manželkou s naším milým Otcem naposledy rozloučili v nemocnici U sv. Anny v Brně a potom jej doprovodili na poslední cestě v jeho rodných Radošovicích u Vlašimi.

      Opět životopis

      Jeho životní příběh ukazuje, jak věrně plnil své poslání: Narodil se v roce 1918, jako velmi mladý vstoupil do františkánského řádu a po studiu teologie byl v červnu 1944 vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm byl klášter v Hostinném, kde působil tři roky v duchovní správě. Po přečtení komunisty zakázaného pastýřského listu však byl zatčen a v červnu 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 7 let. Vězněn byl na Mírově a ve Valdicích 6 let a poté byl podmínečně propuštěn. Pracoval pak jako lesní dělník v Domašíně a později v Praze v továrně ve Kbelích a nakonec jako skladník v jednom pražském knihkupectví.

      Farnost v Michli

      Ve svých padesáti letech získal v době tzv. Pražského jara o Velikonocích 1968 státní souhlas k výkonu duchovenské služby jako výpomocný duchovní v pražské Michelské farnosti (kde směl být také zaměstnán jako kostelník). Bohoslužby sloužil zejména v malém dřevěném filiálním kostelíku sv. Františka Na Habrovce. A to až do Květné neděle roku 1983, kdy jsme se jeho příchodu na dopolední mši svatou nedočkali, protože byl ráno toho dne současně s několika dalšími františkány zatčen. Asi po třech měsících strávených ve vyšetřovací vazbě byli všichni – po intervencích z ciziny – propuštěni. Státní souhlas ke kněžské službě již P. Moc nedostal a byl donucen jít do důchodu.

      Mimo Prahu

      Od počátku roku 1988 mu byla – opět po různých intervencích – povolena duchovenská činnost, avšak mimo Prahu. A tak dojížděl do Kozmic a Teplýšovic, malých obcí na Benešovsku, asi 70 km vzdálených od Prahy, sloužit mše sv. a starat se o duchovní život tamních obyvatel. V této obětavé službě dobrovolně setrval i po pádu totalitního režimu.

      Duchovní asistent terciářů sv. Františka

      Je třeba si však uvědomit, že služba ve farnostech představovala jen určitý výsek z celkového působení františkána P. Moce, jehož „akční radius“ zahrnoval i přečetné aktivity v rámci františkánského společenství. Šlo o teologickou výuku a další činnosti v rámci prvního řádu menších bratří, duchovní vedení sester františkánek a zejména o velmi širokou činnost duchovního asistenta sekulárního františkánského řádu – terciářů. A toto všechno konal za cenu nesmírného rizika i v dobách, kdy neměl tzv. státní souhlas, a samozřejmě vždy nad jeho rámec. Podobně jako byly mimo rámec souhlasu jeho mnohé další aktivity za totality – zejména pastorace rodin ve farnostech a duchovní vedení dětí a mládeže, především v pražském krčském turistickém oddílu.

      Otec a přítel

      Otce Aloise jsme my, žijící v jeho blízkosti, poznali jako skutečného otce a přítele. Vždy jsme obdivovali jeho velkou ale neokázalou zbožnost, nesmírnou obětavost, pokoru a skromnost i pravou františkánskou chudobu. V tom všem nám byl a zůstává nedostižným příkladem.

      Nikdy nezapomeneme na jeho moudré rady spojené někdy doslova s prorockými slovy, jež se pak skutečně vyplnila, a na konkrétní pomoc v různých obtížných životních situacích i na to, jak byl ohleduplný a ke všem projevoval láskyplnou pozornost.

      Přítel nezapomíná

      S manželkou často vzpomínáme, jak pro nás P. Moc připravil radostné překvapení: Bylo to 26. června 1988, kdy jsme s ním jeli na mši sv. do Kozmic a chtěli jsme si tam v tichosti a nenápadně připomenout 25. výročí svatby, které na ten den připadlo. Když jsme však přišli na svá místa v kostelní lavici, nalezli jsme tam velkou kytici a přítomní věřící nám přišli gratulovat. Mše svatá byla sloužena za nás a veřejně jsme si při ní obnovili manželský slib.

      Duchovně velmi bohaté a krásné byly vždy františkánské exercicie vedené Otcem Aloisem (také v lesích pod širým nebem) a hrádecké poutě i výstupy na některé kopce, které měl tak rád (Budeč, Blaník, Přimda).

      Z posledního setkání, u úmrtního lože, jsme přes bolest z loučení s člověkem pro nás tak drahým, odcházeli s pocitem pokoje, pramenícího z pevného přesvědčení, že věrný následovník sv. Františka, tolik podobný svým životem (ale i postavou a vzhledem) sv. Maxmiliánu Kolbemu, úspěšně zdolal poslední výstup svého pozemského života.

      P. Alois Moc, tichý, srdce pokorného – vzpomíná Ing. Luboš Mlčoch

      Připomínáme si rok co rok výročí úmrtí našeho duchovního asistenta, jak zní oficiální titul v dnešním jazyce SFŘ. Starší titul „duchovní otec“ je mi bližší, a také lépe vypovídá, čím pro nás P. Alois byl a čím pro nás zůstává i po odchodu na věčnost. Protože on nám- každému jednotlivě- byl nejen asistujícím při naší duchovní cestě v následování sv. Františka ve stopách Ježíšových, ale skutečným otcem, který v modlitbě rozmlouval s Bohem o nás-jemu svěřených ovečkách Božích. Díky tomu rozuměl té naší duchovní cestičce i s jejími zákruty a poblouděními často lépe než my sami. Několikrát jsem se přesvědčil, že „do mne vidí jako do kukaček“, a přitom k tomu stačilo jen pár jeho slov, jedna otázka, jakoby jen nesměle vyslovená, s tím jeho neopakovatelně laskavým úsměvem. Ano, právě tak jemně a útlocitně nás otec Alois duchovně vedl, jen jakoby mimochodem, ponechávaje nám na domýšlení, co ten jeho úsměv znamená, a kam míří ten náznak otázky…

      Služba pro lidi

      Pro otce Aloise jakoby služba „třetímu řádu“, bratřím a sestrám žijícím ve světě, byla vlastním ohniskem jeho osobního prožívání spirituality Františkovy, jeho nejvlastnějším povoláním v 1.řádu. Vzhledem k životním okolnostem, do nichž ho Pán postavil, ani nemohl po většinu svého života žít řeholi dle regulí jak by býval měl. Sloužit bratřím a sestrám „ve světě“ však mohl- vždyť sám žil ve světě s námi- a pro nás.

      Odpustit

      Mé první bližší setkání s otcem Aloisem se odehrálo v jeho bytě „Na spojce“, a mělo za cíl mé představení a mou prosbu o přijetí do sekulárního řádu. Jen několik málo let předtím jsem se navrátil do církve mého dětství po čtvrtstoletí života mimo ni. Byl jsem krátce občansky rozvedený. Tedy žádné terno pro SFŘ. Návrat do církve a rozvod spolu souvisely /i když ne úplně/. Má žena „si mne takového nebrala“. Jejím životním vzorem byl její táta, kterého jsem i já znal jako „člověka spravedlivého“, i když po válce vystoupil z církve, a stal se „věřícím komunistou“- aby konečně mohlo dojít k naplnění „Božího království na zemi“- když předtím se církev „dala na stranu bohatých“/?/. Můj tchán se ani před smrtí do církve /viditelně/ nevrátil, přesto jsem věřil, že Pán ho neodmítl. Tato má víra ve spásu někdejšího nižšího soudního úředníka z let, kdy komunistické soudy odsoudily nevinného otce Aloise do vězení /i když „se nedal na stranu bohatých“/ – to byl i z mé strany problém: jak to vězeň komunismu přijme? Skutečnost, že kněz Kristův a učedník Františkův dokázal dokonale odpustit svým někdejším věznitelům -a jejich nižšímu soudnímu úředníkovi s nimi- i to- že má víra ve věčnou spásu dědy Zemana byla otcem Aloisem přijata – to byla má první velká zkušenost s ryzostí žité víry našeho duchovního vůdce.

      Domácí církev

      V tomtéž bytě „Na spojce“ se konala mše svatá pro okruh oveček otce Aloise, tentokrát při příležitosti jeho životního jubilea. Já nedodržel eucharistický půst, a jako jediný jsem nešel ke sv. přijímání. Otec neznal důvody mé neúčasti, ale věnoval mi tehdy zvláštní pozornost a projevil mi svou lásku. Soucítil se mnou. V té době jsem už byl zaměstnancem katolického družstva Concordia, a žil jsem v pocitu, že „nestíhám“, i v tušení, že na svou funkci nestačím. Jel jsem na poslední chvíli, a v časové tísni jsem v metru „v běhu“ snědl rohlík…ten chléb viditelný, který měl nasytit tělo.

      Concordia a pýcha

      Concordia mohla být otcem pochopena a přijata jako „náš podnik“, jako příklad angažovanosti nás sekulárních františkánů ve světě. Podnik /a jeho části/ mohly připomínat někdejší aktivity JUDr.Františka Noska, o němž jsme už tehdy věděli, a o němž otec Alois vždy mluvil s velkou úctou. Nás duchovní asistent –pokud já vím- nikdy neprojevil podporu našemu duchovnímu snažení v tomto směru. Už v tom jsme mohli a měli poznávat jeho laskavou ruku duchovního vůdce. Co nám tím tehdy chtěl říci?- že neříkal nic? Když o tom zpětně uvažuji, tak-aspoň pro mne osobně- v tom měla být pobídka ke zpytování svědomí o motivech našeho „duchovního podnikání“. Do „podnikání“ jsme vstupovali nezištně pokud jde o „peníze“. Někteří z nás této cestě obětovali možnosti /?/ „politické kariéry“. Přesto všechno – byla naše motivace skutečně spiritualitou Františkovou? Existuje i duchovní ctižádost, hledání sebe /a své „slávy“/, namísto „větší cti a slávy Boží“. Duchovní sebestřednost, pokušení, jež se nevyhýbá ani následovníkům svatého bratra Františka. Zakuklená pýcha. To asi v rozmluvách s Bohem – „o nás bez nás“- otec Alois tehdy duchovním zrakem rozpoznával. A já se s tím problémem potýkám dodnes. Díky pozoruhodnému duchovnímu vedení otce Aloise „metodou mlčení“, aspoň vím, co je můj osobní duchovní problém- a jsem za to otci Aloisovi vděčný. Tak jako mým dvěma zpovědníkům za to uplynulé skoro čtvrtstoletí.

      Náprava majetkových škod

      Otec Alois vlastně jen zcela výjimečně člověku schválil to co dělá. Já si vybavuji jen dva případy: můj příspěvek k výročí úmrtí JUDr.Františka Noska – na Spořilově, u sv. Anežky, vlastně v téže době, kdy jsme se tak snažili v Concordii. V tomto případě otec Alois svým jemným způsobem- ale přesto docela jasně- schválil můj zájem o Františka Noska a snahu o zprostředkování jeho poselství života z víry naší generaci. Ten druhý případ je pozoruhodný svým naučením o františkánském vztahu k majetku. Otec někde v rozhlase zaslechl, že jsem přišel s myšlenkou majetkových restitucí – obecně- ne výslovně církevních restitucí. A otec tuto snahu o nápravu majetkových křivd schválil, vlastně mne jedinkrát pochválil. Není to paradox? Františkán- a starost o vracení majetku? To naučení vidím v duchu sv. Františka, který úzkostlivě dbal na to, aby ve věcech majetku –bratří uvažujících o vstup do řádu- se citlivě respektovala svoboda vůle každého. Jen radostné dárce miluje Bůh, násilným vyvlastněním v duchu marxismu nešlo člověka zlepšit ani napravit. A asi něco podobného je dnes v otázce ochoty platit /vyšší/ daně z příjmu či z majetku. Politická strana hlásící se ke Kristu je zde v nesnadné situaci: „nalevo“ by měla nabádat „nezáviďte“, „napravo“ varovat před tvrdostí srdce /„mějte srdce otevřená potřebám bližních“/.

      Univerzální určení statků

      Otec Alois se příležitostně vyjádřil i ke „globálním problémům“ a vztahům bohatého Severu /Západu/ a chudého Jihu. Vždy zdůrazňoval princip „univerzálního určení statků“ a právo i těch nejchudších na spravedlivém podílu na darech a plodech země a jejich práce. Nejvíc mi vrtá hlavou jeho přesvědčení, že ti chudí celého světa si o ten spravedlivý podíl jednou řeknou. Jak se to má stát? –když zjevně nebyl pro „znárodnění“ našeho typu. Někdy v jeho formulacích bylo možno rozpoznat i jakési uznání pro to, co obyčejné lidi udělal režim, který jeho samého bezdůvodně věznil.

      Zkušenosti života vedou ke zdrženlivosti

      Tím, co bychom si dnes mohli vzít pro rozpoznání „znamení času“, byl otcův nápadně zdrženlivý postoj k postkomunistickému převratu. Otec Alois nepodléhal euforii doby ani v nejmenším. Jisté dočasné zviditelnění role církve a jmenovitě Františka kardinála Tomáška bral s rezervou /“oni ho zatím potřebují“/. Poté, kdy se mu zdálo, že bychom mohli přijmout už i hutnější stravu, opatrně zmiňoval potřebu připravenosti „vydávat i svědectví krve“. Kardinál Joseph Ratzinger těsně před svým zvolením papežem měl přednášku o Evropě sv. Benedikta z Nursie v krizi kultury. Tam klade m.j. zásadní otázku: jak se to přihodilo Evropě, z níž šly křesťanské misie do celého světa, že se v jejím lůně vytvořila kultura, která je nepřátelská nejen vůči křesťanství, ale vůči náboženskému vnímání světa vůbec. My máme často tendenci hovořit o naší době jako o čase náboženské svobody, jakou jsme dosud v historii nikdy nezažili…Jak se mají k sobě tyto dvě interpretace „znamení času“?

      Tuto otázku nám dál klade otec Alois.

      Loučení otce Aloise s námi a se světem trvalo nějaký čas. Vybavuji si jeho poslední účast na pěší pouti z Vlašimi do Hrádku u Vlašimi, krajem a ke kostelu jeho srdci zvlášť drahému. A potom mši sv. k výročí jeho kněžského svěcení v kostele sv. Františka „Na Habrovce“. Už nějakou dobu předtím otec ztrácel paměť a soustředění, a měli jsme obavy, jak zvládne liturgii. Dostalo se mu daru a milosti a nám všem s ním. Na prostranství vedle kostela potom ještě sám pojmenoval tu velkou milost, jíž se nám všem- na jeho osobě-jak s velkou pokorou uvedl- dostalo. A ta milost se skutečně vznášela nad naším bratrským a sesterským posezením onoho odpoledne, kdy nám všem bylo dáno uvědomit si, jakým obdarováním pro nás život otce Aloise byl.

      každoroční pouť ke hrobu Aloise Moce

      Každoroční pouť do Hrádku u Vlašimi, a poté návštěva hrobu otce Aloise v blízkých Radošovicích, je pro mne, a věřím, že nejen pro mne, jakýmsi stálým obnovováním duchovního pouta, které mezi námi a otcem vzniklo, které dál trvá, a které je dál velkou pomocí v udržení naší duchovní integrity a věrnosti spiritualitě sv. Františka. Bohu díky, a díky otci Aloisovi.

      P. Jaroslav Lízner OFS vzpomíná

      Při vyžádaném vzpomínání si zpětně uvědomuji, jak mně Hospodin poslal v P. Mocovi záchytný bod, světlo i průvodce na cestu životem. Seznámil jsem se s ním přes paní Pritzovou, která mně velmi pomáhala. Říkala mně:“ P. Moc se na tebe ptal. A říkal, aby ses zastavil. „ Pater byl ve zvaní vytrvalý. A to bylo dobře. Ve farnosti byli mladí zorganizovaní a také ti, kteří stáli na okraji z různých důvodů. Ale on se snažil i je podchytit a něco pro ně zorganizovat. Byl vytrvalý ve svém zájmu o člověka. Byl ochoten se mu s pravidelností individuálně věnovat. Jeho duchovní vedení bylo náročné, neboť se snažil člověka přivádět na hlubinu. Probíral se mnou život Ježíše Krista, úvod do modlitby, život sv. Františka, františkánské ideály a jejich uplatnění ve světě. atd.

      Jazyková znalost

      Dnes si uvědomuji, že díky jeho znalosti němčiny, mohl číst díla předních teologů doby kolem II. vat. koncilu, a proto ale také díky jeho zvláštnímu způsobu uvažování nám předával teologii velice živou a oslovující. Dobré byly výlety, při nichž jsme navštěvovali místa spojená s historií řádu františkánského a zbožnosti v Čechách a na Moravě. Zajímal se i o obyčejné pro člověka potřebné věci, a tak mně pomáhal i se vzděláním při mém studiu. Zpětně si uvědomuji, kolik času mně věnoval. Dokázal o duše i bojovat. Velice si vážil naší historie, svatých. Neznám mnoho lidí, kteří by měli takový vztah k národu. Když získal po roce 1987 státní souhlas, vypomáhal v poříčské farnosti, kde jeho promluvy, kterým rozuměla i ta nejobyčejnější hospodyně , vzbuzovaly radost z  Božího slova. Ke každému se snažil přijít, aby ho mohl přitáhnout k Pánu Ježíši. Říkal, abychom se věnovali nemocným.

      Papežovy boty

      A nyní jeho pohled na boty Jana Pavla II. P. Alois byl v Římě. Zúčastnil se mše sv. s papežem. Při koncelebraci byl postaven tak, že viděl jen boty Jana Pavla II. A tak si jich všímal. Byly krásně široké, přizpůsobené na dlouhé cesty, a proto musely být pohodlné. Papež Jan Pavel takové potřeboval. Vždyť to byl velký misionář. Ty boty měly prochodit celý svět. Na velké věci se člověk musí připravit i v maličkostech.

      Vzpomínky národního ministra Františka Reichela

      Otec Alois patřil mezi „svaté kriminálníky“, kteří narušovali budování socialismu a místo „skvělých komunistických zítřků“ nám ukazoval jak žít podle řehole svatého Františka právě v této náročné době konce 20. století. Naše františkánská komunita se scházela pod jeho duchovním vedením na různých místech v Praze a okolí. A výsledkem jeho „protistátní činnosti“ je vznik řady Místních bratrských společenství po roce 1990 (Praha – Spořilov, Praha – Krč, Černošice).

      Jako pravý následovník našeho otce Františka byl nám stále k dispozici – byl nenápadný, skromný (i v jídle), vždy každého trpělivě vyslechl a dovedl poradit. Pro většinu z nás byl zpovědníkem, duchovním vůdcem i učitelem – zejména v oblasti teologie a filozofie. A tak běžně se stávalo, že v jeho bytě ve Vršovicích bylo stále plno. Často jsem přišel, když u něho byla ještě jiná návštěva a tak „sekretářka“ Marta Jírovská (jeho sestřenice) zatím nabídla čaj a koláč a také informovala o novinkách. Často jsme s ním chodili na poutě zejména na jeho oblíbené místo k Panně Marii na Hrádku u Vlašimi. Zde také některé z nás v době uprázdněného svatovojtěšského stolce za zavřeným dveřmi kostela biřmoval. Jeho rady byly skvělé a trefné – rád vzpomínám, když jsem se ho koncem listopadu 1989 ptal, jak mám reagovat na nabídku vstupu do federální vlády. Jeho stručná odpověď: „Do ničeho se nehrň, ale když tě někam zvolí, jmenují, navrhují – dělej to a dělej to pořádně!

      Exercicie

      Skvělé byly jeho exercicie a duchovní cvičení – většinou 2 -3 denní na různých místech mimo Prahu (Mšec, Chotouň, Poděbrady). Většinou se nás sešlo 6 -8 a otec Moc byl skvělým exercitátorem. Jeho hluboké myšlenky a skvělé analýzy nás inspirovaly i povzbudily. Jejich platnost je nadčasová – tedy i pro nás členy SFŘ v této době. Pokusím se zde podat alespoň stručný přehled a pokud bude možné vrátím se k některým podrobně v následujícím článku.

      Tematické okruhy a některé hlavní myšlenky otce Aloise, které nás ovlivňovaly:

      1985 – Kristův život ve světle evangelia, Kristovo dětství,Veřejný život,Utrpení, smrt, zmrtvýchvstání

      1986František a jeho cesta Být křesťanem znamená znát Krista i jako člověka. Zamilovat se do Krista znamená nejen v něho věřit a vyznávat, ale nabízet mu vše – především své srdce. Ježíš v evangeliu je středem víry a je nutné zbavit se rutiny, vidět ho plně novýma očima. Kristus není minulost – i my nyní žijeme v jeho přítomnosti – je třeba ho vidět vždy a všude. Ježíš je nejvíce činný době, kdy odchází od zástupů ubírá se do samoty a modlí se .

      Marie – Nauč nás řešit situace mlčením, modlitbou a ponořením do Ježíše Krista.

      1987 – Blahoslavenství (Horská řeč) Pán je na „hoře“ a ukazuje vzhůru. „Já jsem si vás vyvolil. Vy jste sůl země“. A také „Vy jste světlo světa“.

      1988 – Podobenství i velmi praktické rady Úvod otce Aloise: „Pane, dej mi poznat, že bez Tebe nemohu nic, vůbec nic. A dej mi podle toho žít a jednat“.

      1989 Modlitba Páně (Horská řeč) Skrývá v sobě velké tajemství. Klíčovým vstupem do této modlitby jsou slova „Buď vůle Tvá“. Je to výzva, aby Bůh pokračoval ve tvoření. A zároveň je to vazba i na mou vůli. Bůh podmínil plnění své vůle vůlí člověka. Křesťan se musí cítit odpovědný za konání Boží vůle.

      1990 Abychom byli pokorným nástrojem Ducha svatéhoTo znamená,: Abychom dělali co on chce, abychom dělali tak, jak on chce, abychom měli na zřeteli věčnost, abychom při tom vedli další lidi ke spáse, abychom odolávali zmatkům této doby. (Jak příznačné i dnes).

      1991 Být následovníkem svatého Františka nechceme, aby to byla jen póza

      Františkánství je třeba ží v současné době

      1992 Ve stylu průkopníka a genia exercicií svatého Ignáce Zde jde o logiku Boží. Naším úkolem je, abychom do Božího království nahlédli a po něm zatoužili. Dva znaky exercicií sv.Ignáce: Poznat své povolání (základní smysl). – Vedou k cíli, t.j. k vlastní spáse.

      Na rozloučenou s námi otec Alois napsal:

      Všem milým spolubratřím a těm, které mi Pán svěřil, abych je vedl cestou spásy a všem nejbližším příbuzným a těm, kdo se mnou jsou spojeni poutem bratrské a sesterské lásky! Ze srdce všem žehnám a za ně prosím Pána a jeho i naši nebeskou Matku, i svatého otce, našeho Františka. Zároveň, pro Boží milosrdenství, vás všechny prosím, abyste mi odpustili vše, čeho jsem se proti vám dopustil a abyste mi odpustili i to, co jsem měl pro vás učinit a neučinil. „Pán ať vám žehná a ať je vaší stráží.Ať nad vámi rozjasní svou tvář a smiluje se nad vámi. Ať k vám obrátí svou tvář a dá vám svůj pokoj.Pán vám žehnej!“ 20.9. 1991 P.Jaroslav Alois Moc, OFM .

      (autorem je Lubomír Mlčoch OFS)

      Katolická mládež
      Bratr Jan Janoušek (OFS 1901 – 1974) Péče o mládež

      Sdružení katolické mládeže

      Stal se velmi známým v meziválečném období, kdy působil v naší zemi jako tajemník Sdružení katolické mládeže. V intensivní činnosti pokračoval i po válce; později byl uvězněn. Já jsem jej bohužel poznal až v posledním období jeho pozemského života, kdy jsem se stal jeho zetěm. Avšak díky Bohu i za tuto zkušenost.

      Úvodem je potřeba říci, co to bylo Sdružení katolické mládeže (SKM) a proč vzniklo. Citujeme slova jednoho z členů Sdružení, terciáře Františka Kylara (narodil se r.1911). Pocházel z Dolní Čermné ve východních Čechách. Jeho slova se týkají katolické mládeže na venkově v období do konce Světové války: „Byli jsme odpad, o který se nikdo nestaral. I pan farář hovořil hlavně s učitelem, lékařem, lékárníkem atd.“ Tolik citace. Je potřeba k ní dodat, že byly i výjimky, např. někteří horliví kněží v duchovní správě. Mezi ně patřil čilý žižkovský kaplan P. Václav Chlumský. Ten pak vedl SKM, nově organizované za války. Věnovalo se hlavně venkovské mládeži a dělalo převážně osvětovou činnost.

      Životopis

      Jan Janoušek se narodil 23.4.1901 na statku v obci Kundratice v Podkrkonoší jako nejstarší z 5 dětí. Během Světové války,když jeho otec byl v Rakousko-uherské armádě a v čs.legiích, účinně pomáhal své matce, ač byl velmi mladý, v náročném udržování chodu hospodářství. Hned po válce se zapojil do SKM a pomáhal v jeho rozvoji v Podkrkonoší. V tom jej podporovaly jeho maminka a také babička, které byly velmi zbožné. Chápaly význam SKM. V r.1926 odešel do Prahy a od r.1927 do r.1935 byl tajemníkem SKM, tj. vedl SKM po organizační stránce. Znal dobře problémy venkova. Duchovní vedení SKM měl kněz z řádu Tovaryšstva Ježíšova, ustanovený k tomu pražským arcibiskupem. SKM také úzce spolupracovalo i s řádem sv.Františka (OFM), hlavně s P. Janem Evangelistou Urbanem. J.Janoušek se seznámil v SKM v Praze se svojí manželkou; měli spolu 6 dětí.

      Spolupracovník Dr. Noska

      Při činnosti pro katolickou mládež se J.Janoušek setkal s vynikající osobou českého katolicismu, JUDr. Františkem Noskem, poslancem a ministrem a stal se Noskovým spolupracovníkem. Nosek věnoval velkou pozornost mládeži, což tehdy nebylo běžné. Spolu jezdili na četné schůze, konference a vzdělávací kurzy. Také zřizovali tzv. prázdninové kolonie SKM pro chudou městskou mládež. Tyto objekty sloužily mimo prázdniny pro exercicie a pro osvětovou činnost SKM.

      Napsal knihu Dr. Nosek mladým

      Stejně jako F.Nosek, stal se i J.Janoušek členem III.řádu sv.Františka, měl řádové jméno František. Po Noskově smrti (17.4.1935) přednesl J.Janoušek o F.Noskovi řadu přednášek především na schůzích Svazu lidových zemědělců a Lidových záložen. Začátkem r.1939 vydal knížku „Dr.Nosek mladým“. (Tuto knížku, doplněnou, znovu vydala v r.2010 Národní rada SFŘ.) Dr.Nosek byl J.Janouškovi nejen přítelem, ale i vzorem a celoživotním příkladem. Pokud měl možnost, účastnil se každoročních poutí k Noskovu hrobu v Poříčí n.S., včetně období totality.

      Dílo bl. Anežky Přemyslovny

      Po předání své tajemnické funkce v SKM se stal pokladníkem v Ústřední záložně lidové. Byl činný ve Svazu lidových (katolických) zemědělců, v Díle bl. Anežky Přemyslovny (stavba kostelů v pražských předměstích), v Družině sv.Kláry (zřizování domovů děti a pro staré lidi), v Československé straně lidové (ČSL); byl též farním finančním referentem v Praze-Vršovicích.

      Československá strana lidová

      Ztrátu Sudet a likvidaci našeho státu nesl bolestně stejně jako většina spoluobčanů, ale nepřestával povzbuzovat druhé v naději a práci pro národ. Ve volbách v r.1946 byl lídrem ČSL ve volebním kraji libereckém. Znamenalo to jen mnoho práce, jejíž plody pobral jiný. Pokračoval však dále v různých činnostech Božího lidu v Čechách, jako např. při organizování Mariánské daně a v působení mezi katolickými zemědělci.

      Do komunistického vězení

      Po únoru 1948 se postavil za pražského arcibiskupa Josefa Berana – i v politické oblasti. A protože „nemůže zůstat skryto město ležící na hoře“ (Mt 5,14b), byl odsouzen celkem k 11 rokům vězení; díky amnestii v r. 1960 pobyl ve vazbě jen pět a půl roku. Pak pracoval jako zedník. Během své životní cesty spolupracoval s mnohými, kteří usilovali o duchovní obrodu našeho národa. Může být vzorem houževnatosti a vytrvalosti v dobrém a stejně tak v upevňování dobrých vztahů mezi lidmi, počínaje vlastní rozvětvenou rodinou.

      Ocenění p. Urbanem

      Po jeho smrti (8.3.1974) napsal P. Jan Ev. Urban OFM: „Odchod Vašeho otce, našeho ctihodného bratra, k Pánu mi přivedl na mysl celou tu generační epochu, kdy se rodila u nás v první polovici století po r.1920 takřka nová Církev. A mezi těmito oddanými a nadšenými apoštoly byl otec bratr Janoušek jedním z legendárních. Jezdíval jsem s ním (a s Dr.Noskem) na Dny SKM, kde jsme vroucně po celé dny mluvili o živé víře a lásce … A byl pokorným terciářem sv.Otce Františka …“

      autorem je Miloslav Müller OFS- MBS Praha – Spořilov

      Pozn.: V tomto textu byla zčásti použita stať „Jan Janoušek, terciář“, kterou napsal J.Janoušek mladší, syn br.J.Janouška.

      Kapistrán Vyskočil OFM
      Jan Kapistrán Vyskočil OFM (1886- 1955) – Historik, teolog, filozof, vědec a pedagog

      Závěr let 80., Kroměříž a Hradisko u Kroměříže. P.Stanislav Weigel OFM (později Mariánské kněžské hnutí) má výstavu svých duchovních pastelů v bytě p.Hájka, jáhna. Pořád jde ještě o mařenístátního dozoru nad církvemi, ale už asi jen z povzdálí sledované. V neděli jsme pozváni na dětskou mši svatou na Hradisku, malými dětmi i zpívanou. Zážitek na celý život. Z návrší kostela Všech svatých je vidět tovární komín Technoplastu Chropyně, kde pracoval celý život můj bratr Eman, a u jeho paty na hřbitově je také pohřben, první zemřelý z mých sedmi sourozenců. Hledím vlevo k lužním lesům, a srdce mi dává tušit, že za nimi je soutok Bečvy a Moravy a má rodná obec, Troubky. Haná, tady i říčka Haná. Rodný kraj. V kostele Všech svatých na Hradisku byl sto let předtím pokřtěn Augustin Vyskočil, později františkán Jan Kapistrán. Vícenásobný provinciál bratří menších, poslední řádně ustanovený děkan Bohoslovecké fakulty Univerzity Karlovy před komunistickým pučem. Církevní historik, teolog a filosof, vědec, pedagog. Krajan. Osobnost lákající mne k medailonku.

      Prameny

      Ještě donedávna bylo možné se něco dozvědět o otci Kapistránovi pouze z úst pamětníků, a těch už je pomálu. Otec Benedikt Holota je jeden z nich, a i jeho pár vzpomínek z let jeho krátkého noviciátu a studia na Bohoslovecké fakultě (od r.1947) činí osobnost portrétovaného přitažlivou. První monografie o Janu Kapistránovi je diplomovou prací obhájenou na Pedagogické fakultě UK v r.2010. Autorem je vzdálený příbuzný, Václav Čada, z rodu nejmladší Kapistránovy sestry Marie. K zasazení do celkového kontextu mi slouží Dějiny SFŘ od bratra Františka Reichela, rovněž diplomové práce, obhájené tentokrát na KTF UK o deset let dříve. Čadova práce je díky moderním technologiím nyní i vystavena v registru UK a veřejně dostupná na Seznamu. Můj medailonek čerpá z těchto tří zdrojů.

      Životopis – dětství

      Augustin Vyskočil se narodil v Postoupkách sousedících s Hradiskem, už jako 8.dítě. Sourozenců bylo nakonec 10, čtyři z toho brzy zemřeli. Vícečetná rodina je pro mne dalším magnetem, díky vlastni zkušenosti: ti si nemohli „moc vyskakovat“. Otec Antonín byl domkář, zedník, příležitostný švec. Uživit početnou rodinu nebylo jednoduché, tvrdost života vedla i k tvrdosti povahy. Maminka Františka je v obsáhlé diplomce (240 str.!), zmíněna jen krátce, když s pláčem nakonec souhlasila s odchodem synka do františkánského noviciátu. Byla ale nejspíš dobrou duší rodiny, láskou a oběťmi vyrovnávající despotické chování otce. Už to, že čtyři z jejich dětí nesly její jméno, svědčí o jejím vlivu v rodině (dva synci a jedna dcerka však brzy zemřeli- jakoby jméno František bylo spojeno se sestřičkou smrtí). Augustin ve škole zpočátku nijak zvlášť nevynikal, a to se opakovalo i na gymnáziu v Kroměříži a poté v Uherském Hradišti: výrazně se zlepšoval v prospěchu až šlo o přechod na další stupeň. Jeho prospěch byl závislý i na osobnosti učitele, zda ho mohl přijímat nejen jako odbornou autoritu, ale i jako člověka láskyplného. Hledal to co mu scházelo u otce. Odchod do Uherského Hradiště byl m.j. vyvolán i obtížemi soužití s otcem. Svou roli hrálo i finanční zabezpečení studia- a to poskytli františkáni. Rozchod s otcem měl jakousi vzdálenou podobnost s tím Františkovým kdysi v Assisi: vrácení oděvu otci. Ale motivace Augustinova tu měla spíš odraz nevypořádaného vztahu s otcem a pubertálního vzdoru. Otec Antonín se totiž překonal, a ze svých skromných prostředků synkovi při odchodu do Uherského Hradiště pořídil nový oblek. A nevděčný syn mu jej po dvou letech vrátil nepoužitý, i jako projev už své nezávislosti na otci. To nebyl čin vedený láskou, a tvrdý otec se prý rozplakal. Ale nevyzpytatelné jsou cesty Páně, který i naše selhání dokáže proměnit na dobro: slzy otce svědčily i o kajícím smýšlení. A synek Augustin pak měl celoživotní úkol vypořádávat se s výbušnou povahou a sklony k tvrdosti, dědictvím to po otci.

      Životopis – mládí – provinciál

      Mladý muž se stává cílevědomým studentem jdoucím pevně za svým (pozdější kolegové mluví o tanku, který když se rozjede, nic ho nezastaví): noviciát v Moravské Třebové – s přerušením gymnázia, teologická studia v Lublani a ukončená na KTF v Praze 1908, 1909 vysvěcen na kněze. Teprve poté dodělává gymnázium (!) a získává doktorát z teologie (1911)- už při klášterním způsobu života a povinnostech u P.M.Sněžné. Okamžitě poté pokračuje na Filozofické fakultě, dizertací a rigorózem o Janu Duns Scotovi, takže ještě před koncem války získává i doktorát z filozofie (1917). Vzápětí je poprvé v řádu zvolen provinciálem. Sám podniká studijní cesty i vysílá mladé na zkušenou do zahraničí. Jako představitel Čsl. provincie je v r.1921 jedním z volitelů „generála“ a kromě ASSISI navštíví většinu míst spojených s životem sv. Františka (a cestou i Padovu s hrobem sv. Antonína). Pozdější pamětníci vzpomínají, že důležité funkce a role v církvi nevyhledával, neusiloval o ně, ale přijímal je jako povinnosti, které se snažil co nejsvědomitěji plnit

      Cesta do Itálie

      Zápisník z cesty do Itálie ukazuje i další pozitivní charakterové stránky provinciála. Pokorně přijímá církevně nesnadnou situaci v nové republice i skromné začátky života františkánské rodiny. Naopak, setkání s bratry provinciály z jiných zemí – kde jsou na tom „lépe“- jej vede jen k posílení přesvědčení, že chudoba a askeze jsou pro spiritualitu nepostradatelné. Dojmy z míst drahých každému františkánovi zachycované v zápiscích dokládají hluboký, niterný vztah ke sv. Františkovi i sv. Antonínovi. Jeho provincialát končí r.1923; řád převedl obtížnými začátky podle všech skvěle.

      Aktivita i pro terciáře

      Osvobozen od povinností pokračuje dál ve studiích: rád by učil, a tak si doplňuje pedagogické vzdělání. V roce 1926 získává licenci k výuce dějepisu a filozofie na gymnáziích, a tu hned zúročuje návratem do Kroměříže, na Arcibiskupském gymnáziu, opět při souběžné službě kvardiána v místním konventu. K tomu učí na tamní reálce, dojíždí na Slovensko do Malacek. Neutuchá ani ve vědecké práci historika, podniká studijní cesty do Itálie a Svaté země. Podílí se na překladech latinské legendy o sv. Anežce a listech, jež jí adresovala sv. Klára. Pracuje na životopisu sv. Anežky. V letech 1931-34 působí jako rektor řádového učiliště v Bratislavě, kam dojíždí z kláštera v Kroměříži. Přes tuto až neuvěřitelnou aktivitu na více místech je jeho působení obdivuhodně plodné v Kroměříži; terciáři pod jeho vedením vzkvétají, a když se v roce 1935 schyluje k jeho opětovné volbě provinciálem, je jejich petice jednou z více místních snah jak zabránit jeho odchodu do Prahy. Snaha byla marná, v letech 1935-38 je opět provinciálem, současně se však habilituje na Bohoslovecké fakultě v Olomouci, a je jmenován řádným profesorem církevních dějin na Bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Přitom pokračuje v Kroměříži s tím co nestačil dokončit: stěhování juvenátu z Uherského Hradiště. Spolek „Studium“, který v Kroměříži založil, buduje kolej sv. Antonína, a provinciál už na dálku řeší spory s dodavateli. Stavba se prodražuje, dodavatelé hrozí soudy, a málo dbají na Kapistránova duchovní varování: stavba je financována především z darů drobných dárců, a má sloužit studentům z chudých rodin. Dílo už dokončuje jeho nástupce v roli provinciála, P. Jan Ev. Urban (1940). Rok předtím, ale už za 2.republiky, je Jan Kapistrán jmenován řádným profesorem na Bohoslovecké fakultě UK v Praze.

      Protektorát

      Období neuvěřitelně činorodých a plodných aktivit je ukončeno uzavřením českých vysokých škol. Prof. Vyskočil je za Protektorátu řádovým knězem u P. M. Sněžné, a vědecky pracuje na životopisu arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Kromě práce historika žije i současností: organizuje zásilky řeholníkům nuceně nasazeným na práci v Říši.

      Děkan bohoslovecké fakulty

      Po skončení války se profesor Kapistrán Vyskočil vrací na Bohosloveckou fakultu, jeden rok (1949-50) je jejím děkanem. Otec Benedikt vzpomíná právě na tuto vzácnou dobu, kdy se jako novic v roce 1947 – jeden ze 12 – stává i jeho posluchačem na fakultě. V tom roce vychází Kapistránovo dílo o Arnoštu z Pardubic, požívá velké autority- a také „posvátné bázně“ studentů před přísným profesorem a ještě přísnějším zkoušejícím. Benedikt vychovávaný otcem důstojníkem i v umění šermu, se děkana neobává, a při cestě starou tramvají od kláštera do Dejvic se odvažuje za děkanem dopředu vozu ke „kolegiální debatě“, zatímco ostatních 11 se drží pro jistotu v povzdáli na zadní plošině vozu. Františkánům totiž profesor nenadržoval, naopak, byl na ně o to přísnější. Otec Benedikt měl pro jeho náročnost pochopení: Láska a pravda jsou neoddělitelné. Student, který se nepřipravil, nemohl počítat s laskavostí- láska bez pravdy není nic. Pravda bez lásky je pak krutost. Tak byl Jan Kapistrán přísný, obávaný, ale dobrý bratr a výborný představený. Naturelem patřil k „horlivcům“, jako „syn hromu“ však celoživotně bojoval se svou výbušností, hněv v prvotním hnutí mysli dokázal v momentu proměnit na ducha pokorného a laskavého. Zkouškou charakteru byla pak noc záboru klášterů a internace: pád z výšin reputace duchovního hodnostáře do situace internovaného kněze bez práv. V této zkoušce Kapistrán Vyskočil obstál. Charakteristické jsou dvě životní episody.

      Internace v komunismu

      Ještě krátce předtím (1948) režim v osobě ministra Nejedlého potvrdil Kapistránův profesorský jmenovací dekret, dokonce se zpětnou platností od r.1945. Tím bylo dáno najevo, že není považován za akademického hodnostáře 2.republiky. Děkan a provinciál nebyl zařazen do soudního procesu – jako jiné významné osobnosti, byl „jen“ inernován. A po zřízení prorežimní teologické fakulty v Litoměřicích mu tam byla nabídnuta opět profesura. Díky jeho sociálnímu původu – vlastně „proletářskému“, i díky jeho zájmu i o sociální stránku duchovních dějin, byl považován vhodného adepta pro „spolupráci“. V inernaci ho kvůli tomu navštívil sám ministr Čepička (zeť Klementa Gotwalda) se svým náměstkem. „Pan profesor“ právě škrábal brambory. Nabídku odmítl: bez souhlasu papeže nepřipadá v úvahu. Zůstal tedy dál v Želivu v internaci. Těžce nesl likvidaci premonstrátské knihovny. Jako historik zjistil, že do starého papíru mají jít i nejcennější české knížecí a královské zakládací listiny. Rozhodl se je zachránit inervencí u velitele tábora. „Lojza“ Pokorný, důstojník Státní bezpečnosti, žádost odmítl s tím,že pokud opati kláštera za ta staletí nedokázali projevit zájem o pracující lid, patří listiny do sběru. Ctihodný profesor si před ním klekl, a dosáhl obratu. Cenné listiny zůstaly zachovány. Lze se jen domýšlet co všechno výbušnému Kapistránovi při tom projevu pokory běželo hlavou. A je namístě domněnka, že tu sehrála roli i profesorova znalost církevních dějin, i tak slavného řádu – který právě slaví 900 let od svého založení. Neoddělitelnost lásky a pravdy nutí k přijetí historického faktu, že po letech budování, moci a slávy přišla i léta hubená, když stříbrné doly byly vytěženy, a havíři zůstali bez prostředků k obživě. Středověk neznal podpory v nezaměstnanosti, rekvalifikace, náhradní zaměstnání… A tak tlupy zoufalců táhly krajem, bývalí horníci loupili, rabovali, vypalovali. Tolik jsme se dovídali my, terciáři, během duchovního cvičení, krátce po navrácení kláštera řádu, a to od historika ze zájmu, z řádu samotného. Františkán Jan Kapistrán tak svým pokleknutím dával najevo i postoj kajícnosti, a nejen za sebe. Současně nemohl jako františkán nikdy přistoupit na pravdu bez lásky, která vede ke krutosti, třídnímu a náboženskému násilí. Tato druhá epizoda může být pochopena i jako lekce z františkánské spirituality, jež jako církev chudých pro chudé, byla zvenčí – totalitní mocí – vnímána jen jako ideologická „konkurence“ v boji o získání „duší“, svou ryzostí jen nebezpečnější. Pro bratry a dědice odkazu „chudáčka z Assisi“ pak je potvrzením Františkova chápání pokory, pro niž násilí vůči nikomu, ani vůči bohatým, není následováním Pána. A „uvnitř církve“ pak přijetím role těch, kdo se z lásky k Němu spolupodílejí i na snímání hříchů bližních, i těch „uvnitř“.

      Do ústraní

      Jak ve svých pamětech uvádí P. Bernard Říšský, bratr v řádu, Jan Kapistrán byl novou dobou zaskočen, a neschopen už jí porozumět, se stáhl do ústraní. Pravda bez lásky nebyla pro něho.

      Z internace byl Jan Kapistrán propuštěn v roce 1955, a to mu již byl odpočítáván čas v řádu měsíců. Ten prožil v Praze v místech spojených s pražskou chudinou a s životem svaté Anežky. Bydlel v Barviřské ulici, kde ho ještě navštívilo několik bratří, včetně otce Benedikta. Setkali se už ne v rolích studenta a děkana, ale jako dva kolegové, propuštěnci z internace. Jeho farním kostelem po tu dobu byl sv. Petr v Petrské ulici, „špitální chrám“ a později chrám křižovníků s červenou hvězdou. Tam se někdejší „syn hromu“ ztišil v eucharistii a modlitbách křížové cesty. Na věčnost odešel v nemocnici „Na Františku“- 9.2.1956. Zůstal tak až do konce věrným synem sv. Františka a následovatelem odkazu sv. Anežky, kterému se jako vědec historik věnoval. (autorem je Lubomír Mlčoch OFS)

      Jan Evangelista Urban OFM (1901-1991) Terciáři a Urbanky

      Láska k terciářům jako k církvi diaspory a Apoštolát sv. Františka sestry Urbanky

      Otec Urban je nejvýznamnějším českým františkánem minulého století; a také nejzasloužilejším „ředitelem“ Třetího řádu sv.Františka. Do roku 1950 patřil i k nejznámějším představitelům katolické církve v české veřejnosti. Poté byl na čtyři desetiletí -s krátkou výjimkou po Pražském jaru- ve svém působení omezen vězením, izolací a nemocí. Od jeho smrti to bude už dalších 30 let. Odkaz jeho života přitom míří do budoucnosti, a to nejcennější je plodem právě těch desetiletí umlčení. Malé zamyšlení v medilonku nad životem kněze, pro kterého byl každý den- i v těch nejtěžších dobách- vždy novou událostí, je jen nepatrnou splátkou toho, za co mu zůstáváme dlužni. Jako ke zpovědníkovi mého zpovědníka mám i osobní důvod ke vděčnosti.

      Dětství

      Pokřtěný Josef Vojtěch Urban se narodil v prvním roce 20.století jako městské dítě na pražském Žižkově. Doba a sociální prostředí tam už církvi příliš nepřály; křest byl však ještě zvykovou záležitostí. Nedaleko od sebe věkem i bydlištěm ze Žižkova pocházejí další dvě známé osobnosti: Jaroslav Seifert a Franta Sauer. Ti dva – tak odlišní- se oba dali od církve „nalevo“, jeden – původně jako „proletářský básník“ – a nakonec Nobelista za literaturu, a druhý-hospodský kumpán, „slavný“ jen jako anarchista organizující povalení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Oba se však v závěru života navrátli k Bohu a do církve- u básníka to bylo veřejně známo díky církevnímu pohřbu u sv.Markéty v Břevnově, u anarchisty v tomto bodu spoléhám na novodobou legendu. Josef Vojtěch Urban naproti tomu – proti všem rodinným a sociálním předpokladům- pocítil duchovní povolání už v dětském věku, a jako gymnazista se v 15 letech stává členem „Třetího řádu“ sv.Františka. Rok poté se setkává s čerstvě zvoleným provinciálem 1.řádu Janem Kapistránem, a ten ho přesvědčí, že III.řád je rozhodně chvályhodný, ale neobejde se bez řádu prvního: potřebuje duchovní asistenty – tehdy ještě „ředitele“- potřebuje kněze. Oba dva jsou mladí: Urbanovi je 16, provinciálovi 31, a pro oba je setkání osudové. Řeholní jméno Othon je v 1.řádu převáženo Janem Evangelistou- „vyšší bere“. V následujících více než třech desetiletích se budou setkávat nejen ve službě III.řádu, ale posléze i v roli vedení 1.řádu. Mladšímu Urbanovi je dopřán požehnaný věk, a tak o 25 let přežívá Jana Kapistrána. Tím je mu „dopřána“ křížová cesta dlouhého věznění, ale i dar poznání a přečtení ducha a znamení „nové doby“. A v tom je cenný i pro nás, ještě dnes.

      Urban OFM a Kapistrán OFM

      Nedá mi to, aby ty dva představitele observance neporovnával. Pražák, Hanák, zkušenost chudoby městské a venkovské. Oba láká nejen duchovní povolání, ale i vzdělání „světské“- doktorát z filosofie získávají v obdobném věku, ale jen proto, aby byli s to přivádět i „hlavy študované“ k tomu Jedinému Mistru. To vůbec neznamená, že by zapomínali na „lid“ prostý, i nevzdělaný. Církev sloužící – to je spojuje- a ta potřebuje připravené služebníky. To první jejich setkání zůstává symbolické: Kapistrán se soustřeďuje víc na církevní školství a 1.řád, Urban také učí kleriky a vede duchovní cvičení i pro kněze, Třetí řád zůstává ale jeho „první láskou“. Má velké ambice, je mladší a pln energie: Čechy chce vrátit Bohu! Františkáni jsou pro něho řád apoštolský, církev bez misijních ambicí pracuje ke smrti. Je vynikajícím kazatelem, káže dokonce ještě před vysvěcením. Z kostelů je třeba vyjít i „do světa“, jen církev „vycházející“ má budoucnost: horlivě publikuje, dostává se do rozhlasu, promlouvá k běžným posluchačům, dostává se mu už v mladém věku i sluchu u elit (sám popisuje audienci u prezidenta Masaryka). Klíčová mi přijde episoda, zachycená v diplomce o Kapistránovi, k níž se mohl autor dostat třeba zprostředkovaně, ale jen od přímého svědka. Provinciál je na Jungmannově náměstí osloven věřícím, který se chystá na mši svatou u P.M.Sněžné. Zajímá se o to, zda bude kázat otec Urban. Odpověď provinciála svědčí o jeho perfekcionismu i v duchovní službě nejvlastnější, v hlásání Božího slova. Mohla by ale současně být jistým odstupem od snah mladšího bratra ve službě: otec Urban „už dostal svůj díl. Je to slovo Boží, ne Janovo“. Těžko se ubránit asociaci na slova Mistrova, kterými varuje před pokušením už u lidu starozákonního, totiž konat dobrodiní a modlit se pro slávu u lidí („ti už mají svou odměnu“).

      Hnědá totalita

      Otec Jan, když se po letech, v závěru života, zamýšlí nad převratnými událostmi, které jsou pro něj příznačné, má pozoruhodný postřeh: kdyby nebylo jeho dětské zkušenosti s hmotnou i morální bídou na pražském Žižkově, nebylo by ani jeho Apoštolátu na chudých pražských předměstích. A nebylo by ani jeho věznění. Vysvětlení této logiky a kauzality nepodává. Ta první část je jasnější: co oči nevidí, srdce nebolí. Kdo prožil dětství v materiálním blahobytu a uspořádaných, láskyplných vztazích ve svém okolí, nebude mít v sobě tak silné puzení něco konat pro odstranění hrozné bídy a ztrátě víry. K pochopení druhé části může přispět právě dřívější výrok Jana Kapistrána. Veřejná známost Otce Jana, jeho „sláva“ nejen ve slově, v kázáních, ale ještě více ve skutcích dobropřejné lásky, se po komunistickém převratu obrátila proti němu. Ideologie „bezbožeckého komunismu“ (Divini Redemptoris, 1937), usiluje o řešení hmotné bídy třídním násilím, tvrdou pěstí, nerozumí a nemůže rozumět apoštolským snahám o obrácení lidských srdcí. Náboženství chápe také jen jako ideologii, nabízející „opiát“ příslibu života věčného. A protože obě „ideologie“ mají stejnou „cilovou skupinu“- ty odstrčené, vykořisťované, strádající bídou, jde o „konkurenci“,nakonec o nepřátele. František Reichel ve svých Dějinách SFŘ padesátileté období útlaku a nesvobody (1939- 1989) dělí na dvě periody: „omezování“ a „potlačování“. „Hnědá totalita“ kněze považující za „politické“, držela v koncentračních táborech, věznila i popravovala. Bohoslovecká fakulta byla jako všechny české vysoké školy uzavřena. Kolej sv.  Antonína v Kroměříži, kterou Otec Jan Evangelista dovedl do úspěšného otevření, byla rok poté (1941) násilně zabavena nacisty, a peníze vybrané Otcem Kapistránem od drobných dárců tak sloužily dál mládeži, ale jen německé, té co byla v Hitlerjugend. Poslední rok války pak byla německým vojenským lazaretem. Můj nejstarší bratr František v těch letech studoval jen kousek odtud na Učitelském ústavu. Ještě po letech mu leželo v hlavě, že němečtí vojáci měli na svých opascích „Gott mit uns“. Otec Urban za Protektorátu své úsilí o návrat Čech Bohu nevzdal, ale ve své publikační činnosti se soustředil výlučně dovnitř církve, a především na Třetí řád: desítky, stovky článků v Katolíku a v Serafickém praporu jsou toho dokladem. To, stejně jako vědecká práce Otce Kapistrána za zdmi kláštera, nebylo pro nacistickou moc vnímáno jako „politika“ Říši nepřátelská. Když se však k moci dostala „totalita rudá“, vnímala postoj církve za Protektorátu jako kolaboraci. Ježíšovo naučení dát císaři co jeho jest, a co je Boží dát Bohu, bylo pro komunistický odboj kapitulací: na násilí znal odpověď jen v násilí, a to mohl propagovat jen v ilegálním tisku. Václav Ventura uvádí ve své monografii část soudního líčení s Otcem Janem, a z něho je zjevná snaha soudce dokázat, že Otec Jan kolaboroval s nacisty; jak jinak by si mohl dál kázat a psát svým ovečkám?

      Historická vsuvka

      Trvalo 75 let, než dnešní němečtí biskupové uznali, že se jejich tehdejší předchůdci v biskupské službě podíleli na kolaboraci s nacizmem. Pro české katolíky to ovšem za války znamenalo snímat i hříchy svých německých bratří ve víře. Německy psaná encyklika z téhož roku jako ta obracející se proti „bezbožeckému komunismu“ , jasně argumentovala, že ideologie rasové nadřazenosti je neslučitelná s křesťanstvím. Němečtí biskupové ji nemohli neznat, ale už bylo pozdě: Hitler byl u moci už 5 let (a bolševismus 20 let). Učitelský úřad církve ve věcech sociálních pracoval v dimenzích staletí, a tím s trvalým zpožděním. Pozdě přišla už encyklika „Rerum novarum“ papeže Lva XIII., našeho bratra v III.řádu: dělnickou třídu církev ztratila už v 19.století.

      Tato historická vsuvka je nezbytná pro neoddělitelnost lásky a pravdy. V písni Petra Ebena „Učiň mne Pane nástrojem“, na upravený text sv.Františka, zpíváme: „víc než být pochopen, druhé chci chápat“. Pro pokus o toto pochopení se vraťmě na Žižkov po 1.světové válce. Jaroslav Seifert ve své autobiografické knize „Všechny krásy světa“ vzpomíná na svoji maminku, která víru neztratila (na rozdíl od otce „socana“), a jejíž oblíbenou písní k vzývané Matce Boží byla ona z našich dnešních kancionálů. „K nebesům dnes zaleť písni…“. V její čtvrté sloce pořád ještě zpíváme „když nás bída, nouze svírá, k nebesům veď pohled náš…“. A to přesto, že naše generace nemá už ani ponětí o bídě a nouzi za 1.války. Jan Ev.Urban znal ubohoučký „standard bydlení“ v žižkovských činžácích ; ale ten ještě nebyl nic proti tomu, s čím se setkal v letech světové hospodářské krize v „koloniích“ na dalších pražských předměstích, kde v baráčcích, chatrčích z plechu, odpadů dřeva, krabic, papundeklu bydlely i rodiny s více dětmi. A kde na dětské úmrtnosti se podílela i podvýživa. Dnes o nich víme už jen ze „třetího světa“ pod pojmy „slums“ či „favelas“. .

      Sociální krize

      A této nesmírné sociální krizi se Otec Jan rozhodl čelit za pomoci Třetího řádu! Už před propuknutím krize (1927) se stal jeho ředitelem, a byl přesvědčen, že jeho probuzením má šanci na duchovní obnovu celé církve, a nakonec i společnosti. Ambice nesmírná: vždyť ještě před jeho vstupem do Třetího řádu měl tento spolek pověst sklerotického společenství „starých bab“. Vstup mu ještě jako chlapci rozmlouval i kněz P.Chlumský, který později stál v čele SKM- Sdružení katolické mládeže- a světe div se- který se spolu s JUDr.Františkem Noskem stal jedním z nejbližších spolupracovníků Otce Jana na díle Apoštolátu a Katolické akce- mezi mladými! Otec Jan dokázal mezi „starými bábami“ najít mnoho „světic“, obětavých žen ryzího křesťanství. Třetí řád se utěšeně rozrůstal početně už ve 20.letech, vždyť jen v Kroměříži měl také díky Janu Kapistránovi přes 400 sester a bratří, a v celé republice šlo počty nejméně o řád vyšší než dnes. Urbanovi však nešlo jen o „počty“, především mu šlo o hlubokou vnitřní proměnu, novou evangelizaci, jako kvasu pro evangelizaci těch pro církev už zdánlivě ztracených. Dílo začalo na Spořilově, vedlo k ustavení samostatné církevně právní osoby – sester Apoštolátu svatého Františka, z provizorní kaple se zrodil kostel Blahoslavené Anežky a českých patronů. Sídlem Apoštolátu se pak stal kostel sv.Václava v Praze Dejvicích s dvěma přízemními domky jako útočištěm sester. Dílo rostlo, vznikaly jeho pobočky na dalších místech republiky- vždyť „společenská objednávka“ po sociální a duchovní pomoci byla ve společnosti obrovská. A nové ratolesti rašily na kmínku Třetího řádu. Odvážný pokus čelit krizi dokládal, že má Boží požehnání. Řešením pro celou společnost ovšem být nemohl.

      Univerzální církev na krizi reagovala encyklikou Qudragesimo anno, ke 40.výročí první „dělnické encykliky“ Rerum novarum (1931). „Katolická akce“ v řadě zemí následovala jako snaha pomoci v nouzi nejvyšší. To už ovšem světová hospodářská krize vrcholila. Na tehdejší Československo dopadla zvláště tvrdě. Ani stovky obětavých sester neměly šanci postarat se o rodiny nezaměstnaných jež šly do statisíců. V regionech, kde je 25-30 % nezaměstnaných, se rozpadá sociální soudržnost.

      Selhání širokých elit

      Dosavadní kritické zamyšlení nad opožděnými reakcemi Církve v sociální sféře by mohla vyznít jednostranně. Ve skutečnosti šlo o mnohem širší selhání elit: vědeckých, hospodářských i politických. Teoretická ekonomie se věnovala bádání ve „věži ze slonoviny“, byla „uměním pro umění“, někdy dokonce jako programový únik od reality. „Dříve než stačil John Maynard Keynes vysvětlit svým současníkům, proč vzniká nezaměstnanost, měl už Hitler recept na její řešení. Tím bylo ovšem zbrojení, příprava na válku“. (prof.Joan Robinsonová o 40 let později). Thomayerova nemocnice si připomíná výročí založení, ještě jako „Masarykovy domovy“: unikátní zdravotnický a sociální komplex byl dokončen ještě před krizí; když propukla, představitelé hlavních politických stran argumentovali, že jde o zbytečné vyhazování peněz. Podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky, vše bylo ještě v plenkách. Tvrdost srdcí měla vrch.

      Věznění

      Dr.Oto Mádr, teolog, kterého nám bylo dopřáno ještě zažít, uváděl Otce Jana Evangelistu Urbana jako hlavního řečníka při zahájení přednáškového cyklu „Živá teologie“ (1969), a hovořil ještě i na jubilejním semináři ČKA v Emauzích k jeho nedožitým 100.narozeninám (2001). Otce Jana představoval jako nesporně tu nejvhodnější osobnost, předurčenou k úkolu učinit teologii opět živou, a jako osobnost, která byla ve svých postojích i skutcích radikální: a Otec Jan ani nemohl jinak- měl-li být věrný zakladateli řádu, svatému Františkovi. Při výročí 70 let od komunistického puče vzpomínali pamětníci, že Dr. Mádr byl jedním z těch, kteří už tehdy měli jasno v diagnóze vzniku tohoto společenského onemocnění: bezbožecký komunizmus byl nezamýšleným, zapíraným a samozřejmě nevítaným dítkem bezbožeckého kapitalizmu. Tak radikální pojmenování systému ovšem sociální encykliky v nadpisu neuváděly- a kritické, principiální i věcné argumenty uvnitř textu se ukázaly být málo. Na sociální encykliky většina katolíků nereagovala, natož církvi odcizená společnost.

      List ze žaláře

      Otec Jan svůj „podíl“ skutečně dostal, v nesení kříže, jeho odměnou byl vykonstruovaný rozsudek na 14 let, a 13 a půl roku z toho si také „odseděl“. Pravá radost – laetitia vera, nevinně vězněného. Vžít se do toho neumíme. Otec Jan mluvil posléze o nejdelších exerciciích. Za 30 let předtím měl toho hodně načteno, nyní si myšlenky uchovávané v paměti znovu vybavoval, a objevoval nové, dříve netušené, hluboké souvislosti. Knihovny a studovny doplnila, nahradila a převýšila vlitá moudrost. Jeho role „ředitele“ Třetího řádu nebyla odvolána, a tak se jí snaží dostát i v podmínkách, které jakémukoliv duchovnímu vedení nepřály. Dochoval se propašovaný „List ze žaláře“ někdy z prvních let věznění, kterým se Otec Jan obrací na své svěřené ovečky v Třetím řádu- a z věčnosti i na nás dnes! Alespoň jedna věta z dopisu: „Všechny své dny, se vší prací, utrpením, starostmi, ctnostmi, slovy i myšlenkami dávejme Bohu…zbavujme se sebelásky, nezištně konejme,…buďme průkopníky lepšího, Bohu bližšího světa.“

      Izolace na „svobodě“

      Když se Otec Jan dostává konečně z vězení (1963), je dál držen v izolaci, ale tolik ze světa poznává, aby pochopil, že bezbožecký komunismus už nezná nezaměstnanost, právo na práci je zároveň povinností pracovat. Práce je dost i pro ženy, a Československo vykazuje nejvyšší míru pracovní aktivity žen na světě. Výchova dětí se socializuje na úkor rodiny: v trochu smutném naučení lidové zkušenosti jsou domovy důchodců odplatou dětí rodičům: za jesle a školky. Nejkřiklavější materiální bída zmizela – ovšem díky mylnému pojetí člověka v „historickém materialismu“ se za to platila vysoká daň v zesílení duchovní a mravní bídy: potrat přestává být kriminalizován, o narození ditěte rozhodují materiální podmínky rodiny. Děti jsou ale zapotřebí jako budoucí pracovní síla, a tak stát usiluje o optimalizaci porodnosti: na jedno narozené dítě připadá přibližně jedno, kterému nebylo dopřáno se narodit. Násilné změny poměrů plodí nové křivdy, a náboženství hodlá režim vykořenit.

      Diaspora

      Pražské jaro“ je potlačeno srpnovou invazí, a v již jen dobíhajícím uvolnění má Otec Jan šanci krátce působit jako kněz- jako exercitátor – a jako duchovní vůdce. Prezentuje novou vizi pro církev, jejím klíčovým slovem je „diaspora“. „Čechy vrátit Bohu“ je již nereálným snem: Otec Jan ale už ví, že tato ambice ani neměla reálný biblický základ: apoštol nemůže obrátit všechny- to nemohl ani Syn Boží- když jeho Otec dal člověku do vínku svobodu tak velkorysou – odmítnout i Jeho. Nejde už tolik o početní velikost církve, ta je kvalitativní svou povahou. Jde o milost, o zázrak obrácení jednotlivců. To však není rezignace ani v nejmenším! Je to náročná výzva pro malá společenství církve, aby se vrátila k ryzosti života z víry prvotní církve, aby byla zrnky soli, hořčíčnými semínky, kváskem, aby všichni ti nevěřící kolem mohli s obdivem poukázat: Pohleďte, jak se milují.

      Sestry Urbanky OFS přežily

      Tato vize církve diaspory se rodila v letech věznění, a ověřovala v letech následujících: v internaci docházelo k takovému sblížení křesťanů, k takové ekuméně, o jaké se v letech svobody nikomu ani nesnilo. Apoštolát sv.Františka přežil jako církev diaspory obě dvě totality, a sestry Urbanky se s láskou staraly o svého zakladatele, posledních deset let už vážně nemocného opět v diaspoře. Poslední roky mluví Otce Jan o tísni, kterou u něho vyvolává pocit, že lidstvo se změnilo, že lidé úplně jinak chápou, bojí se nového – našeho tisíciletí. Cítí, že doba se radikálně změnila i pro jím založený Apoštolát sv.Františka. Senioři v domově důchodců, kam mne sestry Apoštolátu směřují, už netrpí materiální bídou, dostanou najíst, jsou v teple, přiměřeně jsou i léčeni. Tělo dostává co mu náleží, trpí duše, jíž je upírána i existence. Duše strádá osamoceností, vždyť nejen chlebem živ je člověk. Dokud jsou v domově trpěny Školské sestry sv.Františka, daří se pro věřící zajistit i nedělní mše svatá. Ale i staroušci bez daru víry jsou mi vděčni za každou i krátkou návštěvu- a já zase sestrám vděčím za milost této malé služby…

      Třetí řád je církví diaspory

      Otcův milovaný Třetí řád, se stal ještě za jeho života církví diaspory: a náš dnešní Sekulární františkánský řád je ve svých malých, rozptýlených místních bratrských společenstvích církví diaspory! Nuže, hleďme jen, abychom dostáli vysokým nároků Otce Jana. K tomu nechť je nám nápomocný i následující pokus o vystižení alespoň vybraných rad z úžasného duchovního odkazu Otce Jana Evangelisty. Většina z nich pochází z duchovního doprovázení, ze svátostí smíření, ze svátosti, v níž kněz je i nadále nenahraditelný i pro cirkev diaspory- i když tíhu dne a příležitost disponování k zázraku obrácení máme především my, laici žijící ve světě.

      Myšlenky Otce Jana Evangelisty promlouvají k nám, do naší doby, vyvolávají otázky, asociace.

      1.“Bůh je nejprve Láska; teprve potom Rozum“. – A co člověk ve „společnosti vědění“- jak má být Božím obrazem? – když ve vědě, je prý láska sprosté slovo…“Čertovo kopýtko“ jakoby vyčuhovalo už ze základů naší západní racionality. Poznání vzpourou proti Bohu? Naše zbraně jsou jiné než měl Goliáš: víra, pokora, duch chudoby.

      2.“Jen láska může nutit k chudobě. Chudoba bez lásky nemá cenu ani pro Boha ani pro lidi.“ – A což potom bohatství bez lásky? Pro koho má cenu? Chudoba v lásce dává člověku úroveň, ne bohatství.

      3.“Bůh miluje tebe- nemusíš milovat všechny lidi stejně; miluj ale kladně, bez vylučování.“ – Tak mluví kněz nevinně vězněný- nevylučuje z lásky ani své věznitele…A dozorce, prověřený příslušník Státní bezpečnosti, mu propašuje hostii. Požehnaný den.

      4.“Ten, kdo se potřebuje změnit, není ten druhý, ale já.“ – Pane, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům- a protože odpouštíme nedokonale, Pane, nauč nás odpouštět (sv.František).

      5.“Úžas z Eucharistie je základním postojem srdce- Boží blízkost není magií.“- Je darem, milostí, ne naší zásluhou…Pán je také uprostřed nás – dvou nebo tří- i když jsme se jen sešli v jeho jménu.

      6. „Milost z Eucharistie nenahrazuje naši spoluúčast na oběti, která se tu přináší.“- Jinak – bez naší ochoty k vlastní oběti- by se mohl dar změnit na krádež, svato-krádež…opovážlivé spolehnutí se na milost!

      7.“V modlitbě odumíráme tomu, zač prosíme, a vstáváme v naprosté důvěře v Toho, na něhož jsme se obrátili.“ – Bůh není automat na splnění našich přání, jak jsme jim rozuměli ještě při pokleknutí k modlitbě.

      8. „Co je těžší, je spíše Boží. Měj odvahu přijmout kříž, i to co je ukřižovanější.“ – Naši předkové ještě užívali úsloví …“vyhýbá se tomu jako čert kříži“. Pane, smiluj se. Pane, Ty víš, jak ještě mnohé nám brání přijmout Tvou vůli v plném rozsahu…

      9.“Kolik mám lásky k bližnímu, tolik jí mám k Bohu. (Co nad to jest- je „filmování“)“. – Selfíčko dnes vládne světu: jak rádi filmujeme sami sebe…Byli i tací, co se při tom zabili…

      10.“Kdo je ve stálém rozhovoru s Bohem, neumírá. Boží láska dává věčnost“.- A komu dává Boží láska věčnost: na to má Otec Jan moudré, pokorné, ale také varovné naučení: mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev (a mnohé, které má církev, nemá Bůh). V rozhovoru s Bohem jsou často i ti, kteří si toho ani nejsou vědomi. Vždyť Duch vane kam chce… A ne každý kdo říká Synu Božímu „Pane,Pane, vejde do jeho Království….“

      další odkazy

      O otci lze číst i na stránkách  http://www.frantiskanky.info/otec-jan-evangelista-urban/

      Video z ČT „Svědci a světci“ Jan Evangelista Urban ………..  ZDE

      František Lev Nosek OFS (1886-1935) – Ekonomika bratrství v Kristu

      František Lev Nosek OFS (1886-1935) – Ekonomika bratrství v Kristu

      Prvorepublikový politik za Lidovou stranu, poslanec Národního shromáždění (1920-35) a ministr ve dvou vládách Československa (1925- 29). Národohospodář, finančník, který se stal františkánem. Politická moc a moc peněz – jak to jde dohromady se spiritualitou sv.Františka? Vždyť ten měl na své první bratry nárok, aby – najdou-li někde peníze- se o ně nestarali o nic víc než o prach po němž nohama šlapeme.Tuto „kvadraturu kruhu“ náš bratr František Lev rozřešil – profesionalitou povýšenou na duchovní povolání- a svatostí svého života. K seznámení s životem tohoto výjimečného člověka jsem měl příležitost,právě když jsem se jako podnikový ekonom mohl vrátit k ekonomii jako vědě (květen 1988), i jako k možné přestupní stanici do budoucí politiky. Vzpomínky jeho přátel a spolupracovníků mi pomohly už tehdy, a od té doby pro mne tento bratr nepřestal být inspirující osobností i rádcem v kvadraturách kruhu, které se před námi nepřestávají vynořovat.Bude to tím, že předběhl svou, a možná dokonce ještě i naši dobu.

      Františkova rodina

      František Nosek se narodil v Chrudimi, a tam také složil svou zkoušku dospělosti na místním gymnáziu. Proto také když jsme s bratrem Mílou Müllerem přijeli místní křesťany seznámit s jejich rodákem- o kterém tu už nikdo nevěděl- mohli jsme si snad dovolit použít pro naši přednášku titulek: Bude mít Chrudim svého svatého? (2005). Řeknete- trochu laciný marketing! – ale jak čelit nevědomosti způsobené půlstoletím dvou totalit- pro které katolík-františkán, ještě spíš „blázen pro Krista“ nebyl rozhodně postavou k vystavování na odiv.

      Otec

      Františkův otec byl rakouským finančním úředníkem- respicientem finanční stráže. Tedy součástí státní moci monarchie, kterou se vynucovala daňová a celní disciplina. Věřící katolík byl loajální vůči monarchii způsobem, který přímo vzorově spojoval – ve své osobě- ono Ježíšovo- dávejte císaři co je císařovo, a Boží co patří Bohu. U císaře, který byl současně titulován „Jeho Apoštolské Veličenstvo“ to ostatně bylo mravně naprosto konzistentní, přinejmenším do okamžiku, kdy tento titul posloužil i k vyhlášení 1.světové války (přes úpěnivé zapřísahání papeže Pia XI., aby tak nečinil).

      To už ale otec –také František- byl na Pravdě Boží. František syn byl ve svých deseti letech svědkem toho, jak jeho otec očekává příchod kněze s „posledním pomazáním“ oblečen ve své slavnostní úřednické uniformě. Smrt táty byla pro chlapce jistě bolestnou událostí, nicméně on si z ní odnesl odkaz po svém otci: naše povolání, profese, je služba bližním Bohem nám svěřená, a Bohu z ní budeme také jednou skládat účty. Tak to pochopil nejen pro sebe samého, ale – jak později mladým vysvětloval mravní smysl lidské práce, pro každého člověka bez výjimky, jak bychom dnes řekli- od V.I.P.- až po „cihlářského dělníka“ (jehož povolání jako příklad použil Nosek).

      Matka

      Matka Albína zůstala se starostí o syna (a starší dceru Marii) sama, navíc měli v rodině vzdálenou příbuznou jako schovanku. Monarchie se ale o své věrné služebníky dokázala postarat, i vdovským a sirotčím důchodem. „Být pod penzí“ byla tehdy výsada, jen pro nemnohé. A tak František od dětství inklinující k pomoci spolužákům ze sociálně slabších rodin, nacházel u matky pochopení, i když je přivedl domů na oběd. To byl odkaz po matce: solidarita státem vynucovaná potřebuje být doplňována solidaritou dobrovolnou, z lásky k bližním.

      Po maturitě František nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1905), a neúplná rodina se kvůli tomu přestěhovala do Prahy. Byt v Karlíně, finančně dostupný pro vdovu, poté posloužil Františkovi a rodině poslance i ministra, až do smrti.

      František Nosek v Praze

      Příchod do Prahy byl pro maturanta z Chrudimi spojen s kulturním šokem, hned v několika směrech. Praha už byla církvi nepřátelská. Když na univerzitě zakládali katoličtí studenti Českou ligu akademickou, byli šikanováni spolužáky tak, že museli požádat o ochranu policie! Tím ovšem jen utvrdili většinu, že jsou donašeči rakouských policajtů. Praha byla národnostně rozdělena, univerzita už měla německou a českou část, a „cives academici“ spolu skoro nekomunikovali, dokonce ani přírodovědci (jak zaznamenal Albert Einstein při svém pobytu zde jen pár let po příchodu Noska do Prahy). V Praze už byl nazrálý i sociální, třídní konflikt, a sociální demokraté stavěli ideově na Marxovi. („Socani“ v žargonu doby i mnohem pozdější už pojmenováním – nadávkou, jen dokládají vztahy nepříliš přátelské).

      V Praze se Nosek setkává i s vyděleností židovské minority, a s projevy antisemitismu. Ve všech těchto aspektech už – pořád ještě matrikově převažující katolicismus- „neměl na to“, aby kulturně tyto rozpory mírnil a kultivoval. Měli bychom vědět, že „vyrovnání se s náboženskou otázkou“ spojené s perzekucí církve po nástupu komunistů k moci, se připravovalo už dlouho předtím, ještě za monarchie.

      Právnická fakulta

      Nosek nastoupil na Pravnickou fakultu, a jako JUDr. i promoval (1910). Tam se ovšem pěstovalo i „národní hospodářství“ – tedy ekonomie, a discipliny, které už předznamenávaly budoucí sociální a hospodářské politiky. Právní rámec vzdělání ekonoma byl nesmírně důležitý: podnikat je možno jen v rámci práva, a s ohledem na veřejné dobro. Absolvent nastoupil na Finanční správu- ve šlépějích svého otce- ale jeho ambice mířily k teorii: začal se připravovat na budoucí profesuru. A zaměstnavatel mu vycházel vstříc, i ke studijním pobytům v zahraničí.

      Už jako student v Lize Akademické řídil studijní kroužek a měl na starosti články v rubrice „sociální hlídka“. Dokonce inicioval založení podpůrného studentského fondu. Znal už také první sociální encykliku. Sociální spravedlnost ho lákala, a zastával solidární principy: proto se věnoval otázkám „progresivní sazby berní“ (dodnes i u nás aktuálně žhavé progresivity zdanění příjmu), ve vyspělejších zemích pak se zajímal i o otázky „kapitálových daní“. Ze zdravotních důvodů byl Nosek „nevoják“, a tak do války nemusel. Jeho „dálkové doktorské studium“ – v dnešním jazyku – tak trvalo až do pádu monarchie.

      František Nosek reagoval na výzvu katolické církve

      Nahoře“ však bylo rozhodnuto jinak. V nové republice „volala katolická církev S.O.S.“- jak psali později Noskovi druzi: mezi nimi i ti, co se rozhodli pro vstup do politiky, v zájmu obrany křesťanství a jeho hodnot. František Nosek byl ideálně připraven, a výzvy doby nemohl odmítnout. Jeho politický start byl „raketový“: hned byl zvolen poslncem – za Dr.Kordače, nového arcibiskupa pražského, v Lidové straně získal rychle autoritu, (2.muž strany?), a po několika letech je delegován do dvou vlád jako ministr (nejprve vnitra, pak pošt a telegrafu). Přechod k novému státu nebyl po právní stránce žádnou velkou diskontinuitou: Obchodní zákoník a další zákony byly převzaty, jiné se upravovaly podle minulých zkušeností na nové podmínky. Znalostní kapitál poslance Noska se tu mohl plně uplatnit, a také byl ve svém prvním poslaneckém období nejčastějším referujícím ve Sněmovně.

      Františkovo manželství

      V době vstupu do politiky je už Dr.Nosek ženatý. Manželku nehledal daleko. Jeho ženou se stala – schovanka Anna Kubešová. Po roční studijní cestě v cizině ji požádal o ruku. Znali se od dětství, a rozhodujícím momentem pro Františka bylo, s jakou obětavostí se schovanka Anna starala v závěru života o jeho matku, a vlastně tak trochu i o svou druhou mámu. Toho byl ještě blízkým svědkem. Svatba se konala v kostele sv. Havla v Poříčí nad Sázavou ještě rok před koncem války. Poříčí a kostel sv. Havla byly v té době už 5 let zamilovanými místy pro Noskovu rodinu, pro jejich letní pobyty. Ačkoliv bydlívali jen v pronájmu, stalo se jim druhým domovem, ve 20.letech i jejich dvěma dětem, Aničce a Františkovi. Ještě mi bylo dopřáno v Poříčí besedovat s družkou jejich dětských her. Pro Noskovu rodinu se hřbitov u sv. Havla stal nakonec i místem věčného odpočinku. Tam putují už 85 let ti, kdo věří, že František Nosek žil jako služebník Boží. Nejprve to byli jeho přátelé a spolupracovníci, jeho „družina“, pak jejich děti. A bratři a sestry z III.řádu svatého Františka, od 80.let především ze společenství u sv.Anežky v Praze-Spořilově.

      František Nosek sekulární františkán

      Že byl poslanec a ministr i sekulárním františkánem- bratrem Lvem,víme od jeho duchovního vůdce P.Jana Ev.Urbana. Neznáme den ani rok (1926 ?) jeho profesního slibu, ale podle nepřímých indicií se tak stalo relativně pozdě, v době, kdy už byl bratr Lev známým politikem, a kdy Otec Urban se už stával i veřejně známým knězem 1.řádu sv.Františka. Ministr Nosek byl vrstevníkem jiného Jana, Kapistrána, v 1.řádu již zasloužilého provinciála, ale duchovní spřízněnost přitáhla bratra Lva k Otci Urbanovi, o 15 let mladšímu. Ministr Nosek byl „mladý duchem“, a vracet Čechy Bohu, to byla úžasná duchovní motivace, která ty dva omilostněné spojovala. A Spořilov byl jedním z nejvýznamnějších míst jejich společné angažovanosti, jak ve zrodu sester Apoštolátu sv.Františka, tak při realizaci stavby kostela posléze zasvěceného Anežce Přemyslovně.

      František Nosek bral politiku jako evangelizaci

      Dr.Nosek začal „vracet Čechy Bohu“ vlastně už několik let předtím, svým vstupem do politiky. Jeho účinkování v Poslanecké sněmovně a v politice vůbec mělo tak výjimečný charakter, že jednu z našich božurek – po desítkách let- věnovanou Dr.Noskovi, jsme neváhali nazvat „Politika jako evangelizace“. Tato výjimečnost také může pomoci vysvětlit, proč právě k hrobu tohoto politika trvá nepřetržitá tradice poutí už 9.desetiletí, ačkoliv „do učebnic dějepisu“ se jako politik nedostal, a dnešní politologové jen výjimečně tuší, že někdo takový jako on žil. Neboť cíle politiky bývají různé, ale křesťanské misie k nim patří opravdu spíš výjimečně. Evangelizace, která byla bratru Lvu umožněna jako politikovi, trvala pouhých 15 let, zemřel mlád, nedožil se ani 50 let. Měla ovšem také mnohem širší záběr, než jen Poslaneckou sněmovnu.

      Spořilov

      Kostel na Spořilově- již zmíněný- byl toho významným dokladem- ale jen jedním z velkorysé iniciativy: snahy zajistit duchovní službu novým pražským předměstím, často opuštěným, pastoraci vzdáleným. Bratr František Reichel připravil v tomto bodu speciální monografii k výročí 800 let Františkovy řehole; právem, protože františkán bratr Lev, duchovně vedený Otcem Urbanem, se na realizaci této vznešené myšlenky podílel jako „realitní makléř“ a „developer“, ovšem ojedinělého druhu: vyhledával a zajišťoval pozemky pro stavbu kostelů s největší budoucí „výnosností“- ve spáse dosud opuštěných duší. V několika případech měl pak na výsledku i „lví podíl“- hodný jeho řeholního jména, jako na Spořilově.

      Otec Urban učil, že k Bohu máme jen takovou lásku jakou máme ke svým bližním, a tak bratr Lev se stal také iniciátorem velkého charitativního díla. „Domovy svaté Kláry“ sloužily seniorům, prázdninové kolonie pro mládež- letní tábory- zase městským dětem z chudých poměrů, jak je bratr Lev znal i z Karlína. Ke všemu byly ovšem zapotřebí i peníze: a poslanec Nosek, bývalý ministr, se jako františkán nebál žebrat. Ale co je překvapivější, on se nebál také podnikat, a z výnosu podnikání dávat také podíl našemu milému Pánu Bohu- v našich bližních.

      František Nosek ekonom

      Tak se dostáváme ke stránce osobnosti Dr.Noska ,stejně významné jako jeho práci politické, tedy k Noskovi jako ekonomovi, v tehdejším jazyce „národohospodáři“. Národohospodářem byl ovšem Nosek už jako poslanec, například když předsedal parlamentnímu výboru, který měl hledat rezervy ve veřejných rozpočtech. I zde – v této jako vždy konfliktní problematice – se osvědčil, jako františkán: když hrozilo, že poslanci se na ničem nedohodnou, neváhal vytáhnout příklad svatého Františka- a „ono to zabralo“. Ale jeho důležitějším polem byl „byznys“ sám, sféra „mikro“, podnikání. Ovšem zase podnikání výjimečné: ekonomika svatého Františka. Tehdejší Lidová strana se starala o drobné zemědělce, její hlavní voličskou základnu. František Nosek byl vůdčí osobností při zřizování, vedení, a školení Hospodářských družstev a Lidových záložen. Družstva sloužila soukromě hospodařícím rolníkům v oblastech „zásobování“ a „odbytu“. Lidové záložny byla svépomocná spořitelní družstva, opět orientovaná převážně na chudší, venkovskou klientelu. Oba typy podnikání měly své ústředí ve Spálené ulici v Praze, kam Dr.Nosek docházel ze sídla Parlamentu, které bylo tehdy v Rudolfinu. Nebylo to vnímáno jako „konflikt zájmu“ obecně, a tím méně v případu poslance Noska.

      Ten, když hovořil k mladým katolíkům, kteří uvažují o vstupu do politiky, kladl jim na srdce princip, jímž se sám snažil řídit: už jenom pomyšlení, jak využít mocenského vlivu a postavení pro osobní prospěch, je úkladem proti základům státu. Podobně vedl a školil pracovníky hospodářských družstev a záložen: nešlo jen o profesionálně vedené semináře o účetních a daňových předpisech, šlo o mnohem víc: o duchovní cvičení svého druhu, vlastně formování specifické spirituality křesťanů, kteří se dali na podnikání, obchod, zacházení s penězi. V této podobě řešil bratr Franišek-Lev dilema františkánství a peněz, jako dobrého sluhy a zlého pána, jako výchovu k úplné osobní nezištnosti při zacházení s penězi druhých,našich bližních. Peníze mají v posledku sloužit k cílům duchovní povahy. K tomu ovšem musí být člověk-profesionál, formován duchovně.

      Formace mladých katolíků

      A formace mladých katolíků, to bylo další pole tak úžasně široké aktivity bratra Lva. Jeho schopnost upoutat mladé, a mnohé ovlivnit duchovně na celý život, často jen jednou jedinou přednáškou – z těch desítek, ba stovek, které měl po českých městech i venkovu, to bylo obrovské charisma bratra Lva. Není náhodou, že to byli právě mladí ze SKM, kteří připravili první sborníček o Dr.Noskovi /Dr.Nosek mladým/. Reedice po 70 letech je cenná připomínka k tomu, abychom ve vzpomínání na našeho výjimečného bratra nepolevovali. A abychom zkoumali, v čem ta schopnost oslovit mladé, spočívala; abychom se poučili…

      Otec Urban napsal po smrti Dr.Noska, že jeho životopis by musel být zjevením. Zatím – už po více než 80 letech- jde z naší strany o střípky, i když z už četných příležitostných vzpomínek a zamyšlení nad životem našeho bratra Lva, zejména při jeho životních výročích. K životopisu –zjevení- jsme se nedopracovali. Tomu by muselo předcházet hlubší studium písemně zachovaných počinů JUDr.Františka Noska, jeho proslovů v Národním shromáždění, ve vládě, jeho časopiseckých a novinových článků. Je pozoruhodné, že mnohostrannost osobnosti Dr.Noska je tak bohatá, a každá z těch stránek září nasvícena duchovním světlem, že budoucí „titulkář“ životopisu to nebude mít snadné. „Politik, který nikdy nelhal“. „Národohospodář ve službě obecnému blahu“. „Finančník, který zemřel v chudobě- ač jeho podniky prosperovaly“. „Charizmatický vychovatel mladých“…„Služebník Boží“. (Ten poslední prý vyžaduje splnění kanonických podmínek, takže zatím jen „v duchu“).

      Sestry Urbanky

      Sestry Urbanky vydaly pamětní list s pozoruhodnou mozaikou- na níž jsou portréty Otce Urbana a Dr.Noska, ozářené duchovním světlem, jaké se mezi duchovním vůdcem a penitentem zrodilo za necelých 10 let jejich spolupráce. Mozaika byla nalezena po letech v útočišti sester u sv.Václava v Dejvicích, rok vzniku ani autor nejsou známí. Pravděpodobné je to, že šlo o dílo – velice zdařilé i umělecky- vytvořené krátce před nástupem obou totalit. Důležitější je to, co sestry považují za nejpozoruhodnější rys osobnosti bratra Lva: a tím je jeho role v jeho vlastní rodině, jako manžela a otce. Ženy zasvěceného života, které se samy dobrovolně vzdaly úžasného daru mít vlastní dítě, si nejvíc váží statečnosti a síly víry, s jakou bratr Lev dokázal přijmout smrt svého desetiletého synka Františka, a krátce poté i své milované ženy. Víra, že Bůh pro jeho Františka dokáže na věčnosti zajistit takové dobro, jakého by on sám nikdy nebyl schopen.

      Někdy jednal prudce

      Otec Urban vydával svědectví, že život jeho penitenta byl už v posledních letech trvale nadpřirozený. Nevytvářel však barvotiskový obraz světce, zbaveného už jakýchkoliv lidských slabostí. Dr.Nosek neměl jen přátele, kteří ho milovali a obdivovali. Byli tací, kteří mu nerozuměli, nechápali ho. A podle Otce Urbana, za to ani nemohli: bratr Lev šiří svých znalostí a hloubkou svých úsudků byl „hodně napřed“. A tak se stávalo, že jednal překvapivě prudce, jak to od něho lidé nečekali. Znali ho totiž současně jako člověka nejvýš pokorného, ministra, který v úřadu otvíral dveře podřízeným- jako služebník služebníků. Kolegové si všímali, že ve vlaku nejen odmítá přejít do 1.třídy, na kterou měl nárok, ale dokonce pouští sednout jiné, a sám zůstává na chodbičce, v družném, zaujatém hovoru. A teď najednou „vyletí“ , „vybuchne“. Otec Urban použil výrazu „bryskní“, který ani Otec Benedikt – veden zájmem o bratra Lva- nebyl s to najít ve slovníku spisovné češtiny. Důvodná domněnka je ve slově převzatém z franštiny: brusque (brysk) znamená náhlý, prudký, také unáhlený. N a někoho „vyletět“ však mohlo být také spravedlivým hněvem…

      Politik který nelhal

      Dr.Nosek si všímal mravního úpadku, v byznysu i v politice. A děsil se i kam to povede. Ale na druhé straně zásadně odmítal paušální vylévání špíny na politiku a demokracii jako takovou. To, že František Nosek nikdy nelhal, poslancům samozřejmě neříkal on sám, ani jim to nepotřebovali říkat jiní. To za ta společná léta ve sněmovně odpozorovali sami. Proto měl autoritu, i u těch druhých, jiných, „protivných“. Přátelé a pamětníci Dr.Noska spojovali jeho charakter, povahu milovat, ne nenávidět, s latinským heslem, které bylo před vstupem do sálu u P.M.Sněžné, kde se konala setkání iniciativy Otce Urbana „Studium catholicum“: „Kdo by chtěl v tomto sále zle mluvit o bližním, nemá povolen přístup“. Bratr Lev, mírný jako beránek- jen někdy „pruďas“.

      František Nosek se stal veřejně známým před 100 lety. Po všech peripetiích doby a dvou totalitách, je však bratr Lev už „naším současníkem“: veřejně angažovaným křesťanem v parlamentní demokracii a kapitalistickém způsobu hospodaření. To činí jeho životní příklad zvlášť přitažlivým. Lze namítnout: a co po něm zůstalo? O jeho skrytosti pro svět politiky i byznysu již byla řeč. Ano: kostel sv. Anežky na Spořilově, vysvěcený jen několik měsíců po jeho smrti, to je dědictví viditelné. Hospodářská družstva jím vedená pohltili nejprve agrárníci za totality první, a zestátnili komunisté za totality druhé. Týž osud potkal i lidové záložny. Myšlenka družstevnictví byla zdiskreditována použitím násilí, mimoekonomického donucení. Pokus o obnovení „svépomocných spořitelních družstev“ v privatizaci ztroskotal na prohospodařené, vytunelované důvěře. Tedy co: ani kámen na kameni nezůstal? Vzpomínky druhů Dr. Noska – už z „normalizace“ let 70. – obsahují pozoruhodné hodnocení: socialismus realizuje mnohé z myšlenek Dr. Noska – ale pokouší se o to „bez Boha“. Je-li diagnoza správná, terapie je nasnadě: vrátit se k Noskovým myšlenkám – ovšem s Božím vedením.

      Hnutí Fokolare po 20.letech své zkušenosti s „ekonomií společenství“ došlo ústy prof. Lugina Bruni-ho k závěru, že ekonomie společenství potřebuje pevnější institucionální formu: v osvědčené instituci družstevnictví. Týž prof. Bruni, byl pověřen papežem Františkem jako organizační ředitel setkáním mladých v Assisi, pod názvem „Františkova ekonomika“. Setkání bylo z letošního jara pro pandemii odloženo na podzim, a i tak k němu dojde jen ve virtuální podobě. Co je rok proti věčnosti: a „náš František“ Nosek, má na vizi pro budoucnost zaděláno už skoro sto let. To je jeho dědictví „neviditelné“. Ekonomika „bližního jako sebe sama“. „Ekonomika bratrství v Kristu“. Deo gratias.

      Vzpomínka na Dr. Noska – Eliška Chudáčkové na konci stránky

      Odkazy na webu o Dr. Noskovi