Františkánská rodina v ČR

…JE MI DOPŘÁNA MILOST SLUŽBY A PŘEHRŠEL (NEÚREKOM) MILOSTÍ DALŠÍCH

Tvoje rodina – jak jste žili a žijete? (Rodiče, manželka, vnoučata)

Traduje se u nás v rodině taková historka. Když naše matka po příjezdu z porodnice s hrdostí představovala svého druhorozeného své matce, ta jenom zalomila rukama a pronesla: „Bože z toho nic nebude.“ Jestli to ona prostá a dobrá žena myslela tak, že tento chlapec díru do světa neudělá, osvědčila prorockého ducha. Ale přežil jsem. Detaily této příhody si ovšem nepamatuji. Bylo to někdy „v pravěku“ v čase vrcholící kubánské krize.

Nadán veskrze průměrně, jsem spolu s bratrem o rok a čtvrt starším prožil spokojené dětství vesnického kluka. O pět let mladší sestra měla přirozeně jiné zájmy a o patnáct let mladší junior prožíval své dětství v jiné době. Rodina pro nás však vždy byla a je svatá. Když se dnes pravidelně scházíme s našimi bratranci a sestřenicemi pořád se dokážeme překvapovat tím, co jsme v dětství prováděli my starší a co zase ti mladší. V jednom jsme však zajedno, všichni jsme byli vedeni k práci a skromnosti. A rodiče nám v tom byli příkladem. Tak se jen potom nepřestávám divit co všechno z nás vyrostlo. Vedle selského rozumu jsme si z domova do života přenesli i víru. A někde v genofondu po taťkovi zakódované organizační vlohy a po mamce vrozenou pokoru.

S manželkou Jarkou jsem se seznámil za trošku specifických okolností. Ale předpokládám, že tak to cítí každý, kdo si tím prošel. Ovšem s mojí interpretací těchto událostí má paní tak úplně nesouzní, tak se raději šířit nebudu. Prozradím jenom to, na čem se dokonale shodujeme, bylo 7. 7. 1984. A drží to díky ní čtyřicet let. Jenom s malou nadsázkou říkávám, že kdyby se o mě Jarka tak pečlivě nestarala, umřu buď hladem, nebo celkovým zanedbáním. Upřímné díky.

Ale starala se obětavě a já se také přičinil, tak přišel na svět Jakub, za dvě léta Štěpánka, za další tři jara Gábinka. Dnes s rodinkou nejmladší bydlíme přes zahradu, tak Cyrilka, Přemíka a Emilku, které už rostou první zoubky máme úplně po ruce, Lindu s tatínkem Jakubem, maminkou a Zorku, které zoubky ještě nerostou máme v ulici. Jenom Štěpánka se nám se svým vyvoleným odsunula. Ale pouze do dvanáct kilometrů vzdáleného Hradiště, tak za prvorozeným vnukem Jindříškem a Květkou můžeme zajet na kole. Je mi tudíž dopřáno být praotcem dost intenzivně, prožívat každodenně ty zázraky rození, růstu, tolikých obdarování. A splácet to, co jsme od našich prarodičů načerpali my. Někdy je to záhul, ale krásný! Sedm nádherných vnoučat za sedm roků. Veliké Bohu díky!

Tvoje působení v dědině a farnosti? 

Na emailovém profilu mám fotku z doby, kdy se moje vyvolená narodila. To už jsem byl šohaj. Začal jsem chodit do školy, potom ministrovat. V dobách normalizace. Do Pionýra jsem vstoupil opožděně, když už všichni spolužáci byli červeným šátek dekorováni. Ale všechno mělo svoje kouzlo. Ministrování bylo dobrodružné, hlavně když jsme chodily na věž kostela ještě ručně zvonit, s pionýrkami jsme si pouštěli gramodesky a další věci ani moc nevnímali. Díky fotbalu jsem zažil hezkou pospolitost při usilování o společné vítězství, v dechové kapele krásné souznění, když jsem se u kamaráda vyučil vesnickým šumařem.  

Vendelíne mi začal říkat přítel nejvěrnější, kamarád až za hrob, který zemřel na leukémii v nedožitých čtyřiceti. Začal jsem se tak na Lubošovu památku podepisovat, když jsem něco sepisoval. A když jsem později zjistit, že svatý tohoto jména byl nejen poutník a poustevník, ale také pastýř, tedy z mého oboru, stal se mi o to bližší a přijal jsem ho za svého patrona.  

Celý profesní život jsem se totiž motal kolem kravských zadků. Tedy i kolem sviní a ostatních kategorií prasátek. Nejdříve jako veterinární technik – u nás prostě miškéř, později v technologické firmě, kterou jsme od poloviny devadesátých let zgruntu vybudovali. Tam jsem měl možnost v pozici středního managementu pracovat s lidmi, naslouchat jim, motivovat je a vést. Bylo mi dopřáno stavět týmy, dávat příležitost absolventům a mladým kolegům zakládajícím rodiny… To mě fakt bavilo a naplňovalo.  

 Proč si se rozhodl obohatit svůj život o Františka?

Při všem tom životaběhu jsem přežil tradiční víru. A postupně se ve mně začal probouzet jakýsi nepokoj, vyvstávaly otázky jak dál. Přicházely ale i impulzy. Třeba skrze pratetu mojí manželky Milosrdnou sestru Svatého kříže Pavlu. Hodně naslouchající, málo mluvící. Když promluvila, tak silně svěrohodně a vždy o hlubině. Zapůsobilo také probuzení živé víry naší nejmladší dcerky a mnohé další události. Jako byla například moje autonehoda v listopadu 2010 při cestě po dálnici přes Vysočinu. Asi ze sta variant, jak mohla skončit naprosto fatálně, skončila odřeným blatníkem. Pokračovala však mým třídenním mlčením …když jsem přemýšlel o tom, co to znamená, proč jsem pořád tady. Z prosté mysli, prostý výmysl – asi mám ještě něco udělat, nějak pomoct. Nám, tedy mně a dceři Štěpánce, která je snad ještě větší introvert než já, se někdy stává, že mluvit nepotřebujeme. Ovšem několikadenní pauza byla podezřelá i mé paní, byť je ode mě na ledacos zvyklá. Jenomže o nehodě, a o tom co se ve mně tehdy mlelo ještě nevěděla.

Snažil jsem se otevírat, hledat příležitosti, jak sloužit. A tehdy, ještě netušíc že je to po Františkově vzoru jsem začal stavět, opravovat. Nejdřív přišla naše bezdětná prateta toužící zanechat nějaké poselství na náš rod, na naši víru. Postavili jsme Boží muka vyzdobená čtyřmi hlubokými reliéfy kamaráda akademického sochaře Radima odkazujícími na citáty z Písma. A jako osobní poselství jsme tam uložili i tetinu vyhlášenou kuchařskou knihu a moje sepsání o rodinném klanu a odkazu. Potom jsme do našeho kostelíka na severním úpatí Svatého Antonínka zakopali skoro sedm miliónů.  Zato je nám u nového oltáře, v nových lavicích, v nově vymalovaném kostelíku i v zimě o to příjemněji díky podlahovému vytápění pod novou dlažbou. V tom čase jsem začal sloužit jako hospodář farnosti, akolyta, připravovat biřmovance na přijetí svátosti a některé podobné radostné služby do kterých se občas nikomu nechce.  

Mezitím se ovšem udála událost, pro můj život, nebo lépe řečeno pro život náš zásadní. Byl jsem přiveden mezi františkány. Ale to jsem tehdy ani nevěděl, že si tak ti „divní lidé“, mezi které jsem naprosto neplánovaně přišel říkají. Jenom jsem měl zpětně pocit, jako by mě ten chladivý, sobotní podvečer prvního března (marca) někdo vzal za límec (golier) a vyvedl na kopec Svatého Antonína Paduánského z Lisabonu. Přímo z degustace slivovice. A tam na mě v mrazivé kapli dýchlo Teplo. Bůh pro nás připravuje všelijaké paradoxy. Jenom se jim v těch chvilkách nebraňme – nesou pak mnohé milosti. Tak jsem si svatého Františka vlastně nevybral já, on si vybral mě.   

Začal jsem chodit tam, kde mně bylo pokojně a dobře. Tři roky na Antonínek, potom do společenství v Uherském Hradišti. Po čase první sliby se souputnicí, sestrou Františkou Alžbětou. Po roce jsem se šel poradit s fra. Bernardinem jak dál. Nemusíš čekat s trvalými sliby až, až, až …na nějakou pomyslnou dokonalost, pravil. Tak jsem profesní sliby složil nedokonalý. A za necelé dva roky jsem byl ustanoven za národního ministra. Tak asi těžko dokonalého. Snad to bylo tím, že mě bratři a sestry nemohli za tak krátkou dobu lépe poznat. Ale Svatý Duch je tak šikovný, že dokáže tvořit se všelijak pokřivenými nástroji.

Jak ti pomáhají dary od Pána? Měl jsi vedoucí postavení ve firmě – jak se ti hodí zkušenosti s koordinováním Národní rady?

Službu a vůbec povolání do Řádu cítím jako velikou osobní milost, sám bych to fakt nevymyslel. Cítím sílu modliteb i radost vracející se po občasných náročnějších chvilkách. Všeho toho je mi velice zapotřebí. Při osobnostních testech v bývalém zaměstnání mně totiž vyšlo současně vysoké zaměření na vztahy a na výsledek. Někdy se to doplňuje, ale mnohdy… se to docela pere. Mám už však něco odžité. Vím, že nejsem žádný rétor, ani charismatický vůdce. Vlastnější je mi být „černým vzadu“. Když ale mám předsedat, snažím se vytvářet prostor, naslouchat. Sloužit, vidět potřeby druhých. A hodně let se mi vrací radost z procitnutí, že ne musím, ale mohu se prakticky každý den zúčastnit boho služby.    

Mnohokrát jsem si také vyzkoušel, jak osvobozující je odevzdanost. Kolik radosti a naděje přináší radostná zvěst. Jak posilující je důvěra. Co všechno pro nás vymyslí a připraví Duch Svatý. Prostě ani nevím, jak by se bez toho všeho dalo žít. Ale díky Bohu něco takového řešit nemusím.

 Do pozice ministra jsou vstoupil vydáním skvělé knihy a zorganizoval jsi film o SFŘ v ČR. Úzce spolupracuješ se slovenskou rodinou a také s konferencí prvních řádů – jakou vidíš budoucnost pro řád?

Za své uvedení do řádu vděčím Duchu Svatému a sestře Hance Brigitě. Tak to je, a tak to zůstane. A naše spolupráce na knížce osobních příběhů k osmistému výročí OFS měla patrně vliv i na mé ustanovení do současné služby. Sestře Hance Brigitě jsem se snažil pomáhat ještě jako postulant a novic, když ona sloužila jako národní ministryně. Když pak o něco později přišla první myšlenka, tehdy na „nějaké video o SFŘ“, dostal jsem to ještě jako pomocník NR na starost. Tak jsme to potom prostě jenom dotáhli. Díky Tomášovi Maria Cigánkovi do současné podoby. Mám radost, když se film líbí.  

Co cítím pro náš Řád jako důležité? Předně se nebát. Důvěřovat Bohu, je to jeho dílo. Všemohoucí si poradí s námi i bez nás. A když na to přijde i navzdory nám. Občas si říkám: Bože dobrý, je to tvoje… A ještě častěji: Buď vůle tvá. Nebylo by ale solidní vůči tomu, který nám tak důvěřuje, službu a život flákat.  

A tak bych chtěl pokračovat. Napomáhat posilování vzájemné otevřenosti, oživovat komunikaci i soužití. Vycházet z modlitby, prožívat evangelium, a ještě více nabízet otevřenost františkánského charismatu. Přirozeně s tím, že abychom mohli něco předat, musíme to nejdřív sami znát a cítit.

Naší modlitbou i svědectvím mají být naše skutky, naše otevřenost v minoritě, prostě náš život. Velkou posilou nám v tom může být celá františkánská rodina. Jaké je to povzbuzení sbližovat se s tolika krásnými sestrami, s tolika dobrými bratry, s takovou pokorou a láskou. A jaká je ve společném vystoupení síla evangelizační, misijní, když se taková nádhera a pestrost nabízí hledajícím. Není v tom pouhá synergie, je to Boží milost. Začali jsme se k tomu scházet i na úrovni představených františkánských řádů a kongregací. Modleme se, ať nám v tom Bůh žehná.  

Ve službě samotné si v současnosti v národní radě rozdělujeme činnosti do tří oblastí: Podpory života místních společenství, formace a působení mimo naše společenství. Ve františkánském duchu. Aby ti, které Františkův odkaz přitahuje ho u nás mohli pocítit. Přestože přitom vycházíme z modlitby, není naše společenství ryze modlitební. A nejsme ani zážitková agentura. Pojmy prožitek a zážitek mají pro mě různé významy.

Pozdrav slovenským čtenářům

Spolupráce či spíše soužití se slovenskými bratry a sestrami je pro mne doslova srdeční záležitost. Tak, jak se v domovském společenství cítím dobře a pokojně, tak se v Melčiciach i při jiných společných chvilkách cítím bez háčků a zádrhelů úplně obdobně – pokojne a dobre. Prostě jako doma. Není divu, furt to je a bude jedna rodina. Děkuji vzácnému bratru Damiánovi, milé a obětavé sestře manželce Ludmile a jejich prostřednictvím všem, které mám v srdci a často i přímo před očima.  

Vždycky jsem se cítil být Moravským Slovákem. Za pětadvacet let s klarinetem v dechovce a dvanáct roků ve folklorním pěveckém sboru nemůžu být folklorem nezasažen. Tím, co se u nás na Slovácku tak krásně prolíná s lidovým uměním na Slovensku. Přírodu Bílých Karpat na Moravskoslovenském pomezí doslova „žeru“. Máme k sobě blízko. Díky Bohu nejen geograficky a jazykově. Milí bratia a sestry – spolunásledovníci našeho vzácného Františka, následníka Kristova – pokoj vám a dobro.

váš vděčný brat Vendelín

Celý text ZDE

Otec, manžel, dědeček, politik a běžec na dlouhé tratě

Liberec je v Čechách na severu a Plzeň zase na jihozápadě. Vzdálenost 200 km. Jako běžec dlouhých tratí do Plzně zatím nedoběhl a tak si dopisujeme si elektronicky. Z jeho odpovědí voní skromnost. František se od začátku divil, proč jsem si vzpomenul právě na něj. Že není nijak příkladný. Ale v mém podvědomí je už dlouho uložen jako pokorný člověk, který si je vědom toho, že všichni jsme součástí velkého celku a že každý můžeme přispět tím málem co máme, čím jsme sami byli obdarováni. Někteří své dary nepoužíváme, ale František Chlouba je druhým nabídnul s důvěrou v Boží pomoc a s vědomím, že patří k obyčejným lidem jako ostatně my všichni. Náš řád se skládá právě z obyčejných lidí žijících ve světě.

Napiš mi něco o své rodině a o svém dětství.

Jsem rozený pražák, pokřtěný hned po narození v porodnici v Londýnské ulici na Praze 2. Prý tam byla kaple. Rodiče nebyli ani jeden věřící, takže křest má na svědomí babička z matčiny strany. U ní jsem taky strávil polovinu dětství, protože matka byla v domácnosti, jak bylo tehdy ještě častým zvykem, a uchylovala se s námi na venkov, kde bylo příjemněji než v Praze. Po čas té poloviny u babičky jsme chodili v neděli do kostela a babička mě učila před spaním pokleknout a odříkat modlitbu. Když jsme přijeli do Prahy, nechodilo se do kostela ani nebylo vyžadováno pokleknutí před spaním. Od té doby jsem trochu rozpolcený. Někdy kolem devátého roku věku jsem v létě zabloudil v lese, když jsem hledal houby. Strašně jsem se bál, že nenajdu cestu ven, tak jsem se začal modlit (bylo to u babičky). Modlitba zněla asi takto: Pane Bože, vyveď mě z toho lesa a já v Tebe začnu věřit. Během minuty jsem se ocitl na kraji lesa u silnice, kterou jsem znal, asi kilometr od domova. Ještě cestou domů jsem na svůj slib s radostí zapomněl. Vzpomněl jsem si na něj až v sedmadvaceti letech, když mne má budoucí žena přivedla k víře. Tolik k začátku mé cesty.

Jak si se setkal s Bohem?

Pocházím, abych tak řekl, z rozvrácené rodiny. Naši se rozvedli, když mi bylo deset, a rozchod to byl hodně bouřlivý, mírně řečeno. Tak jsem se vlastně stal dítětem ulice, ač jsem měl domov a matku, která ale, aby nás dva kluky uživila, si vzala i druhou večerní práci. Kolem třináctého roku mě od toho potulování na ulici zachránili skauti. První pražský oddíl. O tom by se dalo dlouho vyprávět. Manželku jsem poznal při druhé fázi potulování, když už jsem skautům odrostl a ještě neznal lepší smysl života. To už jsem měl skoro za sebou vysokou školu. V roce 1981 jsme se vzali v kostele v Dolním Lánově, já už jako čerstvý konvertita. Společně jsme se usadili v mém dnešním bydlišti. Po dvaceti sedmi letech v Praze jsem už tedy čtyřicet dva let v Rychnově u Jablonce nad Nisou v podhůří Jizerek. Takže už se snad mám právo nazývat František z Jizerek.

Co tvoje rodina dnes?

Abych završil curriculum vitae, mám čtyři děti a šest vnoučat. Teď už bohužel v jednotném čísle, protože manželka po více než dvouletém boji podlehla letos v březnu rakovině. Smrt to byla vpravdě křesťanská. Zemřela obklopena dětmi doma a mohl jsem být u ní do posledního dechu. Dokázala se velmi hezky rozloučit i se svými malými vnoučaty, byla řádně zaopatřena a v podstatě do poslední chvíle dokázala vzbuzovat radostnou naději. To se nakonec ukázalo i na pohřbu, při němž byl plný kostel vlastně nevěřících. Žena byla dlouhá léta knihovnice a lidé ji měli moc rádi. A když jsem pak na hostině všem řekl, že manželka chtěla, aby se na jejím pohřbu usmívali a radovali se s ní, tak to vzali a usmívali se a radovali. Když nám kdysi soudružka učitelka na základní škole říkala, že křesťani jsou takoví zvrácení, že když jim někdo umře, tak se radují, protože jde do nebe, tak jsem netušil, že to fakt takhle prožiju. Ostatně kdo jiný by měl přijít hned do nebe než žena, která se mnou vydržela dvaačtyřicet let.

Jak si se potkal s terciáři?

K terciářům jsem se vlastně dostal omylem. Teta mé ženy, pražská terciářka, nám jednou vzkázala, že se máme stavit v libereckém Vesci. Tehdy tam měli společný dům františkáni a školské sestry. Prý nám něco chtějí. Ujal se nás otec Radim. Sice netušil, co nám chtějí, ale sdělil, že chce založit společenství mladých. Byli jsme tehdy dva manželské páry ve stejné věkové kategorii, zatímco existující společenství bylo vesměs o dvacet až dvacetpět let starší. Tenhle začátek s františkány mohl být někde kolem roku 1987. Přesněji to věděla manželka, ale ta už nám to bohužel nepoví. Druhý manželský pár po krátké době odpadl, takže jsme nakonec byli začleněni mezi ty starší. Scházeli jsme se tehdy po bytech a vedle toho jsem často navštěvoval františkány a modlil se s nimi breviář, protože tyhle návštěvy byly čirá radost. Působilo to trochu jako odbojová činnost, ale takhle jsem to tenkrát nevnímal.

Po změně režimu jsi začal být aktivní v místní politice na malém městě…

V roce 1989 jsme byli v listopadu s manželkou v Římě na svatořečení Anežky České. Tam jsme jeli zpoza opony, zpátky jsme se vraceli do svobody. To byl další mezník v životě. Samozřejmě jsem se trochu veřejně angažoval hlavně proto, že v našem miniměstečku bylo málo těch, kteří by se chtěli projevit. Tak se stalo, že jsem se dalším omylem stal starostou, protože nikdo jiný to nechtěl vzít. Takhle to vydrželo dvacet čtyři roky. Vítězství ve volbách nebyla drtivá, spíš s odřenejma ušima. Ale to je asi správně. Za tu dobu jsem ve funkci dost zblbnul, aniž bych si to sám uvědomoval. Vítězit drtivě, to by ze mne byl teprve magor.

Jaké pocity jsi měl jako politik?

Sice jsem si celou dobu opakoval, že ti občani mě platí a já jsem povinen jim za to odvést maximum, musím je pozorně poslouchat, nechat si nadávat a vnímat jejich starosti a bolesti. Ale každý, kdo v takové funkci byl, ví, že se nelze zavděčit každému, a taky ví, že si postupem času vytvoříte takový obranný val a občas se nezavděčíte ani tam, kde byste se zavděčit opravdu měli. Prostě jsem byl rád, když mne nakonec po šesti volebních obdobích porazili mladí a já si mohl zrekapitulovat, že to moje starostování zas nebyla taková sláva, jak se to na první pohled jeví.

Lze spojit křesťanství a politiku?

Samozřejmě mi křesťanství dávalo motivaci snažit se něco dělat a dělat to poctivě přiměřeně k vlastním schopnostem. Ale tak to dělal i Havel a ke křesťanství se nehlásil. Terciářství je v tomto směru jen intenzivnější způsob křesťanství. Myslím, že ke službě v politice, tedy ve veřejné správě, by se měl hlásit každý poctivý člověk, tedy i křesťan, pokud k tomu má alespoň trochu předpoklady. Vykuků je v politice dost, tak ať se to aspoň trochu vyrovná. Nebo jinak řečeno, křesťané, zvláště ti ortodoxní, vnímají politiku jako něco nečistého. Jenže politika, tedy správa věcí veřejných, neumí být čistá nebo špinavá. To umí jen lidé. Pokud se křesťan nechce ušpinit politikou, má podobný postoj, jako ti farizeové, co nechtěli vejít k Pilátovi do domu, aby se neznečistili před svátky, a pak ze dvora volali: Ukřižuj ho. Za sebe myslím, že poctivý křesťan má povinnost jít do politiky a poctivě se angažovat. I když chápu, že je to v tom prostředí těžší než v debatním kroužku na faře.

Jak reagují lidé na politika, který chodí do kostela?

Samozřejmou výhodou malého města je, že všichni o sobě všechno vědí. Věděli od té doby, co jsem se sem přistěhoval, že chodím do kostela. Přesto (nebo možná právě proto) mne v tomto misijním území volili do veřejné funkce. Pravda, někteří pak říkali, že dávám všechny obecní peníze na kostel. A je pravda, že oprava střechy, vitráží a fasády kostela byla dokonána mimo jiné i díky příspěvku z městského rozpočtu. Málokdo si ale přitom uvědomil, že ten příspěvek muselo schválit minimálně osm z patnácti zastupitelů, z nichž kromě mne do kostela nechodil ani jeden. A další výhodou malého města je, že se sejdeme v hospodě, kde po pár pivech a řešení obecních problémů se občas někdo zeptal taky na tu moji víru. Takže jsem byl taky omylem takový trochu misionář. Snad jsem aspoň občas někoho přiměl o tom přemýšlet. To by bylo velké vítězství.

Co tvůj život v místním františkánském společenství? Sekulárním františkánem jsi už 33 let.

Pokud jde o naše terciářské společenství, tak jsem tam byl dlouho jen takovým pasívním naslouchajícím. Dokud byl naživu MUDr. Pur, tak taky bylo čemu naslouchat. Byl to intelektuál, který měl načteno kdeco, dovedl z toho pro nás dělal poutavé výtahy a uměl přednášet. I když kvůli pravidlům jsem i tehdy občas dělal ministra, nenahraditelnou hlavou společenství byl on. Po jeho smrti jsme se ve funkcích různě střídali, protože nás na těch pět povinných postů bylo a je tak akorát. Proto jsem nějaký čas dělal ministra, nějaký čas zástupce ministra a nějaký čas taky sekretáře. Ale tohle nejspíš zná mnoho bratrských společenství, že na funkce je jich jen tak tak. Ostatně myslím, že tohle ani nebylo tím hlavním Františkovým záměrem. Ani Kristus nenutil učedníky, aby si mezi sebou volili funkcionáře. Naše terciářské společenství odpovídá stavu v misijním území, jakým severní Čechy jsou. Setkání máme otevřená všem, kdo mají zájem o svatého Františka. Občas někdo přijde a pak zase nepřijde. Povolání nějak poslední dobou nejsou. Za to samozřejmě může ministr, kterému chybí ten zápal, s nímž František dokázal hlásat radostnou zvěst i ptáčkům a vlkovi.

Jak vidíš budoucnost sekulárního františkánského řádu?

Pokud se ptáš, jak vidím budoucnost řádu, tak v tom jsem optimista. Je-li to Boží dílo, pak ho čeká jen to nejskvělejší a sám Pán si rozhodne, jak ho chce mít. Není-li to Boží dílo, pak ať to klidně zanikne. Ale já věřím, že to je Boží dílo. Akorát my lidi máme pořád tendenci z toho dělat organizaci k obrazu svému. Pořád chceme vyvíjet činnost, prezentovat a zviditelňovat se, jak je to dneska moderní. Ale my přece máme žít podle evangelia po vzoru svatého Františka. To je v dnešní nesmírně bohaté době hodně náročná práce. Ale v podstatě chci říct, že vlastně nejsem schopen posoudit, jestli konáme správně, a tak to nechávám na Bohu a osvícenějších.

Spolupracuješ dlouhodobě s redakcí českého časopisu Zpravodaj bratrských společenství…

Sazbu čtvrtletníku českého Zpravodaje vnímám, jako to nejmenší, co jsem schopen pro naše terciáře udělat. Dělám to mizerně a hlava už nemá tolik nápadů, jako za mlada, abych to dělal lepší a poutavější. Ale vlastně nevím, jestli by bylo opravdu lepší ho dělat poutavější, provokativnější. Není to časopis, jsou to zprávy z rodiny a formování rodiny.  Zkrátka službička, kterou dělám, je to nejmenší a odpovídá mé líné povaze, takže za ni se spíš omlouvám, že je nedostatečná.

Jak vnímáš slovenský časopis Františkánská rodina?

Pokud jde o Františkánskou rodinu, tak myslím, že je to časopis dělaný profesionálně. Asi jako býval Poutník v Čechách, když ho dělala Olga Šotolová. Je výborně výtvarně zpracovaný a taky myslím, že se nebojí vybírat mezi příspěvky. Časopis má proto kompaktnější podobu. Má téma. My v Českých zemích jsme rádi, když někdo vůbec něco napíše, takže jsou tu vedle sebe příspěvky značně odlišné literární hodnoty. To je v rodině samozřejmě normální. Ale Slováci evidentně víc dbají na jistou základní úroveň.

Ve svém kraji jsi znám jako běžec, maratonec. Jak jsi k běhu přišel – tedy přiběhl..?

Jestli chceš slyšet o mém běhání… To je tak, že já jsem vlastně levej na všechny sporty. Běh je ale přirozený pohyb, který se na první pohled zdá, že nejde zkazit. Běhat jsem začal na vojně (pro mladé – komunistická povinná prezenční služba, kdy nepřítel byl od nás na západ a vojáky z povolání dělali v drtivé většině politicky spolehliví hlupáci, vojáci tzv. základní služby směli z kasáren jen na zvláštní povolení). Běh jako fyzická příprava byl povolen, a dokonce bylo možno v podstatě legálně vyběhnout do blízkého lesa a tam se cítit chvíli svobodně. V Rychnově jsem si pak našel trasu zhruba dvanáct kilometrů a zjistil jsem, že mi tahle volnost běhu sám kdesi v lese pořád vyhovuje, i když už nejsem zavřený v kasárnách. A tahle čirá radost z běhu mi zůstala, i když ten můj současný pohyb vpřed se už moc během nazývat nedá.

Už máš svůj věk a přesto běháš dál…

Po padesátce jsem došel k závěru, že dvanáct kilometrů je hodně a měl bych ty trasy zkrátit. A pak se mi dostal do ruky onen slavný bestseller Born to run, kde jsem se dočetl o osmdesátiletém indiánovi, který běžel v horách padesát mil, prostě proto, že prý mu nikdo neřekl, že to v jeho věku už není vhodné. Tak jsem se začal zajímat o delší trasy. Nejdřív půlmaraton. Zajímavý výkon, po jehož prvním absolvování jsem měl problém chodit. Pak jsem zkusil maraton a zjistil jsem, že to nejsou prostě dva půlmaratony, ale úplně jiný životní příběh. Nakonec jsem se odhodlal běhat ty opravdu dlouhé trasy, sto kilometrů a víc.

Co ti běh na dlouhé tratě dává?

A tam jsem našel ten svět, který jsem podvědomě hledal. Svět, kdy se ocitáte nejen mimo komfortní zónu, jak se dnes rádo moderně povídá. To je svět, kdy se najednou ocitnete, jak by řekl běžec, úplně v řiti. Nemůžete a nemáte možnost vzdát, není kam se uchýlit, prostě musíte pokračovat. A pak zjistíte, že každá krize jednou přejde a člověk vydrží mnohem víc, než si myslel. A v tomhle světě jsem se cítil Bohu nejblíž.

To mi připomíná zážitky mystiků… Setkávají se s Bohem jinde než v kostele.

Já jsem vlastně nikdy nebyl dobrý běžec. S dlouhými tratěmi jsem fakt začal poměrně dlouho po padesátce. Ani v mládí jsem nikdy nebyl v atletickém oddílu, takže jsem populární pojmy, jako běžecká abeceda, úseky, pyramida a podobné poznal až na stará kolena a nikdy jsem je reálně nezkoušel. Takže jsem běhal, jak mi nohy narostly, ale díky chuti do běhání jsem za závody projezdil půlku republiky a poznal kouty, kam bych se asi jinak nevypravil.

Být františkánem ve světě znamená být různými způsoby s lidmi v okolí..

 A díky svému stáří a nesportovní postavě jsem se stal i populární a získal spoustu kamarádů. Tolik tedy o mém běhání. Pro křesťany to asi není žádný vzor. Snad jen ten fakt, že Bůh je i tam, kde byste ho nehledali, v bolesti, zoufalství, krizi i beznaději. Ostatně myslím, že moje žena byla s Bohem v mnohem drsnějších podmínkách chemoterapie, proti nimž je ta nejhorší běžecká krize jen odpolední čajíček.

Mluvíš o nesportovní postavě- křivá záda?

Nikdy jsem je jako nemoc nevnímal. Já jsem totiž celý život ten nejzdravější člověk. Jediným mým, vlastně jen zdánlivým, problémem je Scheuermannova choroba. Je to věc, která je hodně vidět, ale mně nepůsobí skoro žádné problémy. Tahle záhadná choroba prý postihuje 20% hlavně chlapecké populace. Asi v menší míře, protože tak ohnutých lidí, jako jsem já, jsem mnoho nepotkal. Jenže mne záda bolely delší dobu naposledy asi v pětatřiceti, kdy jsme byli s dětmi u slavné léčitelky Patočkové v Semilech. Ta babča tehdy na mne koukla a říkala: Vás bolej záda. A já, byl jsem tam tehdy kvůli těm dětem, jsem odvětil: To nic není. To je trvalý. Doktoři to říkali. Ona mne hned sprdla: Jíte ovesný vločky? Přiznal jsem, že ne. Ona mi napsala takový recept, směs, které se později začalo říkat müsli. Žádný léky nebo bylinky. Ovesný vločky, med, ořechy, jablko a mlíko. Každý ráno pár lžiček a do čtrnácti dnů záda přestaly bolet a vlastně už nikdy nezačaly.

Takže jakápak nemoc. Mám pocit, že moje povídání není moc o Bohu a o věrnosti křesťana? Tak snad jen dodám, že ona paní Patočková chodila denně do kostela, vedle něhož bydlela. Od lidí nebrala peníze a pomáhala, i když nechápu, jak to dělala. Jednou jsme za ní byli s dcerou, která už pár dní zvracela i po lžičkách vody a doktoři nás poslali do nemocnice na umělou výživu. Patočková se na ni podívala a řekla: „Nebojte se. Ta bude v pořádku. Dejte jí něco, co jí chutná.“ Odvezli jsme dceru domů, dali jí tehdy oblíbený termix, ona ho snědla a byla zdravá.

Co bys vzkázal na závěr , těm co se někdy bojí zapojit se do politiky?

A možná snad na závěr zajímavé zkušenosti z politického života. I v lokální politice jsou situace, kdy nervy pochodují, jde o hodně veřejných peněz, často se vás snaží potopit i političtí spojenci. Párkrát se mi stalo, že jsem měl problémy se spaním a klepal jsem se strachy, co bude. Vždycky jsem zkusil tu modlitbu tenkrát z dětství z lesa. Prosil jsem, ať mne z toho vyvede. Jen jsem už nesliboval, že v Něj uvěřím. A On mne z toho vždycky nějak vyvedl. Před jednáním zastupitelstva jsem si zvykl prosit anděla strážného, ať se domluví s anděly ostatních zastupitelů, aby jednání bylo klidné. Když jsem na tu prosbu zapomněl, pohádali jsme se a nic kloudného jsme nerozhodli. Ale když jsem nezapomněl, šlo všechno jako po másle. Neomylně! Fakt!

Františkovo vyprávění mě dojalo. Narodili jsme se ve stejném roce. Ke Kristu nás oba přivedli naše babičky. Skoro se neznáme, ale jsme spojeni prožíváním života ve stejné generaci. Oba jsme si vědomi toho, že každý jsme jen malou kapkou v moři lidí a andělů. Mám Františka  rád i přesto, že se nevídáme. Myslím, že takto jsme všichni nějak propojeni.

Úvod: (clanek ZDE)

V tomto čísle vás seznámím s mými kamarády, terciáři, kteří jsou spolu už od 15 let věku. Jsou stejně staří a dnes jim táhne na 55. Vnímám je víc jak své bratry v řádu. Jejich lidské charisma je mi sympatické tím, že je prodchnuto nejen františkánskou spiritualitou, ale i mužskou spiritualitou, ke které je přivedl františkán Richard Rohr OFM osobně.

Lumír a Ivoš prošli rituálem přechodu do zralého mužství a je to na nich znát. Mně říkají, že jsem zatím jen půl chlapa, protože jsem rituálem mužské spirituality ještě neprošel. Čím jsou pro mne ještě zajímaví? Například tím, že pracují spolu už 22 let každý den osm hodin v jedné truhlárně. Kromě každodenního zaměstnání se vídají ještě v místním sekulárním společenství, ve farnosti a střídají se ve službě v místní radě. Lumír je už druhým obdobím služebníkem národní rady. Dozvíte se také o službě dočasné pěstounské péči. Přečteme si názor těchto dvou chlapů na budoucnost našeho řádu a na význam synodiality.

Rozhovor jsme vedli přes internet. Lumír i Ivoš seděli ve své  truhlárně u počítače a vzájemně se v odpovědích doplňovali. Během rozhovoru však museli několikrát odběhnout k práci.

Lumíre jak dlouho jsi ženatý? Jak jste se seznámili? Máte děti? Jak vás napadlo sloužit společnosti jako náhradní rodiče? Co služba obnáší?

Lumír : Jsem ženatý 30 let. S manželkou Jarkou jsme se setkali po vojně u táborového ohně. Já tam přijel s jednou partou trampů a ona s druhou partou. Byla noc a ostatní nás poslali pro vodu do studánky. Bylo to daleko – asi kilometr. No a my se vrátili až za dvě hodiny. Seděli jsme spolu u studánky, povídali si a koukali jsme se na hvězdy. Jarka se mi zeptala, na kterou hvězdu myslím. A pak zjistila, že na stejnou jako ona. Tak jsme to brali jako znamení… Přeskočila jiskra. Chodili jsme spolu ¾ roku a pak jsme se rozhodli spolu bydlet v bytě po rodičích. Rodiče Jarky si postavili dům, tak aby byt nepropadl státu, nastěhovali jsme se do bytu po rodičích do Havířova. Já předtím bydlel Ostravě Hrabůvce.  Svatbu jsme měli až po dvou letech společného soužití v Havířově.

Ivoš do toho vstupuje:   Žil ve městě a nyní bydlí na vesnici.

Lumír: Do Ostravy stejně jezdím do práce.

A co ty Ivoši. O tvé rodině skoro nic nevím

Ivoš: Moji  manželku Kamilu jsem poznal krátce před svým obrácením k víře. Byl jsem sice od miminka pokřtěný katolík, ale víru jsem vůbec nepraktikoval. Víru jsme hledali až s Lumírem společně. Prošli jsme s Lumírem dlouhou cestou hledání – zprvu jsme ani nevěděli, že Boha hledáme. Prostě nám obou něco pořád chybělo. Manželku jsem poznal teprve až měsíc před křtem a prvním přijímání. Naše soužití s manželkou kolem tématu křesťanství proto nebylo vůbec jednoduché. Po dvou letech chození mi Kamila dala vybrat: „ Buď já nebo ti tvoji Kapucíni“ Tehdy jsem totiž uvažoval, že se stanu bratrem kapucínem. Měl jsem Kamilu rád a tak jsem se rozhodl pro manželství. Dnes máme s manželkou 4 děti (3 kluci a 1 holku) – Jakub, Petr, Kateřina – těm už je přes 20 let, Tomáš tomu je víc jak 10.

Když byli naše děti malé, prošli katechezí a výukou náboženství. Dnes však naše děti do kostela nechodí. Nechávám jim svobodu, ať si sami najdou svoji cestu k Bohu, stejně jako jsem si jí našel já. Věřím, že Pán miluje všechny lidi a On sám si hledá cestu ke každému z nás a najde si jí i k mým dětem.

Ještě prosím Lumíre doplň něco o svojí rodině. Máte svoje děti? A jak je to s vaší službou přechodného pěstounství?

Lumír: Máme děti tři. Všem už je přes dvacet let – skoro třicet.  Ondru , Miriam , Daniela . Ondra je ženatý a má dvě děti. Takže jsem už dědeček. Ondra je ve farnosti aktivní. Schází se u Dona Boska v Ostravě. Miriam samo do kostela nechodí, ale když je s námi tak jde. Žije s přítelem. Daniel je nejmladší a ve farnosti dělá akce pro mladé, a pro děti tábory.

A co pěstounská péče?

Lumír: Pěstounská péče se zalíbila hlavně mojí manželce. Přála si něco, co jí dá opravdovou naplň života. Nejprve chtěla trvalé pěstounství, ale já ne. Nechtěl jsem závazek na 18 let. Na to nemám sílu. Dohodli jsme se tedy na přechodné pěstounství. Přechodné péči se říká krizová. Jde o přechodnou dobu, když ještě nejsou k dispozici trvalí pěstouni. Trvá maximálně rok, než se podaří dítě někam umístit. Absolvovali jsme školení a za 9 let jsme se postarali o pět malých dětí. U jedné holičky došlo k výjimce. Byla u nás tři roky. Tam se navázaly vztahy jako bychom byli její rodiče – ona to tak brala –  a bylo těžké jí pak vrátit uzdravené mamince. Ale před pár měsíci se to vyřešilo. Voláme si dvakrát týdně a holčička po půl roce navázala s maminkou nový vztah a cítí se u ní dobře. Maminka se dala do pořádku. Předtím byla dvacet let závislá. I když žije dál v komunitě, hodně se změnila k lepšímu a začala chodit od práce a přitom se stará o dcerku.

Pěstounská služba je opravdu náročná služba. Manželka s tím má hodně práce a někdy je na to sama. Proto si někdy ztěžuje, že já pořád někde jsem a nejsem doma. Služba v národní radě, františkáni, chlapi, duchovní cvičení. Je to věc časného rozhodování. Všichni chlapi to známe. Je to vždy na našem rozhodnutí.

Vidíte se s dětmi i potom co je odevzdáte do trvalé péče?

Lumír: Napíšou k vánocům, na narozeniny. Ta první holčička se za námi přijela podívat jako osmiletá. Filipa jsme si vzali staršího – už mu bylo skoro pět let. Takže si nás víc pamatuje než ti malí. Dnes už je  to už velký kluk. Občas za námi od pěstounů přiběhne na návštěvu.

A nyní něco o vašem kamarádství. Jak dlouho se Lumíre a Ivoši znáte?

Skoro čtyřicet let. Učili jsme se na stejném učilišti. Každý v jiné třídě. Od 16 let jsme spolu jezdili na trampy. Ve škole jsme nejlepší žáci v každé třídě. Reprezentovali jsme proto školu na nějaké soutěži. Dostali jsme tehdy týden studijního volna, abychom se naučili, co víme o zemi našich sovětských přátel… Ale my jeli trampovat. Když jsme na komisi začali říkat věci, které se jim až tak nelíbily, tak nás umlčeli a řekli, že naše znalosti jsou velké. Večer po prvním dnu jsme šli na pivo a dali se do řeči s nějakým chlápkem. Druhý den jsme zjistili, že to byl předseda komise. Asi jsme se mu zalíbili. Když byly zkušební otázky, tak nám pod stolem ukazoval na prstech, která ze tří odpovědí je správná. Na soutěži jsme se proto dobře umístili a tak jsme dostali další týden rekreace.

Ivoš se rozhodl, že ve vyprávění musí udělat trochu pořádek:

V 15 letech jsme se seznámili. Jezdili jsme na trampy. Postavili si spolu dokonce srub v lese. Oba jsme ale cítili, že nám pořád něco chybí. Někde ve mně bylo prázdné místo. Neuměl jsem to tenkrát pojmenovat. Chyběl mi Bůh, ale já to nevěděl. Oba jsme hledali něco vyššího.

Lumír doplňuje: Mne fascinovali tenkrát indiáni. Nebyl jsem věřící. Nikdy jsem nebyl v kostele a o Bohu nikdy neslyšel. Líbil se mi Velký duch indiánů. Dnes se to dá pojmenovat tak, že jsem se modlil: „Velký duchu jestli jsi, tak by se mi moc líbilo, kdybych tě poznal“. Indiáni totiž s Velkým duchem komunikují.

Ivoš: Tak jsme spolu prošli dlouhou cestu skrze bojové sporty, zen buddhismus a jógu. Já byl ještě k tomu vegetarián. Nakonec jsme skončili u psychotroniky. Hledali jsme tu nejlepší energii v našem okolí, až jsme se s virgulí dostali do kostela. Největší energie byla u svatostánku. Řekli nám, že ve svatostánku přebývá živý Bůh. No a tak jsme si řekli: „Když katolíci mají nejlepší energii ze všech, tak se staneme katolíky!“ Šli jsme vždycky za tím nejlepším. Moje sestra se obrátila asi pět let přede mnou. Ona už znala Františkány, jezuity a další. Já jí dřív nevěnoval pozornost. Myslel jsem, že katolíci jsou sice hodní lidé, ale zasekli v 15. století, ve středověku a v tom si dál žijí. Zeptali jsme se sestry jak se stát katolíkem. Poslala nás na faru do Staré Bělé. Tam byl Jirka Urbánek, který se tehdy rozmýšlel, zda se má stát knězem. Dnes slouží jako kněz v Jeseníkách. Ten nás připravoval ke křtu. Tedy já jsem byl pokřtěný jako dítě a Lumír nebyl.

Lumír: Ano tak probíhalo naše hledání. Bojové sporty, zen, Jóga, já byl roku u Svědků Jehovových, a pak u adventistů. Našli jsme nakonec Boha. Byli jsme tím překvapeni. Za měsíc jsme byli pokřtěni. V roce 1992.

Ivoš: Obrátili jsme se o velikonocích a na Ducha svatého byl Lumír pokřtěný a já měl první svaté přijímání a Lumír měl křest a zpoplatnění svátosti manželské. Lumír se totiž měsíc před tím oženil.

Lumír: Nebylo to tak jednoduché. Jirka Urbánek si kvůli tomu, že děláme psychotroniku nebyl jistý zda nás ke křtu doporučí a tak pozval k posouzení celou komisi – pět kněží a  maminku otce (faráře) Petra Dokládala – zkušenou katoličku, o které všichni říkali, že je to svatá žena- Měli na nás různé zkoumavé otázky a nahrávali si naše odpovědi na magnetofon. Chtěli si to poslechnout a pak teprve rozhodnout. Měli obavy z toho, že pracujeme s  energiemi. Všichni se na to tvářili hodně divně. Kněží prohlásili: „ Pustíme si tu nahrávku a probereme to mezi sebou“. Jenže legrace byla, že na nahrávce nic nebylo.

Ivoš: Nebylo to tou naší energií! Faráři tehdy nebyli moc technicky vybavení. A tak se do toho vložila maminka Petra Dokládala a prohlásila: „Tak je prostě pokřtíme a uvidíme, jak to dopadne.“

Rozhovor jsme museli opět přerušit kvůli tomu, že do truhlárny dorazil materiál. Lumír ho šel složit a tak jsme pokračovali s Ivošem:

Ivoši. Oba s Lumírem organizujete společenství pro muže, pro chlapi. Tohle společenství založil františkán Richard Rohr. Jak se řádové a mužské společenství navzájem doplňují? Co přinášíš do společenství chlapů ze spirituality sekulárního řádu a jak tvoji službu v řádu obráceně ovlivňuje společenství chlapů? Co se mohou od sebe obě skupiny vzájemně naučit?

Ivoš: Než jsme jeli na iniciaci pro muže, tak jsme si říkali, že nás nemůže už nic překvapit. Žijeme Františkánství v řádu, prošli jsme katolickou Charismatickou obnovu – mluvení jazyky apod. Ale nakonec jsme byli z mužské spirituality nadšení. Překvapila nás svojí silou. Do té doby jsme byli jen půl chlapi. Iniciace nám přinesla chlapskou otevřenost, žité bratrství. Ještě více jsme se naučili schopnosti otevřít se a sdílet se. Nejen o duchovních věcech, ale i o lidských záležitostech, o mužském myšlení a starostech. Jako františkáni máme bratrství v náplni práce, ale ještě se v mnohém potřebujeme zlepšit. Zažít lidství a bratrství ve spiritualitě chlapů by byla velká škola pro chlapy v našich společenstvích právě pro její jednoduchost a uzdravování našeho lidství.

Směrem do našeho řádu mne ovlivnili chlapi tak, že se nebojím jít ve společenství se svojí kůží na trh. Není to už pro mne tolik problém vyvolávat otázky, snažím se druhým upřímně otevřít své srdce. Po absolvování chlapských rituálů je pro mne žité bratrství nanejvýš důležité.

Luboš (já): To byl asi důvod, proč Pán daroval sv. Františkovi bratry, ačkoliv je zprvu nechtěl…

Mezitím se vrátil Lumír z příjmu materiálu.

 Ivoš: U chlapů se mi líbí, že se tam počítá s lidskou přirozeností. Mnoho katolíků žije s myšlenkou, že skutečnou radost zažijí až po smrti. Bůh na sebe vzal lidské tělo a jak říkala myslím asi Kateřina Sienská : „Buď prožíváme nebe a peklo nyní a nebo vůbec“.

Lumír : Jak se obě františkánská společenství doplňují? Já bych řekl že, dobrý sekulární františkán by byl určitě dobrým a platným členem společenství chlapů a stejně tak opačně. Chlapi aktivně zapojení ve skupinkách chlapů by byli dobří i v SFŘ.  Obě skupiny už teď, na zemi, prožívají vyšší stupeň bratrství. Spousta katolíků se zapře a svojí vlastní silou sami sebe donutí například společenství víry s manželkou vydržet. Řeknou si: „Do manželského spolča s manželkou zajdu, když to chce“. Dojde tam, protože musí. Ale některý chlap si možná v duchu říká:“V nebi… pak už bude dobře. Tam už nebudu ženatý. Tam už budu mít klid“. Naučit se být chlap, prožít chlapskou spiritualitu,  znamená naučit se žit i s problémy a nechat se jimi formovat.

Ivoš: Pokud chceš slyšet něco víc o spiritualitě a formaci mužů v 21 století, asi bychom to nechali na jindy. To by byl dlouhý článek, co jsme tam všechno prožili.

Co vás dovedlo do SFŘ? Jak vnímáte 30 let vašeho života v řádu? Jaké změny by měl řád udělat, aby byl vstřícnější myšlení dnešních lidí? V čem vidíte budoucí reformu řádu?

Lumír: My dva jsme se stali františkány ze ziskuchtivosti. (oba se smějí) Přišla za námi sestra z Havířovského společenství, jestli chceme být v řádu. Probírali jsme jaké výhody z toho budeme mít, když do řádu vstoupíme? Ona řekla, že získáme požehnání od sv. Františka a od všech jeho následovníků až po dnešní žijící františkány. Obrovské množství svatých a blahoslavených lidí. A protože jsme se už tehdy stýkali s Kapucíny (hlavně s bratrem Bonaventurou ŠtivaremOFMcap).  Tak jsme si řekli, že by to od nás byla hloupost si nabídku tak velké milosti nevybrat. Františkáni mají nejvíce mučedníků v církvi, takže je to vlastně VIP rodina. Je to něco jak bonusová zlatá karta u Rothschildů. Můžeš z banky svatých vybírat kolik chceš a kterého chceš. Nevstoupili jsme z lásky k Františkovi, ale kvůli velkému množství milostí. Vždycky jsme šli za lepším. (oba se smějí)

Jak vnímáte 30 let vašeho členství v řádu?

Ivoš: Vnímám to jako obrovské požehnání. Nejpozitivnější je pro mne v našem řádu bratrství a sdílení lidí stejného ducha. V duchovním vedení si vážím u nás silné formace. Chodím s manželkou ještě na manželské společenství. Tam jsou chytří lidé, vysokoškoláci, urputní katolíci, dělají pro církev více než já, ale oni nemají formaci, co máme my v řádu. Nemají zkušenost s bratrstvím jako my a nemají ani naší františkánskou formaci k bratrství a sdílení. Řádu si velmi cením.

Lumír: Pán dal Františkovi bratry právě kvůli cestě bratrství. Malost, kterou každý z nás zažívá osobně, pak společně v řádu prožíváme jako velikost bratrství. Proto se snažím jezdit na národní setkání. Trochu nechápu, proč tam jezdí jen malá část z nás. Schopní lidé, kteří se hlásí k františkánství a nejedou tam. Ubírají se o tolik milostí, které tam mohou dostat.

Ivoš: O tom nedávno mluvil kapucín bratr Štivar. To jsou takoví setrvačníci. Stačí jim jednou měsíčně spolčo a na tom setrvávají.

A co budoucnost našeho řádu? V čem jí vidíte?

Lumír: Reformu vidím v tom, že ti členové, co se chtějí opravdu sdružovat (i když jich bude mnohem méně než je skutečný stav členstva), ti se budou stále  více podobat sv. Františkovi a prvním bratřím a budou se scházet s nadšením. Jestli těch pár opravdových františkánů bude žít františkánství aktivně, nakazí tím hodně lidí. Dneska přes internet k sobě můžeme i po celé republice najít častější cestu. Tak toho využívejme. Moc se těším na naší „rohožkovou kapitulu“ na jaře 2023 (myslí tím nevolební kapitulu v květnu). Tam přijedou ti, kteří opravdu chtějí, a tam se vzájemně nabijeme energií jeden od druhého. Pán Ježíš posílal učedníky po dvou, aby lidé na nich viděli bratrský vztah, lásku mezi nimi a to lidi přivedlo k tomu, aby se stali bratry. Lidé touží po vztazích, žijí se svými problémy, ale když vidí hezké vztahy, přitahuje je to. Bůh se s námi sdílí, Bůh je láska, a když jsme k ostatním otevření a přijímáme je takové jací jsou, poroste i naše láska. Lidé chtějí zažívat vztahy a je jim pak jedno jestli obětují čas a peníze, aby to zažívali znova a znova. Budoucnost řádu vidím v tom, že se budeme více sdílet i v osobní rovině a žít tak, aby to druhé přitahovalo. Když bratrství není žité, je to o ničem.

Luboš: Znamená to mít odvahu být sám sebou a nestydět se za to. Stát za svými názory?

Lumír: Ano to právě zažíváme ve společenství chlapů. S druhými chlapi se učíme být schopní se sdílet. A to, i když ho ten druhý urazí.

Ivoš: Ještě k budoucnosti řádu. Vztah s Bohem mi někdy u některých členů chybí. Dělají se poutě, dělají se společenství, duchovní obnovy, ale málo se vedeme k osobnímu vztahu k Bohu. Myslím nejenom ke Kristu, ale k celé Trojici i k Otci i k Duchu Svatému. Návrat k jednoduchosti a k osobnímu vztahu k Bohu je ve zkratce cesta k obnově řádu.

Luboš: Jedna křesťanka mi na společenství mluvila ze srdce. Řekla: „ Já už tolik nepotřebuji intelektuální nebo teologické učení, já si užívám vztah s Bohem“.

Ivoš a Lumír: To je ono. Nemusíme být chytří a vzdělaní, ale máme Krista žít ze svého srdce. Ti, kteří na to mají dary, ať studují. Ale všichni žijme bratrství založené na osobním vztahu s Bohem

Luboš: O svátku sv. Františka měl u nás mši Dominikán. Na konci mše se loučil se slovy: „Upřímně vám řeknu františkáni, že stejně sv. Františkovi nerozumím“. Potkali jsme se pak po mši mezi lavicemi a tak jsem se odvážil mu říct: „Františkovi lze porozumět hlavně srdcem, ne rozumem. „Jenomže já jsem dominikán“, odpověděl mi s úsměvem.

Pracujete spolu osm hodin denně v truhlárně. Jak se tam daří bratrství? Pohádáte se někdy?

Lumír:Velmi často. Společně pracujeme už dlouho. Začalo to po revoluci. Dělali jsme deset let pro jednoho člověka jako zaměstnanci. Pak došlo ke sporu a on nás propustil a tak jsme začali pracovat sami na sebe. Pronajali jsme si halu a postupně nakoupili stroje. Samostatně truhlaříme od roku 2002, tedy dvacet let. Máme společnou dílnu, máme svoje vybavení. Někdy máme samozřejmě mezi sebou ‘ponorku‘. Jsme spolu sami dva 8 hodin. Má to ale výhodu. Když má jeden z nás nějaký soukromý problém, tak to ten druhý pozná. A ten je většinou v pohodě a je schopen mu pomoci. Pro duchovní růst je společná práce obrovská pomoc. Pán neposílal učedníky po dvou jen tak z plezíru. Být spolu je těžké, ale na druhou stranu těžkosti nás formují. Samozřejmě se někdy i hodně hádáme. Ale někdy je to spíš o hloupostech. Každý chce prosadit svoji pravdu.

Jak spory urovnáváte?

Ivoš: Já, když se zlobím, tak jdu něco dělat a musím vychladnout.

Lumír: No a já o tom nemluvím a druhý den, přijdu jako by se nic nestalo. Konkrétní věc jde udělat odlišnými způsoby a většinou máme každý jiný způsob na mysli. Ale udělat se dá jen jedním způsobem. Některý způsob je lepší, a nebo je to jedno. Ale prostě se musí zvolit jen ten jeden způsob.

Oba jste se zapojili do synodálních rozhovorů ve farnosti. Přineslo to nějaké změny?

Lumír: Myslím, že to přineslo změnu. Lidé byli schopni se sejít a debatovat o Božích věcech. Někdy si myslím, že katolíci o Božích věcech diskutují málo. Když potkáš dva běžné katolíky, tak se o Božích věcech většinou nebaví (kromě možná profesních katolíků). Synodalita způsobila, že se obyčejní lidé začali bavit o božích věcech i o praktickém životě ve farnosti. Systém farář něco řekne a babičky to udělají, už nemůže dnes fungovat. Lidé musí být schopni se domluvit.

Ivoš: Když jsem na synodním rozhovoru, řekl, že sice za stav farnosti odpovídá farář, ale že se musíme umět domluvit na společném postupu, tak mne málem utloukli.

Lumír: Některé věci nechtěli slyšet. Jenže v rodině když se o některých věcech nemluví, tak se problém nevyřeší a narůstá až do krize. Ale v církvi se o něčem nemluví dokonce už desetiletí a o některých celá staletí. Lidi to přitom trápí. Dneska už nefunguje – papež něco vyhlásí, biskupové to přenesou do diecéze a faráři to zařídí.

Ivoš: Byl jsem synodalitou nadšený. Doufal jsem, že se více rozvine život ve farnosti. Obrácení přece není to, že přestaneme hřešit, ale že změníme svoje myšlení. Ale všechno zůstalo při starém. Většina pochopila synodu tak, že mají ještě více organizovat mší, ještě více zpovědí, ještě více akcí. Chtějí být ještě více dokonalí.

Lumír:  Z tradice a z tradičních akcí se musí vycházet. Církev v nich má svoji jistotu. Omyl ale je, že abychom byli lepší, musíme dělat stále víc. To je omyl. Myslím, že je to od zlého: Ďáblu nevadí, že pracujeme pro Boha, záleží mu na tom, jestli s Bohem mluvíme. Když dosáhne toho, že s Ježíšem nebudeme mluvit, pomůže nám dokonce i pro něj pracovat. Ale pak si s Ježíšem nebudeme povídat vůbec. Jenom sama aktivita nepomůže. Je potřeba naše změny založit na osobním vztahu k Bohu.

Lumír: Mezi špatným a dobrým se dá snadněji rozlišit. Těžší je to mezi dobrým a ještě lepším. Někteří dělají stále víc, že už ani doma nejsou. Řekneš o nich – ty jsou tak zbožní. Ale když se podíváš na jejich osobní život, zjistíš tam sídlí vnitřní nespokojenost. Richard Rohr OFM  se proto začal věnovat krizi mužství. Vytvořil formaci a iniciaci pro muže. V čem je rozdíl? Duchovní cvičení probíhá tak, že něco posloucháš a pak možná něco na základě poznání změníš. U spirituality chlapů je to obráceně. Nejprve zažiješ rituály a ty rituály rovnou změní tvoje myšlení a ty pak žiješ už jinak.

Luboš: Zdá se obecně, že paradigma světa se mění. Mužství zaniká a spíše ženy se stávají vůdčí?

Lumír: Z mužů to pak často jsou spíše psychopati, narcisové, kteří na nic neberou ohled. Ne praví chlapi.

Ivoš: Na nedávné františkánské formaci v Brně jsme na závěr měli diskusní skupinky. Sestry mi soukromě říkali : Chlapi už dnes nejsou. Opravdových mužů je nedostatek. Ženy pak berou na sebe roli chlapa.

 No a pak už museli jít oba opravdu pracovat. I když je rozhovor dlouhý, nějak jsem ho nezkracoval. Připadá mi zajímavé dozvědět se názor řádových členů, obyčejných chlapů po padesátém roce věku. Jsem moc vděčný za to, že praktikují upřímnost, že se nestydí být sami sebou. Kdyby i ostatní chlapi v řádu zajímalo, co učí františkánský kněz Richard Rohr OFM  o spiritualitě mužů, mám od dvou mužských truhlářů slíbený další rozhovor. Napište mi.

Rozhovor přes internet vedl Luboš Kolafa v listopadu 2022