Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Pro mnoho lidí je poušť místem, kterému se mají vyhýbat, místem vyhnanství nebo smutku, nebo prostě zbytečným a prázdným. Když v angličtině řekneme, že je nějaké místo „deserted“, obvykle tím myslíme, že tam nenajdeme nic významného. Arabské sloveso ašara však znamená vstoupit do pouště dobrovolně, protože tam podle knihy Posvátná poušť od Davida Jaspera „pokud člověk ví, kde hledat, jsou tam prameny a studny vody a místa života“.
Na neurologické úrovni dobrodružství usnadňuje hluboké učení. Na duchovní úrovni nás rizikové situace obnažují a činí nás zranitelnými. Když ustoupí mé ego, je více prostoru pro Boha. Dosažení další úrovně úspěchu vyžaduje riskovat: vylézt na větší horu, projít náročnější stezku, jet na větší vlně….. Moderní život má tendenci nás proti těmto rizikům očkovat, ale Bůh divokých míst toto bezpečí obírá a přivádí nás zpět do kontaktu s tím, kým máme být.
Evangelium nás proměňuje tím, že nás uvádí do kontaktu s tím, co je mnohem trvalejší a uspokojivější, doslova „základem našeho bytí“, který má mnohem více „reality“ než teologické koncepty nebo ritualizace skutečnosti. Každodenní vesmírné události na nebi a na zemi jsou Realitou nad našimi hlavami a pod našima nohama každou minutu našeho života: nepřetržitá svátost, znamení Boží univerzální přítomnosti ve všech věcech.
Moji předkové, divocí sourozenci starých dubových lesů a rudí poutníci větrných vrcholů, znali společný rytmický pohyb. Všechna naše původní domorodá společenství – pokud je nám známo – tančila v komunitních rituálech, aby se vyrovnala s hrůzou a úctou lidského života.
Můj konečný teologický závěr je, že svět je jen jeden a že je celý posvátný. Musíme však být připraveni vědět, co říkáme, když to říkáme. Řekneme-li příliš lehkovážně, že stromy jsou posvátné spolu s naším psem, přítelem a růžemi, pak tomu ve skutečnosti nevěříme. Abychom se setkali s posvátnem, musíme nejprve zažít „knedlík v krku“.
Malíř Scott Avett:
Jedním slovem, odcházím. Když se však vracím, přicházím do přítomnosti. Zahlédnu nebeské království. Jsem k tomu vlastně v každém okamžiku vyzván, ale znovu a znovu se vytrácím. Skrývám se před Bohem za svými proklamacemi, dokud opět nesouhlasím a všechna tato tvrzení nezmizí ve věčném „já jsem“. Je to „jsem Boží dítě“ „já jsem“. Vše, co dělám, závisí právě na této pravdě.
Vesmír a všechny bytosti jsou nasyceny Duchem. Rozpoznat jeho přítomnost v každém koutě vesmíru je dílem spirituality, života v Duchu.
Z toho tedy vyplývá, že celé křesťanství je povoláno odmítnout nevýraznou a zdánlivě racionální logiku, která vidí na jedné straně nevyhnutelnost použití zbraní v reakci na utrpěnou agresi a na straně druhé další začátek nevyčerpatelných závodů ve zbrojení, které mají vést k osvobození okupovaných území a obnovení statu quo, ale spouští nekonečný konflikt, který působí nesmírnou devastaci a nepřijatelné ztráty na lidských životech. Nezbytné odmítnutí takového podvodu se musí promítnout do povinnosti podporovat a prosazovat konkrétní politická rozhodnutí při hledání dialogu a porozumění, po vzoru setkání svatého Františka a sultána.
Seitz vypráví o noci, kdy šel s Mertonem do jazzového klubu v Louisville. [3] Když skupina začala hrát, Merton se k němu naklonil a pošeptal mu: „Teď spolu začnou mluvit. Poslouchejte.“ Pak se přiblížil ke kapele, aby lépe viděl. Když se později vrátil s vytřeštěnýma očima, řekl Seitzovi: „Tak tohle je modlení. To je nějaká modlitba! Nová liturgie. Opravdu, nedělám si legraci.“
Věřím, že dobré umění, dobrá poezie a skutečná mytologie nám sdělují, aniž bychom si toho byli vědomi, že život není jen sled izolovaných, nesouvisejících událostí. Velké pravdy – pokud je lze vizualizovat v obrazech – odhalují hluboké zákonitosti a ukazují, že jsme jejich součástí. To nás hluboce uzdravuje a z velké části se to děje pod naším vědomím. Velký příběh nás vtahuje dovnitř vesmírného příběhu.