Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Duch svatý v nás je touha uvnitř každého z nás, která chce stále navazovat spojení, vztahy a společenství. Není nad námi. Není nad námi – je v nás. Je dostupný jako náš dech, a proto Zmrtvýchvstalý Kristus dává Ducha svatého tím, že dýchá na učedníky. V podstatě říká: “Tady je! Tady je! Můžete vdechnout to, co jsem já vydechl?”.
Nikdy není toto povolení být beze slov důležitější než tehdy, když deprese dusí i každodenní slova v lidské interakci. V takové chvíli je možná zapotřebí duchovní praxe, která vám umožní prázdnotu, místo aby bojovala za její zaplnění. Starobylá praxe soustředěné modlitby je jednou z nich, stejně jako jiné meditační techniky z jiných náboženství a kultur: tiché, jemné vzdání se všech iluzí o osobní moci a kontrole. Neměří se kvalitou ani množstvím emocí, které vyvolává. Modlitba se nemusí měřit ničím.
Proto jsem přesvědčen, že když Ježíš z kříže zvolal: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?” (Mt 27,45-46), nešlo o hluboké teologické prohlášení o skrytém Bohu. Ježíš citoval Žalm 22, spirituál svého lidu. Měl bolesti a začal zpívat. Ve své posvěcené představivosti vidím lidi u paty kříže, jak se k němu přidávají, stejně jako my dnes v mém společenství věřících: nejprve pomalu, jeden hlas, pak druhý, broukání, pak tvoření slov.
Bezpodmínečná pozitivní úcta lékaře k vám ztělesňuje propastnou nekonečnou pozitivní úctu Boha k vám jako milovanému. Přítomnost klinického lékaře se pak stává ztělesněným projevem vyvěrajícího pramene této hlubinné dimenze a dává vám najevo, že jste nepřekonatelně vzácní ve všech svých cestách. Shrneme-li Thomase Mertona, je ve vás něco, co nepodléhá brutalitě vaší vlastní vůle, neboť to ve vás zcela patří Bohu. [2]
Nechci být redukována na své symptomy a diagnózu. Svázaná. Učím se, jaký je rozdíl mezi zajetím a odpočinkem, mezi nemocí a stavem. Není na mně nic špatného. Koneckonců jsem to jediné já, které jsem kdy poznala. Ale někdy potřebuji zpomalit, zkontrolovat, jestli jsem v pořádku; podívat se na emotivní hromádku příze v mém klíně, zrušit pár řad a zkusit to znovu. Potřebuji vědět, že věci, které upustím, věci, které nemůžu dělat tak, jak bych chtěla, těžké části mého života nejsou selháním. Jsou důkazem toho, že jsem člověk.
Mírnější forma deprese, která je dnes běžná, je známá jako dystymie. Existuje mnoho dalších forem. Příznaky dystymie jsou přetrvávající smutek nebo pocit prázdnoty a beznaděje. Je to dlouhý, pomalý, základní chronický pocit, jako by nad vaší hlavou visel velký mrak. Kromě pocitu smutku a vnitřní prázdnoty lidé často pociťují nízkou energii a únavu. Také dochází ke změnám chuti k jídlu, které se obvykle projevují jako ztráta chuti k jídlu, ale mohou se projevit i jako přejídání. Může docházet k poruchám spánku, buď když se někomu chce stále spát, nebo když někdo není schopen spát. Tyto depresivní nálady trvají po většinu dne. Jsou to tyto chronické, nízké, trvalé, dlouhodobé pocity deprese, smutku, prázdnoty, osamělosti atd.
Podržte si před Bohem své kdy nebo jak dlouho nebo kde. Vytvořte prostor pro to, aby vaše zklamání, frustrace a nenaplnění vyšly ze skrytu a ukázaly se na světle. Nespěchejte, i když budete v pokušení považovat tato období duchovní vyprahlosti a snažení za chybu, za projev selhání, které chcete hodit za hlavu. Místo toho zpomalte a berte tento okamžik jako příležitost k vyjádření a posílení duchovní touhy.
Oheň je obdobou toho, co se děje v hnutí, když se náhle znásobí počet zapojených lidí a záplava lidských bytostí prolomí dříve neprostupné bariéry. Prvek modlitby je vždy rozhodující. Oheň by však nemohl vzniknout, kdyby nebylo dřeva, které by hořelo. Stavba dřevěného oltáře je pomalý, každodenní proces budování hnutí, nekonečné rozhovory a setkání, akce, které zdánlivě nemají žádný dopad, mnohonásobné porážky iniciativ a návrhů. Žádná lidská bytost nemůže ovlivnit, kdy oheň vzplane, ale můžeme a musíme hromadit dřevo.
Nezapomeňme také, že Ježíš se na hříšníky šokujícím způsobem nezlobí. To je tak totální šok, že to většina křesťanů stále odmítá vidět. Zlobí se pouze na lidi, kteří si nemyslí, že jsou hříšníci: Tito zapírající, bojácní a iluzorní jsou blokádou. Ti mnohem častěji nenávidí a necítí žádné výčitky svědomí. Kdysi jsme si mysleli, že posláním náboženství je vyhánět hřích a zlo. Skrze Ježíše se učíme, že hřích spočívá v samotném aktu vyhánění. Neexistuje místo, kam bychom ho mohli vyhnat. Setkali jsme se s nepřítelem a tím nepřítelem jsme my. Buď zlo lidských dějin neseme a přetváříme jako svůj vlastní problém, nebo jen zvyšujeme jeho účinnost a moc tím, že ho nenávidíme a trestáme “tam”.
Tím, že se poddáme této prvotní lidské absurditě, která se projevuje trpělivostí, láskou a odpuštěním vůči všem věcem, nacházíme pozitivní a vírou naplněnou cestu skrze “svět, tělo a ďábla”. A to nikoliv tím, že ji vyřešíme nebo si budeme myslet, že ji někdy zcela změníme, ale tím, že si uvědomíme, že jsme všichni spoluviníky tohoto smíšeného morálního vesmíru. To je možná pokora, kterou křesťané potřebují ve svých kampaních za sociální reformu. To je “nesení kříže” s Ježíšem.