Posvátný rozhovor v umění

Malíř Scott Avett:
Jedním slovem, odcházím. Když se však vracím, přicházím do přítomnosti. Zahlédnu nebeské království. Jsem k tomu vlastně v každém okamžiku vyzván, ale znovu a znovu se vytrácím. Skrývám se před Bohem za svými proklamacemi, dokud opět nesouhlasím a všechna tato tvrzení nezmizí ve věčném „já jsem“. Je to „jsem Boží dítě“ „já jsem“. Vše, co dělám, závisí právě na této pravdě.

Nespravedlnost války a naléhavá potřeba míru a úplného odzbrojení

Z toho tedy vyplývá, že celé křesťanství je povoláno odmítnout nevýraznou a zdánlivě racionální logiku, která vidí na jedné straně nevyhnutelnost použití zbraní v reakci na utrpěnou agresi a na straně druhé další začátek nevyčerpatelných závodů ve zbrojení, které mají vést k osvobození okupovaných území a obnovení statu quo, ale spouští nekonečný konflikt, který působí nesmírnou devastaci a nepřijatelné ztráty na lidských životech. Nezbytné odmítnutí takového podvodu se musí promítnout do povinnosti podporovat a prosazovat konkrétní politická rozhodnutí při hledání dialogu a porozumění, po vzoru setkání svatého Františka a sultána.

Jazzové evangelium

Seitz vypráví o noci, kdy šel s Mertonem do jazzového klubu v Louisville. [3] Když skupina začala hrát, Merton se k němu naklonil a pošeptal mu: „Teď spolu začnou mluvit. Poslouchejte.“ Pak se přiblížil ke kapele, aby lépe viděl. Když se později vrátil s vytřeštěnýma očima, řekl Seitzovi: „Tak tohle je modlení. To je nějaká modlitba! Nová liturgie. Opravdu, nedělám si legraci.“ 

Transformační síla umění

Věřím, že dobré umění, dobrá poezie a skutečná mytologie nám sdělují, aniž bychom si toho byli vědomi, že život není jen sled izolovaných, nesouvisejících událostí. Velké pravdy – pokud je lze vizualizovat v obrazech – odhalují hluboké zákonitosti a ukazují, že jsme jejich součástí. To nás hluboce uzdravuje a z velké části se to děje pod naším vědomím. Velký příběh nás vtahuje dovnitř vesmírného příběhu.

Umění nás vede do hlubin

Pochybuji, že můžeme vidět Boží obraz (imago Dei) v našich bližních, když ho nejprve nemůžeme vidět v rudimentární podobě v kamenech, v rostlinách a květinách, v podivných zvířátkách, v chlebu a víně, a hlavně když nemůžeme objektivní Boží obraz uctít v sobě. Tato duchovní cesta je vyladěním celého těla. Nakonec je to opravdu všechno, nebo nic, tady a pak všude.  

Péče o vnitřní oheň

Zkušenost Lásky, která nás miluje, nám umožňuje cítit a pak vidět. Jakmile Láska vtrhne do našich otupělých částí a probudí nás ze zamlženého mylného vnímání k Pravdě, jsme vyzváni, abychom se uzdravili a uvěřili tomu, co o nás Láska věří, abychom důvěřovali laskavosti a laskavým záměrům Lásky. Důvěra vzkvétá v půdě Lásky. A tam se náš Boží obraz proměňuje. 

Spiritualita jako radikální odolnost

I když však máme silný smysl pro spiritualitu a vztah k posvátnu, můžeme zažívat úzkost, pochybnosti, zoufalství, bídu a temnotu. James Hollis tyto zkušenosti nazývá „návštěvy bažin“ a popisuje, jak obohacují náš život a pomáhají nám růst do zralé spirituality. Setkání s těmito [bolestnými] zkušenostmi v duchovním rámci odolnosti nakonec vedou k rozšíření, nikoliv ke zmenšení. „Po pravdě řečeno, přejeme si, abychom nemuseli růst,“ píše Hollis, „ale život od nás žádá víc než to“.

Pěstování nového srdce

Je paradoxní, že Boží dary jsou zcela zdarma a nezasloužené, a přesto je Bůh nedává jinak než lidem, kteří o ně skutečně stojí, vybírají si je a říkají jim „ano“. To je plně symbiotická povaha milosti. Boží Láska je tak čistá, že nikdy nikým nemanipuluje, nestydí se a nikomu se nevnucuje. Láska čeká, až bude pozvána a žádána, a teprve potom se vrhá dovnitř.