Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Spát v lůně přírody není totéž jako spát v bezpečí vlastního domova. Vůbec ne. Když položíte své tělo, abyste splynuli se Zemí, realita se změní. V tomto stavu můžete vnímat, že Bůh, Stvořitel, naslouchá záměrům vašeho srdce. Ať už je za stvořením jakákoli tajemná síla, obměkčuje to mysl člověka. Velké tajemství odšroubuje těsná víčka nádob s jistotami, které držíte příliš pevně, příliš zuřivě. Uvědomíte si, někdy až rozechvěle, že vám vychází vstříc něco většího, než jste vy sami.
Když to nejméně čekáte, během těch nejvšednějších každodenních úkolů, dochází ke změně zaměření. Tento posun nás ohýbá směrem k vesmíru, kosmu duše a ducha, kostí a těla, který neustále sahá k božství. Církevní organizace chtějí mít přístup k tomuto prostředí pod kontrolou, ale nemohou. Jediné rozdělení mezi posvátným a světským je v myslích těch, kteří věří a posilují rozdělení…..
Své vidění potřebujeme osvěžit kontemplací, protože zapomínáme. Začneme lpět a chránit se. Pokud není ochota pustit se, neuvidíme vidění celku. Boha nelze vidět tak malou čočkou.
Chápu, proč křesťané používají jazyk “znovuzrození”. Zdá se, že velké tradice uznávají, že první narození nestačí. Musíme se nejen narodit, ale také přetvořit. Přetvoření duše a osvěžení oka je návratem k jednoduchosti.
V Žalmu 46,10 se nám říká: “Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.” Ale kolik z nás si dopřeje čas nebo dokonce má schopnost být klidní? Naše nervová soustava je takový zmatek, že sedět v klidu může být pro některé z nás také téměř nemožné. Když však nemáme jinou možnost než se ztišit, naskýtá se nám příležitost rozeznat, co bude následovat. Mnozí z nás fungují na základě instinktů a impulsů, ale existuje způsob života, kdy fungujeme na základě rozlišování a kdy existuje poznání, které nás přesahuje.
Kulturně nechceme přijmout liminální prostor ani uznat svou přirozenou egocentričnost. Vlastně se vyhýbáme tomu, abychom se ho vůbec snažili prožívat. Nemocné a umírající lidi zavíráme do nemocnic a domovů důchodců, místo abychom jim umožnili strávit poslední dny doma, obklopeni blízkými, kteří se budou učit a růst díky společnému pobytu v liminálním prostoru mezi životem a smrtí.
Nepotřebujeme, abychom se sami označovali za proroky nebo aby nás někdo jiný nazýval proroky, ale můžeme tu a tam prorocky působit. Můžeme být radikálně oddáni velkému obrazu, velké tradici, a zároveň ji můžeme svobodně kritizovat.
Co děláte se svými myšlenkami a pocity? Běhají vám celý den v hlavě, aniž byste se o ně starali? Posouvají vaše srdce směrem k laskavosti? Kvality nesouzení, nenásilí, odpuštění a všímavosti čekají na to, až o ně budete pečovat…..
Soucit všechno mění. Soucit uzdravuje. Soucit napravuje zlomené a obnovuje to, co bylo ztraceno. Soucit spojuje ty, kteří se odcizili nebo o jejichž spojení se jim ani nezdálo. Soucit nás vytáhne z nás samých do srdce druhého a postaví nás na svatou půdu, kde si instinktivně zujeme boty a kráčíme v úctě. Soucit vyvěrá ze zranitelnosti a vítězí v jednotě.
Máme schopnost vyléčit tuto zemi z jejích rozdělení, válek, násilí a nenávisti. Touto schopností je láska v nás, která umožňuje trpět s druhým a milovat druhého bez odměny. Láska, která překračuje ego, je láska, která léčí. Když kvůli lásce ztratíme sami sebe, zjistíme, že jsme schopni skutečné lásky.
Milosrdenství nepřebíjí spravedlnost, ale překonává ji. Milosrdenství je hlubokým tajemstvím toho, kdo je Bůh. “Neboť já jsem Bůh a ne smrtelník, Svatý uprostřed vás a nepřijdu v hněvu” (Oz 11,9). Základní Boží charakteristikou, vyvyšující božství nad všechny lidi, je Boží bezmezné milosrdenství, Boží láska jako lůno.