Duše přírody

Představte si místo, bytost nebo komunitu, kterou máte rádi a která trpí klimatickými a environmentálními škodami….. Chci, abyste se opřeli o soucit a vděčnost a zakořenili v nich a zpřístupnili svůj záměr, svou motivaci zmírnit utrpení milované osoby. Když se nadechnete, vdechněte jejich utrpení, a když vydechnete, vydechněte svůj soucit…..

Vzor vzájemnosti

Robin Wall Kimmererová, botanička z kmene Potawatomi,: Kdyby lidé vůbec neexistovali, život na Zemi by pokračoval. Nelichoťme si: z biologického hlediska Země nepotřebuje, abychom se o ni starali a pečovali o ni. Život na Zemi existoval celé věky před naším příchodem. Zlepšili jsme svým příchodem Zemi?

Ranní spojení

Ráno na jaře a v létě rád vycházím brzy ráno s malým šálkem kávy a procházím se po zahradě …Každý den je nám dán přirozený způsob, jak se znovu spojit s Bohem, a nezávisí to na inteligenci, vzdělání ani náboženství. Záleží na skutečné přítomnosti a spojení s duší.

Duše přírody

Ačkoli všechno má duši, u mnoha lidí se zdá, že je nečinná, odpojená a nezakotvená. Neuvědomují si vrozenou pravdu, dobrotu a krásu, která ze všeho vyzařuje. Pokud je Bůh tak velký, slavný a nádherný, jak tvrdí náboženství, pak by takový Bůh nezpřístupnil takovou „nádheru“ všeobecně? Jistě, takové spojení a přítomnost jsou stejně volně dostupné jako vzduch, který dýcháme, a voda, kterou pijeme.

Svobodné „ano“ v nesnázích

To, čemu říkám „nutné“ utrpení, probíhá každý den, zdánlivě bez otázek. Když jsem psal tento text v arizonské poušti, četl jsem, že jen jedno semeno kaktusu saguaro ze čtvrt milionu semen se dožije byť jen rané zralosti a jen málo z nich dosáhne plného růstu. Zdá se, že většina přírody naprosto akceptuje velké ztráty, hrubou neefektivitu, masové vymírání a krátkou délku života jako prostou daň za život. Paradoxně nás pocit tohoto smutku, a dokonce jeho plné absurdity, vtahuje do všeobecného tance, jednotného pole a nečekaně hluboké vděčnosti za to, co je dáno – bez nutnosti a tak zadarmo.

Budování na základě první lásky

Všechny ostatní vnímající bytosti také dělají své maličkosti, zaujímají svá místa v koloběhu života a smrti, zrcadlí věčné sebevyprázdnění a věčné naplnění Boha a nějak tomu všemu důvěřují. Pokud dokážeme rozpoznat, že do takového rytmu a ekosystému patříme, a záměrně se z něj radovat, můžeme začít nacházet své místo ve vesmíru. Začneme chápat, jako to dělala básnířka Elizabeth Barrett Browningová, že „Země je přeplněná nebesy a každý obyčejný keř hoří Bohem“

Boží otisky v přírodě

Milovat to, co je před námi

Možná, že jakmile dokážeme vidět Boha v rostlinách a zvířatech, naučíme se ho vidět i v našich bližních. A pak se možná naučíme milovat svět. A pak, až se všechno to milování uskuteční, až se všechno to vidění stane, až za mnou takoví lidé přijdou a řeknou mi, že milují Ježíše, uvěřím tomu!

Rozšíření naší víry

Naše víra nám nabízí vhled do cesty vpřed, vizi, která nám může pomoci vycítit cestu k novému světu, který musíme vytvořit. Do jejích hlubin nesaháme pro něco duchovně nadřazeného, ne pro svatější způsob života než ostatní…. Zřeknutí se, prostota, sdílení společných věcí, sestupná mobilita, to už nejsou jen obdivuhodné vlastnosti duchovně moudrých a pokročilých, staly se nutností pro budoucí život. 

Chůze po hraně

Hovořili jsme o tom, jak nás naše tradice víry mohou spojit se skutečnou půdou, vodou a tvory Země. A jak by toto spojení mohlo být duchovním základem pro environmentální hnutí. Nejvíce si pamatuji zlatou nit mystického spojení s božskou přítomností, kterou jsme všichni vyjadřovali ve vztahu k přírodě. Dokonce i v naší různorodosti jsme všichni cítili, že máme více společného mezi sebou – s krajními chodci z jiných tradic – než s lidmi pevněji usazenými ve středu naší víry…..