Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Ačkoli všechno má duši, u mnoha lidí se zdá, že je nečinná, odpojená a nezakotvená. Neuvědomují si vrozenou pravdu, dobrotu a krásu, která ze všeho vyzařuje. Pokud je Bůh tak velký, slavný a nádherný, jak tvrdí náboženství, pak by takový Bůh nezpřístupnil takovou „nádheru“ všeobecně? Jistě, takové spojení a přítomnost jsou stejně volně dostupné jako vzduch, který dýcháme, a voda, kterou pijeme.
To, čemu říkám „nutné“ utrpení, probíhá každý den, zdánlivě bez otázek. Když jsem psal tento text v arizonské poušti, četl jsem, že jen jedno semeno kaktusu saguaro ze čtvrt milionu semen se dožije byť jen rané zralosti a jen málo z nich dosáhne plného růstu. Zdá se, že většina přírody naprosto akceptuje velké ztráty, hrubou neefektivitu, masové vymírání a krátkou délku života jako prostou daň za život. Paradoxně nás pocit tohoto smutku, a dokonce jeho plné absurdity, vtahuje do všeobecného tance, jednotného pole a nečekaně hluboké vděčnosti za to, co je dáno – bez nutnosti a tak zadarmo.
Všechny ostatní vnímající bytosti také dělají své maličkosti, zaujímají svá místa v koloběhu života a smrti, zrcadlí věčné sebevyprázdnění a věčné naplnění Boha a nějak tomu všemu důvěřují. Pokud dokážeme rozpoznat, že do takového rytmu a ekosystému patříme, a záměrně se z něj radovat, můžeme začít nacházet své místo ve vesmíru. Začneme chápat, jako to dělala básnířka Elizabeth Barrett Browningová, že „Země je přeplněná nebesy a každý obyčejný keř hoří Bohem“
Ježíš i František věděli, že vše stvořené je poselstvím o Boží podstatě. Příroda nebyla prázdná od božství. Vnímání přírody jako světské nebo pouze funkční vytvořilo velkou část osamělosti a zdánlivé nesmyslnosti našeho současného pohledu na svět.
Možná, že jakmile dokážeme vidět Boha v rostlinách a zvířatech, naučíme se ho vidět i v našich bližních. A pak se možná naučíme milovat svět. A pak, až se všechno to milování uskuteční, až se všechno to vidění stane, až za mnou takoví lidé přijdou a řeknou mi, že milují Ježíše, uvěřím tomu!
Naše víra nám nabízí vhled do cesty vpřed, vizi, která nám může pomoci vycítit cestu k novému světu, který musíme vytvořit. Do jejích hlubin nesaháme pro něco duchovně nadřazeného, ne pro svatější způsob života než ostatní…. Zřeknutí se, prostota, sdílení společných věcí, sestupná mobilita, to už nejsou jen obdivuhodné vlastnosti duchovně moudrých a pokročilých, staly se nutností pro budoucí život.
Hovořili jsme o tom, jak nás naše tradice víry mohou spojit se skutečnou půdou, vodou a tvory Země. A jak by toto spojení mohlo být duchovním základem pro environmentální hnutí. Nejvíce si pamatuji zlatou nit mystického spojení s božskou přítomností, kterou jsme všichni vyjadřovali ve vztahu k přírodě. Dokonce i v naší různorodosti jsme všichni cítili, že máme více společného mezi sebou – s krajními chodci z jiných tradic – než s lidmi pevněji usazenými ve středu naší víry…..
Pamatujte, že celý proces nejčastěji začíná jedním dlouhým, vychutnávaným okamžikem úžasu, jedním plně upřímným okamžikem, kdy vidíme a říkáme: „Právě tohle!“. A jak sliboval Izajáš, budeme vědět, že každý okamžik křičí: „Jsem tady! Jsem tady!“
Tereziným oblíbeným obrazem přírody byla voda. Hojně mluví o tekoucích pramenech, tůních, studánkách a fontánách, řekách, vlnách a moři a nabádá nás, abychom zavlažovali svá srdce vodou Života. Když místo toho zahlcujeme svůj život malichernostmi a nekonečnou roztěkaností, vidí nás zabředlé v bažině, jak se snažíme dostat kalnou vodu z louže.
Důsledky naší nevědomosti, toho že neumíme vnímat krásu kolem nás jsou všude kolem nás, lze jej pozorovat jej ve způsobu, jakým vykořisťujeme a poškozujeme naše bližní, naše drahocenná zvířata, jak ničíme rostlinstvo, zemi, vodu a vzduch.“