Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Teprve v druhé polovině života pochopíme, že smrt není v rozporu se životem. Smrt je součástí většího tajemství – a my jsme součástí tohoto tajemství. Podle mé zkušenosti je to obvykle starší psychika, která je připravena vyslechnout takovou střízlivou pravdu.
Zapomínáme, že temnota je vždy přítomna vedle světla. Světlo nejlépe poznáváme v kontrastu s jeho opakem – temnotou. Čisté světlo oslepuje; stíny jsou nezbytné pro naše vidění.
Dokud někdo nezíská určitou úroveň vnitřní náboženské zkušenosti, nemá smysl po něm chtít, aby následoval Ježíšovy etické ideály nebo aby skutečně porozuměl křesťanským doktrínám nad rámec formulí. Jednoduše nemáme sílu následovat jakýkoli ideál evangelia – jako je láska k druhým, odpuštění nepřátelům, jednoduchý a nenásilný život nebo pokorné užívání moci – jinak než ve spojení s Bohem a skrze něj.
James Finley: Vstoupit do Kristovy mysli není předčasná, proklamovaná láska, která pouze zakrývá nepřiznaný hněv a zranění. Neznamená to vypsat všem bianko šek na bezmeznou lásku, která předstírá, že jsme něco, co nejsme. Je to spíše učení se den za dnem proměňovat se ve všem, co od nás láska žádá, když se učíme být skutečně bdělým člověkem podobným Kristu….. Celoživotní poznávání a podřizování se Kristově lásce ke všem [lidem] … jako Božím dětem rozšiřuje srdce do božských rozměrů.
Pokud Boží slovo nepřijmeme za své, pak Písmo nemá větší význam než četba dobrého románu nebo nedělních novin. Boží slovo je určeno k tomu, abychom ho přijali do svého života, konzumovali a trávili, aby podněcovalo růst. Měli bychom růst do svobody lásky, kterou je Bůh.
Začala jsem vše vidět novýma očima
Během této doby se změnil způsob, jakým jsem se modlila. Před mou ztrátou byly mé modlitby prosbami za věci, v něž jsem doufala, že je budu mít, nebo přímluvami za druhé. Nyní moje jediná modlitba zněla: „Ukaž mi. Ukaž mi“ nebo „Nauč mě vidět“. Vedení z mého nitra mě skrze tuto modlitbu začalo proměňovat. Pocítila jsem upřímnou touhu pomoci druhým uvědomit si to, co jsem si začala uvědomovat já – že v dobách, na které neexistují snadné odpovědi a kdy je vaše utrpení velké, vám něco z nitra dokáže pomoci a chce vám pomoci.
Na neurologické úrovni dobrodružství usnadňuje hluboké učení. Na duchovní úrovni nás rizikové situace obnažují a činí nás zranitelnými. Když ustoupí mé ego, je více prostoru pro Boha. Dosažení další úrovně úspěchu vyžaduje riskovat: vylézt na větší horu, projít náročnější stezku, jet na větší vlně….. Moderní život má tendenci nás proti těmto rizikům očkovat, ale Bůh divokých míst toto bezpečí obírá a přivádí nás zpět do kontaktu s tím, kým máme být.
Myslím, že ve světě dochází k hnutí. Děje se to napříč náboženstvími. Děje se to mezi sekulárními a věřícími lidmi. Bublá to v srdcích lidí, kteří trpí. Když se lidé, kteří jsou motivováni revoluční láskou na Ježíšově prorocké cestě, spojí, aby s vědomím bolesti naší planety a s vědomím agónie chudých pracovali pro mír a proti nespravedlnosti, rasismu a nenávisti, mohou proměnit rozbitý svět směrem k milovanému společenství k Boží slávě.
Je tu však ještě jedna stinná stránka, do níž nás vede Bůh a milost, a povaha samotné cesty. Mnozí svatí ji nazývali „temnou nocí“. Rozdíl je v tom, že stále cítíme, že jsme sem byli vedeni záměrně, nějakým způsobem. Víme, že se nacházíme v liminálním prostoru, mezi a mezi, na prahu – a musíme zde zůstat, dokud se nenaučíme něco podstatného. Stále to není žádná legrace – plná pochybností a „démonů“ všeho druhu – ale je to temná Boží noc. V takovém liminálním prostoru se odehrává veškerá proměna.
Přechody se mohou uskutečnit pouze tehdy, pokud jsme ochotni opustit to, co jsme znali, světy, které jsme si vytvořili, a naše předpoklady o tom, „jak se věci mají“. Opuštění je předstupněm znovuzrození. Odhodíme zavazadla společenských očekávání a jako jitrnice se otevřeme možnostem každého nového dne, každého nového okamžiku, i když jsou tyto možnosti stinné a dezorientující.