Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Boží život žije sám v sobě ve mně. Uvědomuji si, že život žije sám v sobě ve mně.
Boží láska žije sama sebe ve mně. Uvědomuji si, že ve mně žije láska.
Nemůžeme nežít v Boží přítomnosti. To není měkká nebo sentimentální spiritualita; paradoxně vyžaduje důvěru, kterou je třeba mnohokrát zvolit, a odevzdanost, která se vždy těžce získává.
Ježíš i František věděli, že vše stvořené je poselstvím o Boží podstatě. Příroda nebyla prázdná od božství. Vnímání přírody jako světské nebo pouze funkční vytvořilo velkou část osamělosti a zdánlivé nesmyslnosti našeho současného pohledu na svět.
Když začnete chápat svůj život ve světle těchto okamžiků, uvědomíte si ten pocit, že kloužete po povrchu hlubin vlastního života. Je to o to nešťastnější, že nevysvětlitelná Boží jednota s námi se skrývá v hlubinách, nad kterými kloužeme. Pak je tu dar svaté nespokojenosti. Říkáme si: „Nelíbí se mi, že takhle žiju“. Nelíbí se mi žít ve vyhnanství z tohoto vnitřního bohatství, které mě čas od času navštíví a oživí mě zevnitř….. Chci setrvávat v hlubinách, které tak letmo zahlédnu.
Při výdechu se cvičte v přijímání toho, že život je takový, jaký je v tomto okamžiku. Dovolte mu být zde, právě takový, jaký je. Vdechujte pocit dostatku, spokojenosti, že vlastně všechno je v pořádku právě tady a teď, že nic víc nepotřebujeme. Vydechujte přijetí toho, jak se věci mají.
Když se díváme kontemplativně, víme, že žijeme v plně svátostném vesmíru, kde je vše epifanií. (překl.:božské zjevení) Zatímco filozofové tíhnou k univerzáliím a básníci milují jednotlivosti, mystika a kontemplativní praxe nás učí, jak obsáhnout obojí
eště úžasnější bylo, že toto milostivé vědomí Boha a mě, jak se navzájem vdechujeme a vydechujeme, pokračovalo po další tři dny. Ne že bych chodil v nějakém transu. Vlastně spíše naopak, protože jsem se cítil velmi přítomný každé věci, kterou jsem během dne dělal, ale přítomný ve všudypřítomném základním vědomí, že jsem v přítomnosti Boha, který mě podporuje dech po dechu, zná mě skrz naskrz s pronikavým smyslem pro milosrdenství bez konce.
Kristus je světlo, které lidem umožňuje vidět věci v jejich plnosti. Přesným a zamýšleným účinkem takového světla je vidět Krista všude jinde. To je vlastně moje jediná definice pravého křesťana. Zralý křesťan vidí Krista ve všem a ve všech ostatních. To je definice, která nás nikdy nezklame, vždy od nás bude vyžadovat víc a nedá nám žádný důvod s kýmkoli bojovat, vylučovat ho nebo odmítat.
Jak stárneme, stává se „vážnost“ simulakrem moudrosti, a dokonce i cti. Ochuzeni o čest, která nám byla v dětství odepřena, se stáváme velmi ochotnými účastníky jakéhosi duchovního zrání, které ctí hluboké a vážné, a to i na úkor prostého a krásného. Ve skutečnosti cesta k úžasu není sofistikovanost, intelekt nebo artikulace; je to zpětně natažená hodina…..
Pamatuj: chceš-li na cestě pokročit a vystoupit na místa, po nichž toužíš, není důležité mnoho myslet, ale mnoho milovat, a tak dělat vše, co v tobě nejlépe probouzí lásku
ez ohledu na to, kde se nacházíme, můžeme vstoupit do prostoru, který kdysi obýval Ježíš, a najít tam skutečnou přítomnost, která k nám promlouvá. Boží hledání nás může proměnit, ne tím, že nás pozvedne ze sebe samých, ale tím, že nás uzemní v radosti a zápase lidského bytí.