Patnáctý týden: Vzkříšený Kristus
Apoštol Pavel učí, že vzkříšení potvrzuje to, co předjímá vtělení – Kristus je pro každou věc jiné jméno. Otec Richard píše:
Pán i Kristus – přítomnost po vzkříšení
Otec: Základním poselstvím Božího vtělení v Ježíši je, že Boží přítomnost je zde, v nás a v celém stvoření, a ne jen „tam“ v nějaké vzdálené říši. První křesťané začali tuto zdánlivě novou a dostupnou Přítomnost nazývat „Pánem i Kristem“ (Sk 2,36).
Ukázal se vždy v jiné podobě
Přečtěte si 1 Kor 15,3-8, kde Pavel popisuje, jak se Kristus po Ježíšově smrti několikrát zjevil svým apoštolům a následovníkům. Totéž činí čtyři evangelia, která popisují, jak Zmrtvýchvstalý Kristus překračoval dveře, zdi, prostory, vodu, vzduch a čas, jedl jídlo a někdy se dokonce bilokoval (překl: byl na dvou místech zároveň), ale vždy komunikoval s hmotou. Ačkoli všechna tato vyprávění připisují Kristu jakousi fyzickou přítomnost, zdá se, že se vždy jedná o jiný druh vtělení. Nebo, jak říká Marek hned na konci svého evangelia, „ukázal se, ale v jiné podobě“ (16,12). Jedná se o nový druh přítomnosti, nový druh ztělesnění a nový druh zbožnosti.
Vidět a pak rozpoznat
Myslím, že právě proto se zdá, že lidé, kteří byli svědky těchto zjevení Krista, ho nakonec poznali, ale většinou ne hned. Vidět a rozpoznat není totéž. A neděje se to tak i v našem vlastním životě? Nejprve vidíme plamen svíčky, o chvíli později pro nás „vzplane“, když mu dovolíme, aby v sobě nesl osobní význam nebo poselství. Vidíme bezdomovce, a ve chvíli, kdy dovolíme svému srdci, aby se vůči němu otevřelo, stane se člověkem, milým nebo dokonce Kristem.
Boží přítomnost v obyčejných věcech
Každý příběh o vzkříšení jako by silně potvrzoval nejednoznačnou – a přece jistou – přítomnost ve zcela obyčejných prostředích, jako je chůze po cestě do Emauz s cizincem, opékání ryb na pláži nebo ten, kdo se Magdaléně zjevil jako zahradník. [1] Tyto momenty z Písma nastolují scénu očekávání a touhy, že Boží přítomnost můžeme vidět v obyčejných a materiálních věcech a nemusíme čekat na nadpřirozená zjevení. My katolíci to nazýváme svátostnou teologií, kde viditelné a hmatatelné je hlavní branou k neviditelnému. Proto každá z formálních svátostí církve trvá na hmotném prvku, jako je voda, olej, chléb, víno, vkládání rukou nebo absolutní tělesnost samotného manželství.
Vidět Krista ve všem a ve všech
Kristus je světlo, které lidem umožňuje vidět věci v jejich plnosti. Přesným a zamýšleným účinkem takového světla je vidět Krista všude jinde. To je vlastně moje jediná definice pravého křesťana. Zralý křesťan vidí Krista ve všem a ve všech ostatních. To je definice, která nás nikdy nezklame, vždy od nás bude vyžadovat víc a nedá nám žádný důvod s kýmkoli bojovat, vylučovat ho nebo odmítat.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] See resurrection accounts in Luke 24:13–35, John 21:1–14, and John 20:14–18.
Adapted from Richard Rohr, The Universal Christ: How a Forgotten Reality Can Change Everything We See, Hope for, and Believe (New York: Convergent, 2021), 29–30, 33.
Image credit: A path from one week to the next—Jenna Keiper, Photo of a beloved artpiece belonging to Richard Rohr (Artist Unknown.) McEl Chevrier, Untitled. CAC Staff, Untitled. Used with permission. Click here to enlarge image.
On retreat, the CAC staff used watercolors to connect to our collective grief. This is one of the watercolor paintings that came from that exercise.