Mechthildino volání k soucitu

Radikální soucit, který si představuje jako jádro praktického jednání, nemůže vzniknout z pocitu povinnosti nebo z donucení pravidly či emoce. Je to smysl srdce, který činí nesnesitelným být lhostejný k potřebám druhého nebo považovat někoho za “nižšího” než sebe.

Nesmrtelný diamant

Až vám příště přijde na mysl nějaká zášť, negativita nebo podráždění a budete ji chtít přehrát nebo se k ní připoutat, přesuňte tuto myšlenku nebo osobu doslova do prostoru svého srdce, protože takové komentáře jsou téměř celé uloženy ve vaší hlavě. Tam je obklopte tichem (což je v srdci mnohem snazší). Tam ji obklopte krví, která vám často bude připadat teplá jako uhlíky. Na tomto místě je téměř nemožné komentovat, soudit, vytvářet dějové linie nebo zůstat nepřátelský.

Od strachu ke spojení

Pokud naše modlitba jde do hloubky a takříkajíc “vtrhne” do našeho nevědomí, celý náš pohled na svět se změní ze strachu na spojení. Už nežijeme uvnitř svého křehkého a zapouzdřeného já a necítíme potřebu ho chránit. V meditaci se posouváme od vědomí ega k vědomí duše, od pohonu strachu k pohonu lásky. To je vše v několika slovech! 

Potřebujeme Boha, aby nás podržel a vedl

Zde v prachu a špíně   

Mám za to, že když říkáte pravdu, jste blízko Bohu. Když Bohu řeknete: “Jsem vyčerpaný a deprimovaný až za hrob, vůbec se mi teď nelíbíš a od většiny lidí, kteří v Tebe věří, se odvracím,” může to být to nejupřímnější, co jste kdy řekli. Kdybyste mi řekli, že jste Bohu řekli: “Je to všechno beznadějné a nemám ani ponětí, jestli existuješ, ale potřeboval bych pomocnou ruku,” skoro by mi to vehnalo slzy do očí, slzy hrdosti na vás, na odvahu, kterou je třeba mít, abyste byli skuteční – opravdu skuteční. Chtěla bych si vedle tebe sednout ke stolu.  

Chuť do života, láska ke stvoření

Tereziným oblíbeným obrazem přírody byla voda. Hojně mluví o tekoucích pramenech, tůních, studánkách a fontánách, řekách, vlnách a moři a nabádá nás, abychom zavlažovali svá srdce vodou Života. Když místo toho zahlcujeme svůj život malichernostmi a nekonečnou roztěkaností, vidí nás zabředlé v bažině, jak se snažíme dostat kalnou vodu z louže.

Upřímná a pokorná modlitba      

Zde je můj život. Zde je má čest. Zde je má vůle. Všechny ti je dávám. Jsem tvoje. Použij mě, jak chceš….

Duše je jeho duší. Má ji ve své moci. On ji osvětluje. Zdá se, že ji chrání před tím, aby ho urazila. Pomáhá jí, aby se probudila ve službě jemu…..

Dokud přijímá Boží milosti s pokorou a vděčností a má stále na paměti, že je dává Milovaný a že ona sama téměř nic nedělá, zachovává si vyrovnanost.

Poutníci nejsou turisté

Až se za tři týdny nebo méně vrátíme domů, pokud se neuskutečnila žádná vnitřní cesta, tak jsme opravdu neuskutečnili pouť. Rozumíte? Byli jsme jen turisté. Cestovali jsme a říkali: “Viděl jsem tohle a tamto a koupil jsem si tohle” a tak dále. Ale to dělá turista, ne poutník. A Bůh nás povolal na pouť.

 Ježíšova cesta      

držuj nás a orientuj nás v realitě, ve které nyní žijeme.

Pomáhej nám udržovat tempo. Udržuj nás bdělé

na to, co by se dalo udělat právě teď.

“Budu tě posilovat a pomáhat ti;

podpořím tě svou spravedlivou pravicí.”

      -Izajáš 41:10

Ježíš jako prorok

Každý, kdo chce brát Ježíše vážně, musí být připraven stát se prorokem a mystikem. V dějinách Izraele před Ježíšem byli proroci vzácnými jedinci. Ježíšovým cílem bylo otevřít ducha proroctví všem…. Pak se i my všichni můžeme stát dostatečně odvážnými, abychom mohli promlouvat jako proroci.