Ukřižovaného Ježíše bychom už nikdy neměli definovat jako Boží svrchovanost nebo nadřazenost podobnou králům tohoto světa. Ti dominují, utlačují, podřizují, vykořisťují, a nechtějí být poslední jako obětní Beránek

Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Ukřižovaného Ježíše bychom už nikdy neměli definovat jako Boží svrchovanost nebo nadřazenost podobnou králům tohoto světa. Ti dominují, utlačují, podřizují, vykořisťují, a nechtějí být poslední jako obětní Beránek
V současném velkém utrpení světa je potřeba si položit otázku: jak naši bolest přijmeme? Budeme za ní vinit ostatní? Pokusíme se jí porazit? Jenže bez bolesti současný ani minulý svět nikdy nebyl (jen jsme se jí naivně vyhýbaly). Bolest se v tom pozitivním smyslu stává nakonec skvělým učitelem, i když s tím v současnosti nesouhlasíme a rozhodně to nechceme připustit. Pokud však bolest pokorně přijmeme, předáme i ostatním významné poselství.
Všichni se díváme na svět svojí vlastní optikou, optikou svého temperamentu, zážitky z ranného dětství, mozkovou činností, společenským statutem, očekáváními, vzděláním, osobními potřebami, kulturně zakotvenými představami a předsudky. Zkušenost může být zavádějící, protože si myslíme, že tak to vidí i ostatní. (1kor 13,9)
První úkol v životě je vybudovat si pevnou nádobu (identitu, domov, vztahy, přátelství, společenství, bezpečí), tedy jak úspěšně přežívat. Do druhého úkolu vstoupíme tehdy, když si začneme uvědomovat, rozlišovat něco vyššího, úkol v úkolu. Pak se rozhodneme nebýt jen nádobou, ale něčím jí naplnit a odevzdat sebe Bohu.
Je mi smutno, že musím konstatovat, jak se po staletí naše křesťanská idea postupně zužovala až na dnešní stav, který můžeme nazvat soukromé spasení. Církev se stala čerpací stanicí, kde v neděli naplníme nádrž své víry. Máme komprimovanou představu o spasení.
Jsme stvořeni, abychom překročili nám známé skutečnosti a vyšli k nekonečným obzorům, ale naše malé ego se nám obvykle postaví do cesty.
Každá iniciace nás vede k tomu, že jsme součástí mnohem většího celku. Život není o nás, ale o životě. Nepatříme sobě. Patříme k univerzálnímu a dokonce věčnému vzorci. Život existuje a žije v nás.
Vždy se můžeme odrazit se ode dna, kam jsme dopadli. Kdo se nevyhýbá pádu, ale má odvahu pádem projít, přestane se pádů bát. V mnoha kulturách se pádům říká zasvěcení. Dáme-li souhlas Bohu s jeho nabízenou cestou, která je tak trochu vždy nejprve pádem, získáme na oplátku Boží doprovod. (platí to i v jiných kulturách)
Meditace Richarda Rohra OFM Během voleb jsem seděl vedle [brazilského] kardinála Claudia Hummese: opravdu dobrého přítele! . . . Když hlasy dosáhly dvou třetin. . . Řekl: „Nezapomeň na chudé.“.…
Když mám dobrý den, tak se mi to daří lépe a mohu začít s kontemplací hned. Ale obvykle to tak není a proto chápu tradici, že pro modlitbu církve určila jasné intervaly – ráno, poledne večer a před spaním.