Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Terezie: Dokud neobjevíme „malou cestu“, téměř všichni se snažíme získat morální převahu tím, že dodržujeme zákony a myslíme si, že jsme tak duchovně pokročili. Přesto Terezie napsala: „Stačí poznat svou nicotnost a odevzdat se jako dítě do Boží náruče.“
Stejně jako nenásilný Ježíš, i my se musíme v tichém rozjímání posadit a otevřít svá srdce a mysl Duchu svatému pokoje a nechat Boha pokoje, aby nás nazval Božími milovanými. Chceme-li být odzbrojeni, uzdraveni a osvobozeni, abychom mohli praktikovat láskyplné nenásilí, musíme dát Bohu svolení, aby nás miloval, pojmenoval nás a nárokoval si nás.
Učitel nenásilí Ken Butigan: Největším dílem nenásilí je vytvářet situace, které osvobozují posvátnost nás samých i našeho protivníka
Richard Rohr nabízí svůj vlastní základní přehled stadií duchovního vývoje, který zároveň zohledňuje naše vývojově odpovídající psychologické potřeby:
Ježíšova náboženská genialita spočívá v tom, že naprosto odmítá všechny dluhové kodexy, kodexy čistoty a hledání hříšníků. Odmítá rozdělování světa na čistý a nečistý, k velké nelibosti téměř všech – tehdy i dnes.
Něco v Bohu a něco v nás si odpovídá. Pocházíme z Boha, máme v něm své bytí a vracíme se k němu. V tradici srdce je touto korespondencí láska. Láska, ne pouze jako sentiment nebo cit, ale láska jako vnitřní dynamismus Boha v trojjediném Božím já. Láska jako generativní síla, která překonává smrt. Láska jako sebedarování. Láska jako přijetí „druhého“ jako druhého já. Láska jako gravitační síla, která spojuje všechny odlišné věci. Láska jako oheň, který čistě spaluje, a jako balzám, který léčí. Láska jako zrak, který vidí celistvost částí i celku. Láska jako zdroj i cíl a cesta mezi nimi.
Naší starostí už není ani tak mít to, co máme rádi, ale milovat to, co máme – právě teď. To je monumentální změna oproti první polovině života, a to natolik, že je to téměř lakmusový papírek toho, zda se vůbec nacházíme v druhé polovině života.
Bez určité formy kontemplativního odevzdání vidím jen malou naději na průlom, na novou půdu, na překročení ideologií, malé mysli a sevřeného ega. Jednání bez kontemplace je práce křečků a pískomilů. Přežijeme s ní den, dává nám dočasný pocit pohybu, ale svět se nestaneme novým, když se budeme točit na kolečkách, která nikam nevedou.
Upřímně si myslím, že František našel třetí cestu, která je tvůrčí a odvážnou rolí proroka a mystika. V podstatě zopakoval to, co říkají všichni proroci: že poselství a prostředek pro poselství musí být totéž. A František kladl důraz na samotné médium, místo aby pokračoval v objasňování nebo zadržování pouhého slovního poselství; to bývá „kněžská“ práce, kterou František pro sebe nikdy nechtěl.
Nepropustit své falešné já ve správný čas a správným způsobem znamená právě to, že jsme uvízli, uvězněni a závislí na svém já. (Tradiční výraz pro to byl hřích, výsledek pocitu oddělenosti od Celku.) Objevení našeho Pravého Já není jen otázkou chronologického věku. Některé duchovně předčasně vyspělé děti prohlédnou falešné Já poměrně brzy. Někteří starci a stařeny si ho stále oblékají.