František a Klára nám ukázali, že je možné změnit systém ne negativními útoky (které mají tendenci nafukovat ego), ale jednoduše tím, že se tiše přesuneme stranou a uděláme to lépe!
Františkánská alternativní ortodoxie
Jak František, tak Klára považovali ortopraxi („správnou praxi“) za nezbytnou paralelu, a možná dokonce za precedens, k verbální ortodoxii („správnému učení“) a ne za volitelný doplněk nebo možný důsledek. „Proč neděláš to, co říkáš, že věříš?“ ptá se prorok vždy.
Ne největší, ale nejmenší
zkušenost komunity: Když křesťané žijí v autentickém míru, přestanou se navzájem napadat, soutěžit nebo si nadřazovat, nabízíme pikantní alternativu k dominantním modelům moci v naší globální vesnici, které jsou obvykle formovány nátlakem, strachem, vyloučením a násilím.
Uvolnění našich vášní
Pokud se nechceme zbavit svého hněvu a stále ospravedlňujeme, proč si ho zasloužíme, pravděpodobně jednáme z pozice svého uraženého ega. Když se ho dokážeme zbavit – poté, co jsme ho řádně uznali – pravděpodobně budeme schopni získat jeho moudrost – bez jeho nadměrného náboje – a efektivně ji využít.
Hodnota není cesta
V písni Leonarda Cohena „Anthem“ je verš, který mi slouží jako připomínka, když se snažím všechno kontrolovat a udělat to dokonalé. Zní: „Všechno má trhlinu. Tak se dovnitř dostává světlo.“… Tato věta mi pomáhá připomenout si krásu trhlin (a neuklizených domů, nedokonalého rukopisu a příliš těsných džínů). Připomíná mi, že naše nedokonalosti nejsou vady; jsou připomínkou toho, že jsme v tom všichni společně. Nedokonalí, ale společně.
Kacířství dokonalosti
Existuje běžné mylné přesvědčení, které hluboce zkresluje výklad Písma a mnoho duchovních směrů. Nazývám ji „duchovním kapitalismem“, který se soustředí kolem běžné filozofie „mohu to udělat, musím to udělat a udělám to“. To je způsob uvažování rané fáze egoistického vědomí. Klade veškerý důraz a úplnou důvěru na „mě“, moje úsilí a moje duchovní úspěchy. Má malou aktivní důvěru v Boží milost a milosrdenství.
Příběh proměny
Mužská iniciace. V iniciačních obřadech učíme lidi, že musí nejprve sestoupit, než mohou vystoupit. V moderní psychologické terminologii tomu říkáme smrt ega nebo odděleného já. To, co musí zemřít, je náš pocit oddělenosti, protože s odděleností jde ruku v ruce pocit nadřazenosti. Jakmile se definujeme podle naší národnosti, kultury, náboženství nebo identity, máme pocit, že musíme každou z těchto věcí bránit. Jaká to ztráta energie! Klesáme k nadávání a obviňování; nejenže jsme „číslo jedna“, ale všichni ostatní jsou občané druhé třídy.
Radost: Ztělesněná přítomnost
Nalezení radosti může také vyžadovat, abyste se zbavili falešné představy, že váš život se točí kolem vás.
Kontemplativní dotazování
Pokud interpretace při čtení Písma vede naše pravé já k prožívání některého nebo několika plodů Ducha, jak jsou uvedeny v Galatským 5:22–23 – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání – myslím, že můžeme věřit, že tato interpretace pochází od Ducha, z hlubšího proudu moudrosti.
• Pokud z našeho výkladu vyplynou nějaké negativní nebo trestající emoce – jako pocity nadřazenosti, sebeuspokojení, arogantní dualistická jistota, touha po pomstě, potřeba vítězství nebo jakýkoli duch odmítání či vyloučení – nejde o působení Ducha, ale o naše vlastní ego, které stále řídí loď
Hledání ve stínu
Práce s vlastním stínem:
Žádá nás, abychom přestali obviňovat druhé.
Žádá nás, abychom převzali odpovědnost.
Žádá nás, abychom se pohybovali pomalu.
Žádá nás, abychom prohloubili vědomí.
Žádá nás, abychom se drželi paradoxů.
Žádá nás, abychom otevřeli svá srdce.
Žádá nás, abychom obětovali své ideály dokonalosti.
Žádá nás, abychom žili tajemství.