Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Na cestě lásky mě drží poznání: “Richarde, ty vůbec neumíš milovat.” To je to, co mě drží na cestě lásky. Neustálé selhávání v milování je paradoxně a ironicky tím, co nás udržuje v tom, abychom se učili milovat. Když si myslíme, že už to umíme, není se co učit. -Richard Rohr
Pokud výklad vede naše Pravé Já k prožívání některého nebo několika plodů Ducha, jak jsou vyjmenovány v listu Galaťanům 5,22-23 – lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, důvěřivosti, mírnosti a sebeovládání -, myslím, že můžeme věřit, že tento výklad pochází z Ducha, z hlubšího proudu moudrosti. Pokud z výkladu vyplývají nějaké negativní nebo trestající emoce – jako je morousovská radost, pocit nadřazenosti, sebeuspokojení, arogantní dualistická jistota, touha po pomstě, potřeba vítězství nebo jakýkoli duch odmítání či vylučování -, nejedná se o Ježíšovu hermeneutiku, ale o naše vlastní ego, které stále řídí loď.
Bill Plotkin, který v posledních desetiletích úžasně ovlivnil mnoho lidí, mluví o první polovině života jako o našem tanci přežití a o druhé polovině života jako o našem posvátném tanci. [1] Většina lidí se nikdy nedostane za hranice svého tance přežití. Jsou to jen otázky identity, otázky hranic, otázky nadřazenosti a otázky bezpečí. Nazvali bychom je otázkami ega, ale nejsou to otázky duše.
Duše se pohybuje nad otázkami bezpečí a důležitosti, protože zjistila, že je naprosto důležitá.
Ježíš se příliš nezajímá o morální čistotu, protože ví, že jakékoli zabývání se potlačováním stínu nás nevede k osobní proměně, empatii, soucitu nebo trpělivosti, ale vždy k popírání nebo přetvářce, potlačování nebo pokrytectví. Není to dost zřejmé? Nezralé náboženství vytváří vysokou míru kognitivně rigidních lidí nebo velmi nenávistných a útočných lidí – a často obojí. Je to téměř veřejný obraz dnešního křesťanství, avšak Božím cílem je přesný opak.
Možná si teď říkáte: “Jak mám jít po vodě? Vždyť já ani neumím plavat.” A co když ne? Nuže, nabízíme své dary Bohu a bližním, tak chodíme po vodě. Vaším darem může být modlitba, umění, obchod nebo vyučování, ale prorocké povolání zdokonalí vaše dary tak, že samotný váš život bude prorockým svědectvím světu.
Pouze ti, kdo jsou Duchem vedeni ke stále hlubšímu vidění, naslouchání a odevzdání – duchovní hledači a sebezpytci – se dostanou do rukou živého Boha. Vždy to bude “úzká brána a těžká cesta”, kterou “projde jen málokdo” (Mt 7,14).
Na jedné z našich konferencí jsme poslali některé účastníky k řece Rio Grande. Řekli jsme: “Chceme, abyste našli jeden konkrétní objekt, ne celou krajinu, ale jeden list, jednu větvičku, jednu ještěrku, a poskytli mu úctu. Promluvte si s ním.” A pak, ještě odvážněji, jsme je požádali, aby v tomto stavu úcty nechali promluvit ji. Pro vzdělané lidi to bylo jistě obtížné. Nejspíš se báli, že je někdo uvidí nebo uslyší.
“Ve všem je trhlina. Tak se dovnitř dostává světlo.” ……připomíná mi, že naše nedokonalosti nejsou nedostatky; jsou připomínkou toho, že jsme v tom všichni společně. Nedokonale, ale společně.
Nedovedu si představit opravdového praotce nebo pramatku, kteří by v nějaké formě nebyli kontemplativními. A kontemplativci jsou jedinci, kteří žijí ve svém nitru a vracejí se do středu, a přesto vědí, že nejsou středem. Jsou jen částí, ale laskavou a vděčnou částí.
Pravá modlitba nebo kontemplace je naopak skokem do pospolitosti a společenství. Víme, že to, co prožíváme, může udržet jen celek a my už nejsme sami. Jsme pouze součástí, a to velmi vděčnou a zcela spokojenou součástí. To je “pokoj, který svět nemůže dát”