Ježíšova náboženská genialita spočívá v tom, že naprosto odmítá všechny dluhové kodexy, kodexy čistoty a hledání hříšníků. Odmítá rozdělování světa na čistý a nečistý, k velké nelibosti téměř všech – tehdy i dnes.
Posvátné ohnivé srdce
Něco v Bohu a něco v nás si odpovídá. Pocházíme z Boha, máme v něm své bytí a vracíme se k němu. V tradici srdce je touto korespondencí láska. Láska, ne pouze jako sentiment nebo cit, ale láska jako vnitřní dynamismus Boha v trojjediném Božím já. Láska jako generativní síla, která překonává smrt. Láska jako sebedarování. Láska jako přijetí „druhého“ jako druhého já. Láska jako gravitační síla, která spojuje všechny odlišné věci. Láska jako oheň, který čistě spaluje, a jako balzám, který léčí. Láska jako zrak, který vidí celistvost částí i celku. Láska jako zdroj i cíl a cesta mezi nimi.
Větší svoboda a flexibilita
Naší starostí už není ani tak mít to, co máme rádi, ale milovat to, co máme – právě teď. To je monumentální změna oproti první polovině života, a to natolik, že je to téměř lakmusový papírek toho, zda se vůbec nacházíme v druhé polovině života.
Napravit zlomeniny
Bez určité formy kontemplativního odevzdání vidím jen malou naději na průlom, na novou půdu, na překročení ideologií, malé mysli a sevřeného ega. Jednání bez kontemplace je práce křečků a pískomilů. Přežijeme s ní den, dává nám dočasný pocit pohybu, ale svět se nestaneme novým, když se budeme točit na kolečkách, která nikam nevedou.
Alternativní ortodoxie
Upřímně si myslím, že František našel třetí cestu, která je tvůrčí a odvážnou rolí proroka a mystika. V podstatě zopakoval to, co říkají všichni proroci: že poselství a prostředek pro poselství musí být totéž. A František kladl důraz na samotné médium, místo aby pokračoval v objasňování nebo zadržování pouhého slovního poselství; to bývá „kněžská“ práce, kterou František pro sebe nikdy nechtěl.
Opuštění falešného já
Nepropustit své falešné já ve správný čas a správným způsobem znamená právě to, že jsme uvízli, uvězněni a závislí na svém já. (Tradiční výraz pro to byl hřích, výsledek pocitu oddělenosti od Celku.) Objevení našeho Pravého Já není jen otázkou chronologického věku. Některé duchovně předčasně vyspělé děti prohlédnou falešné Já poměrně brzy. Někteří starci a stařeny si ho stále oblékají.
Od strachu ke spojení
Pokud naše modlitba jde do hloubky a takříkajíc „vtrhne“ do našeho nevědomí, celý náš pohled na svět se změní ze strachu na spojení. Už nežijeme uvnitř svého křehkého a zapouzdřeného já a necítíme potřebu ho chránit. V meditaci se posouváme od vědomí ega k vědomí duše, od pohonu strachu k pohonu lásky. To je vše v několika slovech!
Potřebujeme Boha, aby nás podržel a vedl
Vytváříme vyloučení nebo sounáležitost
Zajímalo by mě, jestli se Bůh cítí od nás stejně odcizený jako my od [Boha]. Někdy mě až rozesměje, když si vzpomenu na příběhy, které popisují, jak se Kristus jen tak směle nechal pozvat k lidem domů na večeři. Obchází lidi a říká jim, aby všeho nechali a následovali ho. Rozmnožuje jídlo, ale nutí všechny, aby se posadili do skupinek a jedli ho. Uměl si vytvořit vlastní sounáležitost. A my?
Náš prapůvodní stud
Zdá se, že lidé často vycházejí z tohoto předpokladu: „Když se budu chovat správně, jednoho dne uvidím Boha jasně.“ To je ale jenom otázka času. Biblická tradice však říká pravý opak: Pokud jasně uvidíme Boha, budeme se chovat dobře a lidsky. Naše správné chování nevede kumulativně k našemu pravému bytí; naše pravé bytí vede k případnému správnému chování. Mnozí z nás si myslí, že správná morálka povede k mystickému sjednocení, ale ve skutečnosti mystické sjednocení vytváří správnou morálku – spolu se spoustou zbylé radosti.
Umění odpoutat se
Pro každého z nás pohodlných lidí zní odpoutání se jako prohra, ale ve skutečnosti jde o přístup k hlubšímu, širšímu smyslu sebe sama, které je již celé, již spokojené, již naplněné životem v hojnosti. To je ta část nás, která vždy milovala Boha a vždy mu říkala „ano“. Je to ta část nás, která je Láska, a jediné, co musíme udělat, je nechat se jí unášet a propadnout jí.