Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Upřímně si myslím, že František našel třetí cestu, která je tvůrčí a odvážnou rolí proroka a mystika. V podstatě zopakoval to, co říkají všichni proroci: že poselství a prostředek pro poselství musí být totéž. A František kladl důraz na samotné médium, místo aby pokračoval v objasňování nebo zadržování pouhého slovního poselství; to bývá “kněžská” práce, kterou František pro sebe nikdy nechtěl.
Nepropustit své falešné já ve správný čas a správným způsobem znamená právě to, že jsme uvízli, uvězněni a závislí na svém já. (Tradiční výraz pro to byl hřích, výsledek pocitu oddělenosti od Celku.) Objevení našeho Pravého Já není jen otázkou chronologického věku. Některé duchovně předčasně vyspělé děti prohlédnou falešné Já poměrně brzy. Někteří starci a stařeny si ho stále oblékají.
Pokud naše modlitba jde do hloubky a takříkajíc “vtrhne” do našeho nevědomí, celý náš pohled na svět se změní ze strachu na spojení. Už nežijeme uvnitř svého křehkého a zapouzdřeného já a necítíme potřebu ho chránit. V meditaci se posouváme od vědomí ega k vědomí duše, od pohonu strachu k pohonu lásky. To je vše v několika slovech!
Potřebujeme Boha, aby nás podržel a vedl
Zajímalo by mě, jestli se Bůh cítí od nás stejně odcizený jako my od [Boha]. Někdy mě až rozesměje, když si vzpomenu na příběhy, které popisují, jak se Kristus jen tak směle nechal pozvat k lidem domů na večeři. Obchází lidi a říká jim, aby všeho nechali a následovali ho. Rozmnožuje jídlo, ale nutí všechny, aby se posadili do skupinek a jedli ho. Uměl si vytvořit vlastní sounáležitost. A my?
Zdá se, že lidé často vycházejí z tohoto předpokladu: “Když se budu chovat správně, jednoho dne uvidím Boha jasně.” To je ale jenom otázka času. Biblická tradice však říká pravý opak: Pokud jasně uvidíme Boha, budeme se chovat dobře a lidsky. Naše správné chování nevede kumulativně k našemu pravému bytí; naše pravé bytí vede k případnému správnému chování. Mnozí z nás si myslí, že správná morálka povede k mystickému sjednocení, ale ve skutečnosti mystické sjednocení vytváří správnou morálku – spolu se spoustou zbylé radosti.
Pro každého z nás pohodlných lidí zní odpoutání se jako prohra, ale ve skutečnosti jde o přístup k hlubšímu, širšímu smyslu sebe sama, které je již celé, již spokojené, již naplněné životem v hojnosti. To je ta část nás, která vždy milovala Boha a vždy mu říkala “ano”. Je to ta část nás, která je Láska, a jediné, co musíme udělat, je nechat se jí unášet a propadnout jí.
Pokud zde skutečně byl s božským posláním, zdá se, že mu mohla být dána snazší kariérní cesta: velekněz, politický vůdce, Mesiáš, kterého od něj lidé očekávali, že bude…. Žádná z těchto příležitostí se však nenaplnila. Proč ne? Protože cesta, po které kráčel, je přesně ta, která by nejplněji uvolnila proměňující sílu jeho učení. Modeloval a zároveň posvětil ucho jehly [tým DM: nebo břicho velryby], kterým musí každý z nás osobně projít, aby zde podle jeho učení uskutečnil “jedinou nutnou věc”: zemřít sám sobě.
Na cestě lásky mě drží poznání: “Richarde, ty vůbec neumíš milovat.” To je to, co mě drží na cestě lásky. Neustálé selhávání v milování je paradoxně a ironicky tím, co nás udržuje v tom, abychom se učili milovat. Když si myslíme, že už to umíme, není se co učit. -Richard Rohr
Pokud výklad vede naše Pravé Já k prožívání některého nebo několika plodů Ducha, jak jsou vyjmenovány v listu Galaťanům 5,22-23 – lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, důvěřivosti, mírnosti a sebeovládání -, myslím, že můžeme věřit, že tento výklad pochází z Ducha, z hlubšího proudu moudrosti. Pokud z výkladu vyplývají nějaké negativní nebo trestající emoce – jako je morousovská radost, pocit nadřazenosti, sebeuspokojení, arogantní dualistická jistota, touha po pomstě, potřeba vítězství nebo jakýkoli duch odmítání či vylučování -, nejedná se o Ježíšovu hermeneutiku, ale o naše vlastní ego, které stále řídí loď.
Bill Plotkin, který v posledních desetiletích úžasně ovlivnil mnoho lidí, mluví o první polovině života jako o našem tanci přežití a o druhé polovině života jako o našem posvátném tanci. [1] Většina lidí se nikdy nedostane za hranice svého tance přežití. Jsou to jen otázky identity, otázky hranic, otázky nadřazenosti a otázky bezpečí. Nazvali bychom je otázkami ega, ale nejsou to otázky duše.
Duše se pohybuje nad otázkami bezpečí a důležitosti, protože zjistila, že je naprosto důležitá.