Devatenáctý týden: Návrat domů
Nechat se unášet Bohem znamená vrátit se domů ke svému pravému já.
-Ilia Delio, Oneing, podzim 2023
Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak duchovní cesta „návratu domů“ vyžaduje udržení napětí mezi minulostí a budoucností:
Domov naznačuje sjednocení
Archetypální představa “domova“ směřuje dvěma směry najednou. Ukazuje zpět k původnímu náznaku a chuti po sjednocení, které začíná v těle naší matky. Všichni jsme přišli z nějakého domova – někdy i špatného -, který vždy zasévá základní semínko možného a ideálního ráje. Ukazuje také dopředu a nabádá nás k uvědomění si, že tento náznak a chuť na sjednocení může být skutečně pravdivý. Vede nás jako vnitřní kompas nebo naváděcí zařízení.
Život je epizoda mezi dvěma tajemstvími
V Homérově Odyssey je to tentýž domov, ostrov Ithaka, který je začátkem i koncem cesty. Carl Jung nabídl tento stručný, osudový vhled: „Takzvaný život je krátkou epizodou mezi dvěma velkými tajemstvími, která jsou však jedno.“ [1]
Příslibu domova se neumíme vzdát
Konec je nějakým způsobem na začátku a začátek směřuje ke konci. Říká se nám, že i děti se smutným nebo zneužívaným dětstvím stále touží po “domově“ nebo “matce“ v nějaké idealizované podobě a stále se do něj touží nějak vrátit, možná jen proto, aby to tentokrát bylo správně. Co se tam děje? Věřím, že jedno velké tajemství je odhaleno na začátku a navždy nás láká vpřed k jeho plnému uskutečnění. Většina z nás se tohoto vštípeného příslibu nedokáže vzdát.
Touha po domově je od Boha
Někteří by toto naváděcí zařízení nazvali svou duší, jiní by ho nazvali přebývajícím Duchem svatým a někteří by ho možná nazvali prostě nostalgií nebo časem snů. Já vím jen to, že se nedá ignorovat. Volá nás zároveň dozadu i dopředu, k našemu základu i k naší budoucnosti. Cítíme ji také jako milost z našeho nitra a zároveň mimo nás. Duše žije v tak věčně hlubokém čase. Nemělo by smysl, aby v nás Bůh zasel touhu po tom, co nám už chce dát? Jsem si tím jistý.
Touha po domově vznikla z původního spojení s Bohem
Abychom to lépe pochopili, podívejme se na výmluvné slovo stesk po domově. To obvykle znamená něco smutného nebo nostalgického, prázdnotu, která hledá uspokojení buď zpět, nebo dopředu. Já ho však použiji ve zcela jiném významu. Chci navrhnout, že jsme posíláni i přitahováni stejnou silou, což je přesně to, co mají křesťané na mysli, když říkají, že kosmický Kristus je alfa i omega. Zdá se, že nás oba žene a volá vpřed jakýsi hluboký stesk po domově. Existuje vrozená a vytoužená nespokojenost, která nás posílá i táhne vpřed a která pochází z našeho původního a radikálního spojení s Bohem. To, co se jeví jako minulost a budoucnost, je ve skutečnosti tentýž domov, totéž volání a tentýž Bůh, pro něhož “tisíc let je jako jediný den“ (Ž 90,4) a jediný den jako tisíc let.
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Prameny:
[1] C. G. Jung, Selected Letters, 1909–1961, ed. Gerhard Adler (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1984), 77.
Adapted from Richard Rohr, Falling Upward: A Spirituality for the Two Halves of Life, rev. ed. (Hoboken, NJ: Jossey-Bass, 2024), 55–56.
Image credit and inspiration: Esther Avdokhina, Untitled (detail), Russia, 2020, photo, used with permission. Click here to enlarge image. Each of us has the capacity to create home within and for ourselves.