Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Na rozdíl od “velké cesty” heroického perfekcionismu v podstatě učí, že jako malá “se všemi [svými] nedokonalostmi” je přitahována Boží láskou. Bůh ji musí milovat a pomáhat jí, protože je “příliš malá na to, aby vystoupala po drsném schodišti dokonalosti”. [5] S naprostou důvěrou “uvěřila, že je nekonečně milována nekonečnou Láskou”.
Nauč mě, můj Otče, abych se s Ježíšovou odevzdaností a nadšením naučil novému svěžímu přízvuku, nevyzkoušené melodii, která by odpovídala potřebě nevyzkoušeného zítřka. Tak se mohu radovat z každého nového dne a těšit svého ducha z každého nového rozvinutí.
Nedovedu si představit opravdového praotce nebo pramatku, kteří by v nějaké formě nebyli kontemplativními. A kontemplativci jsou jedinci, kteří žijí ve svém nitru a vracejí se do středu, a přesto vědí, že nejsou středem. Jsou jen částí, ale laskavou a vděčnou částí.
Víme také, že náš nevyhnutelný odchod, při němž padáme do země a umíráme, není koncem našeho zralého a proměněného života. Je to spíše náš přechod do nekonečného a nesmrtelného naplnění. Svatý Jan od Kříže [1542-1591] mluví o nečekané radosti.
S vědomím pomíjivosti, dech po dechu vznikajícího, přetrvávajícího a upadajícího každého okamžiku, můžeme zůstat v paměti své touhy existovat v moudrosti, lásce a soucitu. Můžeme setrvat ve svém záměru dozrát k duchovní zralosti, kterou máme právo pěstovat od narození. Není ušlechtilejšího způsobu, jak strávit tato léta, než se stát starším a vydávat světu svědectví o míru, lásce, moudrosti a nebojácnosti.
Nyní je toto období, tento proces stárnutí, posledním časem, kdy je nám dáno být něčím víc než všemi těmi maličkostmi, které jsme si za ta léta dovolili. Nejprve se však musíme postavit čelem k tomu, co je to malost, a radovat se z času, který nám zbývá, abychom se stali sladkými, a ne kyselejšími než kdykoli předtím.
Pamatujme, že nikdo nám nemůže zabránit v druhé polovině našeho vlastního života, kromě nás samotných. Naší druhé cestě nemůže bránit nic jiného než náš vlastní nedostatek odvahy, trpělivosti a představivosti. Naše druhá cesta je jen na nás, zda po ní půjdeme, nebo se jí vyhneme.
Zrání mysli a srdce je v největší míře schopností neduálního vědomí a kontemplace. Mým vedením je tedy prostá připomínka, abychom si připomněli to, co se budeme nuceni naučit z nutnosti a pod tlakem tak jako tak – otevřený způsob dovolování a hluboký smysl, který někteří nazývají vírou. Žít v důvěřivé víře znamená dozrávat; je to téměř tak jednoduché.
Bez radikálního a pravidla porušujícího odpuštění – přijatého a daného – nebude možné nic obnovit. Bez odpuštění nebude žádná budoucnost. -Richard Rohr
Pokud “nechápeme” odpuštění, uniká nám celé tajemství. Stále žijeme ve světě meritokracie, myšlení quid-pro-quo(př.: něco za něco), výkonu a chování, které si zaslouží ocenění. Odpuštění je velkým rozmrazením veškeré logiky, rozumu a důstojnosti. Je to rozplynutí se v tajemství Boha jako nezasloužené lásky, nezasloužené milosti, pokory a bezmoci Božského milence.