Abychom přijali praxi stromů, můžeme si všimnout míst v nás, kam světlo málokdy zasáhne. Možná toužíme odvrátit pohled od svých stínů, ignorovat způsoby, kterými se cítíme nejméně spojeni se svatým.
Učení se ve světle měsíce
„Semeno klíčí a roste, ale nevíme jak“ (Marek 4:27).Zdá se, že je ochoten žít s nevědomostí, což jistě představuje kosmickou trpělivost a jistou svobodu Boha. Když konečně poznáme, že nemáme vše pod kontrolou, nemusíme si vše předem přesně plánovat. Můžeme pracovat šťastně a dokonce efektivně s „hořčičnými semínky“ (Marek 4:31).
Vnitřní světlo a milovaná temnota
Zatmění nám připomíná, abychom setrvali ve tmě, vychutnávali si ticho, přijímali stín – protože světlo přichází, vzkříšení je na cestě, transformace se odehrává, protože Bůh pracuje v tajnosti a v tichosti, aby nás stvořil znovu.
Oslnivá temnota nevědomí
Dejte si pauzu od myšlenek a znalostí… Spokoj se s láskyplnou pozorností vůči Svaté. To nevyžaduje žádné úsilí, žádné rozrušení, žádnou touhu ochutnat ji, cítit ji nebo ji pochopit. Trpělivě vytrvej v tomto stavu modlitby, který nemá jméno.
„Důvěřuj v Boha,“ napsal Jan, „který neopouští ty, kdo ho hledají s prostým a spravedlivým srdcem.“ Tím, že nyní nedělá nic, duše dosahuje velkých věcí. [6]
Otázky, které přicházejí za soumraku
Světlo, které získáváme v temnotě, je vědomí, že ať už bylo místo temnoty pro nás jakkoli bezútěšné, nezemřeli jsme tam. Nyní víme, že život začíná znovu na druhé straně temnoty. Jiný život. Nový život. Po smrti, ztrátě, odmítnutí, neúspěchu život pokračuje. Jinak, ale pokračuje.
Dvě stránky temnoty
Ztráta jistot a falešných představ o Bohu znamená objevit realitu
Období zdánlivě neplodné temnoty mohou ve skutečnosti poukázat na všechny způsoby, jakými se okrádáme o moudrost tím, že se upínáme ke světlu. Kdo roste tím, že se dívá pouze na světlou stránku věcí? Teprve když ztratíme své jistoty, budeme schopni dekonstruovat své falešné představy o Bohu a objevit absolutní realitu pod všemi našimi egovými fantaziemi a strachy.
Dar temnoty
Zapomínáme, že temnota je vždy přítomna vedle světla. Světlo nejlépe poznáváme v kontrastu s jeho opakem – temnotou. Čisté světlo oslepuje; stíny jsou nezbytné pro naše vidění.
Jonáš a Boží skandální milosrdenství
Jonáš. Neměli bychom i my, národ stovek milionů lidí, kteří „nerozlišují pravou stranu od levé“, naučit se milosrdenství a laskavosti, být pomalí k hněvu a plní lásky a upustit od ukládání tvrdých trestů v rámci našeho sebeospravedlňování?
Příběh proměny
Mužská iniciace. V iniciačních obřadech učíme lidi, že musí nejprve sestoupit, než mohou vystoupit. V moderní psychologické terminologii tomu říkáme smrt ega nebo odděleného já. To, co musí zemřít, je náš pocit oddělenosti, protože s odděleností jde ruku v ruce pocit nadřazenosti. Jakmile se definujeme podle naší národnosti, kultury, náboženství nebo identity, máme pocit, že musíme každou z těchto věcí bránit. Jaká to ztráta energie! Klesáme k nadávání a obviňování; nejenže jsme „číslo jedna“, ale všichni ostatní jsou občané druhé třídy.
Jonáš: náboženství, politika, proroctví
Mnozí z nás mohou mít pocit, že neděláme dost. Můžeme se cítit vyčerpaní a unavení z nesení těžké váhy této univerzální odpovědnosti. Nejsme v tom sami. Vidíme, že i prorok může mít podobné pocity a v reakci na to se snaží utéct před svou odpovědností. Jonáš je jako my. My jsme Jonáš.