Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
R.Rohr: Žádná církev, společenství ani jednotlivec nejsou dokonalí. My lidé se od Boží říše vždy odvracíme a pak podstupujeme nové obrácení, abychom se do ní vrátili. Abychom se obrátili ke Království, musíme se odvrátit od svého menšího já. Abychom mohli říci: „Přijď království tvé“, musíme hned v dalším nádechu říci: „Jdi království mé“.
v komunitě: Dokážu být transparentní a nebránit se, aniž bych se zhroutila, když se ke mně tato zpětná vazba dostane? Dokážu si všimnout, pojmenovat a s otevřenou zvědavostí prozkoumat, co cítím? Dokážu sobě i druhým nabídnout laskavou pozornost bez odsuzování a obviňování? Dar komunity je zrcadlo, které se odráží zpět ke mně, které mi nabízí možnost žít lepší část sebe sama.
Každý Ježíšův popis Boží vlády – lásky, vztahu, neodsuzování a odpuštění, kde poslední budou první a první poslední – ukazuje, že jakékoli vnucování se ze strany Boha je nemožné! Všude, kde jsme se snažili lidem vnutit křesťanství, byly dlouhodobé výsledky katastrofální. Evangelium vzkvétá v oblasti skutečné svobody.
Bůh zve lidi do životodárné sítě. Bůh chce, aby lidé byli nejprve připojeni, zapojeni, komunikovali s Bohem, aby jim Bůh mohl předat to, co potřebují – nejen informace, ale také software na odstraňování virů, spolu s láskou, nadějí, zmocněním, smyslem a moudrostí. Každý člověk, který je připojen k Bohu, musí být také integrálně připojen ke všem ostatním v síti.
Ve druhém století si křesťanský lid začal říkat „katolický“ lid. Příliš málo z nás se učilo, že katolík znamená v řečtině jednoduše univerzál. Křesťané si od počátku uvědomovali, že jejich poselství není určeno žádné etnické skupině nebo národu, ale ve skutečnosti se týká toho, jak se věci věčně dějí všude a vždy. Pokud dokážeme žít na této úrovni, pak jsme v Božím království. Když jsme do tohoto království nahlédli, stále posouváme jeho hranice, abychom Boha viděli všude.
„Přijď království tvé“ zcela jasně znamená, že Boží říše je něco, co vstupuje do tohoto světa, nebo, jak Ježíš často říká, „je blízko“. Neměli bychom ji promítat do jiného světa. Je to skutečnost, která do tohoto světa tu a tam pronikne, když jsou lidé jako Bůh.
Bůh nám dává dostatečně ochutnat Boží říši, abychom v ni uvěřili a chtěli ji víc než cokoli jiného. Ježíš ve svých podobenstvích nikdy neříká, že Království je zcela teď nebo zcela později. Vždy je to teď-a-ještě-ne.
Jak si můžeme opravdu myslet, že by Marie – pokud by myslela tak, jak byla vycvičena myslet každá dobrá židovská dívka své doby – mohla být plně připravena slyšet, mluvit nebo žít Boží poselství? Musela se nechat vést Bohem mimo svou škatulku očekávání, svou zónu pohodlí, své poslušně náboženské následování vůdce (což je rys všech náboženství na jejich nižších úrovních). Byla velmi mladá a do značné míry nevzdělaná. Možná, že samotná teologie není tou nezbytnou cestou, ale místo toho stačí integrita a odvaha. Nic z toho, co kdo řekl v synagoze, by Marii ani Josefa na tuto situaci nepřipravilo. Oba se museli spolehnout na své anděly! Který správný biskup by se v takové situaci svěřil? Já sám bych to neudělal. O Josefovi víme jen to, že to byl „spravedlivý muž“ (Mt 1,19), pravděpodobně také mladý a nevzdělaný. Tato okolnost je naprostou konfrontací s našimi kritérii a způsobem hodnocení pravosti.
Uvažovat o věcech ve světle věčnosti je velkým objasněním. Možná nás to napadne na smrtelné posteli, když si říkáme: „Bude to mít nějaký význam? Má to vůbec nějaký význam? Bude tahle maličkost, kvůli které se teď rozčilujeme a pohoršujeme, ve světle věčnosti vůbec něco znamenat?“ To je otázka. Prorok nebo prorokyně mluví pravdivě a v nejširších souvislostech
Musíme si položit otázku: „Je vesmír přátelské místo, nebo ne?“. Duchovní zkušenost spočívá v důvěře, že když se přestaneme držet, bude nás držet Vrozené dobro. Mnozí z nás to nazývají Bohem, ale není to nutné. Důležitá je důvěra. Když se do takové Prvotní lásky propadneme, uvědomíme si, že vše je v základu v pořádku.
Některé nové studie naznačují, že křesťané ani tak neopouštějí křesťanství, jako spíše se sjednocují se skupinami, které žijí křesťanské hodnoty ve světě – namísto toho, aby se v neděli opět scházeli jen k poslechu čtení, recitaci vyznání víry a zpěvu písní. Ježíš nepotřebuje náš zpěv; místo toho musíme jednat jako společenství