Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Vztah mezi Františkem a Klárou modeloval toto: všichni jsme si rovni – muži i ženy, bohatí i chudí, zdraví i nemocní, dobře oblečení i oblečení v hadrech, papež i biskup i laik. František nás dokonce učí odmítat rozlišovat mezi křesťanem a muslimem, židem a ateistou, protože všichni jsme milováni Bohem.
Emoce nás pomáhají popsat jako celistvé lidi, a pokud se spojí se spravedlivým rozhořčením nad nespravedlností, která způsobuje marginalizaci, mohou nás vést ke zřeknutí se moci a privilegií, které udržují nespravedlnost, a k solidaritě s těmi, kteří se chudí domáhají spravedlnosti.
Ježíšův vhled přivedl k tomu, že zde v CAC klademe důraz na kontemplaci a duchovní obrácení, a ne na čistý a prostý aktivismus. Pokud univerzální spřízněnost, solidaritu, společenství s Bohem, se sebou samými a se zbytkem světa denně prožíváme a žijeme, máme skutečně velmi fundovaný plán a rozjezd pro mírotvornou činnost, práci pro spravedlnost, sociální reformu, občanská a lidská práva – ale nyní z velmi pozitivního místa, kde “já a Otec jsme jedno” [Jan 10,30]
Znamená to, že musíme být především schopni vidět druhého člověka, člověka vedle nás, v salvadorské vesnici nebo v uprchlickém táboře ve Rwandě, jako člověka, který má stejnou hodnotu jako ten náš. Můj život není o nic cennější a hodnotnější, nemá větší ani menší význam než život této jiné lidské bytosti. Nezasloužím si ho více ani méně. Moje práva nejsou důležitější než práva tohoto člověka…..
Bůh se stal tělem a zahájil své movimiento [hnutí] mezi těmi, kteří byli opovrhováni a zavrženi jak římskými kolonizátory, tak elitou vlastního národa. Ježíš nešel do velkoměsta a nehledal rekruty mezi náboženskou, politickou a ekonomickou elitou…. Začal v místech, která by dnes byla východním Los Angeles, komunitním spolkem Artesia nebo španělským Harlemem. Aby změnil systém, musel Ježíš začít u těch, kteří byli ze systému vyloučeni…..
Tím, že se poddáme této prvotní lidské absurditě, která se projevuje trpělivostí, láskou a odpuštěním vůči všem věcem, nacházíme pozitivní a vírou naplněnou cestu skrze “svět, tělo a ďábla”. A to nikoliv tím, že ji vyřešíme nebo si budeme myslet, že ji někdy zcela změníme, ale tím, že si uvědomíme, že jsme všichni spoluviníky tohoto smíšeného morálního vesmíru. To je možná pokora, kterou křesťané potřebují ve svých kampaních za sociální reformu. To je “nesení kříže” s Ježíšem.
Skutečná duchovní činnost (na rozdíl od reakce) vyžaduje naši vlastní neustálou a radikální proměnu. Často vyžaduje, abychom změnili stranu, abychom mohli být tam, kde je bolest. Vyžaduje dokonce novou identitu, jak to Ježíš ukázal ve svém velkém sebeobětování (viz Flp 2,6-8). Místo aby obviňoval druhé z hříchu, Ježíš se “stal hříchem” (2 Kor 5,21).
Uprostřed krizí nám solidarita vedená vírou umožňuje překládat Boží lásku do naší globalizované kultury, nikoli stavěním věží nebo zdí. ale prolínáním komunit a udržováním procesů růstu, které jsou skutečně lidské a pevné. —Papež František
. Naproti tomu přijetí jednoty s utlačovanými a opovrhovanými národy, dát jakoukoli výsadu, kterou máte, k dispozici hnutí za odstranění útlaku a odcizení a za obnovení rovnováhy a celistvosti lidského společenství – taková solidární láska je způsob, jak nejblíže a nejvěrněji následovat Ježíše a připojit se k němu v milovaném společenství.
Uprostřed krize nám solidarita vedená vírou umožňuje převádět Boží lásku do naší globalizované kultury, a to nikoliv stavěním věží nebo zdí – a kolik zdí se dnes staví! -, které rozdělují, ale pak se zhroutí, ale vzájemným propojováním komunit a udržováním procesů růstu, které jsou skutečně lidské a pevné. A k tomu pomáhá solidarita. . . .