Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Eucharistie je srdcem křesťanské komunity. V našich tělech víme, že jíst chléb a pít víno znamená něco mnohem hlubšího a rozsáhlejšího než konzumace prvků rituální hostiny… [Všichni] se snažíme stát se tím, co jsme přijali, a dělat to, k čemu jsme stvořeni…
R.Rohr:
Věřím, že právě to znamená kříž. Ježíšovy zdvižené paže jsou aktem solidarity a soucitu s lidskou situací. Takže až budeme dnes ráno a každé ráno sedět v tichu, modleme se za to, abychom se modlili za toto: za nárůst soucitu tím, že se zbavíme falešných kódů čistoty a programů, o kterých si myslíme, že nás činí svatými nebo hodnými Boží lásky.
Systém, který neprospívá chudým, neprospívá ani nám. Ježíš vychází ke ztracené ovci, ztracenému synovi a křičí na držitele privilegií“. [1] Ti, kdo jsou solidární, se zavazují k partnerství s chudými, které napravuje nerovnováhu naší společnosti. Solidarita neznamená nadřazenou ctnost. Jde spíše o uznání potřeby darů a vedení chudých v boji za vytvoření milovaného společenství, které nás všechny požehná
Brian McLaren :Rozhlédnete se kolem sebe a pocítíte, že jsou zde všichni vítáni. Přišli z různých míst, ale stejnou cestou, cestou lásky. Muslimové přišli ve své karavaně lásky. Židé se vydali za Tórou solidarity. Buddhisté následovali vznešenou pravdu soucitu. Sikhové se naučili nevidět cizince a hinduisté sestoupili do základní jednoty. Ateisté a agnostici objevili v humanismu cestu k našemu společnému lidství…..
R.Rohr:Pamatujte, že Bůh je vždy přítomen v realitě takové, jaká je, ne pouze takové, jaká by měla být. Když se setkáme s lidmi, kteří se dokážou usmívat v přítomnosti smutku, je v nich jas – jasnost, pravda a svoboda.
Stali jsme se velmi pochmurnými křesťany ve velmi pochmurné době. Ne že bychom se neměli o co starat. Jsou tu války, přírodní katastrofy, deficity, narušené vztahy a viry. Ale uprostřed toho všeho jsme radostným Bohem a radostným Spasitelem povoláni k radosti. Hierarchie se vždy bály tančícího, radostného Ježíše. Nemají takový strach z institucionálního Krista, ale bojí se tohoto živého, zpívajícího Ježíše, který umí boogie, který zpívá až do Getseman a vypráví vtipy. Vzpomínáte si na ten, který vyprávěl farizeům o velbloudovi a uchu jehly?
Pokud je srdce božského tajemství obráceno v soucitu ke světu, pak oddanost tomuto Bohu vtahuje osoby do podoby božského společenství se všemi ostatními: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36). Popírat své spojení s trpícími potřebami druhých znamená odpoutat se od božského společenství.
Vztah mezi Františkem a Klárou modeloval toto: všichni jsme si rovni – muži i ženy, bohatí i chudí, zdraví i nemocní, dobře oblečení i oblečení v hadrech, papež i biskup i laik. František nás dokonce učí odmítat rozlišovat mezi křesťanem a muslimem, židem a ateistou, protože všichni jsme milováni Bohem.
Emoce nás pomáhají popsat jako celistvé lidi, a pokud se spojí se spravedlivým rozhořčením nad nespravedlností, která způsobuje marginalizaci, mohou nás vést ke zřeknutí se moci a privilegií, které udržují nespravedlnost, a k solidaritě s těmi, kteří se chudí domáhají spravedlnosti.
Ježíšův vhled přivedl k tomu, že zde v CAC klademe důraz na kontemplaci a duchovní obrácení, a ne na čistý a prostý aktivismus. Pokud univerzální spřízněnost, solidaritu, společenství s Bohem, se sebou samými a se zbytkem světa denně prožíváme a žijeme, máme skutečně velmi fundovaný plán a rozjezd pro mírotvornou činnost, práci pro spravedlnost, sociální reformu, občanská a lidská práva – ale nyní z velmi pozitivního místa, kde „já a Otec jsme jedno“ [Jan 10,30]