Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Zejména nyní, když se mocnosti impéria a zavedeného řádu snaží znovu poskládat rozbité kousky našeho národního a církevního života, přičemž v jejich jádru zůstávají tytéž (sobecké síly a cíle, měli bychom usilovat a modlit se, aby nás Bůh přetvořil k obrazu své milované společenství. (Stephanie Spellers)
Ačkoli dnešní křesťanské církve konají mnoho dobra, jsou stále do značné míry, zejména na Západě, v souladu s kulturní a politickou mocí. Abychom obnovili důraz rané církve na víru jako na milující a komunitní způsob života, musíme jednoznačně podporovat dobré a soucitné pastorační a uzdravující praktiky. (R.Rohr)
místní společenství:
Od svých nejranějších a nejdynamičtějších století bylo křesťanství nejživější tehdy, když bylo poháněno hnutími samoorganizujících se – nebo bychom snad měli říci „Duchem organizujících se“ – buněk. Tyto buňky se zakořenily a rostly jako semena v komunitách a institucích. Tam rostly, množily se a přinášely ovoce – ovoce v spravedlivých a živých institucích, ovoce v prosperujících, mírumilovných a radostných komunitách. (Brian D. McLaren)
V rané církvi se zbožní křesťané snažili ztělesňovat Boží lásku a prožívat Boha takovým způsobem, že láska přetvářela jejich životy. „Láska k Bohu je extatická, nutí nás vystoupit ze sebe samých,“ napsal Dionýsius Areopagita kolem roku 500; „nedovoluje milujícímu, aby již patřil sám sobě, ale patří pouze Milovanému.“ (Diana Butler Bass)
Pro Ježíše jsou učení jako odpuštění, uzdravení a spravedlnost skutečným důkazem nového a sdíleného života. Pokud to nevidíme v církvích a duchovních společenstvích, je náboženství „jen v hlavě“ a z velké části iluzí. (R.Rohr)
Didaché, sestavená kolem roku 90 n. l., říká: „Sdílej vše se svým bratrem a neříkej, že je to tvé. Neboť jestliže se podílíš na tom, co je nehynoucí, o kolik více na věcech, které hnijí!“ V té době bylo křesťanství ještě čisté, jednoduché a milující, relativně nedotčené říší, racionalizací a kompromisy.
V roce 1971 byl otec Richard pověřen vedením programu duchovních cvičení pro mládež v arcidiecézi Cincinnati v Ohiu. Richard říká, že po většinu prvního duchovního cvičení si myslel, že ho všichni chlapci – „parta sportovců“ – jen snášejí. Ale když Richard dokončil kázání o příběhu marnotratného syna (Lukáš 15,11–32), „dokonalém příběhu o tom, jak Ježíš viděl Boha“, chlapci se rozplakali a objímali se. Richard vzpomíná, že se tohoto nečekaného projevu Ducha Svatého poněkud bál (R.Rohr)
Benediktův svět byl v plamenech. Probíhala válka, byli tu vetřelci, krutost, sopečná zima, lidé byli bez domova a hladověli. Uprostřed toho všeho pocítil Benedikt touhu potěšit pouze Boha, a tak se vzdal svého privilegovaného způsobu života a odešel na tři roky do jeskyně, kde mu jídlo spouštěli na provaze. Lidé slyšeli o tomto svatém poustevníkovi a chodili k němu pro duchovní radu, hledali „slovo“ v tradici pouštních mystiků.
Osvobození od ega je osvobozením od světa forem a obrazů. Ježíšovým slovem pro to bylo mamon: „Nemůžete sloužit Bohu a mamonu“ (Matouš 6:24). Pokud hrajeme hru na vzhled a moc, prestiž a majetek, Ježíš říká, že nemůžeme poznat Boha. To je docela absolutní! Existuje souvislost mezi naší posedlostí image a tím, jak moc – nebo jak málo – jsme prožili vnitřní život. (R.Rohr)
Zde je svaté ponaučení, které jsem se naučila: není pokroku, pokud zranění mezi námi – ti, kteří mají zlomené srdce a pohmožděný duch – nemají prostor vyprávět své příběhy a sdílet svá břemena. Spravedlnost je možná pouze tehdy, když jsou ti, kteří jsou vyvrženi z tábora, města nebo církve, s láskou přivedeni zpět do změněné a transformované komunity. Odvržení a opuštění musí dostat vedení, pokud se chceme posunout vpřed v budování Božího milovaného společenství…(Yolanda Pierceov)