Juneteenth
Cesta rané církve – Pátek 19. června 2026
Otec Richard se při představování dnešní obnovy církve opírá o radu apoštola Pavla určenou prvním církvím:
Změna ve společnosti
Před císařskými edikty ve čtvrtém století, které vynesly křesťany na vrchol a do centra Římské říše, byla církev stále protikulturní a neimperiální – společenským hnutím za Boží království. Během dvou set let se křesťané dostali z pozice naprostých outsiderů do pozice těch, kteří řídili dění uvnitř! Křesťanství stále více přijímalo a dokonce hájilo dominantní společenský řád, zejména pokud jde o válku, peníze a autoritu. [1]
Potřebujeme změnu skrze jednotlivce
Ačkoli dnešní křesťanské církve konají mnoho dobra, jsou stále do značné míry, zejména na Západě, v souladu s kulturní a politickou mocí. Abychom obnovili důraz rané církve na víru jako na milující a komunitní způsob života, musíme jednoznačně podporovat dobré a soucitné pastorační a uzdravující praktiky. Musíme začít uznávat Pavlovo původní učení o „mnoha darech a mnoha službách“ (1. Korinťanům 12,4–11), které společně „tvoří jednotu v díle služby“ (Efezským 4,12–13). Potřebujeme křesťany, kteří jsou vyškoleni, oprávněni a povzbuzováni k tomu, aby navštěvovali lidi doma i v nemocnicích; pracovali v hospicích a ve vězeňské pastorační službě; podporovali přistěhovalce a uprchlíky; pomáhali v jídelnách pro chudé; poskytovali poradenství párům před svatbou, během ní i po ní; vedli kurzy rodičovství; nabízeli pastorační péči zaměřenou na emocionální, sexuální a vztahové uzdravení; pomáhali s finančním poradenstvím; stavěli cenově dostupné bydlení; starali se o seniory; provozovali secondhandy – to vše přivádí křesťany do bezprostředního kontaktu s ostatními lidmi.
Potřebujeme uzdravení
Pamatujte, že uzdravování tvořilo většinu práce, kterou Ježíš podle všeho vykonával. Je to téměř až příliš zřejmé. Buď vidíme Krista v každém, nebo ho téměř v nikom nevidíme. Buď jsme Kristem pro všechny, nebo nemůžeme být Kristem pro nikoho.
Potřebujeme rovnost a inkluzivitu
Moje vize jakékoli budoucí církve musí být mnohem rovnostářštější a mnohem inkluzivnější. Je mnohem méně „církevní“, jistě méně patriarchální a více se zaměřuje na naplňování svého poslání než na nekonečné recitování své nebeské vize a filozofického prohlášení – Nicejského vyznání – každou neděli.
Potřebujeme praktickou církev
Zjednodušeně řečeno, jakákoli představa o budoucí církvi musí být církví plně praktickou, která se zaměřuje na to, aby plnila úkol lásky – a plnila ho čím dál tím lépe. Staletí důrazu na umění a architekturu, písně, liturgii a předepsané role mají své místo, ale jejich nadměrné zdůrazňování z nás udělalo velmi nevyváženou, okázalou církev, která se z velké části a neustále zabývá svou vlastní vnitřní spásou.
Církev není budova, ale lidi
Většina lidí dnes ve skutečnosti chápe církev jako budovu, spíše než jako „místo, kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu“, kde je Boží přítomnost zaslíbena stejně jistě, jako je zaslíbena v chlebu, v Bibli, ve svátostech nebo v jakémkoli pomazaném vedení: „Tam jsem uprostřed vás“ (Matouš 18,20).
Potřebujeme se dovychovat
Skutečné vedení podle mého názoru znamená, že lidé dokážou rozpoznat, potvrdit, vychovávat, podporovat, financovat a uznávat dary a vůdčí schopnosti, kdekoli je v praxi spatří (myslete spíše na „multiplikátory“ než na „monarchy“). Pak se všichni nesnažíme dostat se na vrchol, ale usilujeme o to, abychom podporovali nejvyšší dílo lásky, které proudí do světa. [2]
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, Dancing Standing Still: Healing the World from a Place of Prayer (Paulist Press, 2014), 48–50.
[2] Adapted from Richard Rohr, “Powering Down: The Future of Institutions,” ONEING 7, no. 2, The Future of Christianity (2019): 46–47. Available in print or PDF download.
Image credit and inspiration: Brice Xerty, untitled (detail), 2023, photo, India, Unsplash. Click here to enlarge image . Like these tree rings, the early church’s imperfect but living community grows circles of love, joy, and fellowship through time.