rok 2023

Osvobozující cesta       

Souhrnně řečeno, kontemplativní vize je srdcem křesťanského života, díky němuž jsme uvedeni do nové reality, spojeni srdcem s celým životem, naladěni na hlubší inteligenci přírody a neodolatelně povoláni Duchem, abychom tvořivě vyjádřili své dary ve vývoji sebe a světa.

týden 42 jpg

Boží milující spravedlnost

Boží moc pro spravedlnost je právě Boží moc obnovit lidi, když jsou zlomeni nebo zraněni. Bůh používá jejich chyby, aby je osvobodil, obměkčil, osvítil, proměnil a uzdravil. Žádný text v Hebrejských písmech nepřirovnává Boží spravedlnost k pomstě na hříšníkovi.

Ježíš je naším ústředním referenčním bodem  v CAC

Skutečná duchovní činnost (na rozdíl od reakce) vyžaduje naši vlastní neustálou a radikální proměnu. Často vyžaduje, abychom změnili stranu, abychom mohli být tam, kde je bolest. Vyžaduje dokonce novou identitu, jak to Ježíš ukázal ve svém velkém sebeobětování (viz Flp 2,6-8). Místo aby obviňoval druhé z hříchu, Ježíš se “stal hříchem” (2 Kor 5,21).

Pavučina nekonečné lásky  

Františkánská cesta k Bohu nás vyzývá, abychom hleděli na ukřižovaného Krista a viděli v něm pokornou Boží lásku, abychom se jako František naučili vidět a milovat přítomnost překypující Boží dobroty skryté, a přesto zjevené v úžasné rozmanitosti stvoření.

Udržovat si důvěru v to, že Bůh je dobrý, že Bohu lze důvěřovat a že Bůh je aktivně zapojen do mého života, je mnohem silnější a účinnější praxe. To je praktická síla biblické víry.

Rozjímání a správné jednání

Už nepotřebujeme vítězit, stačí nám dělat to, co musíme, jakkoli naivně a zjednodušeně to může znít. Proto mohl Augustin pronést tak nehorázný výrok jako “Miluj [Boha] a dělej, co chceš”! [2] Lidé, kteří žijí z místa skutečně zaměřeného na Boha místo z místa zaměřeného na sebe, jsou nebezpečně svobodní právě proto, že jsou upoutáni na střed.

Jonášovo znamení

Nejraději bychom měli jasné a snadné odpovědi, ale otázky nabízejí největší potenciál otevřít nás proměně. Snažíme se měnit události, abychom se vyhnuli změně sebe sama. Musíme se naučit zůstat s bolestí života, bez odpovědí, bez závěrů a některé dny i bez smyslu. To je nebezpečná skrytá cesta kontemplativní modlitby.

Nevinnost

Kontemplace odhaluje naše zranění

Úskalím náboženství dokonalosti je samospravedlnost, ona rakovina duše, která od druhých vyžaduje víc, než vyžaduje sama od sebe, a tak ještě více nahlodává vlastní vlákna. Je to vnitřní slepota, která počítá hříchy druhých, ale nemá oči pro sebe. . . . 

realita komunity

Od já k my

Pravá modlitba nebo kontemplace je naopak skokem do pospolitosti a společenství. Víme, že to, co prožíváme, může udržet jen celek a my už nejsme sami. Jsme pouze součástí, a to velmi vděčnou a zcela spokojenou součástí. To je “pokoj, který svět nemůže dát”

Vidění třetím okem

Lze s nadsázkou říci, že vidění “my a oni” a z něj vyplývající dualistické myšlení je základem téměř veškerého utrpení a násilí ve světě. [3] Umožňuje hlavám náboženství a státu vyhýbat se svým vlastním učitelům zakladatelům, svým vlastním národním ideálům a svým vlastním lepším instinktům. Chybí-li jim kontemplativní pohled, zůstanou takoví vůdci pouhými funkcionáři a techniky, nebo dokonce nebezpečím pro společnost.