Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Pro každého z nás pohodlných lidí zní odpoutání se jako prohra, ale ve skutečnosti jde o přístup k hlubšímu, širšímu smyslu sebe sama, které je již celé, již spokojené, již naplněné životem v hojnosti. To je ta část nás, která vždy milovala Boha a vždy mu říkala “ano”. Je to ta část nás, která je Láska, a jediné, co musíme udělat, je nechat se jí unášet a propadnout jí.
Když poutník vkročí na zem, každý krok je cílem a poutník říká “teď, teď, teď”; žije v přítomnosti a hlásí se o přítomnost Svatého Boha nyní uprostřed sebe [2], na této půdě, plně si uvědomuje posvátnou zemi, po které kráčí….. Ať už jsme na skutečné pouti, nebo vnímáme, že cesta života, po které jdeme, je naší poutí, každý krok, každý krok, který člověk udělá, je požehnán Duchem. Jak skutečná pouť, tak pouť každodenního života je totiž cestou víry.
Potřebujeme ty hodnoty, které jsou ústřední pro africké mnišství a raně křesťanskou pohostinnost; patří k nim komunitní vztahy, pokora a soucit. Laura Swanová tyto ctnosti shrnuje do slova apatheia, které definuje jako “zralou všímavost, uzemněnou citlivost a pronikavou pozornost k vlastnímu vnitřnímu světu i ke světu, v němž člověk putuje”.
Richard se nechal ovlivnit pouštními mystiky a východními církevními otci, a to dokonce do té míry, že si říkám: “Panebože, to je jiné křesťanství.” Tohle je úplně jiné křesťanství. Je úplně jiné než problémy, kterými se zabýváme dnes. Hlavně mě zaráží, jak je některé jejich učení téměř buddhistické. Naprosto potvrzuje to, čemu nás učí soustředěná modlitba.
Souhrnně řečeno, kontemplativní vize je srdcem křesťanského života, díky němuž jsme uvedeni do nové reality, spojeni srdcem s celým životem, naladěni na hlubší inteligenci přírody a neodolatelně povoláni Duchem, abychom tvořivě vyjádřili své dary ve vývoji sebe a světa.
Víte, kontemplace je velmi nebezpečná činnost. Nejenže nás staví tváří v tvář Bohu, ale také tváří v tvář světu, a pak nás staví tváří v tvář sobě samým; a pak je samozřejmě třeba něco udělat. -Joan Chittisterová
Boží moc pro spravedlnost je právě Boží moc obnovit lidi, když jsou zlomeni nebo zraněni. Bůh používá jejich chyby, aby je osvobodil, obměkčil, osvítil, proměnil a uzdravil. Žádný text v Hebrejských písmech nepřirovnává Boží spravedlnost k pomstě na hříšníkovi.
Skutečná duchovní činnost (na rozdíl od reakce) vyžaduje naši vlastní neustálou a radikální proměnu. Často vyžaduje, abychom změnili stranu, abychom mohli být tam, kde je bolest. Vyžaduje dokonce novou identitu, jak to Ježíš ukázal ve svém velkém sebeobětování (viz Flp 2,6-8). Místo aby obviňoval druhé z hříchu, Ježíš se “stal hříchem” (2 Kor 5,21).
Františkánská cesta k Bohu nás vyzývá, abychom hleděli na ukřižovaného Krista a viděli v něm pokornou Boží lásku, abychom se jako František naučili vidět a milovat přítomnost překypující Boží dobroty skryté, a přesto zjevené v úžasné rozmanitosti stvoření.
Už nepotřebujeme vítězit, stačí nám dělat to, co musíme, jakkoli naivně a zjednodušeně to může znít. Proto mohl Augustin pronést tak nehorázný výrok jako “Miluj [Boha] a dělej, co chceš”! [2] Lidé, kteří žijí z místa skutečně zaměřeného na Boha místo z místa zaměřeného na sebe, jsou nebezpečně svobodní právě proto, že jsou upoutáni na střed.