Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Ptejte se sami sebe pravidelně: „Čeho se bojím? Záleží na tom? Bude to mít význam v celkovém kontextu věcí? Stojí to za to, abychom se toho drželi?“ Musíme se ptát, zda je to strach, který nám brání milovat. …Zůstat v Božích rukou, důvěřovat, znamená, že obvykle musíme pustit své připoutanosti k pocitům – které stejně pominou. ( R.Rohr)
Jak později napsal autor 1. listu Janova: „V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání“ [1 Jan 4,18]. Myslím, že to je smysl Ježíšova života, příběhu, který sledujeme v první polovině křesťanského roku a jehož vyvrcholením je velikonoční období: Dokonalá láska zahání strach. (Diana Butler Bass )
Nemůžeme se strachu postavit čelem. Nemůžeme si prostě říct: „Neboj se,“ protože to nefunguje. Není to tak jednoduché. Musíme jít hlouběji, být zvědaví, odkud strach pochází, a důvěřovat Bohu. (R.Rohr)
Dalo by se shrnout dle Bible, že naše životy jsou souhrnem strachu a víry…Úvodní kapitola Lukášova evangelia představuje Marii jako archetypální křesťanku, protože Bůh vstupuje do jejího života a hlásá božskou přítomnost v ní a okamžitě jí prostřednictvím anděla říká: “Neboj se” (Lukáš 1:30). Skrze téhož božského Ducha přichází Bůh do našich životů a oznamuje božskou přítomnost v každém z nás. Vše, o co jsme požádáni, je být přítomni a otevření. (R.Rohr)
Víme, že moc se v našich společenstvích projevuje každý den mnoha způsoby. Kromě hadí moci postavení, fyzické síly, peněz a počtu věříme v moc modlitby. Věříme v moc pravdy a moc lásky. Věříme, že existují kontexty a okamžiky, ve kterých je morální autorita skutečná, hmatatelná a účinná.
Pokud přijdeme k Bohu tím, že budeme dokonalí, nikdo k Bohu nepřijde. Naše selhání otevírají naše kamenná srdce a posouvají náš ztuhlý myšlenkový prostor směrem k pochopení a trpělivosti. -Richard Rohr
Mystika začíná tehdy, když zcela transcendentní obraz Boha začne ustupovat a prohlubuje se pocit Boha jako bezprostředního, přítomného, tady, teď, v bezpečí, a dokonce ve mně. Augustinovými slovy: „Bůh je mi bližší než já sám sobě“ [2] nebo „více mnou než já sám sobě“. Svatá Kateřina z Janova křičela na ulicích: „Mé nejhlubší já je Bůh!“.
Jakmile se oprostili od strachu z utrpení, touhy po moci, prestiži a majetku, přestali se start o své malé já. Stali se Božími dětmi.
Ježíš přišel, aby odhalil a vyřešil hlavní a zásadní problém – sklon lidstva ke strachu a nenávisti. Láska je naprosto osvícená, zcela nesmyslná cesta z tohoto vzorce. K lásce je třeba se dopracovat, přijmout ji a těšit se z ní; prvním krokem je rozpoznat naši hlubokou schopnost strachu a nenávisti. Nezapomeňte však, že kolem negativního prostoru se shromažďujeme rychle, zatímco do lásky „padáme“ spíše pomalu a jen s velkou praxí v padání.
„Odvaha koneckonců neznamená nebát se, ale dělat to, co je třeba, navzdory strachu.“ [1] Z toho samozřejmě vyplývá, že pokud se nebojíte, není to odvaha. Pokud je ve mně nějaká odvaha, pak v tom, že odmítám nechat strach zastínit mou představivost pro cokoli jiného než pro bolest. Udržet si představivost pro krásné i strašné znamená snoubit obezřetnost s nadějí.