Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Víme, že moc se v našich společenstvích projevuje každý den mnoha způsoby. Kromě hadí moci postavení, fyzické síly, peněz a počtu věříme v moc modlitby. Věříme v moc pravdy a moc lásky. Věříme, že existují kontexty a okamžiky, ve kterých je morální autorita skutečná, hmatatelná a účinná.
Pokud přijdeme k Bohu tím, že budeme dokonalí, nikdo k Bohu nepřijde. Naše selhání otevírají naše kamenná srdce a posouvají náš ztuhlý myšlenkový prostor směrem k pochopení a trpělivosti. -Richard Rohr
Mystika začíná tehdy, když zcela transcendentní obraz Boha začne ustupovat a prohlubuje se pocit Boha jako bezprostředního, přítomného, tady, teď, v bezpečí, a dokonce ve mně. Augustinovými slovy: „Bůh je mi bližší než já sám sobě“ [2] nebo „více mnou než já sám sobě“. Svatá Kateřina z Janova křičela na ulicích: „Mé nejhlubší já je Bůh!“.
Jakmile se oprostili od strachu z utrpení, touhy po moci, prestiži a majetku, přestali se start o své malé já. Stali se Božími dětmi.
Ježíš přišel, aby odhalil a vyřešil hlavní a zásadní problém – sklon lidstva ke strachu a nenávisti. Láska je naprosto osvícená, zcela nesmyslná cesta z tohoto vzorce. K lásce je třeba se dopracovat, přijmout ji a těšit se z ní; prvním krokem je rozpoznat naši hlubokou schopnost strachu a nenávisti. Nezapomeňte však, že kolem negativního prostoru se shromažďujeme rychle, zatímco do lásky „padáme“ spíše pomalu a jen s velkou praxí v padání.
„Odvaha koneckonců neznamená nebát se, ale dělat to, co je třeba, navzdory strachu.“ [1] Z toho samozřejmě vyplývá, že pokud se nebojíte, není to odvaha. Pokud je ve mně nějaká odvaha, pak v tom, že odmítám nechat strach zastínit mou představivost pro cokoli jiného než pro bolest. Udržet si představivost pro krásné i strašné znamená snoubit obezřetnost s nadějí.
Vztah mezi Františkem a Klárou modeloval toto: všichni jsme si rovni – muži i ženy, bohatí i chudí, zdraví i nemocní, dobře oblečení i oblečení v hadrech, papež i biskup i laik. František nás dokonce učí odmítat rozlišovat mezi křesťanem a muslimem, židem a ateistou, protože všichni jsme milováni Bohem.
Jak říká Izajáš o Bohu: „Mé myšlenky nejsou vaše myšlenky a vaše cesty nejsou mé cesty“ (Iz 55,8). Obávám se však, že jsme Boha do značné míry stáhli do „našich myšlenek“. Myslíme si, že strach, hněv, božské zastrašování, hrozby a tresty přivedou lidi k lásce. Nemůžeme vést lidi k nejvyšší úrovni motivace tím, že je budeme učit té nejnižší. Bůh vždy a navždy modeluje tu nejvyšší a naším úkolem je pouze „napodobovat Boha“ (Ef 5,1).
Naděje vytváří ve světě prostor pro lásku. Všichni ji můžeme sdílet, všichni v ni můžeme věřit, i když se ve všech ostatních ohledech radikálně lišíme. Už se nemusíme bát svých odlišností, protože máme společný základ. Můžeme doufat společně – proto nás naděje osvobozuje. Osvobozuje nás od strachu z druhého.
Pamatuj: chceš-li na cestě pokročit a vystoupit na místa, po nichž toužíš, není důležité mnoho myslet, ale mnoho milovat, a tak dělat vše, co v tobě nejlépe probouzí lásku