Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Víra ve vzkříšení může a měla by proměnit nejen to, jak nahlížíme na svět, ale i to, jak v něm žijeme. Měli bychom se stát lidmi, v nichž mohou ostatní vidět nový život, a lidmi, kteří tento nový život přinášejí všude tam, kde svět otupuje a popírá život. Vzkříšení mění nejen Ježíše a prvních učedníků, ale i nás, jak žijeme své životy den za dnem. (Paula Gooderová)
Někteří viděli a uvěřili; jiní neviděli a přesto uvěřili. V centru obou zkušeností je Bůh v těle, který nás miluje v našich vlastních zraněných místech. (Yolanda Pierce)
Být křesťanem tedy znamená být nevyhnutelně a navždy člověkem naděje. Bůh v Kristu říká, že toto je to, co potrvá: Můj život a moje láska budou mít vždy a navždy poslední slovo. (R.Rohr)
Zatmění nám připomíná, abychom setrvali ve tmě, vychutnávali si ticho, přijímali stín – protože světlo přichází, vzkříšení je na cestě, transformace se odehrává, protože Bůh pracuje v tajnosti a v tichosti, aby nás stvořil znovu.
Dnes je svátek naděje, směřování, účelu, smyslu a společenství. Jsme v tom všichni společně. Cynismus a negativismus, do nichž se naše země a mnohé další země propadly, ukazují jasný příklad toho, co se stane, když lidé nemají naději. Pokud je vše beznadějné, ztrácíme naději i my jednotlivě. Velikonoce jsou ohlášením společné naděje. Když ve velikonočním chvalozpěvu zpíváme, že Kristus zničil smrt, znamená to smrt nás všech.
Klíčem k zastavení ekologické apokalypsy není věda, ale láska. Již desítky let zíráme na vědecké zprávy. Ty nás dostatečně neinspirovaly ke změně naší apokalyptické reality. Ale tam, kde selhala věda, může uspět víra. Musíme lidstvu pomoci znovu objevit [Matku Zemi], jejich milujícího rodiče, živý svět, který je živí. Musíme jim pomoci pocítit její lásku, stejně jako jim ukázat, jak lze tuto lásku opětovat.
Jak je od tebe dobré, Bože, že jsi z pravdy udělal vztah, a ne myšlenku. Teď je mezi námi dvěma prostor pro růst, pro rozhovor, pro výjimku, pro nekonečné porozumění, které vzniká díky intimitě, pro možnost něco ti vrátit a dát – jako bych ti mohl něco vrátit. Nabízíš možnost zrušit, potěšit, omluvit se, změnit se, odevzdat se. Je tu prostor pro fáze i pro utrpení, pro vzájemnou vášeň i vzájemnou lítost. Je tu místo pro všechno vzájemné.
Myslím, že Matka Země bude nakonec v pořádku. Jen doufám, že tu budeme dost dlouho na to, abychom to viděli. Ačkoli si kvůli tomu můžeme připadat dost bezvýznamní, další způsob, jak tuto větu obrátit, je tento: „Jsme tu ještě… zatím. Ale Země zůstává navždy.“
Na kontemplativní cestě, když plaveme do těchto hlubších vod k pramenům naděje, začínáme zakoušet a důvěřovat tomu, co znamená odložit sebe, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. A když se naděje, skrytý pramen milosrdenství hluboko v nás, v tomto doteku uvolní a vytéká ze středu, naplňuje nás plností vlastního Božího záměru, který žije sám sebe v akci, pak v sobě objevíme tajemnou hojnost, abychom mohli žít v akci to, co by naše obyčejné srdce a mysl nemohly udržet.
Člověk, který dokáže plně vidět přítomný okamžik, není nikdy beznadějný. Beznaděj je zkušenost, při níž je zrak člověka zaměřen jedním směrem: „Jediný způsob, jak budu šťastný, je ten, že se stane to a to.“ A tak je to. Když si dokážeme představit jen jeden způsob, jak být šťastní, nepoznáváme plnost a možnosti okamžiku. Zhroutíme se, pokud je nám naše jediná cesta odňata. V tom spočívá síla proroků – rozpoznat, že vždy existuje jiný způsob, jak se může naplnit zaslíbení, jiný způsob, jak nás může oslovit božská láska.