Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Myslím, že Matka Země bude nakonec v pořádku. Jen doufám, že tu budeme dost dlouho na to, abychom to viděli. Ačkoli si kvůli tomu můžeme připadat dost bezvýznamní, další způsob, jak tuto větu obrátit, je tento: “Jsme tu ještě… zatím. Ale Země zůstává navždy.”
Na kontemplativní cestě, když plaveme do těchto hlubších vod k pramenům naděje, začínáme zakoušet a důvěřovat tomu, co znamená odložit sebe, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. A když se naděje, skrytý pramen milosrdenství hluboko v nás, v tomto doteku uvolní a vytéká ze středu, naplňuje nás plností vlastního Božího záměru, který žije sám sebe v akci, pak v sobě objevíme tajemnou hojnost, abychom mohli žít v akci to, co by naše obyčejné srdce a mysl nemohly udržet.
Člověk, který dokáže plně vidět přítomný okamžik, není nikdy beznadějný. Beznaděj je zkušenost, při níž je zrak člověka zaměřen jedním směrem: “Jediný způsob, jak budu šťastný, je ten, že se stane to a to.” A tak je to. Když si dokážeme představit jen jeden způsob, jak být šťastní, nepoznáváme plnost a možnosti okamžiku. Zhroutíme se, pokud je nám naše jediná cesta odňata. V tom spočívá síla proroků – rozpoznat, že vždy existuje jiný způsob, jak se může naplnit zaslíbení, jiný způsob, jak nás může oslovit božská láska.
Naděje vytváří ve světě prostor pro lásku. Všichni ji můžeme sdílet, všichni v ni můžeme věřit, i když se ve všech ostatních ohledech radikálně lišíme. Už se nemusíme bát svých odlišností, protože máme společný základ. Můžeme doufat společně – proto nás naděje osvobozuje. Osvobozuje nás od strachu z druhého.
A smutek spočívá v jejich neschopnosti vidět, jak je Bůh uprostřed jejich skutečného i domnělého nedostatku oddanosti Bohu tak miluje.
Věřím, že strach má v sobě až posvátný potenciál vyvolat v nás úctu. Vede nás k hlubokým myšlenkám bezpečí a důvěry. Vytváří z nás lidi kteří se odváží zabývat se neznámým. Z něhož neznáma jsme pak schopni udělat tajemství místo prostoru hrůzy.
(Římanům 8:22–23). Pavlova metafora “porodních bolestí” naznačuje, že utrpení je vetkáno do procesu stvoření od samého počátku a pokračuje až do zrození nového stvoření.
“Přijď, Pane Ježíši” je výzvou ke skoku do opravdové svobody a ponoření se do plného odevzdání. Tak zní opravdová ctnost naděje. Naděje je trpělivá a důvěřivá ochota žít bez strachu z toho co bude, žít bez lidských dočasných řešení. Naděje znamená být spokojený se životem a být dokonce šťastný.