Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Dnes je svátek naděje, směřování, účelu, smyslu a společenství. Jsme v tom všichni společně. Cynismus a negativismus, do nichž se naše země a mnohé další země propadly, ukazují jasný příklad toho, co se stane, když lidé nemají naději. Pokud je vše beznadějné, ztrácíme naději i my jednotlivě. Velikonoce jsou ohlášením společné naděje. Když ve velikonočním chvalozpěvu zpíváme, že Kristus zničil smrt, znamená to smrt nás všech.
Klíčem k zastavení ekologické apokalypsy není věda, ale láska. Již desítky let zíráme na vědecké zprávy. Ty nás dostatečně neinspirovaly ke změně naší apokalyptické reality. Ale tam, kde selhala věda, může uspět víra. Musíme lidstvu pomoci znovu objevit [Matku Zemi], jejich milujícího rodiče, živý svět, který je živí. Musíme jim pomoci pocítit její lásku, stejně jako jim ukázat, jak lze tuto lásku opětovat.
Jak je od tebe dobré, Bože, že jsi z pravdy udělal vztah, a ne myšlenku. Teď je mezi námi dvěma prostor pro růst, pro rozhovor, pro výjimku, pro nekonečné porozumění, které vzniká díky intimitě, pro možnost něco ti vrátit a dát – jako bych ti mohl něco vrátit. Nabízíš možnost zrušit, potěšit, omluvit se, změnit se, odevzdat se. Je tu prostor pro fáze i pro utrpení, pro vzájemnou vášeň i vzájemnou lítost. Je tu místo pro všechno vzájemné.
Myslím, že Matka Země bude nakonec v pořádku. Jen doufám, že tu budeme dost dlouho na to, abychom to viděli. Ačkoli si kvůli tomu můžeme připadat dost bezvýznamní, další způsob, jak tuto větu obrátit, je tento: „Jsme tu ještě… zatím. Ale Země zůstává navždy.“
Na kontemplativní cestě, když plaveme do těchto hlubších vod k pramenům naděje, začínáme zakoušet a důvěřovat tomu, co znamená odložit sebe, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. A když se naděje, skrytý pramen milosrdenství hluboko v nás, v tomto doteku uvolní a vytéká ze středu, naplňuje nás plností vlastního Božího záměru, který žije sám sebe v akci, pak v sobě objevíme tajemnou hojnost, abychom mohli žít v akci to, co by naše obyčejné srdce a mysl nemohly udržet.
Člověk, který dokáže plně vidět přítomný okamžik, není nikdy beznadějný. Beznaděj je zkušenost, při níž je zrak člověka zaměřen jedním směrem: „Jediný způsob, jak budu šťastný, je ten, že se stane to a to.“ A tak je to. Když si dokážeme představit jen jeden způsob, jak být šťastní, nepoznáváme plnost a možnosti okamžiku. Zhroutíme se, pokud je nám naše jediná cesta odňata. V tom spočívá síla proroků – rozpoznat, že vždy existuje jiný způsob, jak se může naplnit zaslíbení, jiný způsob, jak nás může oslovit božská láska.
Naděje vytváří ve světě prostor pro lásku. Všichni ji můžeme sdílet, všichni v ni můžeme věřit, i když se ve všech ostatních ohledech radikálně lišíme. Už se nemusíme bát svých odlišností, protože máme společný základ. Můžeme doufat společně – proto nás naděje osvobozuje. Osvobozuje nás od strachu z druhého.
A smutek spočívá v jejich neschopnosti vidět, jak je Bůh uprostřed jejich skutečného i domnělého nedostatku oddanosti Bohu tak miluje.
Věřím, že strach má v sobě až posvátný potenciál vyvolat v nás úctu. Vede nás k hlubokým myšlenkám bezpečí a důvěry. Vytváří z nás lidi kteří se odváží zabývat se neznámým. Z něhož neznáma jsme pak schopni udělat tajemství místo prostoru hrůzy.
(Římanům 8:22–23). Pavlova metafora „porodních bolestí“ naznačuje, že utrpení je vetkáno do procesu stvoření od samého počátku a pokračuje až do zrození nového stvoření.