Třináctý týden: Nebojte se
Cole Arthur Riley je spisovatelka a organizátorka online modlitebního prostoru Black Liturgies. Vidí strach jako místo, kde můžeme objevit Boží soucit s námi:
Nebojte se – to jsou slova plná naděje
Bylo mi řečeno, že nejčastějším Božím příkazem v Bibli je Nebojte se. Někteří si ho vyložili jako obžalobu těch, kteří se bojí. Jakoby říkali, že strach je malá víra. To mě uráží. Bůh nás nekritizuje za to, že se bojíme ve světě pronásledovaném tolika hrůzami a traumaty. Slyšíme-li slova Nebojte se je to přece hlas o naději. Není to příkaz nebát se, ale je to hlas soucitný hlas Boha, který je blízko našemu chvění. Slyším-li tato slova představuji si něžného Boha , jak kolébá jako Matka své stvoření na prsou.
Bůh chápe náš strach a je k němu něžný
Možná to není obžaloba Boha, kterou v sobě cítíme, ale je to naše vlastní duše, která se obrátila proti nám. Neodvážila bych se kritizovat Krista v zahradě – potil se, plakal, prosil Boha, aby od něj kalich utrpení odešel [Lukáš 22:41–44]. Kristus poznal velký strach. A pokud se Bůh sám také bál, věřím, že je něžný k našemu osobnímu strachu v nás.
Riley dále popisuje, jak nás Bůh vede v našem strachu k hlubokému pokoji, o kterém píše žalmista
Žalm o strachu
Kdykoliv toho měla moje kamarádka plné zuby, mumlala si pro sebe : I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého. . .Na začátku žalmu, který často citovala, je posvátná praxe Žalmista říká: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod“ [Žalm 23:2].
Bůh náš strach vede k pokoji
Považuji za úžasné, že tváří v tvář hrůze nás Bůh nenabádá k odvaze, jak to někdo vnímá. Místo toho nás přitahuje k vlastní sestře strachu, totiž k pokoji. Sestra pokoje nenahradí strach, ale existuje společně s ním. Spolu s napětím zažíváme zároveň harmonii. Původ strachu přece není zlý, i když strach naplňuje zlo a podněcuje ho proti pokoji v naší duši.
Přijmi strach ale nenech se jím ovládat
Táta… si mne jednou přitáhnul k sobě a zašeptal: „Klidně k sobě pusť strach, ale nenech se jím ovládnout“ Hrozivě vypadající ruka, která nás nutí k otroctví, vás může zároveň ochránit v době kdy nevíme co si máme zvolit a instinktivně čelíte neznámu. Nikdo nepopírá že je normální mít strach, když se rozhodujeme skočit z jedné budovy na druhou. Strach nás přece varuje před rizikem impulzivního jednání. Varuje nás před nebezpečím. Spíše ho proto považujme za pomocníka než za nepřítele…
Strach je náš kamarád
Věřím, že strach má v sobě až posvátný potenciál vyvolat v nás úctu. Vede nás k hlubokým myšlenkám bezpečí a důvěry. Vytváří z nás lidi kteří se odváží zabývat se neznámým. Z něhož neznáma jsme pak schopni udělat tajemství místo prostoru hrůzy.