Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Máme schopnost vyléčit tuto zemi z jejích rozdělení, válek, násilí a nenávisti. Touto schopností je láska v nás, která umožňuje trpět s druhým a milovat druhého bez odměny. Láska, která překračuje ego, je láska, která léčí. Když kvůli lásce ztratíme sami sebe, zjistíme, že jsme schopni skutečné lásky.
Lepší než nikdo, rovni všem, kteří potřebují Boží milost, a závislí na Božích darech pro život samotný, František a Klára našli Boha v těch nejmenších. Sloužili Kristu tím, že se vzdali moci, aby se stali sourozenci všeho stvoření.
Radost je přijímání každého okamžiku takového, jaký je, bez sporů. Ke každému okamžiku patříme jednoduše tím, že ho přijímáme s radostí. To je svoboda. Láska je vrcholným projevem radosti a svobody. Radost, svoboda a láska se dají považovat za vzájemná synonyma a za sounáležitost.
Naděje vytváří ve světě prostor pro lásku. Všichni ji můžeme sdílet, všichni v ni můžeme věřit, i když se ve všech ostatních ohledech radikálně lišíme. Už se nemusíme bát svých odlišností, protože máme společný základ. Můžeme doufat společně – proto nás naděje osvobozuje. Osvobozuje nás od strachu z druhého.
Z generace na generaci vstupuje do svatých i ne tak svatých duší, aby z nich učinila přátele Boha a proroky, a tím z lidí učinila spojence Božího vykupitelského záměru. Můžeme říci toto: Sofie-Bůh přebývá ve světě v jeho středu i na jeho okrajích jako aktivní vitalita, která volá po porodu a rodí nové stvoření. Jejími znameními jsou oheň, vítr, voda a fialová barva.
V Trojici má láska konečně pevnou definici a popis. Je-li Trojice šablonou pro veškeré stvoření, od atomů po galaxie, pak je krásnou metaforou pro Boha metafora vodního kola, které se vždy vylévá jedním směrem. Dávání a odevzdané přijímání jsou tvarem skutečnosti. Nyní se láska stává mnohem větší než pouhé emoce, pocity, zamilovanost nebo pomíjivý románek. Je dokonce fyzickým a metafyzickým tvarem vesmíru.
Nezapomeňme také, že Ježíš se na hříšníky šokujícím způsobem nezlobí. To je tak totální šok, že to většina křesťanů stále odmítá vidět. Zlobí se pouze na lidi, kteří si nemyslí, že jsou hříšníci: Tito zapírající, bojácní a iluzorní jsou blokádou. Ti mnohem častěji nenávidí a necítí žádné výčitky svědomí. Kdysi jsme si mysleli, že posláním náboženství je vyhánět hřích a zlo. Skrze Ježíše se učíme, že hřích spočívá v samotném aktu vyhánění. Neexistuje místo, kam bychom ho mohli vyhnat. Setkali jsme se s nepřítelem a tím nepřítelem jsme my. Buď zlo lidských dějin neseme a přetváříme jako svůj vlastní problém, nebo jen zvyšujeme jeho účinnost a moc tím, že ho nenávidíme a trestáme “tam”.
Pamatuj: chceš-li na cestě pokročit a vystoupit na místa, po nichž toužíš, není důležité mnoho myslet, ale mnoho milovat, a tak dělat vše, co v tobě nejlépe probouzí lásku
To, co nejvíce odlišuje posvátné umění poutě od turistického výletu nebo pěší výpravy, jakkoli jsou přínosné, je charakteristická cesta dovnitř, obrácení srdce k Božskému, s očekáváním proměny na všech úrovních bytí na této cestě. Benedikt z Nursie [asi 480-547], zakladatel západního mnišství a autor benediktinské řehole, radil svým mnichům a mniškám, aby “naslouchali uchem svého srdce”. [3] Jinými slovy, první touha poutníka je v srdci, hluboko a uvnitř, někdy i několik let předtím, než začne vnější cesta.
Konvenční křesťanství (mnoha různých denominací) raději vidí Ježíše jako směrnici nebo cíl než tuto cestu; pro ně je “cesta” podstatné jméno, nikoli sloveso. Na cestě bez mapy je však vše pohybem. Neexistuje žádný cíl, pouze obklopující přítomnost lásky.