Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Zkušenost Lásky, která nás miluje, nám umožňuje cítit a pak vidět. Jakmile Láska vtrhne do našich otupělých částí a probudí nás ze zamlženého mylného vnímání k Pravdě, jsme vyzváni, abychom se uzdravili a uvěřili tomu, co o nás Láska věří, abychom důvěřovali laskavosti a laskavým záměrům Lásky. Důvěra vzkvétá v půdě Lásky. A tam se náš Boží obraz proměňuje.
Být křesťanem tedy znamená být nevyhnutelně a navždy člověkem naděje. Bůh v Kristu říká, že toto je to, co bude trvat: můj život a moje láska budou mít vždy a navždy poslední slovo.
Ježíš přišel, aby odhalil a vyřešil hlavní a zásadní problém – sklon lidstva ke strachu a nenávisti. Láska je naprosto osvícená, zcela nesmyslná cesta z tohoto vzorce. K lásce je třeba se dopracovat, přijmout ji a těšit se z ní; prvním krokem je rozpoznat naši hlubokou schopnost strachu a nenávisti. Nezapomeňte však, že kolem negativního prostoru se shromažďujeme rychle, zatímco do lásky „padáme“ spíše pomalu a jen s velkou praxí v padání.
Milujeme tedy Boha, když se s ním dělíme o tyto zranitelné stránky svého života. Stejně jako malé dítě uprostřed záchvatu vzteku může křičet „Nenávidím tě, mami!“ jen proto, že ví, že jeho výbuch neukončí jejich vztah, můžeme Bohu vyjádřit své hluboké pochybnosti, hněv nebo frustraci jen proto, že máme ještě hlubší důvěru v Boží lásku….. To, že se o tuto bolest s Bohem dělíme, místo abychom ji zadržovali, se ukazuje jako výraz lásky.
Poté, co jsem celý život před hněvem utíkal, bylo třeba si na něj zvyknout. Všiml jsem si, že mě vztek ani neosvobozuje, ani mi nepřináší lepší pocit. Ale dal mi slova a energii k boji proti bělošské nadřazenosti v sobě a bělošské nadřazenosti ve světě a všem způsobům, kterými bělošská nadřazenost ničila nás i ty, které jsme milovali.
Jádrem rozlišování pro něj proto není otázka „Co mám dělat?“ nebo „Co se ode mě očekává?“. Spíše jde o otázku „Co miluji? Co se nyní nejpřirozeněji vynořuje z mého srdce?“. Pro tohoto perského básníka třináctého století není náboženství v první řadě to, co si myslíte, nebo dokonce činy, které konáte. Je to to, po čem toužíte.
Něco v Bohu a něco v nás si odpovídá. Pocházíme z Boha, máme v něm své bytí a vracíme se k němu. V tradici srdce je touto korespondencí láska. Láska, ne pouze jako sentiment nebo cit, ale láska jako vnitřní dynamismus Boha v trojjediném Božím já. Láska jako generativní síla, která překonává smrt. Láska jako sebedarování. Láska jako přijetí „druhého“ jako druhého já. Láska jako gravitační síla, která spojuje všechny odlišné věci. Láska jako oheň, který čistě spaluje, a jako balzám, který léčí. Láska jako zrak, který vidí celistvost částí i celku. Láska jako zdroj i cíl a cesta mezi nimi.
Trojice krásně ruší veškerou negativitu naprosto pozitivním pohybem, který nikdy neotočí svůj směr. Bůh se vždycky dává, a to i ve chvílích, kdy nepřístupnost lásky prožíváme jako božský hněv. Nevěřím, že v Bohu vůbec existuje nějaký hněv – je to teologicky nemožné, když je Bůh Trojice.
Sikhská aktivistka Valarie Kaur :Když se lidé dobrovolně spojí, aby vytvořili svou vlastní vizi, začnou si přát její uskutečnění s takovou vášní, že k ní začnou vytvářet aktivní cestu vedoucí z přítomnosti. Duch a cesta k jeho uskutečnění se spojí. Místo toho, abychom se viděli jen jako oběti, začneme se vnímat jako součást pokračujícího boje lidských bytostí nejen o přežití, ale i o vývoj ve více lidské bytosti.
McLaren: Všichni víme, že ve světě působí mnoho dalších příběhů, příběhů, které zraňují lidi, příběhů, které možná zranily každého z nás. Uvědomme si, že můžeme být v pokušení reagovat na tyto příběhy, které zraňují, způsobem, který v tomto [zraňujícím] příběhu pokračuje. Chvíli chovejme ve svém srdci modlitbu, prosbu, žádost o pomoc, aby naše životy nebyly vtaženy do příběhů, které zraňují, ale abychom žili na stálém kurzu příběhu, který uzdravuje.