Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Brian McLaren: Možná, že láska zahrnuje jako samozřejmost druh víry, na které opravdu záleží. To by jistě platilo, kdyby měl pravdu jiný hlas v Novém zákoně, který bez okolků řekl: „Bůh je láska a ti, kdo zůstávají v lásce, zůstávají v Bohu a Bůh zůstává v nich“ (1 Jan 4,16).
Pokud Boží slovo nepřijmeme za své, pak Písmo nemá větší význam než četba dobrého románu nebo nedělních novin. Boží slovo je určeno k tomu, abychom ho přijali do svého života, konzumovali a trávili, aby podněcovalo růst. Měli bychom růst do svobody lásky, kterou je Bůh.
R.Rohr: Co je zde tak důležité a podstatné? Domnívám se, že jednoduše toto: Každý z nás je posvátným obrazem Boha. Jsme spolutvůrci Boha, a proto musíme respektovat své vlastní ztělesnění i posvátné ztělesnění druhého. Nechte Pavla, aby zde řekl svou pravdu: „Cožpak nevíte, že jste chrám Boží a že ve vás přebývá Duch Boží?…? Boží chrám, kterým jste, je svatý“
Jedno z nejužitečnějších učení Jana Dunse Scota říká, že křesťanská morálka ve své nejlepší podobě usiluje o „harmonii dobra“. [1] Harmonizujeme a vyvažujeme nezbytnou péči o sebe s neustálým rozšiřováním mimo sebe k lásce k druhým. To je geniální!
V Bohu a s Bohem mohu milovat všechno a všechny – dokonce i své nepřátele. Sám a sám se svou vůlí a intelektem budu v obtížných situacích časem jen zřídka schopen milovat. Mnoho lidí se snaží milovat silou vůle, přičemž jediným zdrojem jsou oni sami. Snaží se dodržovat druhé přikázání bez prvního. To nikdy dlouhodobě nefunguje.
Klíčem k zastavení ekologické apokalypsy není věda, ale láska. Již desítky let zíráme na vědecké zprávy. Ty nás dostatečně neinspirovaly ke změně naší apokalyptické reality. Ale tam, kde selhala věda, může uspět víra. Musíme lidstvu pomoci znovu objevit [Matku Zemi], jejich milujícího rodiče, živý svět, který je živí. Musíme jim pomoci pocítit její lásku, stejně jako jim ukázat, jak lze tuto lásku opětovat.
Zkušenost Lásky, která nás miluje, nám umožňuje cítit a pak vidět. Jakmile Láska vtrhne do našich otupělých částí a probudí nás ze zamlženého mylného vnímání k Pravdě, jsme vyzváni, abychom se uzdravili a uvěřili tomu, co o nás Láska věří, abychom důvěřovali laskavosti a laskavým záměrům Lásky. Důvěra vzkvétá v půdě Lásky. A tam se náš Boží obraz proměňuje.
Být křesťanem tedy znamená být nevyhnutelně a navždy člověkem naděje. Bůh v Kristu říká, že toto je to, co bude trvat: můj život a moje láska budou mít vždy a navždy poslední slovo.
Ježíš přišel, aby odhalil a vyřešil hlavní a zásadní problém – sklon lidstva ke strachu a nenávisti. Láska je naprosto osvícená, zcela nesmyslná cesta z tohoto vzorce. K lásce je třeba se dopracovat, přijmout ji a těšit se z ní; prvním krokem je rozpoznat naši hlubokou schopnost strachu a nenávisti. Nezapomeňte však, že kolem negativního prostoru se shromažďujeme rychle, zatímco do lásky „padáme“ spíše pomalu a jen s velkou praxí v padání.
Milujeme tedy Boha, když se s ním dělíme o tyto zranitelné stránky svého života. Stejně jako malé dítě uprostřed záchvatu vzteku může křičet „Nenávidím tě, mami!“ jen proto, že ví, že jeho výbuch neukončí jejich vztah, můžeme Bohu vyjádřit své hluboké pochybnosti, hněv nebo frustraci jen proto, že máme ještě hlubší důvěru v Boží lásku….. To, že se o tuto bolest s Bohem dělíme, místo abychom ji zadržovali, se ukazuje jako výraz lásky.