Soubor odpovědí sestavil a upravil podle písemných příspěvků Br. Vladimír František Tykvart 19.11.2023
Naše společenství promýšlí způsob života, který nám ukládá Řehole. Na setkání 9.1.2024 odpovídali sestry a bratři na otázky, které souvisí s články 18 Řehole OFS. Jejich reflexe o stvoření mohou obohatit každého z nás o pohledy ostatních a inspirovat nás k životu v duchu Řehole a jeho „alter ego“ bratra svatého Františka, a tím dosáhnout cíle našeho života, tj. spojit se co nejtěsněji s naším Pánem, Ježíšem Kristem.
Otázky, které byly nabídnuté bratřím a sestrám k odpovědím a zamyšlení:
1. Můj vztah ke stvoření. Jak podstatný je pro mě právě tento vztah? Vychází ze stejného pramene jako u sv. Františka? Jak se vůbec v tomto ohledu na Františka dívám? Je mi blízký? V čem se lišíme? Co je pro mě v tomto případě obtížné? Vnímám Boží stvoření jako dar? Přivádí mě blíže k Pánu, je mi pomůckou v mém vztahu k Bohu? Uvědomuji si v něm mocné Boží působení a nacházím v něm Boží stopy? Zamýšlel jsem se někdy nad Chvalozpěvem stvoření? Je to něco, co jen někdy odříkáme na úvod setkání, nebo je pro mě poutem, které mě spojuje s ostatními, s celým stvořením a s Pánem?
2. Chvalozpěv stvoření. Vezměte si text Františkova Chvalozpěvu a zkuste o něm rozjímat. Procházejte jednotlivé sloky a učte se z nich vnímat Pánovu krásu, jeho velikost a vznešenost, dobrotu a lásku.
Sestra Dagmar Ludvíka Spíralová
Vzhledem k tomu, že jsem měla připravit promluvu k bratřím a sestrám, která se týká stvoření, začnu citací článku 18. naší Řehole:
„Kromě toho ať mají úctu k ostatnímu stvoření, živému i neživému, které “je obrazem Nejvyššího” (1 Cel 80; Chvalozpěv stvoření 4). Od pokušení zneužívat je ať se snaží přejít k františkánskému pojetí všeobecného bratrství“.
Jako moto jsem zvolila „Modlitbu včeliček“ od J. Parmové (Zdroj: Jiřina Parmová: Království pod lipou, Rebcovo nakladatelství Praha, 1941):
„Dobrý náš Pánbíčku,
který jsi v nebíčku,
k Tobě se modlíme,
pokorně prosíme
požehnej našemu dílu,
k práci dej radost a sílu,
ať hodně medu nám dává květ,
ať krásný a dobrý je celý svět!“
I. Svatý František a zvířata.
(Zdroj: Rut Junová: Pojetí přírody Františka z Assisi, bakalářská práce, Katedra religionistiky, Evangelická teologická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, 2015).
Svatý František je jedním z nejvýznamnějších světců, který si díky svému láskyplnému přístupu k životu získal náklonnost mnohých. V obecném povědomí setrvává představa Františka jako milovníka přírody, citlivého muže, s láskyplným vztahem nejen ke všem němým tvorům, ale i k rostlinám a přírodním živlům.
V Prvním životopisu svatého Františka (Vita prima od Tomáše z Celana) se jeho vztah k přírodě postupně vyvíjí a úzce souvisí s jeho cestou obrácení. Funguje zde přímá úměra: čím blíže k Bohu, tím blíže k přírodě.
Zásadní událostí na Františkově cestě bylo jeho rozhodnutí vzdát se veškerého majetku spolu s ním i dřívějšího světského života a plně se odevzdat Bohu. Toto rozhodnutí, nebo lépe řečeno posunutí se na cestě následování Ježíše Krista, naplňovalo Františka takovou radostí, že si ji nemohl nechat pro sebe. Pevná víra v Boha jej vede ke chválám, okolní svět je pro něj od Boha a František mu jako Stvořiteli radostně děkuje. Svět je Božím stvořením, což Františka naplňuje radostí. V této chvíli se Františkův zrak plně upíná k Bohu a až pak shlíží na stvoření.
Zásadním okamžikem Františkova vztahu k veškerému stvoření je kázání ptáčkům. Tímto příběhem začíná Františkovo kázání všem stvořením. V životopisu je zdůrazněno, že se tak neděje z Františkovy přirozenosti, ale z Boží milosti. Příroda je Františkovy poslušná jen díky tomu, že káže ve jménu Ježíše Krista a absolutně se podrobuje Boží vůli. František by sám od sebe zvířatům nekázal, ale žene jej touha rozšířit a zvěstovat evangelium všem. To ho pak přivádí k soucitu se světem. Františkova láska k veškerenstvu je vyjádřením lásky k Bohu, který všechno stvořil, a tak František miluje přírodu díky své lásce k jejímu Tvůrci. Příroda je pro Františka také knihou o Bohu, ze které lze číst o jeho moudrosti, moci a dobrotě.
Ve vztahu ke zvířatům se pak František projevuje jako láskyplný učitel a ochránce, kterého poslouchají a u kterého hledají útočiště. Oslovováním všech tvorů „bratře /sestro“ odkrýval podstatu všeho tvorstva.
Ve Vitě secundě se objevuje více nadpřirozených událostí než v životopisu prvním, kterými se potvrzuje, že František je vykonavatelem Boží vůle. Příběhy se tak rozšiřují o morální ponaučení s ozvěnou Božího soudu. Příběh o nepřejícím ptáčkovi se liší od příběhů s ptáčky z Celanova prvního životopisu. Ptáčci už nejsou jen milými tvory, ale i tvory, co si vzájemně konkurují. Podobný příběh se udál také s vepřem, který roztrhal beránka. Beránek připomněl Františkovi Beránka Božího, Ježíše Krista, a tak vepře stejně jako ptáčka proklel. Používání kleteb je něčím zcela odlišným od Vity primy, kde František tvorům pouze žehná, chválí je, vyzývá ke chvále a láskyplně napomíná. Proklínání je projevem světce, který dokazuje svou moc od Boha.
Vita secunda opakuje a dokresluje příběhy o Františkově lásce k veškerému stvoření z Vity primy. Více než v prvním životopisu věnuje pozornost rostlinám, a ještě více je zdůrazňována náklonnost zvířat k Františkovi. Zážitky, které František prožívá skrze přírodu a v přírodě, jsou ve Vita secunda popisovány více emotivně. Už se nemluví „jen“ o radosti z Božího stvoření. Les a osamocená místa v přírodě jsou pro Františka ideální prostorem k modlitbě. František je vyhledává, aby mohl prožít Boží přítomnost, Boží dotek.
Bonaventurův životopis svatého Františka Legenda Maior hojně čerpá z životopisů Tomáše z Celana, posouvá však představení svatého Františka ještě dále než Vita secunda. František je zde nejen dokonalým světcem, ale je přímo Bonaventurou ztotožňován s druhým andělem ze Zjevení Janova. Bonaventurův František je ve všech svých projevech výraznější než František Celanův. František je tak dokonalým asketou a nejen, že jej poslouchají všechna zvířata, rostliny a živly, ale i „samotná Boží prozřetelnost mu po libosti vychází vstříc“ (5 kapitola, odstavec 11).
II. Zvířata v učení Církve.
(Zdroj: Catholic Answers (www.catholic.com).
1. O domácích mazlíčcích jako členech rodiny (Andrew Petiprin).
Legendární francouzský prezident Charles de Gaulle kdysi zavtipkoval: „Čím lépe poznávám lidi, tím více zjišťuji, že miluji psy.“
Od nepaměti lidé milovali své domácí mazlíčky. Dnes se však psi a kočky těší v mnoha domácnostech podobnému postavení jako děti. Často slýcháme o „chlupatých dětech“, kterým je dopřán luxus, jako je denní péče, lázně, gurmánské jídlo a výlety do parků a na hřiště, který by jejich psí a kočičí předkové nikdy nezažili. Některé páry se záměrně vyhýbají tomu, aby měly nebo adoptovaly děti, protože si myslí, že lásku, kterou by mohly zažít, mohou nahradit vhodnějšími zvířecími společníky.
Papež František při generální audienci v roce 2015 poznamenal, že milovat domácí mazlíčky, jako by to byly děti, představuje „formu sobectví“. Je zřejmé, že Svatý otec nepomlouval svého předchůdce, papeže Benedikta XVI., který byl známým chovatelem koček! Papež František si spíše povšiml žalostného poklesu porodnosti na Západě a vysvětlil, že stojí za to mít děti nebo je adoptovat než se rozhodnout pro společnost domácích mazlíčků. Papež zopakoval své znepokojení nad tím, že páry upřednostňují psy a kočky před dětmi, nedávno při setkání s italskou premiérkou Giorgií Meloniovou.
Jak by měli katolíci reagovat, když by si vzali k srdci obavy Svatého otce? Musíme začít tím, že si ujasníme naše – ologie.
Za prvé, teologie. Kdo je Bůh? Bůh je Bůh a my ne. Bůh stvořil vše, co existuje, včetně lidí a jejich domácích mazlíčků, a všechno na světě existuje v určitém pořadí vzhledem ke všemu ostatnímu, s cílem oslavit Boha.
Za druhé, antropologie. Co je to lidská bytost? Je vrcholem Božího stvoření, stvořeným k Božímu obrazu a podle jeho podoby. Katechismus říká: „Člověk: svou otevřeností k pravdě a kráse, svým smyslem pro mravní dobro, svou svobodou a hlasem svého svědomí, svou touhou po nekonečnu a po štěstí se člověk ptá, zda existuje Bůh.“ (33). Lidé jsou oduševnělí tvorové, schopní rozumu, zmrzačení hříchem, ale nakonec přizvaní k účasti na božském životě. Žádný jiný tvor není jako člověk.
Za třetí, zoologie: Co je to zvíře? Zvíře má osobnost, ale nemá rozumnou duši ani vůli. Zvíře nemůže hřešit, není si vědomo nebeské blaženosti a ani o ni neusiluje. Zvíře komunikuje, jistě, ale ne lidskou řečí nebo uvažováním. Zvíře je a zvíře jedná. Když má pes (kočka, jelen nebo nosorožec) žízeň, napije se, ale nemůže myslet: „Pití je dobré pro psy“ nebo „Jsem stvořen pro pití.“
Naše láska ke zvířatům tedy nikdy nemůže být setkáním sobě rovných, souhlasem s vůlí toho druhého nebo oceněním hloubky bytí toho druhého. Katechismus, který nás odkazuje na dvojici Adama a Evy v Genesis 2,19-20, poznamenává: „Tímto lidským ‚protějškem‘ nemůže být žádný živočich.“ (371).
Jak bychom tedy měli milovat své domácí mazlíčky?
Katechismus vysvětluje: „Zvířata jsou svěřena člověku, který k nim má být laskavý.“ (2457). „Zvířata je možno mít rád, ale nemají být předmětem takové lásky, jaká náleží jen lidem.“ (2418). Naši domácí mazlíčci na nás spoléhají, zvykají si na nás, snaží se nám zalíbit a mohou nám dokonce různými způsoby pomáhat, ale nejsou schopni přirozené lidské lásky romantiky nebo přátelství, natož nadpřirozené božské lásky, která spojuje křesťanskou rodinu. Milujeme-li je tak, jak milujeme člověka, budeme nejen zklamáni, ale zjistíme, že naše duše jsou neuspořádané.
A tak se vracíme k výroku Charlese de Gaulla: „Čím lépe poznávám lidi, tím více miluji psy.“ Jeho bonmot byl možná míněn v žertu, ve frustraci z nepříjemností lidské interakce, ale v doslovném smyslu zní pravdivě. Čím více my lidé chápeme svou roli ve vztahu k Bohu, k našim bližním a ke zbytku stvoření, tím více můžeme milovat každého z nich tak, jak se sluší a patří. Čím méně tedy považujeme své domácí mazlíčky za stejně milované jako naše děti, tím více je budeme milovat a užívat si je takové, jací skutečně jsou.
2. Mají zvířata duši jako lidské bytosti?
Odpověď redakce Catholic Answers: zvířata mají duši – a rostliny také. Zní tato odpověď jako něco z hnutí New Age? Nebojte se – není. Ujišťujeme vás, že neříkáme, že zvířata a rostliny mají duši jako my. Duše je podstatou života. Vzhledem k tomu, že zvířata a rostliny jsou živé bytosti, mají duši, ale ne v tom smyslu, v jakém ji mají lidské bytosti. Naše duše jsou racionální – jejich ne – a naše duše jsou racionální, protože jsou duchovní, ne materiální.
Zvířata a rostliny nemohou dělat nic, co by překračovalo hranice hmoty. I když se některá zvířata zdají být chytrá, ve skutečnosti nemají koncepční inteligenci. Nedovedou si například představit abstraktní pojem spravedlnosti.
Zvířata a rostliny také postrádají smysl pro morálku. Když mazlíčkovi vynadáte za to, že rozkousal koberec, a řeknete mu, že to, co udělal, bylo „špatné“, nepřisuzujete mu vinu za hřích, protože on nemůže spáchat hřích.
Živočišné a rostlinné duše jsou svým fungováním a bytím zcela závislé na hmotě. Smrtí přestávají existovat. Naproti tomu lidské duše nejsou hmotné. Jsou duchovní. Pouze duch může poznávat a milovat, přičemž dvě hlavní schopnosti ducha jsou intelekt (který ví) a vůle (která miluje). Víme, že lidské duše jsou duchovní, protože lidé mohou poznávat a milovat.
Víme také, že lidské duše jsou nesmrtelné, protože duchové se nemohou rozkládat. Nemají žádné částice: Pouze věc s částicemi se může rozpadnout. Duch je jednice. Nemá žádný vršek ani spodek, levou ani pravou stranu, žádný vnitřek ani vnějšek.
Každý kousek hmoty, i ten nejmenší, má své částice. Lidské tělo se může rozkládat – koneckonců je tvořeno hmotou – ale lidská duše ne. Proto říkáme, že je nesmrtelná.
3. Přijdou domácí mazlíčci do nebe?
Karlo Broussard, Todd Aglialoro odpovídá: abychom mohli na tuto otázku odpovědět, musíme nejprve definovat nebe. Podle Katechismu je nebe „stav svrchovaného a konečného štěstí“, který zahrnuje dokonalé „společenství života a lásky s Nejsvětější Trojicí, s Pannou Marií, s anděly a všemi blaženými“ (Katechismus, 1024).
Tento definitivní stav lidského štěstí a společenství života a lásky předpokládá schopnosti rozumového poznání a lásky, které zvířata nemají. Proto by žádné zvíře nebylo schopno zažít „nebe“ tak, jak je definováno.
Zastánci domácích mazlíčků v nebi mají tendenci používat jeden ze dvou argumentů:
1. Domácí mazlíčci si zaslouží odměnu za veškerou lásku a společnost, kterou nám na zemi dávají.
2. Shledání s našimi milovanými mazlíčky je nezbytné pro věčné štěstí. Jak řekl Will Rogers (1879–1935), americký estrádní umělec): „Pokud v nebi nejsou žádní psi, pak chci jít tam, kam šli oni.“
První argument antropomorfizuje zvířata: připisuje jim rozumné duše a schopnost dobročinnosti. Naznačuje, že zvířata, stejně jako lidé, si mohou milostí Ježíše Krista zasloužit spasení svými dobrými skutky.
Ale zvířata nejsou schopna vykonávat morální činy. Jednají podle instinktu a chuti, ne podle rozumu a svobodné vůle. Podle instinktu a chuti mohou projevovat potěšení z přítomnosti majitele; mohou ho poslouchat a chránit; mohou poskytovat určitý druh společnosti; Ale pouze v našich sentimentálních představách se toto chování vyrovná lidské lásce, věrnosti a přátelství.
Být neschopný morálních činů znamená, že zvířata nemohou hřešit, což znamená, že nepotřebují spasitele. Což je dobře, protože jejich senzitivní (na rozdíl od rozumové) duše ve více či méně normativním pojetí sv. Tomáše nepřežijí smrt svého těla, protože nemají žádný další nebo vyšší cíl, kterého by mohly dosáhnout. Shrneme-li to: jakkoli si lidé mohou vážit toho, že jsou nablízku, a promítat do nich lidské vlastnosti, zvířata si nemohou zasloužit věčný život po smrti ani se z něj těšit. Nezaslouží si odměnu, ani ji nevyžadují.
Je pravda, že obvykle opatrný C.S. Lewis jednou uvažoval o tom, že některá zvířata mohou „sdílet nesmrtelnost svých pánů“, a dokonce tento koncept ilustruje v knize Velký rozvod, ale tato představa není založena na žádné solidní teologii. A nebyla by to Lewisova jediná chyba.
Pokud jde o druhý argument: to, že je tato myšlenka tak populární, svědčí o hloubce náklonnosti, kterou lidé cítí ke svým domácím mazlíčkům. Jak jinak si vysvětlit víru, že blažené patření by se zmenšilo, kdyby tam nebyl náš mazlík, aby se o ně podělil?
Vzpomínám si na známé čtení o lásce z 1. Korintským 12-13. Máme tendenci soustředit se na to, jak je láska trpělivá a laskavá, což je v pořádku, ale měli bychom nastražit uši při té části o tom, jak „částečné“ pomine, až přijde dokonalost; jak v nebi uvidíme plně, „tváří v tvář“, to, co je na zemi viditelné nezřetelně (neboli, jak to lyricky říká Písmo, „jako v zrcadle, jen v hádance“).
To by mělo být varováním pro kohokoli z nás, kdo se pokouší klást na nebe hranice nebo podmínky: ať už se jedná o užívání si té či oné pozemské rozkoše (musí mít nebe Mozartovu hudbu? Hory? Zmrzlinu?), nebo shledání s naším partnerem nebo křečkem. Tyto věci jsou jen znameními, zástupnými symboly. Až budeme před skutečnou věcí, nebudeme je potřebovat a ani je nebudeme chtít.
Nechme Lewise, aby se rehabilitoval touto vynikající pasáží ze Zázraků: „Myslím, že náš současný pohled by se mohl podobat pohledu malého chlapce, který, když mu někdo řekne, že sexuální akt je nejvyšším tělesným potěšením, by se měl okamžitě zeptat, zda při tom jedí čokoládu. Když dostane odpověď „Ne“, může považovat absenci čokolády za hlavní charakteristiku sexuality. Marně byste mu říkali, že důvodem, proč se milenci ve svém tělesném vytržení neobtěžují s čokoládou, je to, že mají na práci něco lepšího. Chlapec zná čokoládu: nezná nic pozitivního, co ji vylučuje. Jsme na tom stejně. Známe sexuální život; Neznáme, leda v záblescích, tu další věc, která jí v nebi nenechá prostor.“
Dítě nedokáže pochopit, jak sex přesahuje čokoládu; Ani my nedokážeme pochopit, jak nebe přesáhne všechno – včetně našich milovaných domácích mazlíčků.
Poslední slovo, které, jak doufám, nás ochrání před ošklivými nebezpečími: Po zmrtvýchvstání budeme mít těla a budeme plně lidští. Nebe bude místem, které se dokonale hodí k plnému lidskému štěstí, a to jak podle těla, tak podle duše. Nyní začínáme s nevyvratitelným principem, že Boží přítomnost je sama o sobě věčně dostatečná k uspokojení každé lidské touhy, ale není důvod si myslet, že by Bůh nemohl také naplnit nebe nadpozemskými požitky – včetně fyzických věcí, jako je jídlo, hudba a zvířata – které nějakým tajemným způsobem nebudou soutěžit s blaženým patřením (prohrály by), ale připojí se k němu.
Společenství svatých naznačuje, že nebe bude společenským místem, že Boží přítomnost tváří v tvář nás automaticky nepřiměje vypnout všechno ostatní. Mohou-li nebeské zástupy spolu rozmlouvat, možná by také mohly hafíka pohladit po břiše nebo podrbat micku za ušima.
Pokud naši domácí mazlíčci nebudou existovat v nebi v tom smyslu, že by zakoušeli blažené patření, mohli by prostě existovat v „novém nebi a nové zemi“ (srov. Katechismus 1043; 2 Pt 3,13; Zj 21,1)?
Z přirozeného světla lidského rozumu víme, že domácí mazlíčci, které máme nyní, nebudou existovat v novém nebi a na nové zemi. Duše, které zvířata mají, jsou zcela závislé na jejich hmotné výbavě. Jako takové nepokračují v existenci po tělesné smrti jako lidské duše. Proto všechna zvířata, která zemřou před Kristovým druhým příchodem, nebudou existovat v novém nebi a na nové zemi.
A nemůže dojít k žádnému vzkříšení těchto zvířat, protože vzkříšení předpokládá pokračování nějakého druhu existence. Náš mazlík nemůže být vzkříšen a v ten samý okamžik přiveden k životu z ničeho.
Ale na otázku, zda budou zvířata obecně existovat v novém nebi a na nové zemi, Církev nikdy nedala žádné definitivní učení. Jakákoli poskytnutá odpověď by byla v oblasti spekulativní teologie.
Argumenty jsou na obou stranách. Zastánci argumentují tím, že v přirozenosti Boha nebo zvířat není nic, co by Bohu bránilo stvořit nové tvory a zázračně je udržovat v existenci. Stejně jako Bůh chrání jiné hmotné věci před porušením, včetně lidského těla, mohl by velmi dobře stvořit nová zvířata a chránit je před porušením.
Ti, kdo jsou proti myšlence zvířat existujících v novém stvoření, argumentují, že nebudou potřeba. Zdá se, že dokonalost v radosti, kterou lidé budou mít v Bohu a jeden v druhém, vylučuje potřebu náklonnosti, kterou nám dávají domácí mazlíčci, a potřebu používat zvířata obecně k dosažení určitých přirozených dober.
Sečteno a podtrženo, víme jistě, že ať už domácí mazlíčci zemřou před příchodem nového stvoření, nebudou tam. Ale pokud jde o otázku živočichů vůbec, ta je vzhledem k obsahu Božího zjevení v posledku nezodpověditelná. (Viz také: Jan Houkal: Spása zvířat? Teologické texty 2006/4 (https://www.teologicketexty.cz/casopis/2006-4/Spasa-zvirat.html)).
4. Existovala smrt před pádem?
„Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít.“ (Ř 5,12-14)
Matt Fradd odpovídá: nedávno mi někdo napsal a zeptal se: „Křesťané věří, že smrt vstoupila na svět skrze hřích. Podívejte se na Římanům 5:13-14, pokud mi nevěříte. Evoluce však dokazuje, že smrt existovala před pádem. Jak si to vysvětlujete?“ To je skvělá otázka, o které se domnívám, že mnoho křesťanů příliš nepřemýšlelo. V tomto příspěvku bych rád argumentoval na základě knihy Genesis, že smrt skutečně existovala před Pádem – smrtí zvířat a rostlin – a že když Bible mluví o smrti, která vstoupila do světa skrze hřích (jako v Římanům 5), mluví o lidské smrti. Nejprve se ale podívejme na dotyčnou pasáž:
Jak vidíte, Pavel se zde zaměřuje na to, jak se smrt šíří na lidi. Nemluví o smrti zvířat nebo rostlin. Než se podíváme na každou z nich, pojďme se podívat na to, proč měli být Adam a Eva původně nesmrtelní.
5. Strom života.
Zdá se, že druhá kapitola knihy Genesis naznačuje, že strom života, který byl uprostřed zahrady (Gn 2,9), byl prostředkem, díky němuž měli Adam a Eva žít věčně. Bůh jim dovolil jíst z tohoto stromu, protože řekl, že „mohou svobodně jíst ze všech stromů zahrady“ (Gn 2,16) – kromě stromu poznání dobrého a zlého.
Tím, že člověk ztratil přístup k tomuto stromu kvůli prvotnímu hříchu, ztratil možnost žít věčně. Ve třetí kapitole Genesis čteme, že ho Bůh vyhnal ze zahrady Eden, „aby [ne]vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“. Dále říká, že Bůh usadil „cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života“.
6. Zvěř.
Dobře, pokud byl strom života nezbytný k tomu, aby Adam a Eva žili věčně, mohli bychom se oprávněně ptát, zda měla zvířata přístup ke stromu života? Zdá se, že odpověď zní ne.
Kdyby byl strom života jediný, možná by stačil k jídlu Adamovi a Evě, ale nikdy by to nestačilo všem zvířatům světa. To může být další známkou toho, že zvířata neměla strom života jako potravu. Je-li tomu tak, pak by samotný text Genesis naznačoval, že zatímco člověk měl být nesmrtelný, zvířata nebyla. To by podporovalo myšlenku, založenou na výroku sv. Pavla, že to byla lidská smrt, která vstoupila do světa skrze Pád, a ne smrt zvířat.
Dále bychom si měli uvědomit, že dát zvířatům „každou zelenou rostlinu“ jako potravu neznamená, že některá z nich nebyla také masožravci. Není to tak, že by lvi před prvotním hříchem žrali pampelišky a prašivky a teprve potom začali okusovat ubohé staré pakoně. To je něco, o čem psal Tomáš Akvinský ve své Teologické summě:
„Někteří řekli, že živočichové, kteří nyní jsou divocí a zabíjejí jiné živočichy, v onom stavu byli krotcí nejen vůči člověku, ale také vůči jiným živočichům. Ale to je vůbec nerozumné. Neboť hříchem člověka nebyla změněna přirozenost živočichů, že tenkrát se živili rostlinami, nyní pak je jim přirozené pojídat maso jiných živočichů, jako lvi a sokoli.“
(Měli bychom dodat, aby si někdo nemyslel, že se jedná o nucený ústup tváří v tvář moderní evoluční teorii, že Tomáš napsal tato slova téměř 550 let před narozením Charlese Darwina.).
7. Rostliny.
A co rostliny? Je v Genesis nějaký důkaz, který by naznačoval, že rostliny zemřely před Pádem? Můj kolega Jimmy Akin se k tomu vyjádřil ve svém nedávném příspěvku:
Můžeme však jít ještě dál, protože Bůh dovolil jíst ovoce. To znamená smrt. Konkrétně smrt dužiny ovoce (a jeho semen, pokud se také rozžvýkají). Dužina plodu (a jeho semena) jsou živá. Jsou tvořeny živými buňkami.
Semena jsou dokonce malá ovocná embrya, což z nich dělá nezávislé organismy. Samozřejmě, že to nejsou lidé. Nejsou to racionální bytosti, takže nemají práva ani právo na život a je v pořádku je jíst. Ale umírají, když je jíme a trávíme. Totéž platí o další rostlinné hmotě, kterou jíme. Máme tedy důvod se domnívat, dokonce i při velmi doslovném čtení Genesis, že před pádem došlo k odumírání rostlin.
Samozřejmě je otázka, jak doslovně by měly být detaily tohoto textu brány doslovně. Katechismus katolické církve poznamenává, že první kapitoly knihy Genesis obsahují symbolické prvky:
Zpráva o pádu v Genesis 3 používá obrazný jazyk, ale potvrzuje prvotní událost, čin, který se odehrál na počátku dějin člověka. Zjevení nám dává jistotu víry, že celé lidské dějiny jsou poznamenány prvotní chybou, které se svobodně dopustili naši prarodiče (Katechismus, 390).
Ale i když vezmete některé detaily velmi doslovně, stále to vypadá, že zvířata a rostliny zemřely před Pádem – což je v souladu s poznatky moderní vědy.
8. Proč Církev žehná zvířatům?
P. Hugh Barbour, O. Praem: ve svém tradičním římském rituálu má církev několik požehnání pro zvířata: pro stáda ovcí a skotu, pro koně a jiná zvířata, pro těžce nemocná zvířata, pro ptáky, pro včely a pro bource morušového. Žehná církev v novém rituálu zvaném „Kniha žehnání“ stále ještě zvířatům?
Odpověď zní ano, Církev stále žehná zvířatům – v římském ritu a ve východních církvích, jako jsou ty byzantského ritu (který má mimochodem ve svém rituálu Knihu potřeb ještě rozvinutější soubor požehnání pro zvířata).
V Římě se každý rok na náměstí San Pietro koná hojně navštěvované žehnání zvířat na svátek svatého Antonína Egyptského, 17. ledna. Toto požehnání má dlouhou tradici, která sahá až do středověku. Ve skutečnosti je svatý Antonín považován za patrona hospodářských zvířat a zvířat obecně, zejména prasat. Požehnal nemocnému prasátku, které mu nechala u nohou rozrušená prasnice, to se okamžitě uzdravilo a od té doby se stalo jeho stálým společníkem, dnes bychom jej nazvali „domácím mazlíčkem“. Tak se stalo, že velký mnišský asketa pouště se stal patronem domestikovaných zvířat a jeho svátek je zvláštní příležitostí k jejich požehnání.
Dokonce i františkáni drželi a na některých místech stále drží žehnání zvířat na svátek svatého Antonína v lednu. Následně však byl zaveden zvyk žehnat zvířatům na svátek svatého Františka 4. října nebo v jeho blízkosti.
František je známý svým slavným Chvalozpěvem slunce neboli, jak se mu říká v italštině, jejím původním jazyce, „Píseň stvoření“. Ale tato jeho velká báseň, první v italštině, která má známého autora, nemluví ani tak o zvířatech, jako spíše o nebeských tělesech – slunci, měsíci a hvězdách – a o živlech – zemi, vzduchu, vodě a ohni. Přesto je život svatého Františka plný anekdot – fioretti neboli „kvítků“ – o jeho nadpřirozených vztazích ke zvířatům, mezi něž patří ptáci, ryby, jehňata, a dokonce i vlk.
Je ironií, že navzdory populárnímu pohledu na Františka jako na patrona ekologie by se selata cítila bezpečněji se svatým Antonínem Egyptským, protože jako mnich se vždy zdržoval masa. Menší bratři to nedělali. Je to František se svým image přátelským ke zvířatům, kdo byl prvním náboženským zakladatelem, který se obešel bez věčné zdrženlivosti, která byla před jeho velkým rozchodem s tradicí univerzální mezi všemi řeholníky. Snědl by kus slaniny, kdyby mu ji nabídli v běžný den v roce nebo ve svátek. Svatý Antonín (a mnoho mnichů i dnes, zejména ve východních církvích) by to neudělal! František chtěl, aby půst a zdrženlivost jeho bratří odpovídaly běžné církevní disciplíně a nelišily se od běžných věřících.
Co je církevním žehnáním zvířat? Je to Bůh, kdo jako první požehnal zvířatům při jejich stvoření. V Genesis 1:22 a 28 nám Písmo říká, že Bůh požehnal rybám a ptákům, dílu pátého dne, a zvířatům, dílu šestého dne. Požehnal jim, aby byly plodná a množila se, a dal je také k užitku a výživě lidem, kteří byli také stvořeni šestého dne. Žehnání zvířatům je tedy původní činnost stará jako stvoření, věc, kterou děláme napodobováním Stvořitele. Tím, že Bůh pověřil Adama pojmenováním zvířat, nám totiž přikazuje také zájem o toto nižší stvoření, poznání a péči o něj.
Písmo svaté nám dává dostatek informací o božské péči o zvířata a o jejich značném významu v tajemství spásy. V Genesis 9 jsou zvířata zachráněna před potopou a poté se stanou součástí smlouvy s Noemem. V Exodu 12 velikonoční beránek připomíná velikonoční oběť a vysvobození z egyptského otroctví. V knize Jonáš zachraňuje neochotného proroka obrovská ryba. V první knize Královské přinášejí havrani Elijášovi chléb – a opět, v Jonášovi, překvapivě, byla zvířata zahrnuta do pokání ukládaného lidem. A především, v evangeliích byl náš Pán šťastný, když byl oslavován slovy „Hle, Beránek Boží!“
Takže, když je naše mysl osvícena Písmem svatým o záležitosti prostých zvířat, je nyní dobré se nejprve podívat na skutečné žehnání zvířat. V úvodních poznámkách k žehnání zvířat v nových římských „Obřadech žehnání“ čteme následující: „Podle prozřetelnosti Stvořitele… Zvířata hrají v lidské existenci určitou roli tím, že pomáhají s prací nebo poskytují jídlo a oblečení. A tak, když se naskytne příležitost, například svátek nějakého světce, zvyk vzývání Božího požehnání zvířatům může pokračovat.“
V modlitbách se také hovoří o zvířatech jako o užitečných nejen pro práci, ale i pro naše „potřeby“ obecně. Zde přicházejí na řadu domácí mazlíčci. Učí děti, jak se starat o druhé, a poskytují určitý druh náklonnosti a společnosti, které lidské bytosti považují za útěšné a přitažlivé. Když jim žehnáme, snažíme se všechny tyto věci podporovat požehnáním v podobě pomoci, výživy, asistence a útěchy, kterou nám mohou poskytnout. Koneckonců, prasátko neudělalo pro svatého Antonína žádnou užitečnou práci, ale bylo jeho společníkem.
Jako u většiny požehnání existuje delší a kratší forma obřadu a v případě zvířat nejkratší forma obřadu. Může to být čtením a přímluvami a požehnáním, nebo jednoduše modlitbou požehnání. Zvíře je pokropeno svěcenou vodou, pokud je po ruce. Zde je promluva ze současného ritu:
„Všechno, co jsi učinil, Bože, je dobré, stvořil jsi člověka k svému obrazu, požehnals mu a svěřils do jeho rukou všechny živočichy; děkujeme ti za dobrodiní, která nám skrze ně prokazuješ, a prosíme tě, dej, ať tato pomoc v potřebách časných posiluje naši důvěru, že nám dáš také dobra věčná. Skrze Krista, našeho Pána.“.
Vzhledem k tomu, že používáme rozum a správný duchovní vhled, všichni už chápeme, proč bychom měli dychtit po tom, aby naše zvířata byla požehnána na den svatého Františka nebo svatého Antonína nebo v kterýkoli jiný den. Každý kněz a jáhen, dokonce i Svatý otec (pokud se ptáte správně!), až po autora tohoto článku, by to rád udělal.
9. Mohou se andělé zjevovat v podobě zvířat, jako je pes nebo kočka?
Odpověď redakce Catholic Answers: Anděl je čistý duch a jako takový nemá žádný tvar. Tělo je hmotná věc; zatímco materiální věci se mění a umírají, čisté duchovní bytosti nikoliv. Aby však s námi mohl komunikovat, může na sebe anděl někdy vzít podobu, aby splnil záměr, který Bůh zamýšlí, aby anděl uskutečnil.
Chce-li být anděl poznán, že se uskutečnila jeho návštěva, vzal by na sebe s největší pravděpodobností podobu, která by mu to umožnila. Účel andělovy návštěvy však může vyžadovat, aby anděl zůstal nepoznán. Autor listu Židům varuje křesťany: „Nezanedbávejte pohostinnost k cizincům, neboť tak někteří nevědomky hostili anděly“ (Židům 13,2).
Bůh Duch svatý se zjevil jako holubice (srov. Mt 3,16; Mk 1,10; L 3,22; Jan 1,32). V zásadě neexistuje žádný důvod, proč by se anděl nemohl zjevit ve zvířecí podobě.
Sestra Ludmila Marie Františka Kučerová
Čl. 18.: „(…) ať mají úctu k ostatnímu stvoření, živému i neživému, které je obrazem Nejvyššího. Od pokušení zneužívat je ať se snaží přejít k františkánskému pojetí všeobecného bratrství.“ František jasně prožívá Boží přítomnost ve všem – nejen že živá a neživá příroda byla stvořena, ale nese v sobě stále Boží přítomnost a projevy přírody – živly – nazývá bratry a sestrami. František vnímá, jak Bůh je stále evolučně činný a že se jeho dílo se završí ve všeobecné harmonické dokonalosti. K té se může ovšem dospět až harmonií lidství. Jistěže umělecká díla dávají někdy nahlédnout do určité harmonie budoucnosti, vize budoucnosti. Ale vytvářet harmonii vztahů je umění největší. A to František dobře pojmenoval. Snášet utrpení, nevlídnost, usilovat o porozumění a smířlivost, to je podle mě nejnáročnější podíl na evoluci stvoření, a proto mu tato účast přináší radost. Naučit se jít touto cestou považuje František za vrchol a logicky pak nazývá smrt sestřičkou, protože to není konec, ale začátek nového rozměru harmonie bytí. Učit se jít touto cestou ovšem vyžaduje stálý pohled na Stvořitele a obdiv jeho díla; stálý pohled na Vykupitele, který nás svým životem učí té evoluční cestě dokonalosti; a stálou spolupráci s Duchem Božím, který všechno proniká, protože jenom tehdy, pokud se necháme tímto Duchem také pronikat, ztrácíme strach i pýchu a můžeme volat: „Učiň mě Pane nástrojem…“ Často to s radostí zpíváme, ale každodenní realita je někdy z tohoto pohledu pro mě fakt těžká. …
Br. Luboš František Kolafa
Stvoření vnímám jako dar Stvořitele. Dar komplikované jednoduchosti (semínko a úroda z něj), jako hru na neustálá překvapení (každý rok je na zahrádce jiný). Jako pohlazení krásou (květ a tanec včel) a jako thriller s dobrým koncem (Bouře a krupobití a pak vyčištěný vzduch). Jako marathón (Jaro až podzim – pupeny, pak zelené listy, podzimní souboj listí s větrem). Jako humorný seriál (naše kočky a jejich finty a hry). Jako malířské plátno (postupné nanášení barev v ročních obdobích). Jako hudební skladbu (zpěv ptáků, bzučení včel, ticho noční hvězdné oblohy). Jako kulinářskou soutěž (různé chutě ovoce a zeleniny). Jako zdravotní polikliniku (bylinky).
Nikdo to lépe nevyjádřil než sv. František z Assisi v Chvále stvoření. (Stejně jako on i já miluji střední Itálii – inspiruje mne) František, veden Duchem, chválil Boha a Stvoření, ale udělal ve 13. stol nový krok pro myšlení celé společnosti. Spojil vše živé i neživé do náruče Boží dobroty. A to přitom neměl hluboké poznání současné vědy, která vlastně říká to samé. Dnes prostřednictvím teorie kvantové fyziky.
Kvantová realita – Emmanuel Ransdorf: „Hmota je něco víc než, co vidíme. Kvantový svět je tajemství, jež vytváří naši skutečnou realitu“. Cituji z knihy: „Kvantový svět není náhoda – vyniká logikou. To, co považujeme za nehybnou hmotu je ve skutečnosti substance nasáklá intrapsychickými zárodky vědomí. Za určitých podmínek se probudí a navzájem se s nehybnou hmotou ovlivňují (mnoho záblesků ducha – kvantové vědomí). Vzniká rozhovor hmoty s psychikou, aniž by byly narušeny fyzikální zákony. Dvojí sjednocení psychofyzické a psycho–duševní se týká všeho. Např.: Pokusy Cleve Backstera s rostlinami a detektorem lži ukázali, že „rostlina už rozpozná náš úmysl jí ublížit“. Reaguje i na ubližování zvířatům se kterými se zná. Buňky rostliny jsou schopné mimosmyslového vnímání. Rostliny jsou inteligentní. Komunikují, vyměňují si informace, rozlišují vibrace hmyzu, vnímají hudbu a ženský hlas, umí se bránit. Není to nic divného – prostě jsou celohmota.“ Konec citátu. Do ní patříme i my. Vše je propojeno duchovními pixely, jak jinde autor tvrdí.
Asi dost složité, pokud nečtete celou knihu, a proto jsem se zkusil zeptat umělé inteligence v počítači a odpověděla mi takto: „Podle některých interpretací kvantové fyziky existuje myšlenka, že kvantové částice mohou být propojeny prostřednictvím kvantového jevu nazývaného kvantová korelace nebo kvantová spřaženost. Tato myšlenka naznačuje, že kvantové jevy mohou být propojeny na vzdálenost a mohou mít vzájemný vliv, i když jsou od sebe vzdáleny. Tento jev je známý jako ‚kvantová neoddělitelnost‘ a je jedním ze základních principů kvantové fyziky.“
Tato myšlenka byla často zkoumána a diskutována, ale existuje mnoho různých názorů na to, jaký vliv by to mohlo mít na lidskou existenci a vztahy. Někteří lidé se domnívají, že kvantová fyzika může mít dalekosáhlé důsledky pro propojení mezi lidmi a jejich okolím, zatímco jiní mají odlišné názory.
Kvantová fyzika v plenkách ale už nyní potvrzuje to, co jednoduše vyjádřil sv. František: všichni jsme propojeni s celým stvořením (všichni jsme z jedné rodiny – bratři a setry a to i s květinou, zvířetem kamenem, sluncem a měsícem i s přirozeným koloběhem života a smrti a tím pádem jsme stejně jako Ježíš propojeni se Stvořitelem.)Nevzdávám se jednoduchého Františkánského myšlení, ale jen stejně jako sv. Bonaventura si myslím, že církev, ani její členové nemohou zavírat oči před novým poznáním, před realitou nové doby, měnícího se paradigmatu společnosti. Naším úkolem je nejen Stvoření obdivovat, ale najít cestu jek do něj vnášet pokoj a dobro. Výše uvedené střípky myšlenek dovolují věřit v sílu modlitby, která svou kvantovou teorií může měnit svět.
Někteří vědci kvantové fyziky se mohou začít dívat nově a s porozuměním Ježíšovým slovům: Ježíš řekl: „Pravím vám: Shodnou-li se na zemi dva z vás na kterékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce, nebo kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já mezi nimi.“ (Mt 18, 19)
Ježíš řekl: „Amen, pravím vám: Jestliže budete mít víru a nebudete pochybovat, řeknete tamhle té hoře: ´Zdvihni se a vrhni se do moře´, stane se to. A dostanete všechno, zač budete v modlitbě prosit s vírou.“ (Mt 21, 21)
Sestra Jana Anežka Pachnerová
Můj vztah ke všemu stvoření je pro mne velmi důležitý. Uvědomuji si to jako terciářka svatého Františka v dnešní konzumní době. Terciáři mají žít v tzv. univerzálním bratrství, tj. mít dobrý vztah ke všemu stvořenému. O to se snažím i já. Vzorem je mi svatý František z Assisi, který už ve 13. století toto univerzální bratrství prosazoval. Dnes mu říkáme Patron ekologů.
Jeho Chvalozpěv stvoření je úžasný. Vytvořil ho již jako nemocný, a přece chválí a velebí všechno, co Bůh stvořil. V dnešní době máme mnohem více znalostí o vodě, ohni, měsíci, Zemi atd., ale stejně se potýkáme s neznalostmi a neopatrností. Vedeme polemiky o smrti, vytěsňujeme ji ze života.
Svatý František si uměl vážit těchto živlů přírody, především vody, a také všeho, co k životu patří a co nám bylo Bohem svěřeno k užívání na této zemi.
Když přemýšlím nad Chvalozpěvem stvoření, ztotožňuji se s myšlenkami současného papeže Františka, který ve své encyklice Laudato si´ uvádí tyto myšlenky (#228–232): “Starost o přírodu je součástí životního stylu. Už příliš jsme setrvávali v morálním úpadku, vysmívali jsme se etice, dobrotě, víře, poctivosti a nadešel čas uznat, že tato povrchnost nám málo prospěla. Ničení všech základů společenského života nás postavilo jedny proti druhým při prosazování svých zájmů, vyvolává nové formy násilí a krutosti a brání rozvoji opravdové kultury starosti o životní prostředí.”
#233–237: „Svátosti jsou privilegovaným způsobem, kterým Bůh přijímá přírodu a přetváří ji, aby zprostředkovala nadpřirozený život. Neděle je dnem ozdravení vztahů člověka s Bohem, se sebou samými, s druhými a se světem.”
V #241–242 hovoří o Panně Marii jako Královně všeho stvoření a o svatém Josefovi, spravedlivém muži, který nás všechny učí starostlivosti a podpoře.
V #243–246 napřimuje pozornost na věčný život, ve kterém každé stvoření zaujme své místo.
Zaujala mne neznámá autorka této úvahy: „Ani potom, až odložíme betlémy a vyhozené vánoční stromy s ozdobami budou znamením, že už je zase po svátcích. Ani potom, kdy už procitneme do úplně všedního rána, ani potom v živých betlémech svých vlastních srdcí nezapomeňme velebit Pána!”
Z písně Karla Kryla s názvem Děkuji:
Stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat
děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat
děkuji za nezdar,
jenž naučí mne píli,
bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly.
Děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře pro radost,
pokoře bez područí
za slzy děkuji,
jež naučí mne citu
k živým, již žalují
a křičí po soucitu.
Děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla,
za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral.
Děkuji.
Karel František Ženíšek
Můj vztah ke stvoření je dost podstatný, protože se týká mého života. Mých blízkých i celého světa. Domnívám se, že stejného pramene jako u Františka vychází jen málo, protože on v tom viděl dílo Boží a mne se do toho plete „dílo moje“. František je mi blízký (spíš příklad), ve své radikalitě. Lišíme se právě v rozdílu té radikality přístupu k životu. Obtížné je pro mne představit si „nebe“ a nekonečno. Jako Boží dar vnímám rostliny, zvířata, hvězdy a i lidi (i když některé jako boží dar brát neumím).
Sestra Helena Marie Tykvartová
Františkův vztah ke stvoření okouzluje a podmaňuje již na první pohled, protože v něm nacházel živé působení Boha – Bůh s námi je Emanuel. Bůh stvořil vše z lásky, udržuje vše v existenci, je zde. Svět naplňuje Božstvím a pozvedá do Slávy. Chvalozpěv je dokonalým příkladem tohoto františkánského pojetí a vyznání. Na otázku, jestli vnímám Boží stvoření jako dar, odpovídám třikrát ano … co jiného to může být? Uvědomím-li si mohutnost a krásu celého Božího díla, rozmanitost vesmíru, tak mě to přivádí k obdivu Boha, jeho chvále. To je také důvod růstu mé víry a lásky k Bohu a k jeho stvoření.
Br. Vladimír František Tykvart
Můj vztah ke stvoření. Nedávno mě v souvislosti s otázkou: „proč jsme všichni bratry a sestrami? (všechno: nejen lidé, ale i neživá stvoření, celý vesmír) a s otázkou „proč to takto František chápal?“, potkala náhle odpověď v podobě knihy od františkána R. Rohra s názvem Univerzální Kristus. Začal jsem číst a měl jsem radost z té odpovědi, kterou jsem tam našel. Kniha si vyžaduje podrobnější čtení, abych z ní obdržel plné pochopení a zvnitřnění jeho pohledu na křesťana jako na hlasatele universálního Krista. Všichni a všechno stvoření jsme bratry, protože: „Kristus není Ježíšovo příjmení, Kristus je Bůh a Ježíš je historická manifestace Krista v čase. Ježíš je Třetí Někdo – ne čistě Bůh, a ne čistě člověk, ale Bůh a člověk dohromady. Bůh miluje věci skrze to, že se jimi stává.“ Proto Rohr mluví o třech příchodech (vtělení) Boha (Krista): první příchod byl ve stvoření světa, druhý příchod ve stvoření Ježíše (vtělení do Ježíše), třetí přicházení pokračuje ve vyvíjejícím se lidském Těle Kristově.
Myšlenky ke Chvalozpěvu stvoření. K níže uvedeným poznámkám mě dovedla zase kniha, tentokrát od Leonharda Lehmana OFMCap s názvem „František – mistr a učitel modlitby“.
1. sloka (víra, chvála Boha, vděčnost):
Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,
tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení.
Patří tobě jedinému, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Víra není samozřejmostí. Mnozí si myslí, že Bůh není nebo se nezajímá:
– když se zaměříme jen na hodnoty světa, jsme vedení touto nevírou,
– když Boha nechválím, tak dlužíme jako jeho stvoření Bohu dík a vděk,
– když jsme lhostejní k přikázáním Boha, potom se rozhodujeme sami proti životu.
2. a 3. sloka (slunce a měsíc):
Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Život potřebuje světlo slunce, teplo lásky, chápající přízeň, která dává bezpečí:
– bráníme spolužití, když jsem plní předsudků a nedůvěry: v rodině mezi sousedy, v práci vůči cizincům,
– omezujeme život, když vidíme v dětech zatížení, když požadujeme jen pořádek bez lásky.
4. až 6. sloka (vítr, voda, oheň):
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň,
kterým osvětluješ noc a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.
Vítr a vzduch, voda a oheň jsou dary Boha bez kterých je nemožné žít:
– proto se proviňujeme, když poškozujeme stvoření a životní prostor,
– když vyhazujeme bezohledně věci a používáme bezhlavě nevratné obaly,
– když jsme zcela lhostejní ke hluku všude kolem, zápachu v ovzduší.
7. sloka (země):
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země,
která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.
Země je prostor, který Bůh dal člověku, aby na něm pracoval, a ne ho ničil:
– poškozujeme zemi, když vyčerpáváme půdu a bohatství Země,
– když je hlavní zisk a maximalizace spotřeby,
– když jen chodíme do práce a špatně pracujeme,
– když špatně rozdělujeme plody Země,
– když nevidíme krásu v květinách, horách, řekách, mořích.
8. sloka. (pokoj):
Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí nemoci a soužení.
Blažení ti, kdo je nesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu.
Život je víc než jen zdraví. Také nemocní, staří a další potřební lidé maií právo na život:
– neseme vinu před Bohem a lidmi, když staré, nemocné, postižené svěřujeme veřejné dobročinnosti i přes to, že se můžeme postarat sami,
– když dáváme peníze tam, kde je potřebná osobní pomoc (špatné vykoupení),
– když trpící lhostejně obcházíme,
– když neodpouštíme a neusmiřujeme se,
– když se jen hádáme a kritizujeme všechno,
– když jsme „citlivky“ a nic nedovedeme snést,
– když jen přihlížíme, jak se sociálně slabí bratři a sestry dostávají do chudoby.
9. sloka (smrt):
Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,
žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou v smrtelných hříších.
Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,
neboť druhá smrt jim neublíží.
Kdo se v životě řídí Boží vůlí, ten se smrti bát nemusí. Může ji nazvat „sestrou“. Je mu bránou k věčnému životu:
– my často nevidíme pomíjivost našeho života a zařizujeme se tak, jako bychom zde měli být napořád,
– nemocné necháme samotné, nemyslíme na smrt a zemřelé,
Pokud se zaobíráme jen věcmi tohoto světa, jako je kariéra, hmotné zabezpečení, požitky a potěšení, pak tím volíme smrt,
-když žijeme ve hříchu, zrazujeme tak křest a volíme smrt,
– volíme si život a můžeme hledět smrti do očí, když jsme ve spojení s Bohem a každý den se ptáme: „Pane, co chceš, abych učinil?“
10. sloka (chvála a vděk, služba Bohu):
Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu, a služte mu s velikou pokorou.
Chvála, vděčnost Bohu a důvěra v Boha pro jeho dobrotu ke všemu stvoření, vyvolává radostnou službu Bohu a lidem …