(zpracoval Jiří Šenkýř OFS z MBS Brno Kapucíni)
Regule třetího řádu svatého Otce Františka
Ačkoli svatý otec František, jak již podotknuto bylo, tento řád léta Páně 1221 založil, a Honorius toho jména III., jakož i Řehoř XI. reguli jeho potvrdil, poněvadž ale papežským dekretům a výpovědem nebyla přivtělena z té příčiny, aby budoucně obtížení žádného nebylo, obzvláštně veřejným apoštolským listem ji upevnil, tak jak následuje: „Mikuláš, biskup, služebník služebníkův Božích, vzkazuje milým v Kristu synům a sestrám, bratrům a sestrám řádu kajících, jak přítomným tak budoucím, pozdravení a uděluje apoštolské požehnání. Jak vědomo, spočívá na katolické víře základ nevyvratného křesťanského náboženství, jenž se ani bouřemi zvyklati, ani tím nejzuřivějším pronásledováním zničiti nemůže. Pravou láskou roznícená horlivost učedníků Krista Pána vycvičila v této víře neunaveným kázáním pohany, jenž ve tmách a bludech žili a získala je Římská církvi. Víra katolická jest pravá a jediná víra, bez nížto žádný Bohu líbiti se nemůže aniž u něho milosti najde, tato víra nám otevírá cestu k spasení, a slibuje odplatu věčné blaženosti. I protož také oslavený vyznavač Kristův, sv. František, řádu tohoto zakladatel, když cestu, k Pánu do nebe vedoucí, učením svým příkladem ukázal, dítky své v stálosti a v upřímném zachovávání víry té vyučil, a chtěl by víru tu stále vyznávali, jí se pevně drželi a v skutek uváděli, by věrně po této cestě kráčejíce, po vykročení z tohoto života zasloužili věčného blahoslavenství dědicové a vladařové býti. Poněvadž tedy my tomuto řádu velmi nakloněni jsme, a na jeho rozmnožení pozorné oko máme, protož ustanovujeme následující reguli.
Kapitola první
Jestliby kteří život tento na sebe vzíti chtěli, mají od Vrchních neb jejich náměstkův zkoušeni a vyptáváni býti o katolické víře a jiných k ní přináležejících článcích; pakliby všemu věřili, náležitě to vyznávali, a až do smrti zachovati chtěli, mohou do řádu toho přijati býti. Ministrové však pilně pozorovati mají, aby žádného kacíře, aniž kacířství podezřelého, aniž člověka zlé pověsti nepřijímali; pakli by mimo jejich vědomí to se stalo, mají takového zaznamenati a inkvisitorovi k náležitému potrestání odeslati.
Kapitola druhá
Ministrové nebo jejich náměstkové, kdyžby se ohlásili ti, kteřížby řád tento na sebe vzíti chtěli, bedlivě mají se vyptávati na jejich stav a obchod, a jim povinnost a obtížnost téhož řádu, obzvláštně ze strany navrácení a vynahražení nespravedlivých věcí, jestliby jimi obtíženi byli, oznamovati: jestli tak, mají se napomenouti, aby bez odkladu věci nespravedlivé navrátili, aneb vynahradili; dluhy mají-li jaké, zaplatili, své věřitele aspoň zástavou ubezpečili, jakož také se všemi, jestli s kterými v nějaké nesvornosti byli, se upokojili, a s nimi se smířili: na to mohou se přijmouti, a jim kající oděv dáti. Po roce jestli všechny věci sobě nařízené vykonali a dle rozsouzení představených k témuž řádu schopnými sebe dokázali, mají na způsob tento přijati býti, a sice: aby přislíbili všecka přikázání, jak Boží, tak církevní zachovávati, a za přestoupení této regule (jestli se kterého dopustili) dle vůle Visitátora jak sluší a patří zadost činiti; kterážto přípověď ouřadní rukou tam písemně uložena býti má. Na jiný způsob někoho přijímati, buď Ministrovi vždycky zapovězeno, lečby jinak učiniti za dobré uznal, dle dospělého povážení okolnosti, obzvláštně kdyžby oni toho snažně žádali. Nařizujeme také, aby po vkročení do řádu tohoto žádný neměl moc z něho vyjíti, a k předešlému životu světskému se navrátiti; dovoleno však mají, do jiného potvrzeného řádu vstoupiti; manželkám pak nikdy dovoleno nebuď, bez dovolení jejich manželů do řádu toho vstoupiti.
Kapitola třetí
Bratři tohoto řádu mají oděni býti v roucho sprosté jak v ceně tak v barvě; ne v bílé, ani hrubě černé, ale šedivé; lečby od Visitátora s radou Ministra z důležitých příčin podle obyčeje času někomu jinak povoleno a ustanoveno bylo. Též mají jmenovaní bratři pláště a kabáty sprosté míti; buď z předu rozstřihnuté anebo v celotě, a to s přišitými ne širokými, anebrž ouzkými a uzavřenými rukávy. Sestry napodobně mají pláště a sukně ze sprostého sukna míti, anebo mají aspoň mimo pláště jeden spodní šat a to barvy bílé nebo černé, anebo i široké roucho z konopí nebo lnu, ne příliš nabírané, nositi. – Co se ceny a barvy roucha, jakož i kožichů týče, mohou páni Visitátorové anebo ředitelové dle stavu a obyčeje místa dispenzovati. Obecně jak bratrův tak sester mají býti bez zlata, bez pentlí bez vyšívání a bez všech těm podobných světských ozdob a šperkův, sprosté a je tkanými pásky opásati podle spasitelné rady svatého apoštola Petra (1 Pet 3,3)
Kapitola čtvrtá
Všechněm bratřím a sestrám přísně zapovídá na nepočestné hody, divadla a tance choditi. Na kejkléřské hry a šprými a pro marné dívání nemají peníze vydávati, ani svým domácím co podobného dovolovati.
Kapitola pátá
V pondělí, ve středu, v pátek a v sobotu mají se masitých pokrmů zdržeti, lečby nemoc nebo mdloba k dosažení potřebného zdraví jinak míti chtěla; pocestní na cestě, potřební a ti, jež si žilou pustiti dali, mohou třikráte, totiž: v pondělí, v úterý a ve čtvrtek maso jísti. Podobně se dovoluje v pondělí i ve středu, když hlavní roční slavnosti na ty dni připadají, pakliby kdy od jiných duchovních osob do jejich konventních domovův pozváni byli, požívati mohou všeho, cožbykoliv jim předloženo bylo. Mimo nemocné, pocestné a mdlé nemají víc než dvakráte za den jísti, pamatujíce na ono napomenutí Spasitele, řkoucího u sv. Lukáše: „Varujte se, aby nebyla obtížena srdce vaše obžerstvím a opilstvím“ (21, 34). Jak oběd, tak i večeři modlitbou i začíti i dokonati mají, což kdyby někdy zanedbali, na vynahražení toho ať se třikrát Otče náš a Zdrávas Maria pomodlí. Každý pátek po celý rok postiti se, jsou zavázáni, leč když připadá hod Božího narození, nebo nemoc, neb jiná příčina je výmluvny činí. Ode všech Svatých až do Velikonoci ať se ve středu i v pátek postí, jakož také jiné od církve svaté ustanovené, anebo z důležitých příčin nařízené posty, ať zachovávají. V postě od svatého Martina začínajícím až do Narození Páně, a od neděle Quinquagesima (kterážto jest před nedělí první postní) až do Velikonoci, vyjímajíc neděle, mají se dle možnosti vynasnažiti, každodenně se postiti, lečby nemoc nebo jiná důležitá příčina je výmluvny měla. Sestry však kteréž těhotné jsou, mohou jestli chtějí, až do dne jejich očištění aneb ouvodu ode všeho tělesného mrtvení, mimo regulních modliteb, se zdržeti. Pracovití pro uvarování tělesné mdloby, mohou od Velikonoc až do svatého Františka třikrát za den jísti; pak-li u jiných v práci jsou, mohou dle sv. Evangelium. (vyjímaje pátky, suché dny a jiné od Církve sv. ustanovené posty), cožkoli se jim předloží, požívati.
Kapitola šestá
Všichni bratři a sestry mají nejméně třikrát v roce se zpovídati a nejsvětější Svátost oltářní přijímati, totiž v hody velikonoční, svatodušní a vánoční, jakož také nejpředněji s bližními svými se smířiti, a věci cizí a nespravedlivé, jestliby které měli, navrátiti.
Kapitola sedmá
Bratři nemají nositi zbraň, leč k hájení Církve katolické, a křesťanské víry a vlasti, jakož i z jiných příčin s dovolením vrchnosti.
Kapitola osmá
Bratři a sestry mají sedmero každodenních církevních hodinek říkati, totiž: jitřní, první, třetí, šestou, devátou, nešpory a komplet. Klerici, jakož i ti, kteříž breviář říkati umějí, mají se dle obyčeje a řádu Římské Církve říkati, kteříž pak žádné v něm zkušenosti nemají, modliti se mají za jitřní dvanáctkrát Otče náš, tolikrát i Zdrávas Maria atd. a pokaždé: Sláva Otci atd.; za první, třetí, šestou, devátou, za nešpory a za komplet, za jednu každou část sedmkrát Otče náš, Zdrávas Maria a Sláva Otci atd. Před první a po kompletu mají také Věřím v Boha atd. říkati. Po kompletu pak k závěru Žalm 50.: „Smiluj se Pane“ atd. přidati. Kdyby zanedbali to ve svých určitých časech vykonati, na pokání ať se třikrát Otče náš atd. pomodlí. Nemocní, když mdlejší jsou, jestli sami nechtí, k tomuto modlení nejsou zavázáni. V postě od sv. Martina, (v adventě) až do Narození Páně, a od druhé neděle po devítníku (v postě) až po Velikonoce mají se přičiniti, aby dle možnosti a obyčeje ve svých farních aneb jiných kostelích své jitřní vykonali.
Kapitola devátá
Přikazuje se všem bratrům a sestrám, aby ve třech měsících po svém do řádu tohoto vkročení (jest-li to ve své moci mají a jest jim to právně dovoleno) závěť učinili, tak aby bez ní žádný neumřel a tudy různice a pře po nich nezůstaly.
Kapitola desátá
Co se dotýká činění pokoje mezi bratřími a sestrami, jakož i jinými osobami, kteréž by v nevoli a v nesvornosti trvaly; mají to Ministrovi anebo jeho náměstkům k jejich dobrému povážení přednést, a kdyby toho potřeba ukazovala, třebas pomoci biskupa napraviti.
Kapitola jedenáctá
Kdyby někdy bratři a sestry proti svému řádu nadáním /pozn. obtěžování od místních úřadů/ víc než by slušelo obtěžováni byli, ministrové mají své outočiště k biskupovi aneb k jeho plnomocníkovi míti, a podle jejich se spravovati.
Kapitola dvanáctá
Když někdy budou povoláni k svědectví, mají se vši bedlivosti veřejné přísahy se varovati, lečby k upokojení nesvorných nebo k hájení víry, nebo k zastávání bližního, nebo k navrácení odňaté cti toho potřeba byla; podobně v koupích a prodejích chovati se mají. Pakliby se kdo v obecném obcování a spolu jednání z nepozornosti zapřisáhl, u večer, když bude zpytovati svědomí, z lítosti nad tím, má se třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria pomodliti. K podobné výstraze mají svou čeleď napomínati a ji pro přísahání a zlořečení náležitě potrestati.
Kapitola třináctá
Všickni bratři a sestry, jakéhokoli stavu a kdekoli jsou, mají každý den, (jestli se pohodlně státi může) mši svatou slyšeti, a každý měsíc na ustanoveném místě shromáždění držeti a mši svatou slyšeti; přitom se vší péči mají k tomu se vynasnažiti, aby duchovního správce dostali, kterýžby jim v určitých časech slovo Boží kázal a k pravému pokání a polepšení života je napomínal. Při shromáždění jedenkaždý dle možnosti peněžitou almužnu do pokladnice vloží, kteráž dle rady duchovního správce a jiných zbožných bratrů a sester, chudým, nemocným a mrtvým bratrům a sestrám sloužiti bude, to pak, co by kdy zbývalo, vynaloženo bude jiným chudým a k potřebě chrámu Páně, ke cti a chvále Boží, v němž své shromáždění mají. Při službách Božích, tak jak na křesťany přísluší, mají zachovati mlčení.
Kapitola čtrnáctá
Když se někdo z bratrů a sester rozstůně, ti, kteříž k tomu jsou nařízeni, jak nejprve o tom známost dostanou, mají ho na nejméně jednou v témdni navštíviti, jestli ne osobně aspoň prostředně (to jest skrze jiného), a pakli toho potřebuje, z bratrské lásky obecní almužnou upřímně mu přispěti; jakož také a to nejpředněji k tomu, coby užitečného k spasení bylo jej povzbuzovati. Kdyby kdo z nich umřel, všickni ostatní, kteříž na tom místě jsou, mají se k průvodu dát najíti, tělo dle obyčeje k pohřbu doprovoditi, jakož službám Božím přítomni býti, a nemají dříve odcházeti, až když mše svatá a pochování mrtvoly dokončeno jest. To samé se má zachovati, když sestra onemocní anebo z toho světa sejde. Mimo toho v osmi dnech po smrti nebožtíka mají, kteříž kněží jsou, jednu mši svatou sloužiti, kteří žaltář Davidův mají a ho umějí, padesát žalmův říkati; neumělí-li pak, padesátkrát Otčenáš a Zdrávas Maria se modliti, přidajíce k jednomu každému: „Odpočinutí lehké dej mu (neb jí) Pane a světlo věčné svěť mu (neb jí). Na to v běhu roku jednoho za všechny oučastence řádu toho, mají kněží tři mše svaté sloužiti. Kteříž žaltář umějí, mají ho celý říkati, kteříž neumějí, stokrát Otče náš a Zdrávas Maria se modliti s přidáním tolikrát: „Odpočinutí lehké dej jim Pane, a světlo věčné ať jim svítí“.
Kapitola patnáctá
Ouřady, které v tomto řádu bývají rozdávány, mají s obzvláštní pobožností přijímány a náležitou pilností vykonávány býti; to pak ne až do smrti, ale toliko do jistého času, kterýž když vyjde dány budou jiným.
Kapitola šestnáctá
Co se dotýká visitací, k takové v jednom každém místě, kdež na ten čas přebývají Ministrové, na vymezené místo mají se bratři a sestry shromážditi; Visitátor pak musí kněz potvrzeného řádu býti, tak aby mohl jednomu každému, dle provinění a stavu za přestoupení trest a pokání uložiti. A jiný žádný opovážiti se nemá, ouřad Visitátora zastávati. Poněvadž ale tato regule jest od sv. Františka ustanovena. Z té příčiny radíme, aby takoví Visitátorové z řádu Bratrův menších byli kteréž Kustodové aneb Kvardiánové jmenovaného řádu, když o to požádáni budou, sami ustanovují. Na žádný způsob nemá tento ouřad světskému svěřen býti. Taková visitaci má každoročně jednou, neb také dle potřeby častěji před sebe vzata býti. Neposlušní, a ti, při kterýchž žádné polepšení k očekávání není, mají dříve třikrát napomenuti býti; a když po napomenutí tento se zcela nepolepší, mají dle rady Diskretů docela od společnosti řádu odloučení a vymazáni býti.
Kapitola sedmnáctá
Všickni bratři a sestry mají všemožně všelikých vád, různic a pří se varovati. Kdyby se kdo, buďto skrze svévolnost nebo lehkomyslnost v tom vinen byl nalezen, všecku práci na to mají naložiti, aby takové zlé přetrhli; odporující pak mají u Visitátora aneb u vrchního pronešeni a těm odpovědni býti, jimž právně moc rozsuzovati a trestati přináleží.
Kapitola osmnáctá
V zdrženlivosti od masitých pokrmův a v postu a jiných řádu přísnostech mohou z důležitých příčin řádně ustanoveni místní duchovní, Vrchní a Visitátor, když za dobré uznají, bratrům a sestrám ulevení udělovati, a je dispensovati.
Kapitola devatenáctá
Ministrové jsou povinni, zjevné výstupky bratrův a sester Visitátorovi k potrestání přednésti; a kdyby někdo po trojím napomenutí se nepolepšil, má dle rady některých rozumných bratrův od Ministrů Visitátorovi oznámen, a od něho ze společnosti řádu vyvržen a po tom všem v následujícím shromáždění co takový prohlášen býti.
Kapitola dvacátá
Ostatně k těm všem v této reguli předepsaným článkům, ku kterýmž bratři a sestry již buď skrze přikázání Boží neb Církve svaté zaváváni nejsou, nezavazujeme nikterak pod smrtelným hříchem; toliko ať hotov je každý za své provinění uložené pokání s ponížeností přijmouti a se vynasnažiti, je hned a věrně vykonati.
Závěrek papežského listu Mikuláše IV.
Žádnému tedy člověku dovoleno býti nemá, tento list Našeho ustanovení a potvrzení zrušiti, nebo všetečnou opovážlivostí naproti němu se stavěti. Kdožby pak o to se pokusil, věděti má, že v nemilost všemohoucího Boha a svatých Apoštolů Petra a Pavla padá.
Dáno v Reatu dne 17. srpna, papežství Našeho roku druhého, 1289