Hospodin Bůh zavolal na člověka: ‚Kde jsi?‘ On odpověděl: ‚Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý,
a proto jsem se skryl‘“
Už se necítil jako syn, ale jako provinilý služebník. My – na rozdíl od Adama – chceme vytrvat ve vztahu Božích synů a dcer – v důvěře a lásce zůstat obráceni k Otci . A to znamená vytrvat v osobní modlitbě. Najít si čas na vnitřní modlitbu znamená odpovědět na otázku: „Kde jsi?“ a odpovědět „Tady jsem“. Jakkoliv jsme někdy nevěrní a neposlušní, Otec se nenechá naší nevěrností přemoci. Stále touží po důvěrném vztahu se svými dětmi.
Když si vyhradím čas na osobní tichou modlitbu, znamená to také, že mám před Bohem postavení syna či dcery, že nejsem otrokem Otce, ale jeho dítětem, že s ním sdílím jeho důvěrnost. Moje hodnota v Otcových očích nespočívá v tom, co pro něj dělám, ale v jeho milosti, kterou mě přijal za své dítě.
Poslechněme si Ježíšova slova: „Už vás nenazývám služebníky…Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil
všechno, co jsem slyšel od svého Otce“ (Jan 15,15). „Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu,
abyste šli a přinášeli užitek.“
Modlím se protože jsem Božím dítětem a protože rád přijímám otcovu lásku.