Devátý týden: Pouštní mystikové
Pravoslavný autor John Chryssavgis uvažuje o poušti jako o symbolu „opuštěnosti“ i Boží přítomnosti:
Každý zná nějakou formu opuštěnosti
Každý, kdo zažil nějaký aspekt opuštěnosti, tj. nějakou formu osamělosti, případně nějakou formu zlomu, rozpadu nebo rozkladu – ať už emocionálního, fyzického nebo společenského -, bude schopen navázat potřebná spojení. Každý z nás zná období sucha; suché a vyprahlé chvíle, kdy čekáme na osvěžení a déšť, kdy čekáme na naději a život….
V poušti se nelze skrýt – před sebou ani před Bohem
Poušť, ačkoli je [v Písmu] prokletá, nebyla nikdy vnímána jako prázdný kraj. Bylo to místo, které bylo plné dění…. Byl to prostor, který poskytoval příležitost, a dokonce i výzvu k božskému vidění. Na poušti jste byli vyzváni, abyste setřásli všechny formy modlářství, všechny druhy pozemských omezení, abyste spatřili – nebo spíše byli drženi před obrazem nebeského Boha. Tam jste byli konfrontováni s jinou skutečností, s přítomností bezmezného Boha, jehož milost nemá vůbec žádné hranice. Této perspektivě zjevení jste se nikdy nemohli vyhnout. Na poušti se koneckonců nemůžete skrýt, tam není místo pro lež ani podvod. Ve vyprahlé poušti se odráží vaše vlastní já a vy jste povinni se tomuto já postavit. Cokoli jiného by představovalo nebezpečnou iluzi, nikoli božskou ikonu…..
Na poušti prožíváme hluboká setkání se sebou i s Bohem
Poušť je místem duchovní revoluce, nikoli osobního ústupu. Je to místo vnitřního protestu, nikoli vnějšího míru. Je to místo hlubokého setkání, nikoli povrchního úniku. Je to místo pokání, nikoli zotavení. Žít na poušti neznamená žít bez lidí; znamená to žít pro Boha.
Chryssavgis nás povzbuzuje, abychom se postavili zkušenostem pouště, místo abychom utíkali pryč:
Na duchovní cestě je nutné osobní pouští projít
Člověk se nemusí stěhovat do zeměpisné polohy pouště, aby našel Boha. Přesto, pokud nemusíte jít na poušť, musíte projít pouští….. Poušť je nezbytnou etapou na duchovní cestě. Vyhýbat se jí by bylo škodlivé. Přikrášlovat ji nebo ji skrývat může být lákavé; ale na duchovní cestě se to také ukazuje jako destruktivní.
Osobní traumata – naši poušť – je potřeba dobrovolně přijmout
Ironií je, že poušť nemusíte ve svém životě hledat; obvykle vás dostihne. Každý si projde pouští…. Může mít podobu nějakého utrpení, prázdnoty, zhroucení, rozchodu, rozvodu nebo jakéhokoli traumatu, které nás v životě potká. Oblékání této pouště do našich závislostí nebo připoutaností – k hmotným statkům, penězům, jídlu, pití, úspěchu, obsesím nebo čemukoli jinému, k čemu se chceme obrátit nebo co nám může být k dispozici, abychom se na něm mohli spolehnout – oddálí naprostou osamělost a vnitřní ustrašenost prožitku pouště. Pokud touto zkušeností procházíme nedobrovolně, může být zdrcující i drtivá. Pokud však tuto zkušenost přijmeme dobrovolně, může se ukázat jako konstruktivní a osvobozující.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
John Chryssavgis, In the Heart of the Desert: The Spirituality of the Desert Fathers and Mothers, rev. ed. (Bloomington, IN: World Wisdom, 2008), 3, 34, 35, 36.
Image credit: A path from one week to the next—Jenna Keiper, Taos Snow. Benjamin Yazza, Untitled 2, used with permission. Les Argonauts, Camino de Santiago , Unsplash. Click here to enlarge image.
In the midst of thorns, the mystic watches, waits and receives.