Tanec naděje

Tanec Wovoka mi připomíná, že v životě jsou chvíle, kdy musíme mít ochotu jít za hranice toho, co si myslíme, že je možné. S takovým světem jsme se ještě nikdy nesetkali; jak ho přežijeme, natož abychom ho proměnili? Tichý buben mě nutí uvědomit si, že se v tomto tanci pohybujeme na neprobádaném území. Vystupujeme ze známého do neznámého. Vytváříme taneční půdu tam, kde dosud žádná nebyla. Ochota, víra udělat takový krok je strašidelným tichem tance duchů.

Duchovní disciplína pouti

Na závěr nás všechny prosím, abychom se modlili za svobodu, která by nás osvobodila od cynismu a odsuzování. Budeme se setkávat s lidmi, kteří dělají a říkají věci jinak. Pokud přejdeme do „sofistikovanosti“, ztratíme dětského ducha, o kterém mluví Ježíš. Poutník musí být jako dítě, které dokáže ke všemu přistupovat s postojem úžasu, úcty a víry. Modleme se za úžas. Modleme se za úctu. Modleme se za touhu, nebo lépe „touhu toužit“, a prosme Boha, aby nás zbavil cynismu.

Moudří vypravěči

Naslouchání jejich příběhům a výrokům, rozjímání o nich v tichu a jejich následné vyprávění druhým pomáhalo našim předkům žít lidsky, být lidštější, zůstat skutečně živými…. Příběhy z egyptské pouště jsou více než jen součástí křesťanské minulosti. Jsou součástí našeho lidského dědictví: sdělují věčné hodnoty, duchovní pravdy. Je to ticho hlubokého srdce a intenzivní modlitby, ticho, které prochází staletími a kulturami. Měli bychom se zastavit, abychom tento tlukot srdce slyšeli.

 Laskavý vesmír   

Osvícení znamená vidět a dotknout se velkého tajemství, velkého vzoru, Velké skutečnosti. Ježíš tomu říkal Boží vláda, Buddha tomu říkal osvícení. Filozofové by to mohli nazvat Pravdou. Mnozí z nás ji vnímají jako Základní lásku. Zde je mantra, kterou si můžete během dne opakovat, abyste si ji připomněli:

Boží život žije sám v sobě ve mně. Uvědomuji si, že život žije sám v sobě ve mně.

Boží láska žije sama sebe ve mně. Uvědomuji si, že ve mně žije láska.

48-jpg

 Budoucnost křesťanství     

Kéž se odvážíme doufat, že naše srdce, otevřená Božímu Duchu, by mohla nejen obdržet odpovědi na naše otázky o budoucnosti křesťanství, ale že by se naše srdce mohla v tomto společném čase natolik proměnit, že by se naše mysl, srdce a touhy otevřely, vyjasnily, možná i očistily. Aby budoucnost mohla být jiná.

Bůh je milovaný

Stojící na místě

Toto prosté modlitební ticho může a mělo by být tichem každého člověka. Patří každému křesťanovi, který miluje Boha, každému Židovi, který ve svém srdci slyšel ozvěnu Božího hlasu v [prorocích], každému, jehož duše povstala při hledání pravdy, při hledání Boha. . . . 

realita komunity

Od já k my

Pravá modlitba nebo kontemplace je naopak skokem do pospolitosti a společenství. Víme, že to, co prožíváme, může udržet jen celek a my už nejsme sami. Jsme pouze součástí, a to velmi vděčnou a zcela spokojenou součástí. To je „pokoj, který svět nemůže dát“