První týden: Radikální odolnost
Steven Charleston ve své knize Přežili jsme konec světa píše o pautském prorokovi Wovokovi (asi 1856-1932), který obdržel duchovní vizi obnovy Země s rovností a smířením pro všechny lidi. Wovoka učil tanec duchů jako způsob, jak ztělesnit naději této nebeské vize v době krize. Charleston píše:
Podstatou tance duchů byla naděje
Základní poselství – vize obnovy a smíření pro všechen život – zůstalo středem toho, co motivovalo naději v srdcích původních obyvatel z celého spektra jazyků a kultur. Podstatou vize byla naděje, nikoli strach – a naděje pro všechny, nejen pro několik….
Tančili tak dlouho jak byla potřeba
Kořeny strachu sahají hluboko. Stejně hluboko musí sahat i naděje, kterou přijímáme. Bez ohledu na to, co se děje, musíme tančit dál, ruku v ruce, spojeni v kruhu rovnosti, neustále se pohybovat v pomalé rotaci spravedlnosti a modlitby. Stejně jako tanečníci Wovoka musíme být oddáni vizi a ochotni pro ni tančit tak dlouho, jak to bude nutné. Taková míra oddanosti není v naší době běžná, ale právě to bude nutné, chceme-li zmenšit apokalypsu, kterou vidíme před sebou vyvstávat. Ne magie, ale víra je to, co nás provede.
Charleston se zamýšlí nad tím, jak Wovokaův Tanec duchů vybízí k ochotě jít za hranice toho, co si myslíme, že je možné:
Tančili v tichu bez bubnů – vykročili do prázdna vesmíru
Jako domorodého Američana mě velmi zasáhlo, že tento tanec se na rozdíl od jiných musí odehrávat bez bubnu. Používání bubnu jako všudypřítomného prvku v našich tradičních bohoslužbách mě nechává přemýšlet o tom, jaké to muselo být tančit bez něj, bez toho uklidňujícího tlukotu srdce země, který tvořil kadenci pro náš pohyb jako lidí v čase a prostoru. Ticho, které zanechává uprostřed tance duchů, mi připadá strašidelné, jako vykročení do prázdnoty vesmíru.
Ukotvuje nás jen naše víra, že nám někdo naslouchá
Přesto jsem si Wovoky díky tomuto tichu začal více vážit. Bez bubnu mám jen fyzický pocit, že jsem spojen se svými bratry a sestrami v nekonečném kruhu. Jediné, co slyším, je náš společný hlas stoupající do řídkého vzduchu v nářku a očekávání. Jsme ve stavu beztíže a vznášíme se. Nic nás neukotvuje, jen naše vlastní víra, že někdo tam venku naslouchá, a co je důležitější, někdo, komu na nás záleží.
Ochota k tanci a víra
Tanec Wovoka mi připomíná, že v životě jsou chvíle, kdy musíme mít ochotu jít za hranice toho, co si myslíme, že je možné. S takovým světem jsme se ještě nikdy nesetkali; jak ho přežijeme, natož abychom ho proměnili? Tichý buben mě nutí uvědomit si, že se v tomto tanci pohybujeme na neprobádaném území. Vystupujeme ze známého do neznámého. Vytváříme taneční půdu tam, kde dosud žádná nebyla. Ochota, víra udělat takový krok je strašidelným tichem tance duchů.
Přečtěte si tuto meditaci na cac.org. 2024 Téma denních meditací
Letošní téma bude zkoumat kontemplaci jako způsob, jak budovat Radikální odolnost, abychom mohli být solidární se světem, aniž bychom vyhořeli nebo vyhořeli. Podívejte se na video.
Prameny:
Steven Charleston, We Survived the End of the World: Lessons from Native America on Apocalypse and Hope (Minneapolis, MN: Broadleaf Books, 2023), 133, 136–137.
Image credit: Jenna Keiper, Keeping the Candle Lit (detail), New Mexico, photograph, used with permission. Click here to enlarge image.
Resilience requires endurance – we keep watch to keep the candle lit.