Tanec Wovoka mi připomíná, že v životě jsou chvíle, kdy musíme mít ochotu jít za hranice toho, co si myslíme, že je možné. S takovým světem jsme se ještě nikdy nesetkali; jak ho přežijeme, natož abychom ho proměnili? Tichý buben mě nutí uvědomit si, že se v tomto tanci pohybujeme na neprobádaném území. Vystupujeme ze známého do neznámého. Vytváříme taneční půdu tam, kde dosud žádná nebyla. Ochota, víra udělat takový krok je strašidelným tichem tance duchů.