Moji rodiče milovali půdu, zemi, přírodu a v jejich zahradě jsem viděl svobodu, kterou díky ní pociťovali. Zahrada jim i celému světu oznamovala, že jsou naprosto svobodní a mohou být sami sebou.
Znali Bibli, ale co bylo mnohem důležitější, znali svět skrze Bibli…(W.J.Jennings)
Běžným výrazem pro toto vnitřní místo přebývání Ducha, které je zároveň místem touhy, bývá obvykle slovo duše. Rodíme se se svou duší. Konec je v nás zasazen již na počátku a sžírá nás, dokud se k němu nedostaneme svobodně a vědomě.(R.Rohr)
Dnes, když se vracím domů na místo ve mně, kde přebývá Bůh, už mě nezajímá, abych to byla jen rychlá návštěva, abych se mohla vrátit zpět do světa „co si myslí ostatní“ a „co dokážu stihnout“. Dnes mě z domu sotva někdo vytáhne. Přitahují mě jiné rozhovory a hlubší vztahy. Chci, aby tento posvátný prostor byl mým domovem, ne jen místem, které navštěvuji, abych podpořila svůj „skutečný život“, který se odehrává mimo mé spojení s Bohem. Začínám si klást otázku, zda moje alga, moje bolest, není živena mým odloučením od Boha a od mého Pravého Já…(Brené Brown)
Když dokážeme říci „ano“ k návratu od ega domů a přesto být šťastní, splnili jsme svůj úkol. Moje pravé já je v Bohu, a ne v tom, co jsem vytvořil. Moje vlastní stvořené já mi poskytlo hezkou stezku, po které jsem mohl kráčet, a něco, co jsem mohl každý den dělat, ale ve skutečnosti to nejsem já. Může to být moje kariéra nebo moje povolání; ale jakkoli je to dobré, není to moje pravé já, můj domov v Bohu.(R.Rohr)
Zdá se, že nás vpřed pohání i volá jakýsi hluboký stesk po domově. Existuje v nás přirozená a toužebná nespokojenost, která nás zároveň posílá i přitahuje vpřed, a pramení z našeho původního a radikálního spojení s Bohem. To, co se jeví jako minulost a budoucnost, je ve skutečnosti tentýž domov, tentýž volání a tentýž Bůh, pro něhož „tisíc let je jako jeden den“ (Žalm 90,4) a jeden den jako tisíc let.(R.Rohr)
Naučit se žít ve vztazích je základem následování patrona ekologie. František byl otevřený vztahům – přijímal od všech, ať už to byli malomocní, lidští bratři a sestry, červi, ptáci, biskupové, voda, oheň, vítr nebo Blahoslavená Matka Země. František rozpoznával vtělené Slovo Boží ve všech živých tvorech. Díky své otevřenosti dokázal rozpoznat požehnání v tom, že je bratrem všech, a jeho odpovědí byla pokora.(Ilia Delio)
K tomu by měla kontemplace vést – k zranitelnosti. Ne k ústupu ze světa, ale k hlubšímu zapojení do něj. Ne k útěku před utrpením, ale k ochotě setrvat s ním dost dlouho na to, abychom jasně viděli, co je na nás, abychom udělali. Zranitelnost vyžaduje žít reflexivně sám se sebou, ale také žít hluboce v celé komunitě stvoření – se všemi svými příbuznými.(R.S.Woodley)
Stejně jako u svatého Františka se i my pouze v tichu a samotě učíme vidět, naslouchat a s úctou reagovat na stvoření, která se liší od našich rušných a hlučných já…. Pouze ticho osamělého pozorování a naslouchání napraví to, co se dnes proměnilo v násilné využívání a zneužívání krásy a úrodnosti samotné země, která nás živí, podporuje a vede….(Murray Bodo)
Hluboké vtělení chápe Janovo evangelium tak, že sarx [tělo, hmota], jímž se stalo Slovo Boží, nejen spojuje Ježíše Krista s ostatními lidmi v rámci lidského druhu; sahá také za nás, aby spojilo vtěleného s celým vyvíjejícím se biologickým světem živých tvorů a s kosmickým prachem, z něhož jsou složeny.(E.Johnson)
Bonaventura tvrdí, že vše ve stvoření Františkovi „mluvilo“ o Bohu. Dospěl k tomu, že „viděl“ Boží dobrotu v každém aspektu stvoření, takže ho nakonec vše vedlo ke Kristu, Slovu Božímu. Skutečnost, že František začal „vidět“ Boha ve stvoření, poukazuje na myšlenku, že František kontemploval Boha ve věcech stvoření. Kontemplace je pronikavý pohled, který se dostává k pravdě reality, a František začal „vidět“ pravdu věcí tím, že následoval stopy Ježíše Krista.(Ilia Delio)
Sakramentální povaha světa byla do značné míry ztracena, až do jejího nedávného znovuobjevení vizionáři, které obvykle považujeme za „sekulární“, „pouhé“ přírodní mystiky, básníky a umělce: lidi jako náčelník Seattle, John Muir, Rachel Carsonová, Walt Whitman, Wendell Berry, Annie Dillardová a další. My katolíci jsme nakonec omezili „sakramentálie“ na věci jako náboženské medaile, posvěcené svíčky a svěcenou vodu, místo abychom ctili přirozenou svatost zemských rud, včelího vosku a vody, z nichž byly ve skutečnosti vytvořeny. Zamyslete se nad tím, prosím! (R.Rohr)
Svátek sv. Františka:Samotné stvoření – nikoli rituály či prostory vybudované lidskýma rukama – bylo pro Františka hlavní katedrálou, jeho místem odpočinku v Bohu, které ho pak vedlo zpět k potřebám města. Je to velmi podobné Ježíšovu vlastnímu střídání mezi pouštní samotou a uzdravující službou v malém městě.(R.Rohr)
Ježíš vidí naši tvář Kristovýma očima
Koho viděl Ježíš, když se díval do Terezyiny tváře – a koho vidí, když se dívá do tvé tváře? Ježíš rozjímá o božství tvé tváře. Když Ježíš chodil po této zemi a díval se do tváře každého člověka, viděl právě tu tvář. Ježíš přichází na tuto zemi, abychom v jeho přítomnosti mohli v jeho očích spatřit odraz tváře, kterou on vidí, a tou je tvář naší vlastní nenarozené božskosti skryté v Kristu.
(J.Finley)
Tolik našich katolických svatých je příkladem hrdinského mučednictví; poselství, které nám předávají, zní: „Jestliže budu dokonalý, Bůh mě bude milovat.“ Protože jsem byl tak naprogramovaná, abych takto uvažoval, opravdu jsem potřeboval být osvobozen od tohoto úsilí o dokonalost. Díky Bohu, že to za mě udělali jak Terezie, tak František z Assisi! (R.Rohr)
Terezie z Lisieux prohlásila: „Strávím svůj nebe čas konáním dobra na zemi.“ „Vychovám mocné vojsko malých svatých.“ „Mým posláním je, aby byl milován Bůh, aby byla milována Láska.“ (Dorothy Day)
Boží děti. Když na kamna kápnete kapku vody, zmizí. Je to tak hluboká láska a naprostá důvěra, že veškerý strach zmizí. Bůh nás nekonečně miluje a drží nás v nekonečné lásce, která zcela a naprosto přesahuje jakýkoli zdroj strachu, jakýkoli zdroj smutku. Dítě je jako miminko v naprosté důvěře a bezpečí, které klidně spí v Božích náručích. Odpočíváme uprostřed strachu, uprostřed smutku, ale jsme zakotveni v této lásce, která přesahuje strach i smutek. (J.Finley)
Milovat Boha obohacuje nejen naši zkušenost s lidskou láskou, ale i naši životní zkušenost. Terezie z Lisieux dokázala vnímat dary svého Milovaného, které ji obklopovaly. Život prožívala s velkým zaujetím. Ráda objevovala přírodu a nasávala krásy stvoření… Láska přetékající z jejího srdce se projevovala v jejích četných básních a divadelních hrách. Její láska k Bohu dodávala energii jejímu každodennímu životu. Žila jako zamilovaná žena: radostná, nadšená, usměvavá. (Gina Loehr )
Ve vědomí ega to nevidíme, ale ve stavech meditativní modlitby můžeme vnímat nepochopitelnou vznešenost jednoduchosti věcí. Jsme prostá duše, ale vznešenost naší jednoduchosti je božská, protože jsme Boží milovaní. (Terezie z Lisieux)
Terezie z Lisieux je nejlepší protiváhou jakékoli teologie či spirituality založené na perfekcionismu. Byla mým osvobozením. Prostě jsem tomu už nevěřila. Prostě to nebyla pravda. (R.Rohr)
Touha po blahu všech lidí je tím, co nás pohání k práci pro mír, a právě tato touha nám umožňuje starat se o všechny lidi v jakémkoli konfliktu. Ačkoli můžeme být více spojeni s jednou „stranou“ nebo více nakloněni jednomu úhlu pohledu ve sporu, na hlubší úrovni vnímáme pouto společné lidskosti se všemi zúčastněnými (Rabbi Amy Eilberg)
Naším povoláním jako křesťanů je reagovat na Boží výzvu, abychom se připojili k božskému tanci soucitné a nenásilné lásky a ve spolupráci s Boží uzdravující silou vytvářeli podmínky pro skutečný mír. V tomto duchu jsme povoláni ke službě aktivního nenásilí v našich domovech, na našich pracovištích, v našich církvích, na ulicích, ve světě jako celku i v nás samých. To znamená, že nenásilí není pouhým nástrojem či taktikou. Je to duchovní cesta, která s Boží láskou převrací systém násilí v našich vlastních životech i v životě světa….
Věřím, že Ježíš nás učí, že pokud vložíme svou energii do volby dobra – namísto negativní a z velké části iluzorní energie odmítání zla – překonáme zlo mnohem lepším způsobem a sami se nestaneme zlými. Přesně to činí na kříži. (R.Rohr)
Dokud používáme jakoukoli odplatnou představu o Boží spravedlnosti, vyměňujeme naše charakteristické křesťanské poselství za chladnou, tvrdou spravedlnost, která v průběhu dějin převládala ve většině kultur. Nenabízíme žádné spasitelné alternativy k dějinám, ale ve skutečnosti posvěcujeme právě ty „mocnosti a panství“, o nichž Pavel říká, že neoprávněně ovládají svět (Efezským 3:9–10, 6:12).(R.Rohr)
Podařilo se mi najít vnitřní mír – aniž bych musela schvalovat násilí kolem sebe. Láska k nepřátelům mě nutí uznat, že i můj nepřítel je Božím dítětem. Toto uvědomění je nezbytné, mají-li naši nepřátelé někdy provést změny, které od nich požadujeme. Ve skutečnosti je to pouze ve světle lásky, že jsem osvobozen k práci pro mír a svobodu.(Jean Zaru)
Obklopeni oblakem svědků se snad i my odvážíme nejen říci „ne“ násilí, ale reagovat na násilí přebytkem lásky. Když tak učiníme, ocitneme se jako součást revoluce něhy. (E.Katongole)
Být pravým křesťanem podle mého názoru znamená být obřím žonglérem se všemi druhy protikladů, všemi druhy absurdit, všemi druhy smrti a všemi druhy života. Každý z nás je veden k hloubce univerzální zkušenosti Boha, která nám ve našem vlastním duchu, mysli a srdci umožňuje poznat evangelní odpověď na násilí světa. Nemyslím si, že bychom se mohli jakkoli nazývat Kristovými následovníky, aniž bychom usilovali o nenásilí jako náš ideál.(R.Rohr)
Bůh nám nejen dovoluje dělat chyby, ale dokonce naše chyby využívá v náš prospěch! To je brilantní evangelijní ekonomika milosti a je to jediná věc, která si zaslouží být nazývána „dobrou zprávou a radostí pro celý lid“ (Lukáš 2:10).(R.Rohr)
Lidské tělo již nebylo levnou věcí, poníženou otroctvím či sexuálním, slovním a fyzickým zneužíváním. Pavel říká: „Vy jste samotný Boží chrám.“ Odborníci se dnes domnívají, že právě toto je Pavlova nejvyšší a uspořádávající myšlenka. Takové nečekané potvrzení lidské důstojnosti začalo měnit celé Římské impérium.(R.Rohr)
[Pavlovo] učení naznačuje určitý druh sdílené moci v rámci rodiny – moc „s“, nikoli moc „nad“.
Moc „s“ je vzájemná. Vyžaduje naslouchání, respektování a ctění důstojnosti každého člověka, bez ohledu na jeho věk či postavení… Moc „s“ vytváří kulturu empatie a spolupráce, nikoli nadvládu založenou na strachu či síle.(B.A.Barr)
Jelikož Kristus přijal rané křesťany bezpodmínečně a bez ohledu na jejich hodnotu, byli vyzváni, aby stejné bezpodmínečné přijetí projevovali i jeden druhému. Jak od nich Pavel požadoval: „Přijímejte jeden druhého, jako vás přijal Kristus.“ Navzdory jejich rozdílům z nich milost učinila jednu rodinu. Nikdo neměl být poctěn ani povýšen nad druhého. Bůh je všechny miloval, plně a rovnocenně. (R.Beck)
To, co dnes v západním náboženství převážně máme, jsou špatné zprávy, pokus vnutit nemožný řád světu, který Bůh nechává být chaotickým, a v němž Bůh dokonce využívá tento chaos, aby nás všechny přivedl k Lásce. Jak bychom mohli takovou naprosto dobrou zprávu přehlédnout nebo se jí vyhnout? (R.Rohr)
Každý novozákonní list, jehož autorem je Pavel nebo který byl napsán jeho jménem, začíná slovy „milost a pokoj vám“, což je spojení řeckého slova charis (milost) s hebrejským slovem šalom (pokoj) – zdánlivě všední obrat plný bohatého teologického významu pro obě skupiny, který je směřuje k milosrdenství, celistvosti, spravedlnosti a jednotě. (R.H.Evans)
Pavel tak ukazuje, že i my můžeme poznat Kristovu nekonečně dostupnou přítomnost skrze náš vlastní vnitřní dialog, či přirozený zákon, který je „vryt do našich srdcí“. Velmi odvážně prohlašuje, že i takzvaní pohané, „kteří nemají zákon …, lze říci, že jsou zákonem“ (viz Římanům 2,14–15).(R.Rohr)
V tomto světle může slovo „pochybnost“ znamenat dvě velmi odlišné věci. Když se vztahuje k víře, která se projevuje v dogmatech, znamená jednu věc. Když se vztahuje k víře, která se projevuje v revoluční lásce, znamená něco zcela jiného. Někdy teprve tím, že zpochybníme náboženství, které se projevuje v dogmatech, můžeme objevit víru, která se projevuje v revoluční láskou. B.D.McLaren)
Ani víra v Boha, tajemství nebo modlitbu není něco, co člověk buď má, nebo nemá. Víra je spíše něco, k čemu se člověk neustále snaží zůstat otevřený, přístupný, nebo něco, k čemu se neustále odmítá otevřít.(R.J.Weems)
Pochybnost: Před pochybností jste prostě věřili. Byli jste v jedné nevinné a nerozdělené mysli, viděli jste jedním pohledem a cítili jste spíše příjemnou jistotu než úzkost. Ale ta nevinnost, ta jednoduchost, ta pokojná jednota mysli a jasnost vize nyní mizí – jsou to první oběti pochybností… (B.McLaren)
Věřila jsem, že Bůh mě i mé blízké drží v náruči, v životě i ve smrti, aniž by mi dal sebemenší přesvědčivý důkaz, že tomu tak skutečně je. Ačkoli toto chápání mělo pro mě vítaný účinek v tom, že pro mě víra přestala být podstatným jménem a stala se slovesem, bylo to zároveň poznání, které mi ukázalo, jak daleko jsem se odchýlila od středu své staré duchovní mapy. (B.B. Taylor)
Pochybnost nemusí znamenat smrt víry. Může být naopak zrozením nového druhu víry, víry přesahující pouhá přesvědčení, víry, která se projevuje v lásce, prohlubující se a rozšiřující se víry, která může zachránit váš život i svět. (Brian D. McLaren)
Přijmout plné tajemství života znamená vždy snášet i jeho druhou polovinu, kterou je stejně tak tajemná smrt a pochybnost. Plně poznat cokoli znamená vždy přijmout i tu část, která zůstává záhadná a nepoznatelná. (R.Rohr)
Uzdravení a osvobození jsou kolektivním projektem, nikoli individuálním. Abychom této výzvě čelili, bude zapotřebí nás všech a všech našich darů v průběhu času. Stejně jako pyramidy, velké katedrály nebo živé kořenové mosty v indickém Meghalaya je i toto dílem generací a dílem víry. (Liza J. Rankow)
„Kdo chce být mým učedníkem, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě“ (Mk 8,34–36)…. My, kteří chceme být jeho učedníky, objevujeme svou lidskost, svou osobnost v napodobování jeho – v tom, že bereme svůj kříž, abychom proměnili zlo v dobro, neboť kříž nepatří jen Kristu, ale celému lidstvu. „On si jej zvolil kvůli nám a my si jej volíme kvůli němu.“ (.M.S. Copeland)
Evangelium je prostě moudrostí těch, kteří souhlasí s tím, že ponesou svůj podíl na nekonečném utrpení Boha. Je třeba si uvědomit, že mnoho nekřesťanů toto povolání plně přijímá s větší svobodou než mnoho křesťanů.(R.Rohr)
Skutečné učednictví je… způsob života, který není politický, ale má závažné politické důsledky… Učedník veřejně zpochybňuje hodnoty světa, který zvýhodňuje pouze ty, kteří jsou již zvýhodněni… Pohrdá systémy, které se více zaměřují na to, aby z nich vyloučily nevhodné lidi, než aby do nich vítaly všechny lidi. Skutečné učednictví se vždy, vždy, vždy staví na stisterranu chudých, menšin, vyvrhelů, hanobených, odmítnutých, těch „jiných“, navzdory moci bohatých a mocných. (Joan Chittister)
Ale ať je to jakkoli bolestivé, když nám jsou odňaty nezdravé myšlenky, návyky a identity, na které se spoléháme, vytvoří se tím prostor pro to, co je skutečně skutečné a skutečně svaté… (Nadia Bolz-Weber)
Myslím, že přijetí této výzvy k solidaritě s širší bolestí světa je tím, co znamená být „křesťanem“. Být Ježíšovým následovníkem vyžaduje velkou vnitřní svobodu. Jeho život je pro nás možností, volbou, povoláním a my máme naprostou svobodu říct ano, ne nebo možná. Nemusíme to dělat proto, aby nás Bůh miloval. O to je již postaráno. Děláme to proto, abychom Boha milovali také a milovali to, co Bůh miluje, a tak, jak Bůh miluje! (R.Rohr)
Ačkoli to Ježíš během svého života dal zcela jasně najevo, my jsme křesťanství přesto z velké části proměnili v náboženství, jehož hlavním programem byla jakási osobní morální dokonalost, dosažení nějaké formy spásy, „dostání se do nebe“, obracení druhých spíše než nás samotných a získávání většího zdraví, bohatství a úspěchu v tomto světě. V tomto úsilí jsme nakonec do značné míry stanuli na straně impérií, válek a kolonizace naší planety, místo abychom se postavili na stranu Ježíše nebo bezmocných. To vše nás v jednadvacátém století dohnalo. (R.Rohr)
Pokud procházíme životem uvězněni za maskou falešného já, přicházíme o spojení a intimitu s naším světem. Ve vztahu k sobě samým i k ostatním zapomínáme na vědomí a lásku, které oživují naše pravé bytí. (Tara Brach)
Podíváme-li se na velké náboženské tradice, vidíme, že všechny používají podobná slova, aby ukázaly stejným směrem. Františkánským slovem je „chudoba“. Karmelitánským slovem je nada neboli „nicota“. Buddhisté hovoří o „prázdnotě“. Ježíš ve svém úplně prvním blahoslavenství mluví o tom, že jsme „chudí v duchu“ (Matouš 5,3).(R.Rohr)
Jak skutečný jsem, zeptal jsem se sám sebe. Jaké iluze jsem si vytvořil? Jaká falešná já musím odřezat? To jsou ty otázky, které nás ořezávají. Bereme-li je vážně, jsou těžké a mučivé. „Nejsme příliš dobří v rozpoznávání iluzí, nejméně pak těch, které si o sobě tak vážíme,“ napsal Merton. (T.Merton)
Než se setkáme se svým pravým já, je naše falešné já tím, kým si myslíme, že jsme. Naše myšlení to však nečiní pravdivým. Falešné já je především společenský konstrukt, který nám má pomoci nastoupit na životní cestu. Je to soubor dohod uzavřených v dětství s našimi rodiči, rodinou, sousedy, školními kamarády, partnerem či manželem a náboženstvím. Ježíš by to možná nazval „starým měchem“, o kterém poukazuje, že nemůže pojmout žádné nové víno (Marek 2:22).(R.Rohr)
Skutečné já je Boží přítomnost v nás, Duch Svatý v nás. Řekl bych, že skutečné já je právě ta božská část nás, která je dost velká, dost hluboká a dost milostivá na to, aby plně přijala naši lidskou část.(R.Rohr)
Objevit své pravé já: Jakmile je zdravá vnitřní autorita pravého já objevena, lze ji vyvážit vnější autoritou Písma a tradice. Naše zkušenost může být potvrzena zkušeností druhých. To nám dává jistotu, že jsme zakotveni v realitě, nikoli ve fantazii. To, že Bůh je zároveň zcela mimo nás a přesto zcela v nás, je podle mého názoru dokonalá rovnováha, které většina náboženství málokdy dosahuje.(R.Rohr)
Jakmile ztratíme prorockou analýzu, většina zla bude popírána, maskována nebo skryta mezi pravidly a rituály náboženství a samotného zákona…Musíme se zeptat: Proč kritické myšlení vždy muselo přicházet zvenčí našich náboženských systémů a uvnitř bylo sotva povoleno?(R.Rohr)
To jsou tedy tři vlastnosti, které jsou vlastní každému prorokovi i prorockému proudu: setkání s božskou láskou a starost o svět, odvaha pojmenovat útlak a morální představivost k formulování alternativní budoucnosti.(Nahum Ward-Lev)
Boží sliby dodávají srdci energii a rozšiřují ho, prohlubují naši schopnost žít a kvalitu našeho bytí v tomto světě. Vkládají do nás autoritu. To je nakonec jediné překonání smrti, jediná odpověď na absurditu toho, že tento čas jednou skončí. To je to, co Boží sliby dělají – vedou nás k prožitku hlubšího života. Autoři evangelií tomu říkají vzkříšení.
(R.Rohr)
Pokud jste povoláni k prorockému poslání – a myslím, že v některých ohledech jsme jím povoláni všichni – kde je vaše prorocká komunita, která vás bude živit, podporovat, vést a pomáhat vám? (Barbara Holmesová)
Pro nezměněné já je náboženství tím nejnebezpečnějším pokušením ze všech. Naše ega, jsou-li náboženstvím legitimizována, dostávají plnou volnost k zotročování, segregaci, ponižování, podvádění a nafukování vlastního významu – protože vše je zakryto předem přisouzenou ctností a údajnou nenávistí ke zlu.(R.Rohr)
sv.František: I když ho lidé začnou nazývat živým světcem, František má pochybnosti. I když jeho nejbližší stoupenci věří, že je zdrojem všeho dobrého v katolické církvi, on sám si stále není jistý, kdo vlastně Bůh je…(Jon Sweeney )
Boha nelze nalézt „tam venku“, dokud ho nejprve nenajdeme „tady uvnitř“, v nás samých. Teprve pak můžeme téměř přirozeně vidět Boha v druhých i ve všem stvoření.(R.Rohr)
Jak by vypadal svět, kdyby křesťané skutečně věřili v pokorného Boha? Kdyby následování Boha chudoby a pokory vedlo k tomu, že by se vzdali svých názorů, předsudků a soudů, aby mohli být otevřenější k tomu, milovat druhé tam, kde jsou, stejně jako Bůh? František putoval po světě ve stopách Krista, ne proto, aby se podobal Kristu, ale protože to byly stopy božské pokory. Objevil, že Bůh v lásce sestupuje, aby se s námi setkal tam, kde jsme, a našel Boha v těch nej neočekávanějších podobách…( Ilia Delio)
Když nás Klára žádá, abychom upřeli pohled na ukřižovaného Krista, před nímž sama dlouho sedávala, zve nás k prožitku, který se u každého z nás bude odvíjet jinak. Zve nás, abychom upřeli pohled na Krista, který již vstal z mrtvých, který nás předběhl do Galileje, … a vstoupil do světa zcela a plně živý.(Dan Riley)
František měl jedinečnou schopnost nazývat ostatní – zvířata, planety a živly – „bratry“ a „sestrami“, protože on sám byl malým bratrem. Přisuzoval ostatním bytostem a věcem vzájemnost, subjektivitu, „osobnost“ a důstojnost, protože nejprve ctil svou vlastní důstojnost jako Božího syna. (R.Rohr)
Byla to právě jedinečná osoba Ježíše, do níž se František z Assisi (1182–1226) zamiloval, a to právě v jeho vtěleném a pokorném stavu, ztotožňující se s vyloučenými a malými, které Ježíš nazývá „těmi nejmenšími“ (Matouš 25,40). Zaujetí pro okraj a dno bylo vždy jádrem františkánské mystiky, což vysvětluje její trvalé ztotožnění s chudobou a utrpením.(R.Rohr)
Vlastně ještě nedávno bych v radost také nevěřila. Je zvláštní to takhle říkat – ale já v radost věřím. Nesmíme ji zaměňovat za nic menšího, než čím ve skutečnosti je: jedním z nejmocnějších způsobů, jak prožíváme nejhlubší a nejléčivější formy vděčnosti, potěšení a naděje. Je to jakýsi druh transcendence; radost je záblesk lásky, odpuštění a celistvosti, který nás na okamžik vytrhne z reality a vrátí nás k nám samým, jako by to bylo poprvé…(Kate Bowler)
Jobe.Tvůj příběh mi skutečně dává naději. Dává mi pocit, že dokud člověk žije na zemi, neexistuje žádná záruka, že nebude trpět, ať už je jakkoli nevinný nebo spravedlivý. (Gregorio Nsomboro)
Autor knihy Jób … věří v Boží dobrotu i v Jobovu dobrotu a je připraven vzdát se své víry … že Bůh je všemocný. Dobrým lidem se v tomto světě skutečně stávají špatné věci, ale není to Bůh, kdo to chce….(Harold Kushner )
Ticho zachovávané s druhými má zvláštní kvalitu. Je jako jemný závoj, který zachovává odstup, a přesto podivuhodně prohlubuje vzájemné vnímání. Ticho od nás vyžaduje, abychom byli vnímaví k nevyřčeným potřebám druhých, potřebám, o nichž oni sami možná ještě nevědí. Je to mocný prostředek k posilování vzájemné podpory mezi námi, které si Bůh svěřil jeden druhému v této poušti bolesti a pochybností.(Ellen F. Davis)
Jsem přesvědčen, že lidé, kteří neprožívají hluboké pocity, nakonec ani hluboce nerozumí. Právě proto, že je Jób ochoten prožívat své emoce, je schopen se vyrovnat s tajemstvím utrpení ve své hlavě, srdci i nitru. Rozumí tomu komplexně, a proto se jeho prožitek smutku stává jak celistvým, tak posvátným.(R.Rohr)
Jóbův příběh nakonec odhaluje, že Boha nelze skutečně poznat prostřednictvím teologie, zákona ani zdravého rozumu. S Bohem lze navázat vztah a poznat ho pouze skrze vztah.(R.Rohr)
Jsme povoláni žít své vlastní příběhy, hledat jedinečnou podobu, kterou náš život nabude ve společenství s Bohem, a najít [Boží] konkrétní slovo určené nám. (Barbara Brown Taylor)
Příběhy zůstávají jedním z našich nejmocnějších léků a stávají se životní mízou lidských vztahů. Léčí naši izolaci, probouzejí naši plnou lidskost za hranicemi chladných faktů a propojují nás do společenství, která si pamatují, kým jsme, a vyzývají nás, abychom se stali tím, kým bychom mohli být. Mohou k nám přicházet prostřednictvím románů, filmů, divadelních her, ústního podání nebo dokonce Písma svatého. Milujeme je kvůli pravdám, které nás učí. Nejlepší je, když necháme naše příběhy, aby nás učily, inspirovaly, spojovaly a bavily, tak jak to mají dělat.(Randy Woodley)
Ježíš nám ukazuje, jak číst Bibli jako Knihu lásky. Ano, v Bibli je mnoho podivných a matoucích přikázání. Ale samotná Bible nám poskytuje hermeneutické pravidlo vždy, když narazíme na zákazy – a to i na jeden z Desatera přikázání –, které brání lidskému rozkvětu a naší soucitné reakci na lidské utrpení. Kdykoli se ocitnete na hermeneutické křižovatce a budete se muset rozhodnout, jak Písmo vyložit, čtěte Bibli tak, jak to dělal Ježíš. Upřednostněte milosrdenství před obětí. (Richard Beck)
Pokud chcete vědět, jak láska vypadá, říká rabín Ježíš, tady to máte: Láska překračuje hranice a bariéry; vytváří nová kulturní pravidla; stará se o cizince. Láska mění cizince v přátele. (Farářka Dr. Jacqui Lewisová )
Obecně řečeno, Ježíš využívá své vlastní Písmo k tomu, aby kázal poselství radikální inkluzivity, milosrdenství a spravedlnosti a aby vyvrátil převládající náboženská poselství o vyloučení, náboženské spravedlnosti a útlaku utlačovaných, nečistých a hříšníků.(R.Rohr)
Při čtení Bible můžeme poznat, jak je pravdivé, že pouze ti, kdo si uvědomují svou potřebu Milovaného, vědí, jak přijmout dar Milovaného, aniž by takovou lásku zneužili. Vzájemně přiznaná prázdnota je tou nejvyšší záchrannou sítí pro veškerou lásku a v Písmu je dokonce i Bůh představován jako někdo, kdo nás jaksi „potřebuje“, a dokonce „žárlí“ na naši lásku (Exodus 20,5; 34,14). V zásadě láska funguje pouze v pokoře. Můj otec, svatý František, se zamiloval do „pokory“ Boha, jak ji ztělesňuje Ježíš – slovo, o kterém by většina z nás ani nenapadlo, že by se mohlo vztahovat na Boha.(R.Rohr)
Každou neděli jsou kolem mě v kostelních lavicích. Přijdu, možná rozzlobená, netrpělivá, litující sama sebe, rozptýlená nebo bez víry. A přesto tam jsou, stále zpívají a hlásají nade mnou pravdu, modlí se za mě, ptají se, jak se mám. Stojíme spolu a vyznáváme víru, a jejich hlasy nesou i ten můj. Po čtení Písma říkají: „Díky Bohu,“ a jejich vděčnost nahrazuje mou neochotu. Nabízejí mi chléb a víno a říkají mi, že toto je Boží přítomnost, i když se zdá, že Boha nikde není. Jejich věrnost ve mně probouzí touhu být věrná. A možná příští týden udělám totéž pro ně. (Tish Harrison Warrenová)
Pokud věříte, že Bůh je schopen působit ve všech bratrech a sestrách, v těch, které obvykle odepisujete, protože neumí správně číst, neumí správně psát, příliš pijí, kouří to, co by neměli, nechodí správně, nemluví správně, jejich sexuální preference nejsou v souladu s těmi, které vy prosazujete. Pokud věříte, že Bůh je schopen proměnit vodu mé reality v nejčistší víno, pokud věříte, že není nic, co by Bůh nedokázal, řekněte „Amen“. (Thea Bowman)
Musíme s nimi bojovat každý den… s těmi mnoha malými starostmi o zítřek, neboť nám vysávají energii… To, co je třeba udělat, musí být uděláno, a v ostatním si nesmíme dovolit, aby nás zaplavily tisíce malicherných obav a starostí, tolik projevů nedůvěry v Boha… Nakonec máme jen jednu morální povinnost: znovu si v sobě vybojovat velké prostory klidu, stále více klidu, a vyzařovat jej směrem k ostatním. A čím více klidu bude v nás, tím více klidu bude i v našem zmítaném světě. (Etty Hillesum)
Jeho hledání hlubokého prožitku Boží přítomnosti a spojení se všemi živými bytostmi slouží jako vzor pro každého duchovního hledače, který se vydává do neznámých končin. Thurmanovo svědectví, zprostředkované jeho životem, spisy, přednáškami a kázáními, slouží jako opora na této cestě.(R.Rohr)
Slib chudoby se mi jeví jako iluzorní, pokud se nějakým způsobem neztotožním s věcí lidí, jimž jsou upírána jejich práva a kteří jsou z větší části nuceni žít v naprosté bídě. (T.Merton)
Přijímám chudobu ducha – anebo před ní utíkám rychlostí světla? Za koho jsem truchlil? Jak pokorně reaguji na evangelium? Jakým způsobem toužím po spravedlnosti? Jak milosrdný jsem vůči těm, kteří mi nějakým způsobem ublížili? Jak čisté je mé srdce a co ho udržuje v nečistotě? Jakými způsoby se snažím očistit své srdce? Jaké rozdělení protíná můj život a jak na ně reaguji jako tvůrce míru? Jaké nepřátele miluji? Za které nepřátele se modlím? Čí ohrožený život se snažím chránit? Přijímám pronásledování jako požehnání – nebo se vyhýbám všemu, co by mě mohlo dostat do potíží?(Jim Forest )
Ale co když Blahoslavenství nejsou seznamem podmínek, které bychom měli splnit, abychom byli požehnáni? Co když to nejsou ctnosti, o které bychom měli usilovat?… Možná je Kázání na hoře především o Ježíšově štědrém požehnání lidem kolem něj na tom svahu… na které ten svět – stejně jako ten náš – zřejmě neměl moc času: lidem v bolesti, lidem, kteří pracují pro mír místo pro zisk, lidem, kteří prokazují milosrdenství místo pomsty.(Nadia Bolz-Weberová)
S udržováním míru je to takhle: dříve či později to do vašeho života přinese chaos – ne mír. Tvorba míru je zcela jiná. Tvůrci míru se konfliktům nevyhýbají; ve skutečnosti je někdy právě tvorba míru sama vyvolává. Vidíme to na Ježíši. Jako ztělesnění lásky nebyl vždy milý – alespoň ne tak, jak si moderní lidé představují milost…(Rich Villodas)
Ježíš ví, že žádný člověk nemá dokonale čisté (neposkvrněné) srdce. Ve své moudrosti se však ptá: „Jsi ochoten se k tomu postavit? Jsi ochoten na tom pracovat? Jsi ochoten uklidit ten nepořádek, který jsi způsobil?“ Odpovědět na tyto otázky kladně znamená zavázat se k této cestě…(C.Colman)
Pod pojmem „milosrdní“ míní ty, kteří mají vůči všem [lidem] takový soucitný postoj, že se chtějí rádi podělit o vše, co mají, mezi sebou navzájem i se světem… Pro ně již [lidé] nejsou žebráky, kterým se něco dává, ale bratry [a sestrami], s nimiž se o vše dělí. (R.Rohr)
Nemůžeme očekávat, že budeme požehnáni štěstím života v Božím království, pokud nikdy nebudeme poslouchat Boží zákony. Avšak ani Boží zákony nejsou samy o sobě cílem. Život v jejich rámci nás prostě osvobozuje, abychom mohli slyšet volání Ducha k radikálnějšímu duchovnímu životu podle Blahoslavenství. (R.Rohr)
Blahoslavení čistého srdce: ti uvidí Boha. Jak úžasný slib! Čistota, o které Ježíš v tomto blahoslavenství mluví, předpokládá srdce, v němž jsou city, rozum a vůle sjednoceny v lásce, která je účastí na životě samotného Boha.(Patricia Jordan)
To je povolání, ke kterému jsme povoláni. Úkol sdílet požehnání, z nichž se těšíme, není úkolem pro nějakou vzdálenou budoucnost. Je to úkol, ke kterému jsme povoláni právě teď. Blahoslavenství nám připomínají, že požehnání a spravedlnost jsou neoddělitelně propojeny. Pokud toužíme po požehnání, musíme usilovat o spravedlnost.(Debie Thomas)
Jak můžeme hladovět a žíznit po spravedlnosti? Tím, že z globální spravedlnosti učiníme prioritu v našich životech. Toto blahoslavenství od nás vyžaduje, abychom se připojili k hnutí zdola, které bojuje proti jedné či dvěma formám nespravedlnosti, a abychom se do tohoto boje hluboce zapojili. (R.Rohr)
Zdá se, že právě toto je tajemství, do kterého Ježíš zasvěcuje své posluchače: moc, do níž se rodíme, a moc, kterou získáváme v průběhu života, je pouhý přelud. Ve skutečné realitě lze moc pouze sdílet… Pokora – ta převrácená možnost, že když se vzdáme moci, kterou hromadíme, moc se rozroste natolik, že ji lze sdílet. (R.Rohr)
e zapotřebí počáteční něžné zranitelnosti („zranění“), abychom porazili své ego a otevřeli se plnému vědomí – které musí zahrnovat i děsivé nevědomí! (R.Rohr)
Boží království není až v budoucnosti. Je to přítomný čas: My jsme ti svobodní právě teď, pokud zůstáváme bez čehokoli, co bychom museli chránit, nebo čehokoli, co bychom museli dokazovat či bránit. (R.Rohr)
Když nasloucháme Ježíši, každý z nás hluboko uvnitř ví: Pokud přijmu tuto novou identitu, všechno se pro mě změní. Všechno se změní. (Brian D. McLaren)
Jako „blahoslavení“ můžeme kráčet tímto světem a rozdávat požehnání. Nevyžaduje to velké úsilí. Vyplývá to přirozeně z našich srdcí. Když v sobě uslyšíme hlas, který nás volá jménem a žehná nám, temnota nás již nerozptyluje. Hlas, který nás nazývá Milovanými, nám dá slova, abychom požehnali druhým a odhalili jim, že nejsou o nic méně požehnaní než my. (Henri J.M. Nouwen)
„Kdo, Bože, říkáš, že jsme?“ Jsme tvé děti, ztracené a bloudící v matoucím a zmateném světě, ale nikdy opuštěné, nikdy zanechané, nikdy osamělé. Jsme tvoji vyvolení, kterým bylo dáno poznání života a smrti a schopnost díky tvé milosti toto poznání využít k volbě života v celé jeho rozmanitosti a k proměně tohoto světa v tvé království. (Diana L. Hayes)
Boží láska je stálá a neodvolatelná; naší úlohou je být k ní otevření a nechat se jí proměnit. Neexistuje absolutně nic, co bychom mohli udělat, aby nás Bůh miloval více, než nás již miluje, a neexistuje absolutně nic, co bychom mohli udělat, aby nás Bůh miloval méně. Jsme s tím smířeni! (R.Rohr)
Boží touhou, jak říká Ježíš, není odsoudit všechny ani nikoho, ale spasit všechny. Jinými slovy, božské požehnání není exkluzivní; je prostředníkem. Nejsme požehnáni tak, že by to vylučovalo ostatní; jsme požehnáni proto, abychom byli požehnáním pro ostatní, aby skrze nás mohli být i ostatní zahrnuti do velkorysého kruhu božského požehnání. (Brian D. McLaren)
Petr totiž právě řekl něco, k čemu ho nikdo na zemi neoprávnil. Právě otevřel církev těm, které předtím vylučovala – lidem, s nimiž se ani neměl stýkat. Nezeptal se nejprve nikoho v Jeruzalémě. Ani necitoval žádný úryvek z Písma, který by jeho slova podpořil. Své slova založil na čerstvém zjevení, které mu dal Bůh, a na své víře, že Ježíš Kristus je Pánem všech. Ne některých, ale všech. (Barbara Brown Taylor)
