S udržováním míru je to takhle: dříve či později to do vašeho života přinese chaos – ne mír. Tvorba míru je zcela jiná. Tvůrci míru se konfliktům nevyhýbají; ve skutečnosti je někdy právě tvorba míru sama vyvolává. Vidíme to na Ježíši. Jako ztělesnění lásky nebyl vždy milý – alespoň ne tak, jak si moderní lidé představují milost…(Rich Villodas)
Ježíš ví, že žádný člověk nemá dokonale čisté (neposkvrněné) srdce. Ve své moudrosti se však ptá: „Jsi ochoten se k tomu postavit? Jsi ochoten na tom pracovat? Jsi ochoten uklidit ten nepořádek, který jsi způsobil?“ Odpovědět na tyto otázky kladně znamená zavázat se k této cestě…(C.Colman)
Pod pojmem „milosrdní“ míní ty, kteří mají vůči všem [lidem] takový soucitný postoj, že se chtějí rádi podělit o vše, co mají, mezi sebou navzájem i se světem… Pro ně již [lidé] nejsou žebráky, kterým se něco dává, ale bratry [a sestrami], s nimiž se o vše dělí. (R.Rohr)
Nemůžeme očekávat, že budeme požehnáni štěstím života v Božím království, pokud nikdy nebudeme poslouchat Boží zákony. Avšak ani Boží zákony nejsou samy o sobě cílem. Život v jejich rámci nás prostě osvobozuje, abychom mohli slyšet volání Ducha k radikálnějšímu duchovnímu životu podle Blahoslavenství. (R.Rohr)
Blahoslavení čistého srdce: ti uvidí Boha. Jak úžasný slib! Čistota, o které Ježíš v tomto blahoslavenství mluví, předpokládá srdce, v němž jsou city, rozum a vůle sjednoceny v lásce, která je účastí na životě samotného Boha.(Patricia Jordan)
To je povolání, ke kterému jsme povoláni. Úkol sdílet požehnání, z nichž se těšíme, není úkolem pro nějakou vzdálenou budoucnost. Je to úkol, ke kterému jsme povoláni právě teď. Blahoslavenství nám připomínají, že požehnání a spravedlnost jsou neoddělitelně propojeny. Pokud toužíme po požehnání, musíme usilovat o spravedlnost.(Debie Thomas)
Jak můžeme hladovět a žíznit po spravedlnosti? Tím, že z globální spravedlnosti učiníme prioritu v našich životech. Toto blahoslavenství od nás vyžaduje, abychom se připojili k hnutí zdola, které bojuje proti jedné či dvěma formám nespravedlnosti, a abychom se do tohoto boje hluboce zapojili. (R.Rohr)
Zdá se, že právě toto je tajemství, do kterého Ježíš zasvěcuje své posluchače: moc, do níž se rodíme, a moc, kterou získáváme v průběhu života, je pouhý přelud. Ve skutečné realitě lze moc pouze sdílet… Pokora – ta převrácená možnost, že když se vzdáme moci, kterou hromadíme, moc se rozroste natolik, že ji lze sdílet. (R.Rohr)
e zapotřebí počáteční něžné zranitelnosti („zranění“), abychom porazili své ego a otevřeli se plnému vědomí – které musí zahrnovat i děsivé nevědomí! (R.Rohr)
Boží království není až v budoucnosti. Je to přítomný čas: My jsme ti svobodní právě teď, pokud zůstáváme bez čehokoli, co bychom museli chránit, nebo čehokoli, co bychom museli dokazovat či bránit. (R.Rohr)
Když nasloucháme Ježíši, každý z nás hluboko uvnitř ví: Pokud přijmu tuto novou identitu, všechno se pro mě změní. Všechno se změní. (Brian D. McLaren)
Jako „blahoslavení“ můžeme kráčet tímto světem a rozdávat požehnání. Nevyžaduje to velké úsilí. Vyplývá to přirozeně z našich srdcí. Když v sobě uslyšíme hlas, který nás volá jménem a žehná nám, temnota nás již nerozptyluje. Hlas, který nás nazývá Milovanými, nám dá slova, abychom požehnali druhým a odhalili jim, že nejsou o nic méně požehnaní než my. (Henri J.M. Nouwen)
„Kdo, Bože, říkáš, že jsme?“ Jsme tvé děti, ztracené a bloudící v matoucím a zmateném světě, ale nikdy opuštěné, nikdy zanechané, nikdy osamělé. Jsme tvoji vyvolení, kterým bylo dáno poznání života a smrti a schopnost díky tvé milosti toto poznání využít k volbě života v celé jeho rozmanitosti a k proměně tohoto světa v tvé království. (Diana L. Hayes)
Boží láska je stálá a neodvolatelná; naší úlohou je být k ní otevření a nechat se jí proměnit. Neexistuje absolutně nic, co bychom mohli udělat, aby nás Bůh miloval více, než nás již miluje, a neexistuje absolutně nic, co bychom mohli udělat, aby nás Bůh miloval méně. Jsme s tím smířeni! (R.Rohr)
Boží touhou, jak říká Ježíš, není odsoudit všechny ani nikoho, ale spasit všechny. Jinými slovy, božské požehnání není exkluzivní; je prostředníkem. Nejsme požehnáni tak, že by to vylučovalo ostatní; jsme požehnáni proto, abychom byli požehnáním pro ostatní, aby skrze nás mohli být i ostatní zahrnuti do velkorysého kruhu božského požehnání. (Brian D. McLaren)
Petr totiž právě řekl něco, k čemu ho nikdo na zemi neoprávnil. Právě otevřel církev těm, které předtím vylučovala – lidem, s nimiž se ani neměl stýkat. Nezeptal se nejprve nikoho v Jeruzalémě. Ani necitoval žádný úryvek z Písma, který by jeho slova podpořil. Své slova založil na čerstvém zjevení, které mu dal Bůh, a na své víře, že Ježíš Kristus je Pánem všech. Ne některých, ale všech. (Barbara Brown Taylor)
Bůh tě nemiluje proto, že jsi dobrý; Bůh tě miluje proto, že Bůh je dobrý, a díky tomu můžeš být dobrý i ty, protože čerpáš z takového nekonečného zdroje dobra.(R.Rohr)
Myslím si, že náboženství je to nejlepší i to nejhorší. Může vytvořit ty nejuzavřenější, nejmalichernější, nejvíce se bránící a rasistické lidi, kteří se zastaví v té první fázi: „My to máme správně. Jsme vyvolení. Jsme vybráni.“ Ale jejich víra je ve skutečnosti nezměnila, takže nevědí, jak sdělit pocit vyvolenosti někomu jinému. Bez milostného vztahu s Bohem nás náboženství nepohání vpřed ani nám neumožňuje růst. Nepřináší neustálou proměnu. Stává se pouhou vedlejší atrakcí elitářství, nic víc.(R.Rohr)
Naděje je účast na samotném Božím životě. Nemá nic společného s tím, zda se okolnosti nebo události vyvíjejí dobře. Může vzkvétat i uprostřed protivenství a zkoušek.—Richard Rohr
víra, nikoli v nás samotné, ale v Boha, nás může osvobodit k životu radikální proměny. Možná je to jediná věc, která toho je schopna. Nespoléháme se na takovou naději jako na způsob, jak se vyhnout osobní odpovědnosti – „Ať to udělá Bůh“ –, ale tato naděje nás spíše osvobozuje od tlaku výsledků, abychom mohli do daného úkolu vložit naše nejlepší úsilí. (Sallie McFague)
Když pochopíte, že jste ve velkém plánu věcí opravdu bezvýznamní, pak je to podle mého názoru svoboda – svoboda skutečně dělat práci, kterou považujete za nezbytnou, a přispívat tak, jak to považujete za vhodné. (Mariame Kaba)
Kniha Přísloví říká, že bez pozitivní vize lid zahyne (viz 29:18). To, co nám dává evangelium, pravá víra a pravá mytologie, je kosmická a pozitivní vize, v níž může duše bezpečně žít. To je jediné místo, odkud kdy vzejde trvalá změna. Ježíšovým pojmem pro tuto zcela pozitivní vizi – která není namířena proti nikomu ani nic nevylučuje – je Boží království.(R.Rohr)
Na kontemplativní cestě, když se noříme do těch hlubších vod směrem k pramenům naděje, začínáme zakoušet a důvěřovat tomu, co znamená odložit své já, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. (Cynthia Bourgeault)
Někdy v tomto našem zmítaném světě zapomínáme, že láska je všude kolem nás. Představujeme si to nejhorší o ostatních lidech a stahujeme se do svých ulit. Zkuste však tento jednoduchý test: Zastavte se na jakémkoli rušném místě a pozorujte lidi kolem sebe. Během velmi krátké chvíle začnete vnímat lásku a budete ji vídat znovu a znovu a znovu. (R.Rohr)
Zejména nyní, když se mocnosti impéria a zavedeného řádu snaží znovu poskládat rozbité kousky našeho národního a církevního života, přičemž v jejich jádru zůstávají tytéž (sobecké síly a cíle, měli bychom usilovat a modlit se, aby nás Bůh přetvořil k obrazu své milované společenství. (Stephanie Spellers)
Ačkoli dnešní křesťanské církve konají mnoho dobra, jsou stále do značné míry, zejména na Západě, v souladu s kulturní a politickou mocí. Abychom obnovili důraz rané církve na víru jako na milující a komunitní způsob života, musíme jednoznačně podporovat dobré a soucitné pastorační a uzdravující praktiky. (R.Rohr)
místní společenství:
Od svých nejranějších a nejdynamičtějších století bylo křesťanství nejživější tehdy, když bylo poháněno hnutími samoorganizujících se – nebo bychom snad měli říci „Duchem organizujících se“ – buněk. Tyto buňky se zakořenily a rostly jako semena v komunitách a institucích. Tam rostly, množily se a přinášely ovoce – ovoce v spravedlivých a živých institucích, ovoce v prosperujících, mírumilovných a radostných komunitách. (Brian D. McLaren)
V rané církvi se zbožní křesťané snažili ztělesňovat Boží lásku a prožívat Boha takovým způsobem, že láska přetvářela jejich životy. „Láska k Bohu je extatická, nutí nás vystoupit ze sebe samých,“ napsal Dionýsius Areopagita kolem roku 500; „nedovoluje milujícímu, aby již patřil sám sobě, ale patří pouze Milovanému.“ (Diana Butler Bass)
prvotní církev:
Nedílnou součástí této vzájemné úcty byla naprostá absence sociálních bariér; šlo o učednictví rovných. Byli to muži a ženy, kteří nejen říkali, že všichni jsou v Božích očích rovni, ale také žili tak, jako by to mysleli vážně. Tradiční bariéry rasy, pohlaví a postavení pro ně nic neznamenaly, neboť v Kristu nebyl ani Žid, ani pohan, muž ani žena, otrok ani svobodný. V důsledku toho, navzdory rozdílům ve funkci nebo společenském postavení, bylo jejich společenství poznamenáno pocitem skutečné rovnosti.(Huston Smith)
Pro Ježíše jsou učení jako odpuštění, uzdravení a spravedlnost skutečným důkazem nového a sdíleného života. Pokud to nevidíme v církvích a duchovních společenstvích, je náboženství „jen v hlavě“ a z velké části iluzí. (R.Rohr)
Didaché, sestavená kolem roku 90 n. l., říká: „Sdílej vše se svým bratrem a neříkej, že je to tvé. Neboť jestliže se podílíš na tom, co je nehynoucí, o kolik více na věcech, které hnijí!“ V té době bylo křesťanství ještě čisté, jednoduché a milující, relativně nedotčené říší, racionalizací a kompromisy.
Kdybychom jen dokázali překonat překážku a přejít k tomuto novému paradigmatu, k tomuto zcela novému způsobu uvažování vycházejícímu z kolektivu, směrem ven a kolem, spíše než z jednotlivce nahoru, mohlo by se stát, že uvidíme posun k zcela nové kosmologické vizi, zcela nové úrovni vědomí, možná dokonce ještě během našich vlastních životů. (Cynthia Bourgeault )
Ježíš nám opět ukázal cestu: On je vinný kmen; my jsme ratolesti. Nikdo z nás nemůže být ani nemusí být správný, ale vždy můžeme být ve spojení. (R.Rohr)
Podobenství o vinivi:
Ať už si na majitele vinice promítáme jakýkoli důvod, proč přivádí lidi, on ve skutečnosti říká, že je přivádí, protože nesnese pohled na to, jak jsou izolovaní a jen tak sedí sami: „Jděte také do vinice.“ Skutečným plodem tohoto dne není sklizená hroznová réva. Jsou to lidé, kteří spolupracují a dělají něco důstojného. (Cynthia Bourgeault)
Pro Ježíše je svět prodchnut slávou božské něhy a prozřetelnosti. To je důvod, proč byl tak neúprosně proti hromadění. Kdykoli zaujmeme jakoukoli obrannou pozici – lpění, obranu, ospravedlňování sebe sama, naléhání – okamžitě nás to duchovn ě oslepí. Odřízne nás to od celku a my už nevidíme hojnost, která přímo tam proudí. ( Cynthia Bourgeault )
Mezi lidmi a Bohem neexistuje žádné oddělení díky tomuto vzájemnému přebývání, které vyjadřuje nedělitelnou realitu božské lásky. Vtékáme do Boha – a Bůh do nás – protože je přirozeností lásky proudit. A když se takto odevzdáváme jeden druhému, réva dává život a soudržnost ratolesti, zatímco ratolest zviditelňuje, čím réva je… Celek a část žijí společně ve vzájemné, milující reciprocitě, přičemž každý patří druhému a je na druhém závislý, aby se projevila plnost lásky. To je Ježíšova vize, v níž neexistuje oddělení mezi lidským a Božským. ( Cynthia Bourgeault )
Nemám nad tímto Svatým Tajemstvím kontrolu ani nad ním nevelím. Neopovažuji se ho chápat; vím jen to, že jsem navždy vtahován skrze všechno. Každé zjevení nebo epifanie Boha vyžaduje odevzdání se, společenství a intimitu.(R.Rohr)
Pokud neexistuje základní pochopení toho, kým Ježíš je jako součást Trojice, bude Ježíš využíván pro naše vlastní nacionalistické a egocentrické účely, jako prostředek moci a vstupenka do nebe. Můžeme se všichni obrátit, ne k Ježíši (jakkoli to může znít podivně), ale k Trojici, kde Ježíš Kristus skutečně existuje? Pouze uvnitř tajemství Trojice můžeme začít rozumět tomu, co Ježíš říká, tajemství, do kterého nás zve, a smyslu spásy. (R.Rohr)
Bůh miluje a stvořil každého z nás jako jedinečnou bytost s odlišnými dary a výzvami. Pokud zůstaneme malí a „skryjeme své světlo“ pod nádobou, Bůh téměř nebude mít prostor, aby v nás, skrze nás a s námi působil pro dobro světa!
Křesťanství je o tom, být tím, kým jsi. To se nám snažil říct Ježíš: Zaměř celé své bytí na posvátno, naléhal. Ne proto, že vám to říkám já, ne proto, že to vyžaduje Písmo; udělejte to proto, že to je to, kým jste. To je to, kým vás Bůh stvořil. Bůh nás stvořil jako komplexní bytosti, každého z nás, a to z nějakého důvodu. Takže pokud chcete ctít Boha, tady je první krok: Poznejte, kým jste. Buďte tím, kým jste. Buďte tím, kým vás Bůh stvořil. Amen. (Elizabeth Edman)
Milovat ty nemožné lidi, kteří jsou s vámi příbuzní, by mohlo být tím, co vás prověří nejvíce. Právě tam, ve vašem domě, kde žijí vaši nejbližší sousedé, jsou lidé, kteří vám lezou na nervy. Vaše dospívající dítě, které každý den bojuje s tím, kým je, a to natolik, že ho chcete uškrtit. Váš syn, který se vrátil do hnízda, protože si nemůže dovolit vlastní bydlení… Váš manžel nebo manželka, kteří vám ukazují stránky své osobnosti, kvůli kterým máte chuť sbalit si kufry a odejít… I tito blízcí sousedé potřebují být milováni. I když s nimi nesouhlasíte, i když je nemůžete změnit, když je milujete přes hranice rozdílů, když je přijímáte s laskavostí, milujete je intenzivně. (Rev. Dr. Jacqui Lewis)
Neustále se vyvíjíme, neustále se stáváme a neustále se odkrýváme. Identita je neustále se pohybující cíl a jakékoli přesvědčení, že já je jedinečné nebo neměnné, je omezující a často dokonce škodlivé. Místo toho můžeme to, co si myslíme, že o sobě víme, držet s otevřenou náručí. Můžeme si dovolit stát se, což nám dává prostor dýchat a rozkvétat… Kontemplativní život nás vybízí k tomu samému: povzbuzuje nás, abychom uvolnili sevření sebe samých, těch kolem nás i Božského. (Cassidy Hall)
A přesto mi během téže výchovy… „miluj svého bližního“ neustále a důrazně vštěpovali jako základní hodnotu a závazek. Toto přesvědčení pohánělo hnutí za občanská práva, které mě zrodilo. Slyšel jsem to pořád. Ale nějak mě nenapadlo, že ta pravda musí platit pro gay a lesbické přátele ve všech ohledech. (biskup Michael Curry)
Abychom vyvážili to, co vnímám jako naši přílišnou závislost na dualistickém myšlení, musíme najít způsoby, jak praktikovat myšlení jiným způsobem, kde můžeme přijímat okamžik jako otevřené pole. Říkám tomu neduální nebo kontemplativní mysl. V tomto prostoru nemusíme pole rozdělovat ani odmítat jako špatné nic, čemu ještě nerozumíme. (R.Rohr)
Když otevřeme prostor pro Ducha a necháme Ducha naplnit ten prostor v nás, začneme se měnit a staneme se nositeli změny… Otevřeme tedy svá srdce. Odvažme se věřit, že Duch, o kterém čteme v Písmu, může dnes působit mezi námi a dávat ná (m v naší době sílu, abychom se mohli stát nositeli globálního duchovního hnutí za spravedlnost, mír a radost. (Brian McLaren )
V roce 1971 byl otec Richard pověřen vedením programu duchovních cvičení pro mládež v arcidiecézi Cincinnati v Ohiu. Richard říká, že po většinu prvního duchovního cvičení si myslel, že ho všichni chlapci – „parta sportovců“ – jen snášejí. Ale když Richard dokončil kázání o příběhu marnotratného syna (Lukáš 15,11–32), „dokonalém příběhu o tom, jak Ježíš viděl Boha“, chlapci se rozplakali a objímali se. Richard vzpomíná, že se tohoto nečekaného projevu Ducha Svatého poněkud bál (R.Rohr)
Existuje Vnitřní Připomínka, Vnitřní Pamětník (viz Jan 14:26, 16:4), který drží pohromadě všechny nesourodé a roztříštěné části našich životů, vyplňuje všechny mezery, přebírá všechny chyby, odpouští všechna selhání a miluje nás do stále hlubšího života. Toto je popis práce Ducha Svatého, který je pramenem, jenž v nás tryská (Jan 7:38–39) – a to až na věky. (R.Rohr)
Skutečnou spiritualitu, ztělesněnou spiritualitu, lze popsat jako upřímnost, jako integraci těla a ducha, nefeš a basar, srdce a duše. Právě s touto upřímností nasloucháme Božímu hlasu a následujeme ho; právě s upřímností nacházíme slova, abychom volali k Bohu, zpívali chválu, pronášeli prorocká slova, slova útěchy, vyprávěli své příběhy a dávali smysl všem našim vztahům. ( Rebecca Button Pritchardová)
Duch vytváří spojení. Ježíšovi následovníci jsou nyní propojeni způsobem, který je spojuje s lidmi v tom nejintimnějším prostoru – hlasu, paměti, zvuku, těla, země a místa. Je to jazyk, který prostupuje všemi těmito záležitostmi. Je to šlacha existence lidu. Můj lid, náš jazyk: mluvit jazykem znamená mluvit o lidu. Mluvení ohlašuje důvěrnost, spojení a vztahovost…(Willie Jennings)
Bůh nedává Ducha těm z nás, kteří jsou toho hodni, protože nikdo z nás není hoden. Bůh dává Ducha tímto probuzeným způsobem těm, kteří o něj stojí. Na tento svátek Letnic o něj prostě stůjte! Spolehněte se na něj. Vězte, že již byl dán, a žijte z této důvěry. (R.Rohr)
Meditační praxe mě může proměnit v houbu. Skutečnou podstatou houby je, že nasává vodu a vodu uvolňuje. Nezadržuje vodu, nevlastní ji ani ji nevytváří… V meditaci jsem naplněna Boží milostí, tekoucími vodami života. (Pokud budu mít štěstí, skutečně to nějakým způsobem zažiji. Ale ať už tu milost vědomě prožívám, nebo ne, je vždy pravda, že jsem jí naplněna.) Jediným cílem, který mohu pro svou meditační praxi skutečně pojmenovat, je tedy tento: nechat se znovu a znovu naplňovat, abych mohla působit jako proudící, nasáklá houba, z níž vytéká Láska do suchého a zaprášeného světa. Therese DesCamp)
Pamatujte, že celý proces nejčastěji začíná jedním dlouhým, vychutnávaným okamžikem úžasu, jedním zcela upřímným okamžikem, kdy něco pozorujeme a říkáme: „Prostě tohle!“ A jak slíbil Izaiáš, poznáme, že každý okamžik volá: „Jsem tady! Jsem tady!“
Nemyslím si, že bychom měli čekat, až se na to budeme cítit připraveni. Nemusíme čekat, až se budeme cítit dobře. Začneme, i když jsme unavení. Začneme i uprostřed chaosu. Začneme uprostřed dobrého dne nebo uprostřed dne obtížného. Na tom nezáleží. Začneme teď. Pokud chceme, prostě začneme. ( Acevedo Butcher)
Potřebujeme nějakou formu meditační praxe – něco mnohem víc než jen „odříkávání“ modliteb. Autentická modlitba je vždy otázkou jak vyprázdnění mysli, tak naplnění srdce, a často jedno následuje druhé. Musíme se dostat za recitované, formální a společenské modlitby, abychom přivedli mysl dolů do srdce. (R.Rohr)
Během prvních šestnácti století křesťanské církve byla kontemplativní modlitba cílem křesťanské spirituality a nyní, v naší vlastní době přechodu a převratů, … se vracíme ke svým kořenům. Kontemplativní modlitba je relevantnější než kdykoli předtím. Stále více z nás praktikuje tuto starodávnou formu modlitby a nachází mír ve světě války, extrémních politických rozporů, epidemií, terorismu, technologie, přelidnění, hluku, nerovnosti a církve, která potřebuje pokoru
Musíme upřímně naslouchat sami sobě. Musíme naslouchat jakékoli myšlence nebo pocitu, který se objeví, dostatečně dlouho na to, abychom se zeptali: „Proč to myslím? Co mi tato myšlenka odhaluje o mně samém? Proč jsem ochoten se zabývat touto negativní, obviňující nebo chtivou myšlenkou?“
T.Rohr
Když meditujeme pravidelně, pocit naší autonomie a soukromé důležitosti – to, co považujeme za své „já“ – postupně mizí jako něco zbytečného, nedůležitého a v mnoha případech dokonce neužitečného. Imperiální „já“, to já, které pravděpodobně vnímáme jako své jediné já, se ukazuje být z velké části výtvorem naší mysli. R. Rohr
Juliana z Norwich říká, že je možné, že kdybychom se mohli ponořit až na samé dno moře (obraz ráje), uviděli bychom, že jsme již nekonečně v bezpečí. Již jsme milovaní a jako milovaní jsme již mimo dosah jakéhokoli ohrožení nebo kompromisu díky Boží nekonečné lásce k nám. Jsme v této lásce bezpodmínečně spojeni. Mystické poznání je poznání právě toho.
Juliana z Norwich
Je upřímně řečeno nezdvořilé z naší strany pochybovat o tom, že všechno bude v pořádku (a všechno bude v pořádku a všechno bude v pořádku). „Když pronesl tato laskavá slova,“ píše Julian, když mluví o Bohu-Matce, „ukázal mi, že mi ani nikomu jinému nepřisuzuje ani špetku viny. Nebylo by tedy ode mě nezdvořilé obviňovat Boha z mých přestoupení, když on mě neobviňuje?“ Milosrdná povaha Boha činí celou hru na obviňování zastaralou….
Juliana z Norwich:
Naše sestra a předkyně Julian se nám dnes snaží nejen promluvit, ale i na nás – byť jemným způsobem – křičet, abychom se probudili a šli do hloubky, postavili se temnotě a kopali dál, abychom našli dobro, radost a úctu. A abychom se pustili do práce na obraně Matky Země a všech jejích tvorů, zbavili se rasismu, sexismu, nacionalismu, antropocentrismu, sektářství – všeho, co brání naší velikosti jako lidských bytostí. A abychom se znovu spojili s posvátností života.
Ve svém útočišti si Julian jistě uvědomovala duchovní přínosy kontemplace, jako je schopnost probudit se skrze samotu k osobní přítomnosti v božské lásce. Musíme však mít na paměti, že Boží lásku nechávala proudit skrze sebe k lidem na ulici, kteří ji žádali o radu, a k nám skrze její spisy.
Pouze [Bůh], který je naší pravou Matkou a zdrojem veškerého života, může být právem nazýván tímto jménem. Příroda, láska, moudrost a poznání jsou všechny atributy Matky, kterou je Bůh. I když je naše pozemské zrození nízké a skromné … [Bůh] je tím, kdo je zodpovědný za zrození všech dětí, které se rodí svým fyzickým matkám. (Juliana z Norwich)
Možná je pravda, že nit tvé stálosti, tvé schopnosti uvědomovat si mou jednotu s tebou, se často přetrhne. Ale věz, že ať se to stane z tvé strany jakkoli často, z mé strany se to nikdy nepřetrhne. Navíc, když se přetrhne z vaší strany a vy mě nemůžete najít, jsem nekonečně přítomný jako láska ve vaší neschopnosti mě najít. Vaše neschopnost mě najít jsem já, protože skutečnost, že po mně toužíte, i když mě nemůžete najít, svědčí o vaší touze po mně. Proto pokaždé, když se nit přetrhne z vaší strany, vězte, že to znovu probudí vaši touhu opřít se o nit, která se z mé strany nikdy nepřetrhne, a obnovit ji. ( James Finley, “The Thread that Never Breaks,” Richard Rohr’s Daily Meditations )
Veškerý jazyk lásky, kterým mystici hovoří, pramení ze stejného zdroje, z něhož vzešla Píseň písní. V srdci existuje místo, které je pravdou duchovního společenství, duchovní touhy. Touha se stává branou ke sjednocení a společenství a toto sjednocení se stává referenčním bodem pro touhu. Kdykoli se kterýkoli z mystiků dotkne témat touhy, úzkosti, odloučení a sladkosti útočiště v náručí milovaného, zpívá tuto základní píseň, tento Píseň písní, ať už tento konkrétní text zná, nebo ne… ( Mirabai Starr )
Vstaň, má milá, má krásná,
a pojď pryč.
Ó, má holubičko, v rozsedlinách skal,
v úkrytu útesu,
ukaž mi svou tvář;
nech mě slyšet tvůj hlas,
neboť tvůj hlas je sladký
a tvá tvář je krásná….
Můj milovaný je můj, a já jsem jeho. (Píseň písní 2:13–14, 16)
Přemýšlejte a modlete se s Písní o životě těla, o našem životě jeden s druhým, o našem životě ve stvoření a o našem životě s Bohem. Je to koneckonců jen jeden život… Jeden život, který se otevírá do hlubin duchovních, erotických, soucitných a na určité úrovni ne zcela poznatelných. Jeden život dotčený a požehnaný polibkem, o kterém se po staletí zpívá v jazyce nevýslovně krásném… ( Cox and Paulsell, Lamentations and Song of Songs, )
Píseň Písní:
Je-li někdo služebníkem, bojí se tváře svého pána. Je-li někdo nájemným dělníkem, doufá v mzdu z ruky svého pána. Je-li člověk učedníkem, naslouchá svému učiteli. Je-li člověk synem, ctí svého otce. Ale duše, která prosí o polibek, je zamilovaná. Mezi dary přírody zaujímá tato láska první místo, zvláště když spěchá, aby se vrátila ke svému Původu, jímž je Bůh.. (Bernard z Clairvau)ą
O písni Písní: Básník Písně má sen a v tom snu jsou napraveny všechny trhliny, které vznikly v Edenu… Pokud pečlivě a s představivostí sledujeme, kam nás slova Písně vedou, můžeme sdílet sen básníka a Boha o obnovení původní harmonie stvoření…Žena a muž, stejně mocní, se ztrácejí v obdivu k sobě navzájem – nebo přesněji řečeno, v obdivu skutečně nacházejí sami sebe a jeden druhého. A přírodní svět se s nimi raduje. ( Ellen Davisová)
Kdokoli, kdo byl někdy zasažen láskou, nemusí vysvětlovat, proč je Píseň písní posvátná. Jinými slovy, láska je to nejlepší, co existuje. Je na stejné úrovni jako kolibříci a západy slunce. Je to jeden z lepších Božích nápadů, protože život bohatý na lásku je život bohatý na smysl. (James Finley)
Ačkoli jsem si nebyla jistá, jaké požehnání to bude nebo jakým způsobem mi bude dáno, kráčela jsem v důvěře. Věřila jsem, že ve mně žije něco většího než já sama a že mi to pomůže překonat vše.—Theresa Taylor-Stinson
Ptejte se sami sebe pravidelně: „Čeho se bojím? Záleží na tom? Bude to mít význam v celkovém kontextu věcí? Stojí to za to, abychom se toho drželi?“ Musíme se ptát, zda je to strach, který nám brání milovat. …Zůstat v Božích rukou, důvěřovat, znamená, že obvykle musíme pustit své připoutanosti k pocitům – které stejně pominou. ( R.Rohr)
Jak se říká a jak zní píseň: „Na jménu Ježíš je něco zvláštního!“ Zjistila jsem, že mé mlčení bylo modlitbou. Moje ochota důvěřovat neznámému byla modlitbou. Moje zoufalství bylo modlitbou. Moje touha po Přítomnosti, která je jistě větší než já, byla modlitbou. Řekla bych, stejně jako Jákob: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Therese Taylor-Stinsonova)
Jak později napsal autor 1. listu Janova: „V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání“ [1 Jan 4,18]. Myslím, že to je smysl Ježíšova života, příběhu, který sledujeme v první polovině křesťanského roku a jehož vyvrcholením je velikonoční období: Dokonalá láska zahání strach. (Diana Butler Bass )
Dalo by se shrnout dle Bible, že naše životy jsou souhrnem strachu a víry…Úvodní kapitola Lukášova evangelia představuje Marii jako archetypální křesťanku, protože Bůh vstupuje do jejího života a hlásá božskou přítomnost v ní a okamžitě jí prostřednictvím anděla říká: “Neboj se” (Lukáš 1:30). Skrze téhož božského Ducha přichází Bůh do našich životů a oznamuje božskou přítomnost v každém z nás. Vše, o co jsme požádáni, je být přítomni a otevření. (R.Rohr)
Zamilovat se do Země? To je jiné. Za prvé, je to trochu nesprávné pojmenování. Nezamilujete se do Země; je příliš velká. Jste lákáni věnovat pozornost a vstoupit do rozhovoru s konkrétní bytostí, konkrétním místem. A pak, skrze věrnost a čas a tisíc malých skutků laskavosti a vzájemného dávání a přijímání, se zamilujete. ( ictoria Loorz )
Zasadit zahradu, vytvořit mokřad— vypadají jako malé činy tváří v tvář našemu světu betonu, naší posedlosti nikdy nekončícím ekonomickým růstem. Jaký rozdíl to může znamenat? Myslím na komentář GK Chestertona v jeho úžasné ekonomické kritice Nástin příčetnosti, která se zaměřuje na převzetí malých obchodů a farem průmyslovým kapitalismem:
Udělejte cokoli, jakkoli malé, co zabrání dokončení práce kapitalistické kombinace zisku
Země nám byla svěřena, aby nám byla matkou, schopnou dát každému, co je nutné k životu…. Země je velkorysá a nezadržuje nic před těmi, kdo ji chrání. Země, která je matkou všech, žádá respekt, ne násilí.—Papež František, Naše Matka Země
Pokud bychom přistupovali k přírodě a životnímu prostředí bez této otevřenosti úžasu a úžasu, pokud ve vztahu ke světu již nebudeme mluvit jazykem bratrství a krásy, náš postoj bude postojem pánů, spotřebitelů, bezohledných vykořisťovatelů, neschopných stanovit limity pro své bezprostřední potřeby. Naproti tomu, pokud se cítíme důvěrně sjednoceni se vším, co existuje, pak střízlivost a péče spontánně vzrostou. Chudoba a askeze svatého Františka nebyly pouhým pozlátkem askeze, ale něčím mnohem radikálnějším: odmítnutím proměnit realitu v objekt, který má být jednoduše používán a kontrolován. (papež František)
Když Bůh projevuje ducha skrze hmotu, pak se ta hmota stává svatou věcí. Hmotný svět je místem, kde můžeme pohodlně uctívat Boha jen tím, že v něm budeme chodit, milovat ho a respektovat ho. Vše viditelné, bez výjimky, je Boží vylití. Co jiného by to vlastně mohlo být? Když si můžeme užívat všechny věci jako svaté, “zažíváme vesmír jako společenství předmětů, nikoli jako sbírku předmětů,” jako “geologian” Fr. Thomas Berry to řekl moudře.
Studujte cestu druhých, aby vaše cesta byla snazší a bohatší. Naslouchejte šepotu svého srdce, objevte univerzální pravdu a řiďte se jejími pokyny. Vězte, že pravda vždy vede k lásce a k trvalému míru. Jejími plody nikdy nejsou hořkost a sváry.
[Ježíš řekl:] „Kde se dva nebo tři z vás shromáždí v mém jménu, tam jsem já,“ a [my] bychom ho mohli pochopit tak, že říká: „Poslouchejte, chápu, že jste v menšině. Chápu, že tolik lidí kolem vás bylo vtaženo do příběhu ošklivosti. Chápu, že se učíte žít podle jiného příběhu, kde je hojnost krásy. Nepotřebujete, abych byl fyzicky přítomen, abych vyprávěl ten krásný příběh. Můžete ho vyprávět sami. I když se sejdou jen dva nebo tři z vás, ztělesňujete můj způsob bytí ve světě. Můžete být buňkami odporu, předními hlídkami proměny, semeništi krásy.“ ( Brian McLaren )
Benedikt a Boethius, byli povoláni ke dvěma zcela odlišným cestám, jak žít svou křesťanskou víru. Jeden zůstal v centru moci a snažil se ji ovlivňovat, pevně se držel své víry. Druhý opustil centra moci a odešel na okraj společnosti, aby vybudoval alternativní komunitu, kde by mohli udržovat Kristovu cestu při životě a zachovat určitý druh moudrosti ve světě, který nebyl posedlý pravdou, ale mocí a bohatstvím, násilím a zbraněmi. ( Brian McLaren )
Chce to hranice kolem pozornosti. Chce to rytmy, které přerušují pobouření. Chce to společenství, která si navzájem říkají pravdu jemně a přímo. Chce to modlitbu, nebo ticho, nebo upřímnou reflexi, která vyčistí emocionální zkreslení, než ztvrdne v identitu. ( P. Cameron Trimble)
Benediktův svět byl v plamenech. Probíhala válka, byli tu vetřelci, krutost, sopečná zima, lidé byli bez domova a hladověli. Uprostřed toho všeho pocítil Benedikt touhu potěšit pouze Boha, a tak se vzdal svého privilegovaného způsobu života a odešel na tři roky do jeskyně, kde mu jídlo spouštěli na provaze. Lidé slyšeli o tomto svatém poustevníkovi a chodili k němu pro duchovní radu, hledali „slovo“ v tradici pouštních mystiků.
Osvobození od ega je osvobozením od světa forem a obrazů. Ježíšovým slovem pro to bylo mamon: „Nemůžete sloužit Bohu a mamonu“ (Matouš 6:24). Pokud hrajeme hru na vzhled a moc, prestiž a majetek, Ježíš říká, že nemůžeme poznat Boha. To je docela absolutní! Existuje souvislost mezi naší posedlostí image a tím, jak moc – nebo jak málo – jsme prožili vnitřní život. (R.Rohr)
Skutečná kontemplace, jak říkají velcí učitelé, je ve skutečnosti docela praktická a má pevné zakotvení v realitě a nevyžaduje život v klášteře. Je to však zcela odlišný způsob vnímání okamžiku, a tedy celého života. Abychom měli schopnost „pohnout světem“, potřebujeme určitý odstup a odpoutanost od rozptylující povahy a iluzí masové kultury a falešného já. Kontemplace staví na pevném základu reality takové, jaká je, bez ideologie, popírání nebo fantazie. (R.Rohr)
Pokud odevzdáme svá srdce, vůli a životy živému Bohu míru, věřím, že dostaneme dar vzkříšení míru a staneme se nástroji Božího míru a univerzální lásky. Vzkříšení znamená nemít nic společného se smrtí, nemít v sobě ani stopu násilí. ( John Dear )
Proč je tolik smutných, zahořklých a rozhněvaných lidí? Odpojeni od Boha volíme smrt a přispíváme k negativitě, cynismu, hněvu a dokonce i k útlaku
Pamatujte, láska vás má. Láska jste vy. Pouze láska a vaše hluboká touha po lásce rozpoznávají lásku všude jinde. Pamatujte, že již jste tím, co hledáte. (R.Rohr)
Víra ve vzkříšení může a měla by proměnit nejen to, jak nahlížíme na svět, ale i to, jak v něm žijeme. Měli bychom se stát lidmi, v nichž mohou ostatní vidět nový život, a lidmi, kteří tento nový život přinášejí všude tam, kde svět otupuje a popírá život. Vzkříšení mění nejen Ježíše a prvních učedníků, ale i nás, jak žijeme své životy den za dnem. (Paula Gooderová)
Někteří viděli a uvěřili; jiní neviděli a přesto uvěřili. V centru obou zkušeností je Bůh v těle, který nás miluje v našich vlastních zraněných místech. (Yolanda Pierce)
Je to radost se smutkem. Ne radost, která nás žene vpřed, ale radost, která nám mezitím dovoluje zůstat lidmi… Tato radost je komplexnější než optimismus. Je pravdivější než prosté štěstí. Je to hluboká jistota, že příběh ještě neskončil, i když se naše životy zdají bolestivě neúplné. (Kate Bowlerová)
V Ježíši Kristu začalo Boží hnutí vzkříšení a strhává v sobě všechny a všechno. Umírání a vstávání jsou ústředním vzorem a pravdou reality – a tak mluvit o Ježíšově vstávání znamená nějakým způsobem přistupovat k závažnému paradoxu smrti a života, které se vyvíjejí společně ve středu vesmíru. Marie, Jana a ostatní ženy vstávají, Petr vstává, já vstávám, ty vstáváš a samotný vesmír vstává. (Mark Longhurst)
Být křesťanem tedy znamená být nevyhnutelně a navždy člověkem naděje. Bůh v Kristu říká, že toto je to, co potrvá: Můj život a moje láska budou mít vždy a navždy poslední slovo. (R.Rohr)
dar Bílé soboty: Tato nejdelší noc se může stát místem, kde naše rozbité naděje, výkřiky „jak jsi mohl“ a spirálovitě se rozvíjející strachy najdou upřímný domov. A navzdory veškeré naší vysoké bdělosti a zraněnému čekání si můžeme vzít k srdci vědomí, že Bůh je s námi i v pekelné krajině…(Stephanie Duncan Smith)
Teď vidím, že žiješ ve mně a já žiji v tobě. Zveš mě z tohoto nekonečného cyklu iluze a násilí. Ty jsi ukřižovaný Ježíš. Zachraňuješ mě. Ve své dokonalé lásce ses rozhodl vstoupit do spojení se mnou a já se pomalu učím věřit, že by to mohla být pravda. (R.Rohr)
Ptám se, zda jsme neztratili schopnost chvět se – být hluboce zasaženi – tváří v tvář nespravedlnosti. Ptám se, zda se již nechvějeme v přítomnosti svatého Boha, který od nás vyžaduje, abychom konali spravedlnost. (Dr. Yolanda Pierce)
Ježíš k nám často přichází v přestrojení, jak sám říká v Matoušovi 25: někdy je vězněm, nemocným, nahým, hladovým, žíznivým nebo imigrantem (verše 35–36). Pokud se od Josefa a jeho utrpení něco naučíme, pak je to přivítat a obejmout Ježíše v přestrojení. (Karen González)
