Sabat, neděle: „Bůh nedal toto přikázání jednotlivci, ale lidu, protože věděl, že pouze ti, kteří odpočívají společně, budou schopni společně odolávat,“ píše Barbara Brown Taylor v časopise The Christian Century. Dodržování sabatu nejen zabraňuje našemu vlastnímu vyčerpání, ale také chrání před vykořisťováním druhých.
Příběh protestní akce na Wall StreeT:Jakmile se na Wall Street chystal zazvonit zvonek, oznámili jsme: „Věříme, že je možný jiný svět, jiný svět, kde má každý to, co potřebuje, a kde neexistuje taková hluboká nerovnost.“…a peníze se začaly sypat všude
Richard ROHR – Máš názor podle nedostatku nebo hojnosti (dostatku) ? Světový názor hojnosti závisí na tom, zda si uvědomujeme, že jsme v kontaktu s nekonečným zdrojem. Pokud jsme nikdy nenavázali kontakt s naším nekonečným zdrojem, budeme lakomí, dokonce sobečtí. Budeme chránit a hromadit to, co máme. To má velký vliv na politiku a politiku v této zemi. Vždy se bojíme, že nám někdo vezme to, co jsme si vydělali, jako bychom si to vydělali úplně sami. Většina z toho nám byla dána, ano, naší prací, ale také milostí a svobodou a rozhodnutími mnoha jiných lidí, téměř navzdory nám samotným.
modlitba Otče náš – odpusť dluhy:
Možná by modlitba učedníků za odpuštění dluhů byla poprvé vyslyšena, když by soused zrušil dluh, který mu dluží. Možná by první vlna ekonomické svobody nastala na mikroúrovni, mezi sousedy, kteří by odmítali přijímat dluhy jako nezbytné. Sousedství mimo jiné znamenalo nezatahovat souseda do dluhů…
Boží vůle a kosmický záměr je, aby nikdo netrpěl nespravedlivě, ale protože lidé vytvářejí nespravedlivé systémy, musí sociální parametry typu šalom sloužit jako sociální záchranná síť, která vyvažuje lidskou neposlušnost.
Jubilejní rok zajišťoval Boží smysl pro spravedlnost pro všechny, pro případ, že by Boží lid nekonal spravedlnost tak, jak měl. Z správného úhlu pohledu byly sabatní dny, sabatní roky a jubilejní roky pouze zkouškami na skutečný „den zápasu“ a podle chápání Ježíše, který měl konečný plán, „den zápasu“ znamenal žít šalom každý den.
Dodržování rytmu sabatu (neděle) vyžaduje, aby se všichni v komunitě, včetně těch, kteří mají privilegia a moc, účastnili, aby všichni mohli odpočívat. Praxe společného odpočinku má za cíl naučit nás žít jako společnost. Jako někdo, kdo má privilegium brát si volno a jezdit na retreaty, musím se podívat na svou komunitu. Tady jsou otázky, které mi pomohly: Koho mohu osvobodit, aby si odpočinul? Kdo je vyčerpaný? Kdo nemá dostatek odpočinku? A jak mohu alespoň trochu pomoci zmírnit jejich zátěž, aby si také mohli odpočinout?
Modlitba odpusť nám naše dluhy: Kdyby lidé žili podle zákona jubilea, komunismus by nikdy nebyl nutný a kapitalismus by nikdy nebyl možný. Duch tohoto jubilejního myšlení přetrval prvních 1000 let křesťanství, kdy člověk mohl být exkomunikován za to, že si vzal úrok z půjčky. (Nazývali to hříchem lichvářství.) Modlitba prosby, kterou Ježíš učí, stále vyvolává otázky týkající se ekonomiky (R.Rohr OFM)
Písmo je dnes pro rodinu víry jako moderní Bethel – místo, kde se setkáváme s Bohem a můžeme z tohoto setkání odejít požehnáni nebo zraněni, někdy i obojí zároveň. Ale uprostřed těchto setkání si zachováváme naději v moc „Bohem vdechnutého“ nebo „inspirovaného“ Písma (2. Timoteovi 3,16), které dává život těm, kteří je považují za posvátné.
vy máte právo zpochybňovat posvátné, aniž byste se museli bát, že upadnete do nevěry. Klepejte hlasitě. Poslouchejte své instinkty a nechte slzy volně téct. Odmítejte odpovědi, které nepřipouštějí složitost. Hledejte rezonanci v jádru příběhu. Hledání je to podstatné. Protože tam, ve vašem putování, je Bůh.
Většina dnešních křesťanů neví, že v prvních stoletích křesťanství – prostřednictvím autoritativních učitelů, jako byli Origenes, Cyril Alexandrijský, Augustin a Řehoř Veliký – se podporovalo až sedm „smyslů“ Písma. Doslovný, historický, alegorický, morální, symbolický, eschatologický (trajektorie historie a růstu) a „prvotní“ nebo archetypální (obecně uznávaná symbolika) význam textu byly mezi učenci často brány velmi vážně. Tyto významy byly postupně přijímány běžnými křesťany prostřednictvím nedělních kázání (což platí i dnes). Ti, kdo je slyšeli, očekávali více výkladů Písma.
R. Rohr OFM: Je zapotřebí celé Bible – a někdy i celého našeho života –, abychom překonali trestající a malicherné postoje, které promítáme na Boha a které v sobě chováme. Musíme neustále spojovat body Boží moudrosti a milosti.
Bible je sbírka příběhů. Zkrátka máme před sebou Bibli, která je stejně komplikovaná a dynamická jako náš vztah s Bohem, Bibli, která se čte spíše jako intimní rozhovor než jako božský monolog. Naše nejposvátnější příběhy vzešly z rozkolu ve vztahu, z intenzivní krize víry. Ti z nás, kteří tráví stejně mnoho času pochybováním jako vírou, v tom mohou najít obrovskou útěchu. Bible je i pro nás.
Pokud chcete mít smysluplný vztah s moudrými učeními Ježíše, zejména pokud chcete, aby tato učení byla osvobozena od všech způsobů, jakými institucionální náboženské křesťanství tato učení zkreslilo, nepochopilo nebo zneužívalo ve službách moci a autority, pak čtěte Bibli jako mystik, protože mystické čtení Písma může být pro vás způsobem, jak se znovu spojit s nestvořeným světlem, které září v srdci těchto starodávných slov moudrosti a lásky.
Stejně jako nás Bible provází mnoha fázemi vědomí a dějin spásy, trvá nám dlouho, než překonáme svou potřebu být dualističtí, soudící, obviňující, strachující se, vinící, egocentričtí a orientovaní na zisk. Text v útrapách odráží a mapuje naše vlastní lidské útrapy a ilustruje všechny tyto fáze z Bible. Nabízí zralé i nezralé reakce na téměř vše – a my se musíme naučit rozpoznat rozdíl.
Vyprávěj mi ten příběh znovu
a budeme truchlit nad tím, co bylo ztraceno,
a přepíšeme další kapitolu,
a další, a další,
a každý následující okamžik,
pro sebe, pro sebe navzájem
a pro každý příběh,
který teprve bude vymyšlen.
Svatí jsou ti, kteří se probudili v tomto světě, místo aby čekali na ten příští. František z Assisi, William Wilberforce, Terezie z Lisieux a Harriet Tubman se necítili nadřazení ostatním; prostě věděli, že jim bylo svěřeno velké božské tajemství, a chtěli se podílet na jeho odhalení.
Martin Luther: Ale slyšel jsem hlas Ježíše, který mi říkal, abych bojoval dál. Slíbil mi, že mě nikdy neopustí. V tu chvíli jsem pocítil přítomnost Boha, jak jsem ji nikdy předtím nezažil. Téměř okamžitě mé obavy zmizely. Moje nejistota zmizela. Byl jsem připraven čelit čemukoli.
Nejen bibličtí proroci zaplatili tuto cenu za to, že odpověděli na božské volání. Významní moderní aktivisté, naplnění učením Boha lásky, riskovali své životy ve prospěch těch nejzranitelnějších z nás…
V biblickém příběhu se Hagařina zkušenost s divočinou odehrála v pusté a osamělé divočině, kde ona – těhotná, prchající před brutalitou své otrokyně Sára a bez ochrany – prožila náboženské zážitky, které jí a jejímu dítěti pomohly přežít, když se přežití zdálo nemožné.
Bohužel pro mnoho lidí se víra zredukovala na seznam. Pro některé je to seznam víry: myšlenky nebo výroky, které si musíme zapamatovat a souhlasit s nimi, pokud chceme být požehnáni. Pro jiné je to seznam toho, co se má a co se nemá dělat: rituály nebo pravidla, která musíme dodržovat… Ale Abram neměl mnoho přesvědčení, pravidel nebo rituálů. Neměl žádné Bible, doktríny, chrámy, přikázání ani obřady. Pro něj byla pravá víra prostě důvěrou v zaslíbení, že bude požehnán, aby mohl být požehnáním. Nebyla to cesta k náboženství: byla to cesta k životu.
Naučím vás nový způsob rybaření, rybaření lidí“ (Matouš 4,19). Myslí tím, že jim dá nové povolání. Když slyšíme tento úryvek z evangelia, doufám, že nás to inspiruje k otázce: „Co od nás Bůh žádá? Kam nás Bůh volá?“
Věda konečně dohnala to, co jsme vždy věděli, že jsme všichni příbuzní. Všichni jsme stvořeni ze stejných základních prvků. Je to pouze uspořádání těchto prvků, které dává odlišnou podobu tomu, co vidíme před sebou. Sdílíme DNA se všemi ostatními živými bytostmi. Přibližně 98 procent naší DNA sdílíme s primáty a asi 35 procent s rostlinami… Všichni pocházíme ze stejného původního zdroje a všichni se skládáme ze stejných základních prvků.
Bůh je ten, kdo stvořil něco z ničeho a dal nám to, nejen tehdy, ale i nyní. Bůh stvořil jak přírodní vesmír, tak naši lidskou přirozenost, a vše je dobré. Ze všeho se máme radovat, pokud to dokážeme přijmout jako dar.
Myšlenka Božího šalom není oddělena od stvoření, ale jak můžeme jasně vidět z nejranějšího vyprávění Genesis, stvoření je ústředním bodem našeho chápání šalom. Stvoření (to, co Bůh udělal a denně dělá) a uskutečňování šalom (to, co máme denně dělat) jsou neoddělitelně propojeny. Každý den máme příležitost účastnit se Božích šalom aktivit.
Když čtete Bibli, čtete antologii starověké náboženské literatury – ne učebnici, ne návod, ne milostný dopis od Boha a ne kompletní dílo systematické teologie.
Spolu se všemi živými bytostmi sdílíte dech života, účastníte se stejných cyklů zrození a smrti, rozmnožování, recyklace a obnovy. Vy, spolu s nimi, jste součástí příběhu stvoření – různých větví na stromě života. V tomto příběhu jste propojeni a spojeni se vším všude. Ve skutečnosti je to dobrá částečná definice Boha: Bůh je ten, skrze kterého jsme spojeni a propojeni se vším.
Dnes považujeme za samozřejmé, že vše ve vesmíru je hluboce propojené a propojené, dokonce i samotné světlo, což je zajímavý první akt stvoření (Genesis 1:3). … V celém vesmíru neexistuje něco jako autonomie. Neexistuje. To je iluze moderního, individualistického Západu, který si představuje autonomní já jako základní stavební kámen a pravého Věštce.
Tato úžasná antologie knih a dopisů zvaná Bible slouží božské proměně (theosis), nikoli intelektuálnímu nebo „malému já“ pohodlí či dokonce spravedlnosti. Biblické zjevení nás zve k skutečně nové zkušenosti.—Richard Rohr
Máme žízeň po živé vodě, kterou Bůh skutečně obohacuje naše životy? Máme žízeň po království? Máme žízeň stát se skutečně věrnými křesťany, být více, než jsme? Každý z nás musí odpovědět sám za sebe. Máme žízeň po království? Ježíš trpělivě čeká na naši odpověď.
Poznej skutečné Ježíšovo evangelium:
Pokud čteme, učíme a kážeme pouze Nový zákon, zejména když se silně soustředíme na spisy připisované Pavlovi, udržujeme etiku plantážní církve v Písmu. Pokud se místo toho soustředíme na příběhy o osvobození a přežití, odmítáme očistit Ježíše a odmítáme spiritualizovat fyzickou svobodu, přibližujeme se k tichému přístavu. Přibližujeme se k síle Mluvící knihy. Přibližujeme se k tomu, co lze skutečně nazvat evangeliem – dobrou zprávou.
Ale genialita biblického zjevení spočívá v tom, že nám nedává jen závěry! Dává nám jak proces, jak se k nim dostat, tak vnitřní a vnější autoritu, abychom tomuto procesu důvěřovali. Život sám – a také Písmo – je vždy tři kroky vpřed a dva kroky vzad. Dosáhne cíle a pak ho ztratí nebo o něm začne pochybovat. V tom biblický text odráží naše vlastní lidské vědomí a cestu.
K Bibli přistoupíme kontemplativně, zklidníme své reflexivní reakce, odhalíme své hluboce zakořeněné předsudky, zpochybníme své neověřené předpoklady a necháme se vést k tomu, abychom viděli božské ve stvoření, ve svých vlastních srdcích a v druhých.
Mnoho lidí je dnes zklamáno rozdělením, k němuž přispělo křesťanství. Ale i uprostřed tohoto rozdělení věřící lidé znovu objevují, co to znamená následovat Ježíše s soucitem a odvahou. Ve všech tradičních křesťanských denominacích se ozývají hlasy volající po změně.
Je tak vzácné najít sebe sama, jak důvěřujeme – ne systémům a -ismům tohoto světa – ale stojíme na místě, kde nabízíme svou trošku soli, kvasu a světla.—Richard Rohr
Nikdo z nás nemá za úkol konzervovat celou zemi, ochucovat celý svět, vzkvétat celou planetu sám. Můžete však začít dnes tím, že jednoduše požádáte Boha, aby vám připomněl někoho, komu můžete ulevit od 1/60 jeho bolesti.
ežíš přišel, aby nás naučil cestě moudrosti. Přinesl nám poselství, které nám nabízí osvobození od lží světa i od lží ukrytých v nás samých. Slova evangelií vytvářejí alternativní vědomí, pevnou půdu, na které můžeme skutečně stát, osvobozeni od každého společenského řádu a od každé ideologie.
Pamatujme, že jsme Boží děti. Jak píše Howard Thurman: „[Kdokoli] to ví, je schopen překonat proměnlivost života, jakkoli děsivou, a dívat se na svět klidnýma očima.“ [1]
Kéž vy i já vidíme svět a všechny v něm klidnýma očima a kéž jednáme ve světě s laskavým srdcem, jako sůl a světlo. Amen.
Ačkoli to nemohu prožívat neustále, vím, jak důležité je každodenní setkání s Bohem, tichý prostor, ve kterém se stávám stále vnímavější a zranitelnější, aby mě mohlo naplnit toto světlo, které mě prostupuje a provází mými dny. Doufejme, že tento poetický výraz nám pak pomůže sedět s tímto světlem a být mu přítomni, jak září do našich životů uprostřed nevyřešených záležitostí našich srdcí.
Kristus je světlo, které lidem umožňuje vidět věci v jejich plnosti. Přesným a zamýšleným účinkem takového světla je vidět Krista všude jinde. Ve skutečnosti je to moje definice pravého křesťana. Zralý křesťan vidí Krista ve všem a ve všech ostatních. To je definice, která nás nikdy nezklame, vždy od nás bude vyžadovat více a nedá nám žádný důvod bojovat, vylučovat nebo odmítat kohokoli.
Svatý Irenej řekl: „Sláva Boží je plně živý člověk.“ Slávu Boží vidíme v plně živém člověku Ježíši. A tak, když vidíme Ježíše, vidíme slávu člověka z masa a kostí, kterým prostě jsme a k čemu jsme povoláni.
Když můžeme plným hlasem říci: „Ty jsi Bůh mého srdce, můj Bůh a můj podíl navždy“ [Žalm 73:26], pak můžeme otevřít oči a vidět, že Bůh, kterého hledám, je již ve mně … a v tobě. Již jsme jedno.
Raná východní církev dala jasně najevo, že vtělení Krista projevuje univerzální princip. Vtělení neznamenalo jen to, že se Bůh stal Ježíšem, ale že Bůh řekl ano hmotnému vesmíru a samotné fyzické podstatě. Východní křesťanství chápe tajemství vtělení v univerzálním smyslu. V jistém smyslu je vždy advent, protože Bůh přichází na svět navždy (viz Jan 1:9).
Živost, jak nás bude učit, je dar, který je díky Boží milosti dostupný všem. Nevychází z braní, ale z dávání, ne ze strachu, ale z víry, ne z konfliktu, ale ze smíření, ne z nadvlády, ale ze služby. Nenajdeme ji ve vnějších atributech náboženství – pravidlech a rituálech, sporech a skrupulích, chrámech a tradicích. Ne, pramení z našeho nejvnitřnějšího bytí jako fontána živé vody. Opojuje nás jako to nejlepší víno a tak mění život ze zklamání v hostinu. Toto nové světlo živosti a lásky nás otevírá k přehodnocení všeho – k návratu a k tomu, abychom se znovu stali jako malé děti. Pak můžeme znovu objevit svět s čerstvým, dětským údivem – vidět svět v novém světle, ve světle Krista.
eilharda de Chardina (1881–1955): Bůh je „vtělený ve světě“. Všichni jsme společně „neseni v jednom světovém lůně; přesto je každý z nás svým vlastním malým mikrokosmem, v němž se vtělení odehrává nezávisle s různou intenzitou a odstíny, které nelze sdělit.“ Teilhard pevně věřil, že vše kolem něj „je tělem a krví Slova.
Jak vyjádřil G. K. Chesterton, naším náboženstvím není církev, ke které patříme, ale vesmír, ve kterém žijeme. [2] Jakmile poznáme, že celý fyzický svět kolem nás, celé stvoření, je jak úkrytem, tak místem zjevení Boha, stává se tento svět domovem, bezpečným, okouzlujícím, nabízejícím milost každému, kdo se dívá hluboko. Takové hluboké a klidné vidění nazývám „kontemplací“.
Vtělení tedy není pouze „Bůh, který se stal Ježíšem“. Je to mnohem širší událost, a proto Jan nejprve popisuje Boží přítomnost obecně slovem „tělo“ (Jan 1:14). Jan hovoří o všudypřítomném Kristu, kterého stále potkáváme v jiných lidech, v hoře, stéblu trávy nebo špačkovi.
Svět se mi jeví dvěma způsoby. Svět jako věc, kterou vlastním, svět jako tajemství, kterému čelím. To, co vlastním, je maličkost, to, čemu čelím, je vznešené…
Putovat s úctou znamená dívat se na svět změkčenýma očima, které již nevidí ostatní jako objekty krásy nebo užitečnosti. Úcta vám umožňuje vnímat stromy, vodu a malé mravence jako samostatné bytosti…
Zdá se, že my lidé jsme oboustranná zrcadla, která odrážejí jak vnitřní, tak vnější svět. Promítáme se do vnějších věcí a právě tyto věci nám také odrážejí naši vlastní rozvíjející se identitu. Zrcadlení je způsob, jakým kontemplativní lidé vidí, podléhají subjektu spíše než objektu.
Bůh je radostný a Boží radost je nakažlivá. Když se napojíme na radost Páně, když vstoupíme do čisté radosti, která hoří jako miliarda galaxií v Božím srdci, brzy se ocitneme v situaci, kdy budeme křičet, tančit, zpívat, skákat, tleskat, kymácet se, smát se a jinak jásat a oslavovat.
Věřím, že základní, prvotní, fundamentální duchovní intuice je okamžik úžasu a zázraku. Říkáme: „Bože, to je krásné!“ Proč tak často říkáme „Bože!“ v takových okamžicích? Myslím, že je to uznání, že se jedná o božský okamžik. Jsme si nějak vědomi, že něco je prostě příliš dobré, příliš správné, příliš velké, příliš včasné. Když v našem životě chybí úcta a údiv, budujeme svou víru na zákonech a rituálech a snažíme se vytvořit nějaký moment úcty. Občas to asi funguje.
Bůh adventu není Bohem lhostejnosti, ale Bohem, který stvořil zrcadlové neurony – buněčnou síť zodpovědnou za mnoho z toho, co nás činí lidmi, tedy za základní schopnost číst a reagovat na emocionální potřeby druhých. Každé lidské setkání empatie začíná zrcadlovými neurony, které se aktivují při svědectví bolesti.
Jan od Kříže byl opravdu známý svou citlivostí k chudým a nemocným. Byl také známý svým soucitem. Jeden z mnichů píše ve svém deníku: „Když se vydáváme na procházku v našich malých nedělních skupinkách a malých skupinkách, vždy doufáme, že se k nám připojí Jan od Kříže, protože nás vždy rozesměje…“. Je to něco, co přesahuje temnotu tohoto světa, a paradoxně to radikalizuje naši přítomnost v něm ke svatosti života podle podmínek života…
Zemřete svému roztříštěnému já a zrodíte se do svého božského já. Vstupte do poznání skrze jehlu nepoznání. V tichu konečně uslyšíte hlas Svatého. V odevzdání se naprosté prázdnotě budete konečně naplněni Milovaným.
Báseň Jana od Kříže následuje….
To, co vnímáme jako utrpení, depresi, zbytečnost – okamžiky, kdy se Bůh stáhl – jsou často hlubokými projevy důvěry a pozváním k intimitě ze strany Boha. Na vnitřní cestě duše potkáváme Boha, který komunikuje s naším nejhlubším já, umožňuje a odpouští chyby. Právě toto dávání a přijímání a vědomí, že k němu dojde, činí Boha tak skutečným jako Milence.
„Mystik není někdo, kdo říká: ‚Podívejte se, co jsem udělal!‘ Mystik je ten, kdo říká: ‚Podívejte se, co se mnou udělala láska. Nezbylo nic jiného než Boží intimní láska, která se mi dává jako já sám.‘ To je požehnání v chudobě: když se vše v nás, co není Bohem, rozpustí a my si konečně uvědomíme, že jsme již tak krásní, jak je krásný Bůh, protože Bůh nám dal svou nekonečnou krásu jako to, čím jsm
Nemusíte celou noc zpívat v chrámu v Himalájích. Nemusíte být nejnovější inkarnací Marie Magdalény. Není nutné číst nebo psát duchovní knihy. Nemusíte znát rozdíl mezi mahájánovým a théravádovým buddhismem ani se učit nazpaměť blahoslavenství. Vše, co musíte udělat, abyste kráčeli cestou obyčejného mystika, je pěstovat v sobě údiv a vydat se na cestu.
„Bůh tě nemůže milovat více. Bůh tě již miluje nekonečně. Musíš si jen více uvědomovat [Boží] lásku … tím, že jí budeš více přítomná. Je to jako poslouchat ptačí zpěv. Věnujte mu pozornost a radujte se z něj.“
Bůh je s námi v našich strachách a bolestech, v našich ranních nevolnostech a ušních infekcích, v našich uprchlických krizích a v našem snášení impéria, ve smradlavých stodolách a nevýrazných zapadlých městečkách, v porodních bolestech nové matky a v pláči malého dítěte. Ve všech těchto věcech je Bůh s námi – a Bůh je pro nás. A skrze Mariin příklad nás Bůh zve, abychom podstoupili riziko lásky – i když nás to nepochybně vystavuje možnosti, že budeme zraněni, vystrašeni a zklamáni
Marie nám říká, že když Kristus přichází na tento svět, když se soucit stává tělem, získáváme nový model. Je nám nabídnut nový způsob života, nový soubor hodnot, podle kterých máme žít. A kdo přináší tuto dobrou zprávu? Nejsou to králové ani kněží, jsou to dvě obyčejné ženy, které prostřednictvím svého přátelského setkání zpívají vizi do naší tradice.
Je v nás část, Duch Svatý, která vždy říká Bohu ano. Bůh nejprve řekne „ano“ v nás a my řekneme „ano“, protože si myslíme, že to vychází z nás. Jinými slovy, Bůh nás odměňuje za to, že mu dovolíme, aby nás odměnil. To stojí za povšimnutí, možná i po zbytek našeho života.
Rozšiřujeme své srdce tím, že se navzájem přibližujeme – tím, že se z individuálního jednání přibližujeme k množnému „my“, zájmenu, které Bůh miluje nejvíce. Život je dlouhý, hostina je bohatá a my jsme předurčeni k tomu, abychom ji udrželi pohromadě. Naše srdce jsou svaly stvořené k obrazu Božímu, stvořené pro spojení. A existuje mnoho způsobů, jak být spřízněni.
Mariino „ano“ pro nás není snadné. Vždy vyžaduje, abychom se vzdali některých hranic svého ega, a to nikdo z nás nerad dělá. Mariino „ano“, jak je prezentováno v evangeliu, je souhlas, na který nejsme vůbec připraveni, bez jakýchkoli předběžných podmínek hodnosti, který je klidný a úžasně důvěřivý, že někdo jiný má vše pod kontrolou
Zaměřte své myšlenky na svou víru. Které části vaší víry se snadno přehlížejí? Možná je to modlitba, kterou jste opakovali mnohokrát, nebo hymnus, který jste slyšeli tolikrát, že už nevěnujete pozornost slovům. Možná je to rutina, jako je zapalování svíček před bohoslužbou. Jak vám předmět, který právě vidíte, připomíná hodnotu obyčejnosti a rutiny ve vaší víře? Jak vám obyčejnost pomáhá prožívat Boha? Jak můžete vyjádřit vděčnost za tento předmět?
Dlouho po události se zabýváme špatnými zážitky a vynakládáme obrovské množství energie na předvídání toho, co by se mohlo v budoucnu pokazit.
Naopak pozitivita, vděčnost a prosté štěstí sklouzávají jako sýr na horkém teflonu. Studie, jako jsou ty provedené neuropsychologem Rickem Hansonem, ukazují, že se musíme vědomě držet pozitivní myšlenky nebo pocitu po dobu minimálně patnácti sekund, než zanechá nějaký otisk v neuronech. Celá tato dynamika se ve skutečnosti nazývá model mysli suchý zip/teflon
Bolest, utrpení a nespravedlnost – to vše jsou skutečné věci. Nezmizí. Vděčnost však vyvrací falešný příběh, že tyto věci jsou souhrnem lidské existence, že zoufalství je posledním slovem. Vděčnost nám dává nový příběh. Otevírá nám oči, abychom viděli, že každý život je jedinečným a důstojným způsobem obdařen milostí
život v komunitě
„Stačí, když si Boží lásku vtisknete do kostí a žijete, jako byste byli odpuštěni. Stačí, když se o sebe navzájem staráte, odpouštíte si a myjete nádobí.“ Když lépe porozumíme milosti, kterou jsme přijali, jsme schopni se obrátit navenek s vděčností a velkorysostí. Vděčnost se stává „naším domovem v Boží přítomnosti“ nebo, slovy Henriho Nouwena, „intimní účastí na samotném Božím životě“, která „sahá daleko za hranice našeho vlastního já k Bohu, ke všemu stvoření, k lidem, kteří nám dali život, lásku a péči“.
Máme být vděční nejen v dobrých časech, ale i v těch špatných; být vděční nejen v hojnosti, ale i v nouzi; zachovávat vděčnost nejen ve smíchu, ale i v slzách a smutku. Jeden z Ježíšových následovníků říká, že bychom se měli radovat i z zkoušek, protože skrze zkoušky přichází trpělivost, charakter a moudrost (Jakub 1:2–3). A jiný říká: „Naučil jsem se být spokojený s tím, co mám“ (Filipským 4:11), takže může poučovat: „Za všech okolností děkujte“ (1. Tesalonickým 5:18).
Vděčnost: Byla jsem také tou, která se vrátila a vrhla se k nohám těch, kteří mi tak bohatě požehnali. Někdy jsem dbala rady své babičky, abych „dávala ostatním květiny, dokud ještě žijí“. Ať už skutečnými květinami nebo slovy chvály, někdy jsem si vzpomněla vrátit vděčnost těm učitelům, sousedům nebo kolegům, kteří požehnali můj život, i když o tom nevěděli.
Jediné, co můžeme dělat, je být tím, čím nás Boží Duch činí, a být vděční Bohu za bohatství, které nám dal. Pokora, vděčnost a láskyplná služba druhým jsou pravděpodobně nejvhodnějšími reakcemi, jaké můžeme dát.
Čím více se setkáváme s lidmi, kteří jsou takzvaně „jiní“, tím více se rozšiřujeme a tím více se zbavujeme předsudků. Máme nové pravdy, protože máme hmatatelné důkazy o krásné a silné kreativitě našeho Boha, který pro nás stvořil toda tuto rozmanitost, abychom se z ní mohli těšit. —Jacqui Lewis
inkluze a diverzita: černá církev osloví korejské sousedy, latinskoamerická kongregace zahájí službu pro imigrantské rodiny ze severní Afriky nebo čínská církev pořádá program pro afroamerické studenty středních škol po škole… Věříme, že závazek k inkluzi a diverzitě je vysokým povoláním, které se týká všech, kdo se považují za křesťany, bez ohledu na jejich etnickou příslušnost nebo kulturu.
Je tak těžké být zranitelný, říct svému sousedovi: „Nevím všechno“ nebo říct své duši: „Nevím vůbec nic.“ Ježíš však říká, že jediní lidé, kteří mohou rozpoznat a být připraveni na to, o čem mluví, jsou ti, kteří přicházejí s myslí a srdcem dítěte (viz Matouš 18:3). Nikdy nesmíme předpokládat, že vidíme „všechno“ nebo že vidíme přesně. Musíme být vždy připraveni vidět věci nově.
Předsudky v nás: Všichni jsme díky svým zkušenostem naprogramováni tak, že hledáme příběh s koncem, který nám dává pocit uzavřenosti. Příběhy, které nás přitahují, jsou ty, které nám dávají smysl, příběhy, které zapadají, příběhy, které nám připadají souvislé, spojené s minulostí, s tím, kde jsme byli… Příběhy, které budeme sledovat, jsou ty, které se nám zdají pravdivé, které mají kontinuitu s naší minulostí a které rezonují s trajektorií našich životů. Nehledáme příběh, který by nutně změnil naše myšlení; ve skutečnosti hledáme příběh, který potvrdí to, co máme v hlavě.
Zaujatost nás nutí bránit se a odmítat zprávy, které bychom měli přijmout, a přijímat zprávy, kterým bychom se měli bránit a které bychom měli odmítnout. Stručně řečeno… nevidíme to, co nevidíme, protože nám v tom brání naše zaujatost.
Náš funkční pohled na svět je utvářen třemi obrazy, které jsou v každém z nás. Nejsou to něco zvenčí; již se utvořily v nás. Jediné, co můžeme udělat, je uvědomit si je, což znamená probudit je. Tři obrazy, které je třeba probudit a proměnit, jsou náš obraz sebe sama, náš obraz Boha a náš obraz světa.
Indiánské otázky
Jak vnímáte obřady ve svém vlastním životě? Zajímali jste se někdy o význam symbolů ve vašem rodokmenu? Existuje skupina, se kterou mluvíte o duchovních věcech? Mohla by tato skupina vymyslet nějakou praxi, která by vás spojovala se zemí nebo vodou – i když jen v malém měřítku?
„Posvátno“ definuji jako to, co nás táhne za hranice našeho individuálního já, obklopuje nás tajemstvím a dává nám nahlédnout do rozsáhlé, propletené, věčné sítě živých bytostí, se kterými jsme ve vztahu. Jednodušeji řečeno: jsou to okamžiky, kdy jsme nejvíce lidmi díky uvědomění si, že jsme plně propojeni, až po naše jádra a elektrony, se Zemí a vesmírem
Svátost křtu se stává symbolem toho, že veškerá voda je posvátná, nejen voda v křtitelnici. Protože je posvátná, musíme vodu ctít, pečovat o ni a zacházet s ní s úctou, posvátností a láskou. Skrze křestní vodu začínáme cestu víry, která nás probouzí k kráse Země a celého Božího stvoření. Učíme se, že my lidé patříme do společenství, které je propojeno vodou. Všichni jsme stvořeni z vody a voda nás udržuje při životě. Křestní voda teče potoky, řekami, jezery a oceány světa a dává život všem živým tvorům. Křest spojuje křesťany se všemi živými tvory v očistných proudech vody.
Eucharistie by nás měla probudit k uvědomění, že v naší holé a nahé existenci proudí skrze nás důstojnost a síla – a totéž platí i pro všechny ostatní, i když si to většina z nich neuvědomuje. Takové tělesné uvědomění stačí k tomu, aby řídilo a posilovalo celý náš život víry.
vše může být svátostí, což znamená, že každý člověk, tvor, rostlina a předmět může být příležitostí k setkání s něčím z Boží přítomnosti ve světě. Svátostnost je vlastnost přítomná ve stvoření, která nás otevírá posvátné přítomnosti ve všech věcech. Svátosti odhalují milost.
Stačí vyjít ven a dlouho a s láskou se dívat na jeden list, až poznáme, opravdu poznáme, že tento list je účastí na věčném bytí Boha. To stačí k vytvoření extáze! Náš vztah k realitě nám umožňuje setkávat se s věcmi od středu ke středu nebo od subjektu k subjektu, od vnitřní důstojnosti k vnitřní důstojnosti. Pro skutečného kontemplativce vzbudí bezdůvodně padající zelený list stejný úžas a obdiv jako zlatý svatostánek v katedrále.
Blahoslavení jsou ti, kteří se starají o zraněné těla nebo osamělé děti, blahoslavení jsou ti, kteří v noci sedí u umírajících, blahoslavení jsou ti, kteří mohou zpívat o Bohu, který se ptá: „Koho mám poslat?“ a mohou odpovědět: „To jsem já, Pane… Slyšel jsem tvé volání v noci.“ Cesta je úzká a putování těžké, ale požehnání se nachází v každém kroku vpřed.
Podle mě to mnohem přesněji odráží Ježíšova slova a učení. Slyším ho říkat: „Ušpiňte si ruce, abyste vybudovali lidskou společnost pro lidské bytosti; jinak budou ostatní mučit a vraždit chudé, bezmocné a bezmocné.“ Křesťanství není pasivní, ale aktivní, energické, živé, překračující zoufalství…
„Zázrakem není chodit po vodě. Zázrakem je chodit po zelené Zemi v přítomném okamžiku, ocenit mír a krásu, které jsou nyní k dispozici… Není to otázka víry, je to otázka praxe.“ Musíme se cvičit v čtení a naslouchání blahoslavenstvím; musíme je uvádět do praxe.
Blahoslavení
Chudí v duchu tedy nejsou pyšní v duchu. Vědí, že v sobě – ve všech lidech – mají málo duchovních zdrojů, pokud vůbec nějaké. Potřebují pomoc shora. Zoufale potřebují království nebeské. A protože cítí svou velkou potřebu království, dostanou ho.
věci, které se vám zdají být nejhorší, mohou být ve skutečnosti těmi nejlepšími. To neznamená, že byste se neměli snažit je napravit. Znamená to jen, že možná potřebují požehnání stejně jako nápravu, protože požehnání už je tady.
Pokud do toho můžete vdechnout život – pak přichází nebe na zem, protože země je místem, kde nebe začíná, pro všechny, kteří jsou ochotni v něm právě teď žít.
Ježíš učil alternativní moudrost, která otřásá společenským řádem, místo aby podporoval konvenční moudrost, která jej udržuje. Ježíšovo Kázání na hoře není o zachování status quo! Je o tom, jak žít zde na zemi, jako by Boží království již začalo
Teprve v druhé polovině života pochopíme, že smrt není v rozporu se životem. Smrt je součástí většího tajemství – a my jsme součástí tohoto tajemství. Podle mé zkušenosti je to obvykle starší psychika, která je připravena vyslechnout takovou střízlivou pravdu.
Učím se svou vlastní cestu, když
se vyrovnávám s tvými chybami
a uvědomuji si, že jsi byl kdysi člověkem,
stejně jako já jsem teď člověkem.
Zajímalo by mě, kolik toho vnímáš
z druhé strany.
Jaký je Bůh?
Počkám
a jednoho dne
mi to ukážeš.
Žít ve společenství svatých znamená, že se můžeme brát velmi vážně (jsme součástí Velkého celku) a zároveň se brát vůbec nevážně (jsme jen součástí Velkého celku). Doufám, že nás to osvobodí od jakékoli zbytečné individuální viny – a co je ještě důležitější, osvobodí nás to, abychom byli plnohodnotnými „partnery v Božím triumfálním průvodu“ časem a historií (2 Korinťanům 2:14). Jsme součástí dohody, a ano, opravdu velké dohody. Všichni jsme velmi malou součástí velmi velké věci!
Chickasawská básnířka a spisovatelka Linda Hogan popisuje, jak obřad potní chýše spojuje prvky země, aby doprovázely ty, kteří jsou uvnitř. e to místo, které se stalo intenzivním a svatým. Je to místo obrovské komunity a pokorné samoty; sedíme spolu ve své osamělosti a mluvíme, jeden po druhém, naším nejhlubším jazykem potřeby, naděje, ztráty a přežití. Pamatujeme si, že všechny věci jsou propojené.
Meditace Boží přítomnosti:
…vše kolen je stejné jako předtím, vše je vnitřně radikálně odlišné. Nyní si totiž uvědomujete, že ano, je pravda, že na jedné úrovni je zeď, ke které sedíte, skutečně zdí… ale v dozvuku jednotného prožitku, který právě obohatil váš život, nyní v hloubi svého probuzeného srdce víte, že ve finále ta zeď vůbec není zdí… Byl jste obdařen prchavým zážitkem ponoření se do Boha ponořeného do vás v bezmezné jednotě, která zcela přesahuje, a zároveň zcela prostupuje, temnotu a roztříštěnost tohoto světa.
