„Zázrakem není chodit po vodě. Zázrakem je chodit po zelené Zemi v přítomném okamžiku, ocenit mír a krásu, které jsou nyní k dispozici… Není to otázka víry, je to otázka praxe.“ Musíme se cvičit v čtení a naslouchání blahoslavenstvím; musíme je uvádět do praxe.
Blahoslavení
Chudí v duchu tedy nejsou pyšní v duchu. Vědí, že v sobě – ve všech lidech – mají málo duchovních zdrojů, pokud vůbec nějaké. Potřebují pomoc shora. Zoufale potřebují království nebeské. A protože cítí svou velkou potřebu království, dostanou ho.
věci, které se vám zdají být nejhorší, mohou být ve skutečnosti těmi nejlepšími. To neznamená, že byste se neměli snažit je napravit. Znamená to jen, že možná potřebují požehnání stejně jako nápravu, protože požehnání už je tady.
Pokud do toho můžete vdechnout život – pak přichází nebe na zem, protože země je místem, kde nebe začíná, pro všechny, kteří jsou ochotni v něm právě teď žít.
Ježíš učil alternativní moudrost, která otřásá společenským řádem, místo aby podporoval konvenční moudrost, která jej udržuje. Ježíšovo Kázání na hoře není o zachování status quo! Je o tom, jak žít zde na zemi, jako by Boží království již začalo
Teprve v druhé polovině života pochopíme, že smrt není v rozporu se životem. Smrt je součástí většího tajemství – a my jsme součástí tohoto tajemství. Podle mé zkušenosti je to obvykle starší psychika, která je připravena vyslechnout takovou střízlivou pravdu.
Učím se svou vlastní cestu, když
se vyrovnávám s tvými chybami
a uvědomuji si, že jsi byl kdysi člověkem,
stejně jako já jsem teď člověkem.
Zajímalo by mě, kolik toho vnímáš
z druhé strany.
Jaký je Bůh?
Počkám
a jednoho dne
mi to ukážeš.
Žít ve společenství svatých znamená, že se můžeme brát velmi vážně (jsme součástí Velkého celku) a zároveň se brát vůbec nevážně (jsme jen součástí Velkého celku). Doufám, že nás to osvobodí od jakékoli zbytečné individuální viny – a co je ještě důležitější, osvobodí nás to, abychom byli plnohodnotnými „partnery v Božím triumfálním průvodu“ časem a historií (2 Korinťanům 2:14). Jsme součástí dohody, a ano, opravdu velké dohody. Všichni jsme velmi malou součástí velmi velké věci!
Chickasawská básnířka a spisovatelka Linda Hogan popisuje, jak obřad potní chýše spojuje prvky země, aby doprovázely ty, kteří jsou uvnitř. e to místo, které se stalo intenzivním a svatým. Je to místo obrovské komunity a pokorné samoty; sedíme spolu ve své osamělosti a mluvíme, jeden po druhém, naším nejhlubším jazykem potřeby, naděje, ztráty a přežití. Pamatujeme si, že všechny věci jsou propojené.
Meditace Boží přítomnosti:
…vše kolen je stejné jako předtím, vše je vnitřně radikálně odlišné. Nyní si totiž uvědomujete, že ano, je pravda, že na jedné úrovni je zeď, ke které sedíte, skutečně zdí… ale v dozvuku jednotného prožitku, který právě obohatil váš život, nyní v hloubi svého probuzeného srdce víte, že ve finále ta zeď vůbec není zdí… Byl jste obdařen prchavým zážitkem ponoření se do Boha ponořeného do vás v bezmezné jednotě, která zcela přesahuje, a zároveň zcela prostupuje, temnotu a roztříštěnost tohoto světa.
Zdá se mi, že vítězství nad smrtí nastává, když se někdo díky dobru, které vykonal pro druhé, stane součástí budoucího lidstva, které bude vzkříšeno. I když je vaše smrt neznámá a nikdo si ji nepamatuje, zůstáváte naživu v povědomí lidstva. A to, co učedníci na hoře s Ježíšem viděli, je sláva budoucího lidstva
Křesťanství skrývá své předky před zraky všech. Ale ti, kdo znají Bibli, vědí, že Ježíš vedl velmi veřejnou konverzaci s předky před zraky vyvolených učedníků [Matouš 17:1–13]…. Volíme bezpečná slova a obrazy, jako je modlitba a proměnění, abychom uklidnili své nepohodlí z kontaktu s předky, který vyžaduje překročení dimenzí…
Jsme vyzváni, abychom si uvědomili, že nejsem první ani poslední, kdo toto utrpení pociťuje. Nyní se mohu rozhodnout být slabým, ale ochotným členem celého společenství svatých! Taková solidarita je jistě naší spásou, spíše než soukromá čistota nebo osobní celistvost. Pavel to nazval životem „v Kristz“, což je výraz, který použil několikrát, aby pojmenoval podobu a soudržnost naší kolektivní účasti.
Když tak činíme, naše vlastní bytí a božské bytí se stále více a více tajemně proplétají. Žít kontemplativně je pro všechny, nejen pro vybraných pár. Jsme povoláni k zamyšlení nad utrpením světa, naší rolí v něm a tím, k čemu jsme v jeho světle povoláni. Kontemplace nás zve k přímé zkušenosti Boha a my můžeme reagovat a jednat z pevného a zakořeněného prostoru.
Jak pomůžeme naší tradici růst, zrát a rozšiřovat její vliv k dobrému? Jak obohatíme a zlepšíme tradici v její současné podobě? Jak můžeme rozpoznat její současné slabosti, ne proto, abychom tradici kritizovali a odsuzovali, ale abychom ji uzdravili, posílili a dodali jí energii pro větší plodnost v budoucnosti? Jaké by mohly být rostoucí hranice naší tradice?
Žít v kontemplativní tradici neznamená jen pokračovat v hledání. Je to také výzva k tomu, abychom se v ní a spolu s ní vyvíjeli. Jsme vyzýváni, abychom se zabývali kořeny jejího původu a prohlubovali je, a zároveň jsme povoláni k tomu, abychom žili v souladu s tím, jak vypadá v našem neustále se měnícím světě. Kontemplativní cesta musí růst, abychom mohli pokračovat, abychom mohli žít v živé, rostoucí a dýchající tradici.
Život je společný proces. Stejně jako si uvědomuji věci, které ve mně rostou a které zasadili jiní a které vždy dozrávají, tak i ostatní si uvědomují věci, které v nich rostou a které jsem zasadil já a které vždy dozrávají. Jelikož nežiji ani neumírám pro sebe, je pro mě podstatou moudrosti svědomitě žít a umírat v hlubokém vědomí ostatních lidí. Výrok „Poznej sám sebe“ byl mysticky převzat z výroku „Viděl jsi svého bratra, viděl jsi svého Boha“
transformace náboženství a spirituality v dnešní době. S tradicí v jedné ruce a evolucí v druhé nás duch křesťanského mnišství, conversatio, neboli neustálá změna, stále táhne do budoucnosti…. Od počátku byli mniši na špici obnovy křesťanské tradice. Stejně jako kdokoli jiný si však i mniši musí pamatovat, co to od nás vyžaduje. Musíme si připomenout praktiky obnovy, které již v naší tradici existují.
Nakonec kontemplace není o útěku ze života, ale o tom, jak do něj vstoupit plněji. Je to způsob, jak nasloucháme Bohu v tichu – a jak slyšíme Boha v pláči chudých, v sténání stvoření a v radosti ze života. Je to způsob, jak si pamatujeme, co je dobré, a žijeme z toho místa pro dobro světa.
To, co dnes křesťanství potřebuje, je mnohem větší než pouhá strukturální reorganizace. Je to revoluční změna v samotném křesťanském vědomí. Je to změna mysli a srdce prostřednictvím neustálého působení Ducha svatého. Pouze taková zásadní změna vědomí – čerpající z hlubin Velkého oceánu lásky – přinese trvalé ovoce.
Soucit představuje radikální formu kritiky, protože hlásá, že bolest je třeba brát vážně, že bolest nelze přijímat jako normální a přirozenou, ale že je to abnormální a nepřijatelný stav pro lidskost. —Walter Brueggemann
Freedom Church of the Poor (USA)
Prostřednictvím nenásilných, morálních přímých akcí – pochodů, bojkotů, sit-inů a dalších – odmítáme status quo a znovuobjevujeme morální narativ. Vytváříme prostory, kde je spravedlnost přetvořena a morální revoluce hodnot se stává neodolatelnou.
Říše žijí z otupělosti. Říše ve svém militarismu očekávají otupělost vůči lidským obětem války. Korporátní ekonomiky očekávají slepotu vůči nákladům v podobě chudoby a vykořisťování. Vlády a společnosti založené na dominanci vynakládají velké úsilí, aby necitlivost zůstala nedotčena. Ježíš proniká necitlivostí svým soucitem a svým soucitem činí první krok tím, že zviditelňuje podivnou abnormalitu, která se stala běžnou praxí.
Znamená to, že Ježíš měl jasnou a jednoznačnou vizi zdravého světa, který Bůh zamýšlel, a že se zabýval jakoukoli otázkou – sociální, ekonomickou nebo politickou –, která tuto vizi porušovala.
Možná si říkáte: „Jak mám chodit po vodě? Vždyť ani neumím plavat.“ Nabízíme své dary Bohu a svým bližním – tak chodíme po vodě. Vaším darem může být modlitba, umění, podnikání nebo učení, ale prorocké povolání vaše dary zdokonalí, takže vaše životy budou prorockým svědectvím pro svět.
Jediný způsob, jak může zlo uspět, je zamaskovat se jako dobro. A jedním z nejlepších převleků pro zlo je náboženství. Někdo může být rasista, být proti chudým, nenávidět přistěhovalce a být zcela zaujatý vyděláváním peněz a materialismem, ale přesto každou neděli chodit do kostela a být v očích náboženství „ospravedlněn“.
odočinek: Naše těla a duše nepatří kapitalismu, bez ohledu na to, jak je teoretizován a prezentován. Naše božství to zajišťuje a je naším právem to směle tvrdit. Nikdy nebudu grindovat. Věřím, že Stvořitel a moji předkové vždy vytvoří prostor pro mé dary a talenty, aniž bych se musel dřít do vyčerpání… [1]
Materialistické hodnoty euroamerické modernity se velmi liší od našich indiánských hodnot… Obecně řečeno, Indiáni nejsou materialističtí. Materialismus a konzumerismus jsou hodnoty vnucené domorodým Američanům. Rozdíly mezi hodnotami severoamerických domorodců a hodnotami dominantní společnosti byly zaznamenány v celé naší společné historii.
Vážím si myšlenky ekonomiky darů, že bychom se mohli vzdálit od drtivého systému, který vše redukuje na komoditu a většinu z nás zbavuje toho, co opravdu chceme: pocitu sounáležitosti, vztahů, smyslu a krásy, které nelze nikdy zaplatit. Chci být součástí systému, ve kterém bohatství znamená mít dostatek k sdílení a kde uspokojení potřeb vaší rodiny není otráveno zničením této možnosti pro někoho jiného. Chci žít ve společnosti, kde měnou výměny je vděčnost a nekonečně obnovitelný zdroj laskavosti, který se každým sdílením znásobuje, místo aby se používáním znehodnocoval…
Válku nazýváme „dobrou a nezbytnou“, pokud slouží zájmům národního státu, ale vraždu odsuzujeme. Národní nebo korporátní hrdost se očekává, ale osobní ješitnost je špatná. Kapitalismus je odměňován, ale osobní obžerství nebo chamtivost jsou špatné (nebo alespoň bývaly). Lhaní a utajování jsou považovány za přijatelné, pokud chrání mocné systémy (církev, politické skupiny, vlády), ale jednotlivci by neměli lhát.
Ve světě, který se zdá být zaměřený na peníze, je životně důležité, abychom prohloubili svůj vztah k duši a promítli jej do svého vztahu k penězům…. Můžeme mít svou kulturu peněz vyváženou a obohacenou duší.
Každý systém sobecké civilizace s jeho stodolami a bankami pro hromadění bohatství nevyhnutelně zkolabuje, připomíná nám příběh bohatého blázna. Mezitím… božský ekosystém vzájemné závislosti a sdílení, svaté a harmonické uspořádání života, ve kterém žijí a prosperují divoké květiny a havrani… pokračuje. Tam vložte své srdce. Tam investujte svou vnitřní energii.
Abychom se mohli podílet na Božím království, musíme přestat počítat. Musíme přestat vážit, měřit a zasloužit si, abychom mohli nechat proudit skrze nás odpuštění a lásku. Boží lásku nelze rozdělovat žádným způsobem. Nemůžeme si ji zasloužit. Nemůžeme o ni přijít. Dokud zůstaneme v tomto světě získávání a ztrácení, budeme žít v neustálé zášti, závisti nebo touze po vzestupu.
Ježíš se vůbec nezajímal o obvyklou „správu hříchů“, kterou mnoho duchovních považuje za svou práci. Viděl, že Ježíš nebyl překvapen ani rozrušen tím, co obvykle nazýváme hříchem. Ježíš byl rozrušený lidskou bolestí a utrpením. Co jiného znamenají všechny příběhy o uzdravení? Tvoří polovinu evangelií! Ježíš se nezaměřoval na hřích. Ježíš šel tam, kde byla bolest. Kamkoli našel lidskou bolest, tam šel, tam se dotkl a tam uzdravil.
Když Ježíš čelil rostoucímu tlaku – včetně tlaku ze strany svých přátel –, aby přestal vystupovat proti nespravedlnosti, Ježíš dal jasně najevo, že následování ho bude vyžadovat sebeobětování, nepohodlí a možná i nebezpečí. Jak mi to mohlo dříve uniknout? Možná právě tento nový způsob vnímání byl tím, co znamenalo „život podle evangelia“.
František a Klára nám ukázali, že je možné změnit systém ne negativními útoky (které mají tendenci nafukovat ego), ale jednoduše tím, že se tiše přesuneme stranou a uděláme to lépe!
Můžeme neutralizovat výzvu a slib Ježíše a Františka tím, že je povýšíme do říše svatosti a dokonalosti, do říše, která se zdá být daleko mimo náš dosah. Nebo můžeme přemýšlet o jejich způsobu života ve světě a pokusit se je následovat, i když bychom byli za blázny.
Jak František, tak Klára považovali ortopraxi („správnou praxi“) za nezbytnou paralelu, a možná dokonce za precedens, k verbální ortodoxii („správnému učení“) a ne za volitelný doplněk nebo možný důsledek. „Proč neděláš to, co říkáš, že věříš?“ ptá se prorok vždy.
Žebravé řády, jako byli františkáni, byly vytvořeny, aby rozbily toto nebezpečné spojení mezi službou a penězi. František nechtěl, aby jeho bratři kázali spásu (i když to také dělali), ale chtěl, aby sami byli spásou. Chtěl, aby byli vzorem a odrazem života Ježíše ve světě, se vší zranitelností, kterou to s sebou neslo. Proto mnoho lidí často připisuje Františkovi rčení „káži evangelium vždy, a když je to nezbytně nutné, použiji slova“, aby popsali jeho touhu žít evangelium v každém okamžiku.
Ať už jsou nepokoje jakékoli, ať už jsou rozdíly mezi lidmi jakékoli, ať už je násilí jakékoli, následovníci Ježíše, kteří přijali jeho poslání, se mohou odmítnout nechat odradit od jeho transcendentního poselství míru. Kéž přijde čas, kdy církev jako církev míru bez jakýchkoli vazeb na násilí bude moci pozdravit lidskou rodinu slovy: „Mír s vámi.“
Právě tato vize míru, nenásilí a nového stvoření, vize zaslíbené země před námi, praktikování proaktivního nenásilí, nabízí cestu ven z ničení životního prostředí, stejně jako z neustálých válek, korporátní chamtivosti, systémového rasismu a extrémní chudoby.
Vše, co musíme udělat, je otevřít oči realitě stvoření před námi, být jí přítomni, přijmout ji a ctít ji a uvítat její dar míru – a to vše v mezích nenásilí.
Tato vnitřní cesta – modlitba, smrt ega a mystické sjednocení – je sama o sobě zjevením: že zaslíbená země není jen politickou realitou, ale také psychologickou a duchovní. Pod falešným já a reaktivními emocionálními programy (jak to vyjádřil Thomas Keating) leží naše „původní požehnání“. Nebo jak nám Richard Rohr znovu a znovu připomíná: Imago Dei – božské přebývání – je již uvnitř.
Mnoho lidí – zejména běloši – má malou toleranci k napětí. Byli jsme naučeni vyhýbat se napětí. Naše podmíněnost nás naučila couvat před nepohodlím, považovat ho za něco špatného, něco, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout. Místo toho, abychom se napětí postavili čelem a zjistili, co se z něj můžeme naučit, často se mu vyhýbáme. Ale když to děláme, když se od napětí odvracíme, nevidíme dar, který nám toto napětí může přinést v odhalení pravdy. Přicházíme o jasnost, kterou s sebou přináší, o příležitost posunout se vpřed.
Nenásilí se opírá o jakýsi kosmický optimismus, který věří, že vesmír/realita/Bůh je nakonec a plně na straně spravedlnosti a pravdy. Historie má směr, smysl a účel. Bůh/dobro je zásadnější než zlo. Vzkříšení bude mít poslední slovo, což je samotný slib Ježíšova příběhu. Věčný vítr Ducha je s námi. Neměli bychom však být naivní a musíme pochopit, že většina lidí je loajální k bezpečnosti, veřejnému obrazu a pohodlí status quo. [
Jako věřící v křesťanskou víru musíme dospět k přesvědčení, že v každém člověku je jiskra božství. Každá lidská osobnost je něco posvátného, něco výjimečného. Nemáme právo, jako jiná osoba nebo jako národ, zničit tuto jiskru božství, tuto jiskru lidskosti, která je stvořena a vytvořena k obrazu Božímu.
Aby bylo jasno, plně věřím, že když se Písmo používá k ospravedlnění genocidy nebo k prosazování ideologií nadřazenosti, nemá toto použití nic společného s učením Ježíše ani s podstatou křesťanské víry. Je však hanebné, že se církev po staletí spojovala s impériem. Zvolila cestu moci a vlivu. Člověk by očekával, že křesťané se poučili. My jsme se ji však nenaučili.
Myslíme si, že je rozumnější lásku nějakým způsobem nepřijímat – že máme hlavu v oblacích v době, kdy potřebujeme dělat konkrétní věci. Nemyslím si, že láska vylučuje konkrétní jednání. Je to jakési spojení kontemplace a jednání…
ekologie:
Se změnou vnímání, kterou přináší pohled novým očima, můžete opustit potřebu plánovat každý krok; místo toho důvěřujte svému záměru… Zaměřte se na nalezení a hraní své role, nabídněte svůj vlastní příspěvek, svůj jedinečný dar aktivní naděje.
Nenásilí pro mě znamená aktivní lásku, hledání její společné pravdy, této základní pravdy reality, která spočívá v tom, že jsme všichni jedno. Že jsme již sjednoceni, že jsme již smířeni, že jsme všichni dětmi … Boha univerzální lásky.
V ideálním světě bychom se všichni v dětství naučili milovat sami sebe. Rostli bychom, byli bychom si jisti svou hodnotou a významem, šířili bychom lásku, kamkoli bychom šli, a nechali bychom zářit své světlo. Pokud jsme se v mládí nenaučili milovat sami sebe, stále je naděje.
Láska, stejně jako odpuštění, je rozhodnutí. Je to rozhodnutí v našich myslích a v našich srdcích. A je lepší se rozhodnout brzy, protože jakmile se několik hodin nacházíme v nízké úrovni zášti, hněvu nebo zklamání, je příliš pozdě.
Od Konstantina křesťanství opakovaně uplatňovalo legitimní právo páchat násilí na svých členech [a dalších], aby chránilo své zájmy a zachovalo svou nadvládu. Usilovalo o dalekosáhlou a někdy téměř neomezenou kontrolu nad chováním a myslí svých poddaných. Někdy se chovalo jako totalitní moc, potlačovalo nesouhlas a prohlašovalo božskou a absolutní autoritu, schopnou absolutní korupce.
zkušenost komunity: Když křesťané žijí v autentickém míru, přestanou se navzájem napadat, soutěžit nebo si nadřazovat, nabízíme pikantní alternativu k dominantním modelům moci v naší globální vesnici, které jsou obvykle formovány nátlakem, strachem, vyloučením a násilím.
Maritn Luther King Jr.:e třeba si uvědomit, že moc bez lásky je bezohledná a zneužívající a že láska bez moci je sentimentální a slabá. Moc v tom nejlepším smyslu je láska, která naplňuje požadavky spravedlnosti.“
V jazyce, ve kterém jsem vyrůstala, znamená „tady“ „místo, kde jsme“, ale také „tady“ ve smyslu „dávám ti to“. Mohla bych se od delfína indického naučit jazyk neustálé přítomnosti a nabízení? Jazyk, který zachraňuje druh před vyhynutím, jazyk, který dává život? Mohl bych se to naučit? Mohli bychom se to naučit? My, kteří klikáme jinak, na propojených počítačích dnem i nocí?
Myslete na Boha často, ve dne v noci, při všech svých činnostech, i když odpočíváte. Bůh je vždy blízko vás a s vámi. Nenechávejte je samotné. Považovali byste za neslušné nechat samotného přítele, který vás přišel navštívit. Proč tedy opouštět Boha a nechat ho samotného? Nezapomínejte na Lásku. Myslete na Boha často a milujte ho bez přestání.
Naučit se přijímat vše s otevřeným srdcem, místo toho, abychom to od sebe odháněli… a bojovali proti tomu, co si myslíme, že by se nemělo stát, nám může přinést obrovskou svobodu… Všichni v životě zažijeme určitou míru bolesti; tomu se nelze vyhnout. Ale zda kromě té bolesti budeme trpět i nadále, záleží na nás.
Lawrence: Tato praxe začíná vírou, že Bůh je skutečně přítomen za všech okolností a za všech okolností:
Všechna tato úcta musí být projevována vírou, že Bůh skutečně žije v našich srdcích, a my je musíme ctít, milovat a sloužit jim v duchu a v pravdě… Jsou nekonečně dokonalí a mají svrchovanou moc, zaslouží si vše, čím jsme, a vše, co je na nebi i na zemi, nyní i na věky. Všechny naše myšlenky, slova a činy právem patří Bohu. Uveďme to do praxe.
V jednom dopise, který napsal jeptišce z nedalekého kláštera trpící zdravotní problémy, je bratr Lawrence přesvědčen, že božská láska, která nám je dána praktikováním přítomnosti, léčí naše rány navzdory bolestivým okolnostem. Bratr Lawrence, který se blíží smrti a není schopen chodit, přesto vidí Boha jako rodiče plného lásky a potvrzuje, že když nás takový božský přítel a rodič obejme, „všechna hořkost zmizí a zůstane jen sladkost“.
Současní učitelé jako Alan Watts, Thich Nhat Hanh a Eckhart Tolle udělali mnoho pro to, aby nám pomohli pochopit důležitost života v přítomném okamžiku. Je škoda, že tato skutečná a hluboká tradice přítomného okamžiku byla pro mnoho lidí ztracena.
A myslím, že jsem jako nikdy předtím pocítil výzvu být následovníkem Ježíše a uviděl jsem, jak privilegované postavení my křesťané máme ve Svaté zemi i ve světě obecně, když stojíme v mezeře mezi našimi židovskými a muslimskými bratry a sestrami a odvažujeme se kázat lásku k našim nepřátelům, odvažujeme se věřit, že mír je možný, odvažujeme se brát Ježíše za slovo.
Představte si, co by se mohlo stát po celém světě, kdyby stále více křesťanů znovuobjevilo, že ústředním bodem křesťanského života a poslání je to, co bychom mohli nazvat subverzivním nebo transgresivním přátelstvím – přátelstvím, které překračuje hranice odlišnosti a odvažuje se nabízet a přijímat pohostinnost… Představte si, jaké dobro by mohlo nastat – a jakému zlu by se dalo zabránit –, kdyby více židů, muslimů, hinduistů, křesťanů, buddhistů a dalších překročilo cesty a jiné bariéry, které je oddělují, a objevilo v sobě přátele.
Je mnoho způsobů jak být křesťanem
Poté jsem potkala mnoho dalších lidí jako ona a naučila se, že existuje mnoho způsobů, jak být křesťanem, stejně jako existuje mnoho způsobů, jak být sikhem. Naše tradice jsou jako pokladnice plné písem, písní a příběhů – některé nás vedou k tomu, abychom soudili, jiné nás vybízejí k lásce nade vše…
Thomas Merton jednou řekl, že pokud chceme studovat buddhismus, odpovědí není číst spoustu knih o buddhismu, ale setkat se se svatým buddhistou. Jeho přítomnost má nezaměnitelnou kvalitu. A pokud se někdo snaží porozumět křesťanství, nemusí číst spoustu knih o křesťanské teologii.
Ale naše neprožité pocity, stejně jako všechny ostatní základní tělesné procesy, nezmizí, i když se je snažíme potlačit. Nakonec nás doženou a nějakým způsobem upoutají naši pozornost, někdy v podobě nemoci, psychických problémů, vyčerpání, závislosti nebo bolesti.
Základní praxí pro očištění a obnovení srdce jako orgánu duchovního vidění se v křesťanství stává především cesta kenózy, odpoutání se. Vidění přijde, ale skutečným jádrem práce s emocemi je ochota odpoutat se, obětovat své osobní drama, odpoutat se na této úrovni, abyste mohli začít vidět čistým srdcem.
Kontemplace mě osvobozuje od toho, abych byl věčným vězněm svých myšlenkových a citových proudů; pomáhá mi uvědomit si, že nejsem svými myšlenkami a city. Pomáhá mi vidět, že tyto vnitřní reakce a vyjednávání se mi dějí a odehrávají se ve mně bez mého souhlasu, jako trávení, spánek, únava nebo smích.
Cítit emoci znamená přijmout ji a nechat ji projít, poučit se z toho, co vám říká o vás samých, o vašich vztazích. Cítění je sebepřijetí vašich vlastních emocí a moudrosti vašeho těla…
Protože naše pocity jsou součástí toho, co znamená být stvořeni k Božímu obrazu. Odříznout je od naší spirituality znamená odříznout podstatnou část naší lidskosti
Abychom byli skutečně vědomí, musíme ustoupit od své nutkavé identifikace s nepochybnou připoutaností k našemu izolovanému já – primární iluzi. Čisté vědomí není nikdy jen já, uvězněné uvnitř mého já. Je to spíše pozorování „mě“ z dálky – z vyhlídkové plošiny, kterou nám laskavě nabízí Bůh (viz Římanům 8:16) a kterou nazýváme Duch přebývající v nás. Pak vidíme očima mnohem většími a jinými než našimi vlastními.
Skutečně velcí myslitelé a kulturní tvůrci považují za samozřejmé, že mají přístup k jiné a širší mysli. Uznávají, že božský proud již existuje a že se k němu může připojit každý.
Pavel: V podstatě říká: „Moje myšlení je pro vás pošetilost, že?“ Je pravda, že to nedává smysl, pokud jsme se nesetkali s tajemstvím kříže. Utrpení, „bláznovství kříže“, rozbíjí dualistické myšlení. Proč? Protože na kříži Bůh vzal to nejhorší, zabití Bohočlověka, a učinil z toho to nejlepší, samotné vykoupení světa. Soucitné přijetí podstatné nesmyslnosti nebo tragédie, jak to činí Ježíš na kříži, je konečným a triumfálním vyřešením všech dualismů a dichotomií, kterým čelíme v našich vlastních životech. Jsme tak „spaseni křížem“! Dává to nyní konečně smysl?
Pavlův dopis [Římanům] je dílem člověka, který plně vstoupil do nové sféry vědomí, byl „osvobozen Duchem života“, stal se „novým stvořením“ a těší se z pocitu neomezených možností, který nazývá „slavnou svobodou Božích dětí“. Zná tajemnou pravdu, kterou nám může přiblížit pouze přímá zkušenost, že i v tomto předurčeném světě „všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha“ [Římanům 8:2, 21, 28].
Před obrácením máme sklon si myslet, že Bůh je někde venku. Po proměně už Bůh není venku a my se nedíváme na realitu. Nyní jsme uprostřed ní, jsme její součástí. Celou tuto věc nazývám tajemstvím účasti. Pavel je posedlý myšlenkou, že všichni se podílíme na něčem větším, než jsme my sami. „V Kristu“ je jeho kódová fráze pro tento nový participativní život. Ve skutečnosti používá frázi „v Kristu“ 164krát, aby popsal tuto organickou jednotu a účast v Kristu. „Už nežiji já, ale Kristus žije ve mně“ (Galatským 2:20). „V Kristu“ je jeho kódová fráze pro tento nový participativní život.
Pavel je prvním jasným nástupcem Ježíše jako učitelem neduality. Vytváří mystické základy křesťanství. Je to tajemství účasti na Kristu. Není to něco, čeho dosáhneme výkonem. Je to něco, čeho se již účastníme, ale často o tom prostě nevíme. Všichni již proudíme v tomto Kristově vědomí, v tomto trojjediném proudu života a lásky, který se pohybuje ve všem, kolem všeho a skrze vše; jen si to neuvědomujeme.
„Proč říká ‚pronásleduješ mě‘, když já pronásleduji tyto jiné lidi?“ Tato volba slov je klíčová. Pavel postupně dochází k pochopení Kristova těla (1 Korinťanům 12:12–13) jako organického, ontologického spojení mezi Kristem a těmi, které Kristus miluje – což Pavel nakonec chápe jako všechny a všechno.
Pokud budete následovat příklad Ježíše a naslouchat svému osudu a předurčení, budete muset jít svou vlastní cestou a přizpůsobit jednoduchá, radikální učení svému vlastnímu povolání a okolnostem. Budete vyvolávat království svým vlastním stylem, učiníte svůj život malým hořčičným semínkem, budete pěstovat plevel svých myšlenek a stanete se ztělesněním morální krásy a duchovní inteligence, které se nacházejí v evangeliích.
Problém se neřeší v hlavě, ale v nitru, v celém těle (včetně hlavy, ale to přijde až později). To mám na mysli, když mluvím o riziku a skoku víry. Je to velmi františkánský přístup k životu. Svatý Bonaventura a Duns Scotus kladli lásku před poznání, pravděpodobně vycházejíce z Františkova vlastního bezhlavého skoku do života. Nejprve souhlasíme, že se odevzdáme, a pak pochopíme, ne naopak.
Ježíš netrávil čas (nějakým) systematickým studiem Tóry nebo vypracováváním plánu pro posvěcení každodenního života prostřednictvím praxe a modlitby. Spíše se zabýval problémy, když se objevily, nebo když byl na ně dotázán. Je lepší ho vnímat jako charismatického učitele, léčitele a mluvčího tradiční moudrosti než jako rabína, který se ve studovně soustředil na porozumění slovům Tóry a určování toho, jak je nejlépe uplatnit
Ježíš nemusel stát za pódiem nebo kazatelnou, aby kázal. Místo toho komunikoval se srdci a mysli svých posluchačů způsobem, který se stal nedílnou součástí samotného příběhu. Jediným způsobem, jak příběh dotvořit a uzdravit zraněné posluchače, bylo zapojit je do hluboké účasti.
Ježíš jako učitel hovořil převážně o tom, co je skutečné a co je neskutečné, co je dočasné a co trvalé – a tedy o tom, jak bychom měli žít v realitě. To vyžadovalo mnohem více pokory a upřímnosti než vzdělání. Tisíci způsoby říkal, že Bůh k nám přichází v přestrojení za náš život. Později jsme se naučili nazývat to tajemstvím vtělení a, jak to nazval Walter Brueggemann, „skandálem zvláštnosti“.
Ježíš byl učitelem moudrosti. Jeho poselství nebylo poselstvím pokání (alespoň v obvyklém smyslu, jak ho chápeme) a návratu k smlouvě. Spíše se držel moudrosti: transformace lidského vědomí. Kladl ty nadčasové a hluboce osobní otázky: Co to znamená zemřít, než zemřeš? Jak se zbavit svého malého života, abys našel ten větší? Je možné žít na této planetě s velkorysostí, hojností, nebojácností a krásou, které odrážejí samotnou Božskou bytost? To jsou otázky moudrosti a tvoří celé pole Ježíšova zájmu.
Lukáš nám říká, že Ježíš prošel cestou víry stejně jako my. To je působivé poselství různých dramatických situací, ve kterých Ježíš potřeboval víru – během pokušení na poušti, během debat se svými protivníky, v Getsemanské zahradě a na kříži. Rádi si představujeme, že Ježíš nikdy nepochyboval ani nezpochybňoval Boží lásku. Mnohem významnější poselství je, že ve své lidskosti se zachvěl, kladl otázky, měl pochybnosti – a přesto zůstal věrný. To je cesta moudrosti.
Život nabízí každému z nás celou škálu zkušeností a emocí. Nikdo neunikne silám a událostem, o kterých jsme přesvědčeni, že nás zlomí. Ale pochopit, že tytéž události jsou stejně tak součástí našeho života jako dosažení našich snů – získání perfektní práce, zamilování se, narození dítěte – je cennou životní lekcí. Mít plný, smysluplný život znamená přijmout celý život – to, co vnímáme jako špatné, stejně jako to, co vnímáme jako dobré.
Dokonalost není odstranění nedokonalosti, jak si myslíme. Božská dokonalost je ve skutečnosti schopnost rozpoznat, odpustit a přijmout nedokonalost – stejně jako to dělá Bůh s námi všemi.
Pravidla sama o sobě mě nechala uvnitř prázdnou, ale pocit, že mě Duch osvobozuje, abych mohla být ve vztahu, byl tak životodárný, že jsem to mohla nazvat jen radostí. Něco na tomto novém uvědomění začalo vyplňovat část prázdnoty, kterou jsem pociťovala… Zjistila jsem, že vztah s Bohem a moje praxe setrvávání s Bohem, spojení s Bohem, jsou to, co mě činí pevným uvnitř i navenek… Možná slovo láska nejlépe popisuje to, co do mě proudilo; ano, hluboké vědomí, že jsem milována.
V písni Leonarda Cohena „Anthem“ je verš, který mi slouží jako připomínka, když se snažím všechno kontrolovat a udělat to dokonalé. Zní: „Všechno má trhlinu. Tak se dovnitř dostává světlo.“… Tato věta mi pomáhá připomenout si krásu trhlin (a neuklizených domů, nedokonalého rukopisu a příliš těsných džínů). Připomíná mi, že naše nedokonalosti nejsou vady; jsou připomínkou toho, že jsme v tom všichni společně. Nedokonalí, ale společně.
„Dokonalým“ člověkem se nakonec stává ten, kdo dokáže vědomě odpouštět a přijímat nedokonalost, spíše než ten, kdo si myslí, že je zcela nad nedokonalostí a mimo ni
Kéž začnete vnímat lhostejnost, spokojenost, apatii a sebestřednost ve svém nitru jako znamení – ne vašeho nedostatku hněvu, ale vašeho nedostatku lásky.
Kéž přijmete hněv jako zdroj informací o tom, co milujete, o tom, co potřebuje ochranu a nápravu, a o odvaze a síle potřebné k tomu, aby se tento svět stal radostnějším a mírumilovnějším místem.
Pokud však jednáme pouze z tohoto hněvu, pokud se pohybujeme tak, jak si hněv přeje, abychom se pohybovali, ublížíme sobě i ostatním. Takže když se chystáme jednat, musíme se nejprve záměrně vrátit k lásce. Hněv nás informuje o tom, co milujeme, a láska nás vede k jednání způsoby, které zná jen láska.
Tito lidé jsou hybateli změny v kultuře, což odpovídá klasickým třem fázím očištění, osvícení a sjednocení. Každá z těchto fází působí jako hybatel změny různými způsoby. Vstoupit, projít a vrátit se domů by mohly být nezbytné kroky pro každého z nás.
I ty nejtěžší, potenciálně nejhanebnější části nás samých mají potenciál dát nám vhled pro uzdravení, růst a transformaci. Čím více jsme schopni budovat svou schopnost milovat všechny části sebe sama, tím hlubší je naše schopnost milovat všechny části světa kolem nás, milované uvnitř i vně. To je změna vědomí a kultury, kterou podle mého názoru zoufale potřebujeme, abychom mohli zrodit nový svět, nový způsob vidění, nový způsob bytí, který nikoho nevylučuje z našeho kruhu péče. Potřebujeme revoluci srdce. Proto věřím, že revoluční láska je výzvou naší doby.
Odpuštění reality – včetně tragické reality – je jádrem věci. Všechny věci volají po odpuštění ve své nedokonalosti, neúplnosti, zraněnosti, neustálém směřování ke smrti. Pouhý vztek nebo zášť žádnou z těchto realit nezmění. Slzy však často ano: nejprve tím, že změní toho, kdo pláče, a poté tím, že dojmou všechny, kteří se k pláči přiblíží. Proroci nějak věděli, že duše musí plakat, aby byla duší.
