Eva způsobila hřích člověka. No, jestli žena rozrušila svět, dejte jí šanci, aby ho zase napravila….. Jak přišel Ježíš na svět? Skrze Boha, který ho stvořil, a ženu, která ho porodila. Muži, kde je tvůj podíl? Ale ženy přicházejí požehnány Bohem a několik mužů přichází s nimi.
Bůh Matka nás rodí a dává nám život. Mateřský Bůh nás živí a poskytuje nám útočiště, když ho potřebujeme. Lukáš 13,34 říká: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako slepice shromažďuje své potomstvo pod svá křídla, a ty jsi nechtěla!“ (Lk 13,34). Jako slepice shromažďuje své potomstvo, tak nás mateřský Bůh chrání pod svými křídly. Když se cítíme osamělí a zlomení, Bůh nám poskytuje útočiště pro naši zlomenost, ztrátu a utrpení. Ti, kdo trpí následky sexuálního násilí, se mohou obrátit k Matce Boží, aby nás zavinula do své náruče a poskytla nám věčnou lásku a podporu.
Ať už je Bůh kdokoli, Bůh se nějak hluboce zjevuje v tom, co znamená být ženský a mužský – obojí! V naší době však musíme najít způsob, jak rozpoznat, zamilovat si a důvěřovat ženské tváři Boha. Většina z nás tuto tvář v našich církvích nedostala, i když my katolíci jsme ji vyřešili geniálním způsobem prostřednictvím Marie. Ona se pro mnoho lidí stala dostupnou, důvěryhodnou a bezpečnou Boží tváří.
Upřímně věřící lidé, vyškolení v odpuštění, exodu, vyhnanství a ukřižování, by měli být nejpohotovější a nejpřipravenější na tuto plnou cestu do bezpodmínečné lásky, ale až dosud tomu tak bylo jen v malém zbytku každé skupiny. -Richard Rohr
Ať už Jeremiáš prošel jakoukoli vnitřní zkušeností, která proměnila jeho teologii, musíme mu dovolit, aby plně proměnil i tu naši. Je to pohyb od vnějších znaků sounáležitosti k vnitřnímu náboženství „srdce“ (Jeremiáš 32,39-41), kterého si Ježíš tolik váží. Prostě se zcela přesuňme mimo jakoukoli představu odplaty nebo trestu, jak radostně slibuje, jako rámce toho, jak se uskutečňuje Boží spravedlnost!
Arcibusku Tutua:
vy i já jsme do tohoto světa plného nenávisti, násilí, hněvu, nespravedlnosti a útlaku umístěni proto, abychom ho pomohli Bohu proměnit, přetvořit a změnit tak, aby v něm panoval soucit, smích, radost, pokoj, smíření, společenství, přátelství, pospolitost a rodina, a aby černí a bílí lidé chtěli být spolu jako členové jedné rodiny: a to v rodině Boží, v rodině lidské. Jsme tu proto, abychom druhé vyvedli z vyhnanství.
Všichni jsme vyzýváni, abychom se probudili a pojmenovali svůj smutek, bolest a trauma, abychom nechali své slzy téct a okořenili jimi svůj život. Doba, jako je tato, nás také vyzývá, abychom se postavili na nohy, nestali se cynickými a zahořklými a nenechali se pohltit a přemoci svým hněvem a smutkem. Místo toho máme vše přetvořit v něco mnohem plodnějšího. Máme se co učit od našich předků, od jejich příběhů o traumatech a od jejich láskyplného protestu odolnosti.
Pouštní stařec Atanáš (asi 300-373) popsal každodenní hodiny strávené zpěvem žalmů jako prospěšné pro výuku biblických dějin a proroctví, pro výchovu a zrání citů a pro proměnu toho, jak zpěvák chápe biblická slova, a dokonce i Boha:
Člověk, který žalmy slyší, když je zpívá, je jejich slovy hluboce dojat a proměněn. Stávají se zrcadlem, v němž vidí svou duši. Cokoli nám způsobuje zármutek, se při zpěvu žalmů uzdraví, a cokoli nám způsobuje klopýtnutí, se objeví. Je to, jako byste Žalmy napsali vy sami. Stávají se tvými vlastními písněmi.
Žijeme v době velkého nepřátelství a musíme odolat pokušení stáhnout se od druhých, popřít svůj stín a stáhnout se do vlastních obranných táborů nebo izolovaných pozic. …Skutečné duchovní jednání (na rozdíl od reakce) vyžaduje naši vlastní neustálou proměnu a dobrovolný „exil“, volbu být tam, kde je bolest, jak to Ježíš předvedl ve svém velkém sebeobětování. Místo aby obviňoval druhé z hříchu, Ježíš se místo toho „stal hříchem“ (2 Kor 5,21
„Aleluja!“. Je to osvobození od našeho smutku, našich ztrát, našeho smutku a našich připoutaností – našeho vyrobeného já. Přijímá pomíjivost a pomíjivost všech věcí bez výjimky nikoli jako smutek, ale jako pohyb na „druhý břeh“. Nevíme přesně, jaký ten druhý břeh je, ale víme, že je to jiný břeh než ten, na kterém nyní stojíme, a ne děsivá propast.
Jednou z věcí, která mě na františkánském životě oslovila, je to, že je to život modlitby a činnosti, činnosti a modlitby, tam a zpět, jedno živí druhé….. Začala jsem se ubírat cestou stát se sekulární františkánkou a říkala jsem si, že se budu modlit a pak budu konat. Pak jsem si uvědomila, že je tu … něco mnohem zásadnějšího, a to je moje prosté bytí v přítomném okamžiku a vnímání lidskosti každého člověka přede mnou a vnímání živé země. Uvědomila jsem si, že jsem celý život tak nějak objektivizovala a kategorizovala, sotva jsem viděla živé věci. Viděla jsem je jako věci. Viděla jsem lidi v kategoriích. Musela jsem si osvojit zcela nové vědomí, schopnost reagovat a žít v přítomném okamžiku, abych byl otevřený tomu, co je mi vlastní.
Každý kousek této země je pro můj lid posvátný. Každé zářící jehličí borovice, každý písčitý břeh, každá mlha v temném lese, každá mýtina a bzučící hmyz jsou v paměti a zkušenosti mého lidu posvátné…. Jsme součástí země a ona je součástí nás. Voňavé květiny jsou naše sestry; jelen, kůň, velký orel, to jsou naši bratři. Skalní hřebeny, šťávy na loukách, tělesné teplo poníka a člověk – to vše patří do stejné rodiny.
Bůh není vázán lidskou domněnkou, že jsme středem všeho, a stvoření vlastně nevyžadovalo ani nepotřebovalo, aby mu Ježíš (nebo my) propůjčoval další posvátnost. Od prvního okamžiku velkého třesku příroda zjevovala slávu a dobrotu Boží přítomnosti. Ježíš přišel, aby žil uprostřed ní a těšil se ze života ve všech jeho přirozených variacích, a byl tak naším vzorem a příkladem. Dalo by se říci, že Ježíš je dar, který ctí dar.
Potawatomská botanička: Vděčnost a vzájemnost jsou měnou ekonomiky darů a mají tu pozoruhodnou vlastnost, že se s každou výměnou násobí, jejich energie se koncentruje, jak přechází z ruky do ruky, jsou skutečně obnovitelným zdrojem. Dokážeme si představit lidskou ekonomiku s měnou, která napodobuje tok z Matky Země? Měnu darů?
Brian McLaren: Pro mě jerespektování prostoru součástí přátelství. Máme výraz pro lidi, kteří nerespektují hranice: Říkáme jim narcisté. Vždycky překážejí a překračují hranice, aby nás využili. My lidé máme sklon k narcistickému vztahu k našim bližním, ale existuje možnost velkorysého přátelství, které vytváří určitý druh úcty, respektu a radosti.
A co život? Jaký jsem život? Jak živý a živoucí jsem já? Jak moc jsem zamilovaný do života? Může mě někdo nebo nějaká událost oddělit od mé lásky k životu? Mystik Pavel se ptá (a pak odpovídá): „Kdo nás odloučí od Boží lásky? Ani smrt, ani život, ani výška, ani hloubka, ani přítomnost, ani budoucnost“ (Římanům 8,35.38). Je moje zvědavost živá? Moje vděčnost? Moje mysl? Moje představivost? Můj smích a smysl pro humor? Moje kreativita? Moje schopnost štědrosti a soucitu? Moje schopnost neustále vytvářet a obnovovat život?…
Dovedu si představit, že Velikonoce otevírají padesátidenní období, během něhož neustále oslavujeme novost, svobodu, změnu a růst. Tak jako bychom si každý rok znovu vyprávěli příběh o zmrtvýchvstalém Kristu, který se zjevil v cizinci na Emauzské cestě, tak by pro nás součást každého velikonočního období znamenala setkávat se a zvát ke svým stolům cizince, cizince, uprchlíky, lidi jiného náboženství nebo vůbec bez vyznání, přijímat je jako Krista a očekávat, že se s Kristem setkáme i v nich.
Velikonoce nás chytají pod krkem a křičí: „Žij!“. Zářivý Ježíš, který opouští hrob, zpochybňuje naši samolibost vůči silám smrti, ať už jde o beznaděj, strach, sklíčenost nebo nedostatek vůle. Nedovolte smrti, aby měla ve vašem příběhu poslední slovo, vyzývá Ježíš.
To je vaše i moje poslání: Naslouchat hluboce srdcím těch, kteří strádají, naslouchat jejich nadějím, snům, vášním, obavám, milovat je a mluvit pravdu.
Skutečnost se převaluje v cyklech smrti a vzkříšení, smrti a vzkříšení, smrti a vzkříšení. V Ježíšově vzkříšení jsme ujištěni, že to je vzor pro všechno – že i my a každý, kdo trpí, bude vzkříšen. To je to, co Bůh dělá pro trpící skutečnost. Co my ukřižujeme, co skutečnost ukřižuje, to Bůh proměňuje.
Dnes je svátek naděje, směřování, účelu, smyslu a společenství. Jsme v tom všichni společně. Cynismus a negativismus, do nichž se naše země a mnohé další země propadly, ukazují jasný příklad toho, co se stane, když lidé nemají naději. Pokud je vše beznadějné, ztrácíme naději i my jednotlivě. Velikonoce jsou ohlášením společné naděje. Když ve velikonočním chvalozpěvu zpíváme, že Kristus zničil smrt, znamená to smrt nás všech.
přijmout přítomnost bílé soboty
Udělejte si dnes čas na to, abyste si sedli se všemi paradoxy života. Buďte plně přítomni, abyste mohli žít v nepohodlí této zkušenosti. Odpočívejte v prostoru čekání a nesnažte se přijít s jasnými odpověďmi nebo řešeními. Představte si, že jste na divoké hranici nebo stojíte na prahu. Vnímejte sami sebe s vědomím, že nemůžete plně přijmout to, co je na druhé straně, dokud nedovolíte, aby se toto místo zformovalo ve vašem srdci.
Na Velký pátek oplakáváme Ježíšovu smrt a zároveň žijeme v naději, že smrt nemá poslední slovo v našem osudu. Rodíme se s touhou, přáním a hlubokou nadějí, že by to, čemu se říká život, mohlo nějak trvat věčně. Je to předtucha něčeho věčného, co už je v nás. Někteří by to nazvali duší. Křesťané by to nazvali přebývající Boží přítomností. Je to Bůh v nás, který nás nutí po Bohu toužit a hledat ho.
Odevzdat se božskému proudu neznamená vzdát se, kapitulovat, stát se loutkou, být naivní, nezodpovědný nebo přestat plánovat a přemýšlet. Odevzdání se znamená pokojné vnitřní otevření, které udržuje průtok živé vody k lásce.
Je těžké čekat. Nepochybně proto biblické texty vyzývají hledající, aby se naučili čekat, neboť čekání obnovuje naši sílu. Když se odevzdáme „čekání“, dovolíme, aby se v nás objevily změny bez očekávání a boje. Když to děláme, vykračujeme ven, na základě víry
Není třeba se ničeho zříkat ani se jí bránit. Všechno lze přijmout, ale háček je v tom, že na ničem nelpíme. Nechte to jít. Procházíte životem, jako když nůž prochází hotovým koláčem, nic nezvedáte, na ničem nelpíte, na ničem nelpíte. A zakotveni v této základní čistotě své bytosti se pak můžete vrhnout ven, vylít se, být schopni vše vrátit, dokonce vrátit život sám. To je v kostce kenotická cesta. Je to velmi, velmi jednoduché. Jen to stojí všechno.
Cokoli menšího než smrt falešného já je zbytečné náboženství. Vyrobené falešné já musí zemřít, aby pravé já mohlo žít, nebo jak říká sám Ježíš: „Neodejdu-li já, nemůže přijít Duch“ (Jan 16,7). Teologicky řečeno, Ježíš (dobrý jednotlivý člověk) musel zemřít, aby mohl povstat Kristus (univerzální přítomnost). To je univerzální vzor proměny.
Strávíme tolik času snahou dostat se „tam nahoru“, že nám uniká, že velkým Božím skokem v Ježíši bylo přijít „sem dolů“. Jaká svoboda! Důvěřujte tomu, co je dole, a Bůh se postará o to, co je nahoře. Lidstvo tak zůstává solidární s životním cyklem a také mezi sebou navzájem a nemá potřebu vytvářet příběhy úspěchu pro sebe nebo příběhy neúspěchu pro druhé. Lidstvo v Ježíši může být svobodné a oduševnělé namísto jakéhokoli falešného šplhání do „ducha“. To mělo všechno změnit a věřím, že ještě změní.
Až budete pracovat s moudrostí pouštních otců a matek, zvažte, zda neuvolníte svou mysl, která přemýšlí, a vstoupíte do prostoru přijímání. Představte si sami sebe v tomto příběhu a požádejte o své vlastní životodárné slovo. Tímto slovem může být vhled z textu. Může přijít v této chvíli klidu nebo se může objevit později během dne v podobě verše poezie, moudrosti nabídnuté z nečekaného zdroje, symbolu ze snu nebo obrazu, na který narazíte a který se zmocní vaší představivosti.
prosotry pro tebe v samotě
V prostornosti samoty se otevíráme pravdě o sobě samých. Hlouběji zakořeňujeme, zkoumáme, zbavujeme se a zjemňujeme. I v pouštních okamžicích každodenního života jsme zváni k obnově, kdy se zázrak nejistoty setkává s posvátným zastavením uprostřed rušného dne. A téměř vždy jsou pouštní prostory místy a okamžiky paradoxu: poznání uprostřed nevědění, osvěžení na vyprahlých místech, život uprostřed smrti, plodnost v neplodnosti, půlnoční rozkvět a přijetí ročních období.
vnitřní svoboda ve světě: Samota je odvážné setkání s naším nahým, nejsyrovějším a nejskutečnějším já v přítomnosti čisté lásky. Poměrně často k tomu může dojít přímo uprostřed lidských vztahů a rušného života.
Abbové a ammové věděli, že tato vnitřní práce je pro duchovní růst člověka klíčová. Je zásadní pro disciplínu srdce. Ale stejně rozhodní, jako vyžadovali tuto práci na duši, byli stejně rozhodní i v praktikování radikálního odpuštění. Vždy pomalu soudili druhé, v mladších a slabších bratrech a sestrách viděli to nejlepší a jejich chování si vykládali co nejkrásněji…..
Cesta nevyhnutelně vede každého z nás různými směry, nicméně vlivem okolností nebo volby se každý z nás v určitém okamžiku svého života ocitne na okraji společnosti a bude naslouchat tichu vycházejícímu zevnitř. V těchto chvílích si uvědomíme, že kontemplace je cíl i praxe. Mniši to věděli a vážili si obojího.
Pro tyto pouštní matky a otce nebyla modlitba chápána jako transakce, která nějak potěší Boha (chápání modlitby jako řešení problémů, které se objevilo mnohem později), ale jako proměna vědomí toho, kdo se modlí. Modlitba byla probuzením vnitřního dialogu, který se z Boží strany nikdy nezastavil. Proto mohl apoštol Pavel tak často mluvit o tom, že se modlí „stále“ (1 Sol 5,17)
Tichá modlitba: Co se učíte ignorovat a co se učíte milovat? Co musí ve vašem životě zemřít a co musíte bezvýhradně potvrzovat? Tyto dvě otázky jsou jádrem pouštní spirituality. Poušť se stává hrobem, říkali mniši, místem zániku ega. Ale je v tom také nesmírná radost a uvolnění, naučit se umírat dříve, než zemřete. Konečně se osvobodíte a můžete žít s odevzdaností. Nikdo není svobodnější než ti, kdo pohlédli smrti do očí, prošli ohněm a jsou nyní schopni beze strachu milovat.
Kontemplace vám může pomoci stát na stráži u dveří vašich smyslů, aby si chaos nemohl prorazit cestu do vaší duše. Pokud mu to dovolíme příliš dlouho, stane se tím, kým jsme, a my už nebudeme mít přirozený přístup k životodárné „opravdu hluboké studni“, k níž se Etty Hillesumová tak často vracela, aby našla svobodu.
Lidé, kteří přicházejí na naše akce, nemusí vést pochody nebo protestní úsilí proti institucionálnímu rasismu. Ale účastní se jich jako hledači pravdy, kteří se nestydí zpracovávat svou vlastní bolest. Ukazují nám, že autentické radosti lze dosáhnout prostřednictvím procesu uzdravování. Pomáháme řešit problémy naší komunity, když se každý z nás autenticky a tvořivě postaví svému vlastnímu zármutku.
.
Ježíš vyzval své učedníky, aby byli rybáři lidí – aby se nechali uchvátit láskou a vytrhnout z iluzí světa. Nechali jsme se chytit? Byli jsme vytaženi ze systému, který prosperuje z násilí, z pošlapávání druhých, aby se vyšplhal výš? Nebo jsme v něm stále uvězněni, zmateni a dezorientováni?
Ježíš ohrožen davem… Co uděláte, když se vám dav oškliví? Když se bojí vdov a malomocných, když se bojí LGBTQ lidí a přistěhovalců a krutě s nimi zachází – a když statečný prorok okřikne samospasitelné? Co uděláte, když dojde k lynči nebo upálení kříže?…
Bylo to pro ně děsivé; muselo být těžké jít proti své rodině, přátelům a sousedům. Když následovali dav k útesu, museli se obávat, že kdyby se ozvali, mohli by být také vyhozeni. Ale místo toho, aby se podřídili tyranii „všech“, možná vytvořili malé alternativní společenství, které bylo navzájem solidární.
Autoritářství není pouhou záležitostí státní kontroly, je to něco, co se postupně vytrácí z toho, kým jste. Dělá vás to vystrašenými a strach vás může učinit krutými. Nutí vás to přizpůsobit se, dodržovat pravidla a přijmout věci, které byste nikdy nepřijali, dělat věci, o kterých jste si nikdy nemysleli, že je uděláte.
Není divu, že v době autoritářského uctívání Caesara napsal raný křesťanský vůdce Pavel: „Nesnažte se přizpůsobit tomuto světu. Ale buďte proměněni obnovou svých myslí“ (Římanům 12:2).
KOntemplativní společenství: Zjišťujeme, že toužíme po společenství s ostatními, kteří se také snaží žít zkoumavým, pozorným životem, že se chceme odtrhnout třeba jen se dvěma nebo třemi pozornými lidmi k hlubokému, upřímnému společenství. Můžeme se sejít, abychom po určitou dobu seděli v tichu nebo se společně procházeli a nechali šumění našich nohou procházejících podzimním listím utlumit hluk milionu opičích myslí, které klapou do rytmu milionu klávesnic a dychtí po naší pozornosti…..
Zastavit se a být dostatečně klidný, abychom si všimli lásky v sobě a kolem sebe, je hluboce silný a kontrakulturní čin. Zpochybňuje představu, že je lepší být zaneprázdněný a zaměstnaný. Odmítá výzvu k neustálému rozptylování a neustálému zapojování do sítě.-Charles Lattimore Howard
R.Rohr:
Věřím, že právě to znamená kříž. Ježíšovy zdvižené paže jsou aktem solidarity a soucitu s lidskou situací. Takže až budeme dnes ráno a každé ráno sedět v tichu, modleme se za to, abychom se modlili za toto: za nárůst soucitu tím, že se zbavíme falešných kódů čistoty a programů, o kterých si myslíme, že nás činí svatými nebo hodnými Boží lásky.
způsoby meditace se různí:
Když jsem se odstěhovala od rodiny a léta bojovala s nečekaným vypětím v manželství, potřebovala jsem uzemnění, útočiště a sílu Světla. Je v něm něco, v té hluboce objímající energii, co vám umožní vyjít s určitým odpuštěním, s absencí nepřátelství. Jak říká dalajlama, není nic, čím bychom nemohli projít. Můžeme to všechno prožít se soucitem. Chci vám říct, že spiritualita soucitu, pokud ji tak můžeme nazvat, může projít skrze zcela obyčejné lidi…..
Kaplan Charles Lattimore Howard: Zastavit se a být dostatečně klidný, abychom si všimli lásky v sobě a kolem sebe, je hluboce silný a kontrakulturní čin….. V případě většiny současné společnosti je klid prorockým činem, který vzdoruje tomu, co vyžaduje, abychom se pohybovali rychle a vzhůru. Zpochybňuje představu, že je lepší být zaneprázdněný a zaměstnaný. Odmítá výzvu k neustálému rozptylování a neustálému zapojování do sítě.
kontemplace:
Představte si, že sedíte na břehu řeky. Kolem vás plují lodě a čluny – myšlenky, pocity a vjemy. Zatímco proud plyne kolem vašeho vnitřního oka, pojmenujte každou z těchto lodí. Jedna z lodí by se například mohla jmenovat „moje obavy ze zítřka“. Nebo se objeví loď „výhrady k mému manželovi“ či loď „to mi nejde“. Každý úsudek, který necháte proplout, je jednou z těchto lodí; věnujte čas tomu, abyste každou z nich pojmenovali, a pak ji nechte plout po řece.
R. Rohr: Nejčastějšími lidskými reakcemi na nový okamžik jsou nedůvěra, cynismus, strach, reakce na kolenou, duch odmítání a přehnaný odsudek….Abychom dovolili okamžiku učit nás, musíme si dovolit být jím alespoň trochu ohromeni, dokud nás nepřitáhne dovnitř a vzhůru, k jemnému prožitku úžasu. Obvykle potřebujeme jediný okamžik bezdůvodného úžasu, který nás nastartuje – a takové okamžiky jsou jediným pevným základem pro celý náboženský instinkt a cestu.
cizinci:
Když se spojíme, abychom se navzájem nasytili, pečovali o sebe navzájem a povznášeli se, vytváříme podmínky pro milovanou komunitu. Pláčeme, smějeme se, žijeme. S tím, jak se Země otepluje a stále více z nás je ohroženo, budeme muset být odvážnější a bezstarostnější ve své lásce. Budeme muset vytvářet prostory, které nikdy předtím neexistovaly. Budeme muset praktikovat svou lidskost. Tak se zrodí svět, který přijde. (Sikhská aktivistka Valarie Kaur)
R.Rohr: Nevidím velký rozdíl v postojích těch, kteří se považují za křesťany, a těch, kteří jsou sekulární a agnostičtí. Většina křesťanského občanstva se zdá být jednoznačně právě zde – na tomto malém kousku velmi neskutečného majetku. Uvědomme si, kde se náš majetek nachází a co je naším skutečným majetkem. Jsou naše jistoty, identita a poklad v našich malých královstvích, nebo ve velkém Božím království? Jak řekl Ježíš, nemůžeme nakonec sloužit oběma těmto náročným pánům (Mt 6,24).
co jsem zpozorovala:
Paní Fisherová pro mě byla záhadou – projevovala jasné xenofobní tendence, strach z „jiných“, cizinců, často založený na etnocentrismu. Ale v jednání byla velkorysá a dokonce pohostinná – ne jako hostitelka na večeři, ale jako ta, která je v Bibli popsána jako filoxenie, láska k cizincům. Tato láska není sentimentální nebo jednorázový akt, ale způsob života, kodex hodnot, který zahrnuje péči o cizince.
Bůh jako emigrant, Ježíš jako bezdomovec:(Ched Myers and Matthew Colwell)
Dospělý Ježíš se charakterizuje nejen jako bezdomovec („lidský nemá kam hlavu složit“, Lk 9,58), ale i jako člověk bez státní příslušnosti. „Mé království není z tohoto světa,“ říká před římským prokurátorem (Jan 18,36). Evangelisté také Ježíše líčí jako stálého příjemce pohostinství, který se někdy dokonce „sám zve dovnitř“ (viz např. Lk 19,5).
emigrantka v rodových předcích Josefa a Marie:
Rútina slova vystihují rozhodnost mnoha migrantů napříč dějinami. Opouští své rodiče, švagrovou i svůj lid. Rút pomůže Naomi obnovit její rodovou linii v Judsku mezi Židy. Vzpomínáme na Rút pro její smluvní závazek vůči tchyni a pro její odvahu migrovat, důvěřovat Bohu Naomi a začít nový život mezi novým lidem.
R.Rohr: Pokud naše láska k Bohu přímo neovlivňuje, a dokonce nemění to, jak se angažujeme v otázkách naší doby, ptám se, k čemu je dobré náboženství. „Řeči o Bohu“ se stávají neprůhlednou clonou, v níž vidíme spíše jen odraz sebe sama než nějaké pravé světlo.
úžas nad přítomností: Stávám se pozornou vůči kráse v běžných, každodenních aspektech svého života. Není nic lahodnějšího než můj první ranní šálek čaje; žádný zážitek není příjemnější, než když mě můj syn, nyní mnohem vyšší než já, obejme; žádný pohled mi nepřipadá úchvatnější, znovu a znovu, než bílá borovice, která stojí den co den za mým dvorem. (Novinářka Krista Tippettová)
R.Rohr: Zdá se, že milující lidé, které jsem potkal po celém světě, vědí, že pokud je to vůbec láska, musí to být láska pro všechny. Jakmile ji začneme rozdělovat, nejsme na velkém poli lásky.
Nadia Bolz-Weberová :
Jedenáct slov ke mně přišlo od… odvážím se říct od Boha? Možná to byla moje vlastní mysl, která našla záchrannou brzdu, ale nezdálo se mi, že by ta slova byla moje vlastní, protože to, s čím moje vlastní mysl obvykle přichází, zní mnohem blíž slovům „Přestaň být takový ufňukánek“ než těm, která jsem slyšela toho dne na kopci. Jedenáct slov: Co když už ti to všechno bylo odpuštěno?
Závěrečné kapitoly Izajáše se baví tématy univerzálního osvobození a spásy pro všechny, počínaje eunuchy a cizinci (56,1-7), spolu s agnostiky a sotva zainteresovanými (65,1-7), pokračují náznaky univerzální spásy (po většinu 65. kapitoly) a přecházejí k celkové kosmologii s „novým nebem a novou zemí“ (65,17; také 66,22). Tyto obrazy se znovu vrátí na konci Nového zákona (Zj 21,1). Díky Bohu, že Bible končí optimistickou nadějí a vizí namísto věčné hrozby, která celé poselství vyvádí z rovnováhy a staví mimo lásku.
Protože milost pochází od Boha, nakonec vítězí. Bůh nám odpouští, ať už se dopouštíme jakýchkoli hrůz nebo jsou nám činěny, ať už jsou naše skutky jakkoli nezasloužené a náš život pokažený, protože takový je Bůh. Milost je zdarma; nezasloužíme si ji, ani se nevyžaduje, abychom si ji zasloužili. To je to, co dělá milost milostí. Přichází k nám všem svobodně.
R.Rohr: Nekonečná láska je pro většinu z nás doslova příliš velká na to, abychom ji pochopili. Myslíme si, že umíme milovat – sami. Jak ale poznávat a milovat společně s „božským druhým“, který žije v nás? Odpovědí je spíše účast než výkon – takříkajíc jízda na božském kabátě.
Každý okamžik není zřejmý jako Bůh, jako milost; vypadá docela jednoduše jako další obyčejný okamžik. Ale naše ochota rozpoznat ji jako bezplatnou – jako dar zdarma, jako sebeobjevení, jako možnost – jí umožňuje, aby taková byla. Bůh se přestává skrývat. Bůh a milost se stávají zjevnými jako dar v každém okamžiku. A ti, kdo se naučí přijímat dary, dostávají další dary. „Z Boží plnosti jsme všichni dostali, milost za milostí“, jak říká Jan 1,16.
Anglikánská mystička a spisovatelka Maggie Ross: Slzy a kontemplace (obě slova jsou synonyma) jsou dary, a oba dary hlubokého setkání s Ohněm, který slzy rozněcují a solí celou naši bytost. Dar slz osvobozuje a je znamením osvobození jak od kontroly, tak od strachu, z něhož kontrola pramení, a od touhy po bezpečí, které nám naše strachy nabízejí, a od touhy snažit se kontrolovat, abychom se cítili bezpečně. Právě lásce k Bohu a zpočátku děsivé svobodě nás tento dar otevírá, svobodě stát se součástí vše-svatého JÁ JSEM, být vylití- skrze…..
Daniel Berrigan: To je to, co odlišuje proroka-mystika od samolibého aktivisty nebo duchovního narcise. Právě ve vnitřní poušti, kde se krajina zdá být pustá, odhaluje trpělivost zázrak života, který se hemží těsně pod povrchem. Čím více pozorujeme to, co je, tím více krásy se nám dostává do centra pozornosti. Není tu nic rozbitého, nic, co by se dalo opravit. Prorok-mystik spíše praktikuje sezení s realitou takovou, jaká je. Z tohoto prostoru tichého naslouchání můžeme vnímat, co je nám vlastní, a čerpat vitalitu, kterou k tomu potřebujeme. Ujímáme se svého práva na sounáležitost a v duchu mystického židovského učení tikkun olam napravujeme rozbitý svět a obnovujeme celistvost sítě vzájemného bytí.
Prorok Ezechiel říká: „Dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha, odstraním z vašich těl srdce kamenné a místo něj vám dám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha…. Budete mým lidem a já budu vaším Bohem“ (Ezechiel 36,26-28). To je transplantace orgánů, po které všichni toužíme, vnitřní religiozita, o kterou usiluje každá spiritualita.
R.Rohr příklady změn v soudech:
Jako příklad se mi vybavuje změna oficiálního postoje římské církve k sebevraždě, která se od důrazu na trest přesunula k soucitu s člověkem a rodinou. Myslím také na uznání Anonymních alkoholiků, že závislost není zlovolné morální selhání, ale „nemoc, kterou je třeba léčit“. Hněv takové změny nemůže provést. Slzy ano.
rev.Dr.Otis Moss III: Musíme se naučit prorocky truchlit a vidět náš svět, i ten nejtemnější, s duchem a energií proroků z hebrejské Bible. Tito starověcí učitelé varovali, že svět není v rovnováze a že jeho náprava vyžaduje naši pomoc. Ano, truchlíme s nimi, občas pláčeme, ale nepodléháme cynismu, nenávisti a násilí. Truchlíme a zároveň pracujeme na změně….. Výzvou je pamatovat i v oprávněné bolesti a hněvu na to, že odpovídat na urážku urážkou a na křivdu křivdou jen zhoršuje situaci pro všechny.
Pixie Lighthorse, členka národa Choctaw v Oklahomě:
Tím, že ctíme zármutek a léčíme se, znovu se rozpomínáme a dáváme se dohromady. Můžeme se rozhodovat o tom, jak se posunout vpřed, spíše na základě svého jádra než na základě svých střežených bolestí.
Téměř ve všech situacích je obsažen smutek a tragédie: v našich vztazích, chybách, velkých i malých selháních, a dokonce i v našich vítězstvích. Musíme si pro tuto skutečnost vypěstovat skutečnou empatii, protože víme, že nemůžeme věci zcela napravit, zcela změnit nebo je upravit podle svých představ. Tento „způsob slz“ a hluboká zranitelnost, kterou vyjadřuje, je v protikladu k našim běžným způsobům snahy o kontrolu prostřednictvím vůle, příkazů, síly, odplaty a násilí. Místo toho začínáme ve stavu empatie s věcmi, lidmi a událostmi a pro ně, což může být právě opakem odsuzování. Je těžké útočit, když pláčete.
Carl Jung – nebyl křesťan, který chodil do kostela – znovu objevil duchovní svět:
Jung pronesl výroky, které by mnohé křesťany, konzervativní i liberální, překvapily. Například považoval Ježíšův život a mnohé církevní nauky za úplnou a dokonalou mapu a návod k lidské proměně. Věřil v ústřední význam rituálů, mýtů a symbolů, což dokázali ocenit katolíci i pravoslavní křesťané.
an Ruusbroec, „Obdivuhodný“ [1293-1381]:V této bouři lásky zápasí dva duchové – Duch Boží a náš duch.
Každý z nich od druhého vyžaduje to, čím je, a každý druhému nabízí a vyzývá ho, aby přijal to, čím je. Díky tomu se tito milující duchové jeden v druhém ztrácejí. Boží dotek a jeho dávání sebe sama spolu s naším usilováním v lásce a naším dáváním sebe sama na oplátku – to je to, co staví lásku na pevný základ.
Naše uvědomění je vším, naše probuzení je vším. Musíme se posunout od povrchního neboli „vnějšího já“ k pravému já neboli „vnitřnímu já“. Kdo je toto vnitřní já? Eckhart na tuto otázku odpovídá ve svém pojednání „O aristokratovi“ neboli „O královské osobě“. (mistr Eckhart)
R.Rohr: Žijeme v době krize i příležitostí. I když je dnes mnoho důvodů k úzkosti, stále mám naději nejen v Boha, ale i ve skutečnost, že mnozí lidé na Západě, včetně křesťanů, znovu objevují hodnotu neduality: způsob myšlení, jednání, smíření, překračování hranic a budování mostů založený na vnitřní zkušenosti Boha a Božího Ducha, který se pohybuje ve světě. To nás posouvá za hranice binární mentality „buď – anebo“, „my – oni“.
Systém, který neprospívá chudým, neprospívá ani nám. Ježíš vychází ke ztracené ovci, ztracenému synovi a křičí na držitele privilegií“. [1] Ti, kdo jsou solidární, se zavazují k partnerství s chudými, které napravuje nerovnováhu naší společnosti. Solidarita neznamená nadřazenou ctnost. Jde spíše o uznání potřeby darů a vedení chudých v boji za vytvoření milovaného společenství, které nás všechny požehná
R.Rohr: A co je nejdůležitější, nemůžeme oddělovat osobní uzdravení od uzdravení společenského. Není to postupné, ale souběžné. Mnozí lidé v naší terapeuticky zaměřené společnosti si myslí, že nejprve musí najít osobní uzdravení a integraci a teprve potom budou moci sloužit skupinám nebo hledat Boha. Přesto se mi zdá, že se to všechno odehrává ve spirále
Země má své vlastní rituály, vyjádřené v příbězích ledovců, ročních období, jarních květů, mravenišť, lesních požárů a ptačího zpěvu. Když s láskou nasloucháme příběhům, které země vypráví, jsme nuceni začlenit jejich příběhy do svých příběhů. Aby naše stará vyprávění zůstala živá, je třeba je propojit s novými významy, které jsou specifické pro naši geografii a kontext. Oblíbený mýtus nebo příběh z posvátného textu či písma v sobě nese hlubokou moudrost, která ožije, když ji přeorientujeme na náš vlastní čas a místo
Existuje způsob, jakým mluví příroda, jakým mluví země. Většinou jen nejsme dostatečně trpěliví, dostatečně ztišení, abychom příběhu věnovali pozornost.-Linda Hoganová
aktivista Jonathan Wilson-Hartgrove: Jako poutníci v cizí zemi opouštíme svůj národ a místo a vydáváme se do dosud neznámé země, abychom spatřili a pojmenovali svatou půdu pod našima nohama. Tato cesta nemůže být osamělá, protože s sebou nese sdílení velmi odlišných a často bolestných příběhů. Ale v lidech, kteří tyto příběhy nesou, se setkáváme s milovaným společenstvím, které nás předznamenává a zároveň připravuje na zemi, kde jsme ještě nebyli. Druhá polovina dějin je pozváním k prožití jiného příběhu.
Felicia Murrell: Když zůstáváme zaseknutí ve smyčce svého příběhu bez ohledu na jiné příběhy, zejména když je „náš“ zarámován v eurocentrickém, patriarchálním, dominantním paradigmatu (nebo žijeme v reakci na něj) jako měřítko pro všechny ostatní příběhy, zůstáváme s neúplným modelem. Seznámení se s jinými příběhy je pozváním, branou k poznání.
R.Rohr: Biblická tradice bere vážně všechny čtyři dómy: můj příběh, náš příběh, ostatní příběhy a příběh. Biblické zjevení říká, že jediný způsob, jak se odvážíme postoupit k příběhu a pochopit ho do hloubky, je projít a převzít odpovědnost za náš osobní příběh, příběh naší skupiny a ostatní příběhy.
R.Rohr Kosmické vejce ze čtyř koulí. První a nejmenší je mj příběh. Druhou je moje komunita….Můj příběh není dostatečně velký nebo pravdivý, aby sám o sobě vytvářel velké nebo smysluplné vzorce, ale mnoho lidí žije celý život na této úrovni anekdoty a pěstovaného sebeobrazu, aniž by se kdy spojili s většími kopulemi významu….Druhou kopulí významu je náš příběh. Je to kopule naší skupiny, naší komunity, naší země, naší církve – možná naší národnosti nebo etnické skupiny. Zdá se, že ji potřebujeme k tomu, aby obsahovala naši identitu a bezpečí jako společenské bytosti….druhá významová kopule nám dává mýty, kulturní hrdiny, skupinové symboly, vlajky, zvláštní jídla, etnickou příslušnost a vlastenectví. Ty nám říkají, že nejsme sami; jsme také spojeni s větším příběhem.
Harry Thurman: Ó, lásko Boží, bez níž život nemá smysl ani přístav, nenechávej nás samotné s našimi malými životy, s našimi ztroskotanými sny, s našimi neodbytnými problémy, ale vnikni do našeho ducha svou vitalitou, abychom byli obnoveni na všech cestách svého života, abychom se z tohoto místa, z tohoto dne, obrátili se vším, co je v nás, umyti, očištěni a osvěženi. Usilujeme o to s prostotou srdce a s tichou vírou a důvěrou, že svým dětem neodepřeš svou lásku.
Beverly Lanzetta: Podnět celé bytosti člověka nikdy nespočine, dokud nespočine v Bohu. Tento vnitřní pohyb směrem k božskému společenství – spíše než naše každodenní rozptýlení – je podstatou spirituality. Když se naše srdce odkloní od hledání smyslu a lásky, trpíme. Když zakoušíme pravou touhu duše, která hledá sjednocení s božstvím – poznáváme smysl života jako takového a jsme osvíceni světlem pokoje.
Harriet Tubman: Mystika nás vyzývá k Ubuntu („Jsem, protože jsme“). To nám dává úkol stát se veřejnými mystiky, abychom všichni mohli vydržet….. Pojďte se mnou po mostě ke svobodě a nezapomeňte cestou vidět a zažít krásné vodopády lásky, míru, krásy a společenství!
teolog Howard Thurma: Mystika konečně tvrdí, že k tomu, abyste se dostali k Bohu, nic nepotřebujete. Nepotřebujete prostředníka. Nepotřebujete žádnou instituci. Nepotřebujete obřad ani rituál. Bůh je ve mně a žebřík ze země do nebe je k dispozici. Mohu tedy vystoupit po svých vlastních oltářních schodech, ať jsem kdekoli a za jakýchkoli okolností, a klíč k pochopení této zkušenosti a ke zkušenosti samotné není nikdy v rukou žádného jiného člověka.
Mystická cesta pro mě není nadýchaná. Tato láska, o níž mluvím, je to, co podle mě Ježíš myslel „úzkou branou“ (Mt 7,13-14). Je přísná a náročná. Je to láska, která přijímá vše, čím jsme. Jak nás často učí Richard Rohr, do této lásky patří všechno, ale musíme se pro ni ukázat a musíme odvést svou práci. Otec Thomas Keating mě také naučil, že tato cesta lásky vyžaduje odvahu a statečnost, protože je mnohem snazší vlastně jen držet srdce zavřené.
R. Rohr: Slovo mystika používám ve velmi tradičním a klasickém smyslu. Nemá označovat něco esoterického a běžným lidem široce nedostupného. Poukazuje však na něco, co je dostupné pouze jedincům, kteří jdou za povrch a vnější stránku, těm, kteří zakoušejí vnitřní milost a propojenost všech věcí.
Dokud někdo nezíská určitou úroveň vnitřní náboženské zkušenosti, nemá smysl po něm chtít, aby následoval Ježíšovy etické ideály nebo aby skutečně porozuměl křesťanským doktrínám nad rámec formulí. Jednoduše nemáme sílu následovat jakýkoli ideál evangelia – jako je láska k druhým, odpuštění nepřátelům, jednoduchý a nenásilný život nebo pokorné užívání moci – jinak než ve spojení s Bohem a skrze něj.
Z historického hlediska proroci často uskutečňují zvláštní věci, které se vymykají ze škatulky toho, co je v jejich společnosti považováno za normální nebo přijatelné. Jejich moudrost často vychází z prožité zkušenosti na okraji společnosti a znovu a znovu se setkávají s nepochopením. -Cassidy Hallová
Podívat se za okraj – Co by se mohlo stát, kdybychom změnili pohled na proroctví? Queering (1)něčeho nás nutí odstranit naše vlastní očekávání nebo žádoucí výsledky.
…….
(1)Poznámka : velká část queer teorie spočívá v boji proti normalizaci i v samotném oboru
Podle proroků nelze plnou účast na životě odvodit z utlačovatelských vztahů, v nichž jedna strana vykonává nad druhou nepřiměřenou kontrolu nebo se z ní vymyká způsobem, který druhou stranu snižuje. Plnost plyne pouze ze vztahů, v nichž mají všechny strany přiměřenou schopnost jednat. Plnost ve vztazích vyplývá z rozkvětu pěstovaného ve vzájemně prospěšných vztazích. Vstupenkou do každého vztahu je zranitelnost vůči zranění, odmítnutí a ztrátě. Skutečně bohatý život vyžaduje, abychom tuto zranitelnost přijali, abychom správně zvládli svou touhu po kontrole – abychom důvěřovali životu.
Proroků je dnes mezi námi v každé církvi a společnosti dost a je životně důležité, abychom jim naslouchali, podporovali je a chránili. Často nejsou formálně spojeni s náboženstvím, přesto jsou hluboce ovlivněni jeho nejhlubšími hodnotami, podobně jako „hrdinové“, které každoročně oslavuje CNN, nebo ti, kteří bez většího povšimnutí a odměny neúnavně pracují za práva žen, dětí a lidská práva. Záměrně je nezačínám konkrétně jmenovat, protože je jich tolik. Stejně jako trpící služebník z Izajáše, i oni
R.Rohr o centru CAC: Jsme proroci a mystici. Získáváme přístup k momentálním neduálním stavům, zejména v tichu, a plody, které v takových chvílích sklízíme, neseme zpět do světa, abychom nasytili sami sebe a nasytili hladové.
Proroci vědí, že náboženství je nejlepší a že také hrozí, že bude nejhorší. Rádi si vybíráme strany a prohlašujeme se za bezhříšné, čisté a ortodoxní („správné“), aniž bychom měli důkazy, že je to pravda. To vždy překvapí všechny kromě proroků.
Na prorockých knihách Bible mám nejraději to, že ukazují celou řadu lidí ve vývoji jejich chápání Boha. Stejně jako většina z nás, i proroci začínali nejen s odsuzováním a hněvem, ale také s komplexem nadřazenosti, kdy se stavěli nad ostatní. Tento pohled se pak v průběhu jejich spisů různými způsoby rozpadá. Od hněvu a odsuzování se dostávají k novému vědomí, v němž se stávají podobnějšími Bohu: trpělivějšími jako Bůh, shovívavějšími jako Bůh, milujícími jako Bůh.
Ale bez ohledu na to, co je ve vašem životě viditelné nebo neviditelné pro ostatní, bez ohledu na to, z čeho jste se již uzdravili, bez ohledu na to, jaká bolest zůstává skrytá, bez ohledu na to, že Bůh vás miluje příliš na to, aby vás nechal neviditelného a (přinejmenším) citově neuzdraveného.
Otec Richard kritizuje, jak i v rámci křesťanství pochybujeme o uzdravující moci evangelia: Po většinu své historie po roce 313, kdy se křesťanství stalo císařským náboženstvím Římské říše, se církev nezabývala uzdravováním, ale spíše udržováním společenského a církevního řádu.
Ve čtyřech evangeliích dělal Ježíš stále dokola dvě věci: kázal a uzdravoval. My jsme hodně kázali, ale moc jsme neuzdravovali.
reverendka Kamilah Hall Sharpová: Prosím, poslouchejte mě, když říkám toto: nevěřím, že Bůh chce, aby kdokoli z nás zůstal ve vztahu, kde je zneužíván, ať už je v manželství, nebo ne. Věřím, že Bůh nás miluje příliš na to, aby chtěl, abychom byli zneužíváni. Bůh nechce, aby tomu, co Bůh stvořil a o čem řekl, že je stvořeno podivuhodně a s bázní, bylo jakkoli ublíženo
„Chci. Buď čistý!“ -Mark 1:40-41
Biblista Walter Brueggemann: Předpokládám, že jste na tom podobně jako já; nikdo z vás pravděpodobně malomocenství nemá. Ale malomocenství se v Bibli stává metaforou pro nejrůznější nemoci a poruchy…Představuji si ty, které Ježíš uzdravil, jak zpívají žalm 30,5: „Pláč může trvat celou noc, ale ráno přijde radost.“ A tak se v něm zpívá: „Všichni, kdo jsou uzdraveni, mají radost. Platí to i na nás.
V Ježíšově službě nejde jen o fyzické vyléčení, ale o celostní uzdravení. (Jan 9.kap)Zachovi se dostalo fyzického uzdravení …, když vyšel z bazénu a byl schopen vidět, ale jeho skutečné uzdravení nastává až mnohem později v kapitole, kdy prohlašuje: „Pane, věřím“ a klaní se Ježíši (9,38).
