R.Rohr: Pokud jsme sami zcela soustředěni na své osobní bezpečí nebo na potřebu odpovědí a vysvětlení, nemáme téměř žádnou schopnost ani minimálně pochopit, co, proč a kdo jsou lidé jako František, jiní mystici nebo dokonce někdo jako sám Ježíš, kteří působí na zcela jiné úrovni vědomí.
R.Rohr: Domnívám se, že samotné evangelium a františkánská vize evangelia se předává především prostřednictvím bohatě symbolických lidských životů, které působí jako prvotní atraktory a exempláře: František se v této souvislosti zmínil o tom, že „lidé, kteří jsou viditelně činěni v lásce, jsou konkrétními a viditelnými lidmi, kteří ‚dávají druhým důvody k duchovní radosti‘ – jak řekl František, když třel dvě paličky o sebe, aby zahrál na imaginární housle
Samotná moc, odvaha a síla mohou být zničující, sobecké a destruktivní. Láska, citlivost a dobročinnost mohou být sentimentální, spoluzávislé a špatně nasměrované. Zdravá mysl, zdravý rozum a sebekázeň mohou být samospravedlivé, akademické a analytické. Společně se však tyto vlastnosti navzájem mírní a jsou základem pro to, aby se naše dary projevily a umožnily nám konat velké činy pro Boha!
atharine K. Wilkinsonová píší: „Postupujme vpřed s láskou, ne s dobýváním; s pokorou, ne se spravedlností; s velkorysou zvědavostí, ne se zatvrzelými domněnkami. Je úžasné žít v okamžiku, na kterém tolik záleží. Postupujme se zlomeným otevřeným srdcem, hledejme pravdu, sbírejme odvahu a zaměřme se na řešení.“
můžeme se těšit z duchovnosti, která je skutečně od Boha, pokud se netěšíme z boje za spravedlnost – lásku, soucit, nenásilí a odpuštění ve světě. A nemůžeme v tomto boji setrvat, pokud nečerpáme osobní sílu z Boha, kterého miloval JEŽÍŠ, ať už tuto posvátnou sílu prožíváme a představujeme si ji jakkoli.
Stále říkáme: „Milujeme Ježíše,“ ale spíše jako postavu Boha než jako někoho, koho bychom měli napodobovat. Zdá se, že čím více o Ježíši mluvíme, tím méně času máme na to, abychom dělali to, co řekl.
Vím, že pokud řekneme Bohu ano, můžeme se spolehnout na to, že Bůh už nám řekl ano. Pojďme tedy všichni společně směrem, kterým nás Bůh vede. Až se tak stane, svět pozná, že Ježíš mluvil pravdu, že Boží láska je pro každého. Lidé se setkají se skutečnou tradicí, s tradicí za tradicí, protože ji zakusí v nás
Jsem stále více přesvědčen, že [Ježíš] svá poselství nepovažoval za umrtvené a končící ve statické instituci, ale za mocný proud Ducha, který pronikne do každého zákoutí [lidského] osobního a společenského života….. Opravdu si nemyslím, že bychom někdy mohli obnovit církev, dokud o ní nepřestaneme uvažovat jako o instituci a nezačneme o ní přemýšlet jako o hnutí.
Ježíš nás vyzývá, abychom světu dali chuť, smysl, cíl, směr, touhu. Je to pokorná pozice, že? Mnohem raději bychom byli ve vedení. Ale kdykoli má někdo nebo něco veškerou moc, většinou ji zneužívá. Ježíš nás před mocí varuje, protože jen málokdo s ní dokáže zacházet. Většina z nás ji využívá k vlastnímu zvelebování, k vlastnímu povýšení a postupu v cestách světa, což obvykle znamená více peněz a více moci.
Světlo učedníků Krista: Každá víra, která se neprojevuje skutky, není vírou; je to samolibost a sebeuspokojení. Není to sůl, protože ničím nepřispívá zemi. Není to světlo, protože jeho záře slouží pouze k sebereflexi. Učedníci mají oslavovat Boha tím, že jsou sami sebou: solí a světlem; existují spíše pro druhé než jen pro sebe.
R.Rohr: Ježíš chápe osobní svobodu jinak. Svoboda není schopnost být tím, čím nejsme, ale schopnost být plně tím, kým už jsme, rozvíjet své přirozené já, jak jen nám to božský čas a okolnosti dovolí. Dokonalou a plnou svobodou fíkovníku je stát se dokonalým a plným fíkovníkem.
Sůl země a křesťanství: Jsme známí spíše jako sůl, která zhoršuje rány, dráždí duše a ničí dobro. Jsme považováni za arogantní, panovačné, protivné a bez zájmu o vylepšení čehokoli kromě sebe samých. Jsme známí tím, že svou moc hromadíme, a ne že ji rozdáváme. Jsme známí tím, že zahanbujeme, nikoli žehnáme. Jsme známí tím, že svá slova používáme k pálení, nikoli k léčení.
To není to, co Ježíš zamýšlí, když nás nazývá solí země.
Tím, že Ježíš nazývá své učedníky „solí země“, neříká, že oni jsou ti spasení. Nikdy se nesnaží vytvořit klub „pouze pro členy“. Ježíš důsledně říká, že Bůh miluje ty, kdo jsou venku, stejně jako ty, kdo jsou údajně uvnitř; že mezi Ježíšovými nejbližšími následovníky je stejně milosrdenství venku jako tady. Ve skutečnosti neexistují ani insideři, ani outsideři! Ježíš nás vyzývá k tvořivé sebekritice a dává nám schopnost sebeobnovy.
Jste sůl země, ale když sůl ztratila svou chuť, jak jí lze slanost navrátit? Už není k ničemu dobrá, ale je odhozena a pošlapána. Vy jste světlo světa. Město postavené na kopci se nemůže skrýt. Lidé nerozsvěcují lampu a nestrkají ji pod koš, nýbrž ji stavějí na svícen a ona svítí všem v domě. Stejně tak ať vaše světlo svítí před ostatními, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích (Matouš 5,13-16).
Pokud opravdu toužíme slavit Vtělení, uvažujme o cestách, které nás vedou k hledání Emmanuela, Bůh je s námi, jako způsobu života. Nemusíme svou pozornost omezovat jen na Štědrý den nebo vánoční období. Kristovo světlo je zapáleno vždy. Určitě ho uvidíme, když budeme žít blahoslavenství a setkávat se s našimi sourozenci na okraji společnosti. Když se tak stane, možná s překvapením poznáme, že nás tam celou dobu vedlo právě Kristovo světlo.
R. Rohr: Plný a účastný význam Vánoc spočívá v tom, že toto jediné univerzální tajemství Božího vtělení je určeno i nám a pokračuje v nás! Nejde jen o důvěru v pravdu o Ježíšově těle, ale o důvěru v její pokračování skrze pokračující Tělo Kristovo – což je ještě větší akt víry, naděje a lásky a který jediný má moc měnit dějiny, společnost a všechny vztahy. Držet se pouze mentální víry v Ježíše jako „Boží dítě“ má v reálném světě malý nebo žádný účinek.
Advent není přijetím míru status quo, ale vtělením Božího míru, který žijeme ve světě. Tvůrci pokoje formovaní adventem jsou ti, kdo se brání impériu, kdo praktikují pohostinnost vůči bližním a kdo vstupují do solidarity s Bohem v díle osvobození pro všechny.
R.Rohr:
Kristus, kterého žádáme a na kterého čekáme, zahrnuje naše vlastní plné zrození a další zrození dějin a stvoření. Tomuto dospělému a kosmickému Kristu můžeme říci: „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22,20) se zcela novým porozuměním a záměrnou vášní. Tím se celý náš život i život církve stává jedním obrovským „adventem“.
Riley: Mnozí z nás v honbě za duchovnem žalostně zanedbávají to fyzické. Zabýváme se učením o spáse, které se orientuje na jednu základní naději: nebe. A naše představy o nebi jsou často odosobněné – duchovním cílem je věčně překračovat hmotný svět…..
Maria říká: „Ano“, a tím, že říká „Ano“, se stává matkou nejen Krista, ale všech, kdo říkají „Ano“ zrození Boha….. Stejná vitální přítomnost, která pulzuje v Marii, je stejnou vitální přítomností, která se rodí v našich srdcích, je stejnou vitální přítomností, kterou zoufale potřebujeme, abychom společně snili a uskutečňovali novou budoucnost. V těchto tichých a svatých nocích Bůh Matka zasvěcuje i nás jako matky.
R.Rohr: Židům 4,15: „Nemáme přece velekněze, který by nedokázal soucítit s naší slabostí, ale máme toho, který byl v každém ohledu jako my, zakusil každé pokušení a nikdy neustoupil“ (můj překlad). Ježíšův život nám ukazuje, že se nemusíme bát hloubky a šíře vlastního života, toho, co nám tento svět nabízí nebo co po nás žádá.
Nejrůznější lidé se tlačili, seděli a viseli na řemíncích – dělníci všeho druhu, kteří se na konci dne vraceli domů. Zcela nečekaně jsem v nich všech, ale tak živě jako v nádherném obraze, spatřil Krista. -Caryll Houselander
J. Finley: Uvědomujeme si totiž, že Bůh je nám dán, zcela a úplně, v jednotě, která je zároveň vším, čím Bůh je, i vším, čím skutečně jsme.
My nejsme Bůh. Ale nejsme ani jiní než Bůh. Jako osoby jsme tím, kým nás Bůh věčně zná v [Božím] nekonečném poznání [Boží] nekonečné aktuálnosti. A v této paradoxní pravdě spočívá podstata toho, co znamená být lidskou bytostí určenou k věčné jednotě s Bohem.
Anglická mystička dvacátého století Caryll Houselander (1901-1954) popisuje, jak se obyčejná cesta londýnským metrem proměnila v mocnou vizi Krista přebývajícího ve všech lidech.
R.Rohr:Pro většinu z nás je naše vlastní nejhlubší identita stále ještě dobře skrytá. Hlavním a nenahraditelným úkolem náboženství je přivést tuto základní pravdu o naší společné identitě v Bohu k plnému a vděčnému vědomí. To je jediný skutečný smysl svatosti.
R.Rohr: Existuje tolik způsobů, jak projevit Boha, kolik je bytostí ve vesmíru. Naše osobní a kolektivní ztělesnění odhalují aspekty posvátna prostřednictvím naší osobnosti, vztahů, oblastí práce a studia, kultury, ekonomiky, politiky a spravedlnosti. Ačkoli se lišíme v podobnosti, Boží obraz (imago Dei) přetrvává a září skrze všechny stvořené věci.
M. Ross: Ale když už nic jiného, Maria mě naučila říkat ano: jako řekli ano Abraham a Sára, jako řekli ano Alžběta a Zachariáš, jako řekl ano Ježíš kalichu, který ho neminul.
Jediné, co můžeme dělat, je upadnout do Věčného Milosrdenství – do Lásky -, ze které ve skutečnosti nikdy nemůžeme vypadnout, protože „my patříme Kristu a Kristus patří Bohu“, jak krásně uvedl Pavel (1 Kor 3,23). Nakonec víme, že jsme všichni spaseni milosrdenstvím navzdory sobě samým
Odvaha nově si představit Boha má na nás tento účinek. Stejně jako Maria, která dala své fiat [„ať se stane“] a zjistila, že její omezený pohled na Boha se rozplynul, jsme i my vyzváni, abychom dali Duchu svolení otřást vším, co jsme si mysleli, že známe.
Mystika začíná tehdy, když zcela transcendentní obraz Boha začne ustupovat a prohlubuje se pocit Boha jako bezprostředního, přítomného, tady, teď, v bezpečí, a dokonce ve mně. Augustinovými slovy: „Bůh je mi bližší než já sám sobě“ [2] nebo „více mnou než já sám sobě“. Svatá Kateřina z Janova křičela na ulicích: „Mé nejhlubší já je Bůh!“.
Nosí tisíce jmen, tisíce odstínů pleti, tisíce kostýmů, které představují, že je patronkou pouští, hor, hvězd, potoků a oceánů. Jestliže na Zemi žije více než šest miliard lidí, pak k nám tímto přichází doslova v miliardách podob. Přesto je v jejím středu jen jedno velké Neposkvrněné Srdce…..
Po Ježíši a jeho kříži bychom už nikdy neměli definovat Boží svrchovanost nebo nadřazenost analogicky s králi tohoto světa, kteří vládnou, utlačují, podřizují, vykořisťují, obětní beránky a marginalizují. Místo toho jsme se přesunuli do zcela nového vesmíru nebo, jak říká Pavel, „nového stvoření“ (2 Kor 5,17), v němž jsou staré představy o nadvládě vyvráceny.
Obvykle je pro nás velmi obtížné nechat Boha, aby byl větší než naše kultura, naše bezprostřední potřeby a naše projekce. Lidské ego chce mít věci pevně v rukou, a tak jsme si vytvořili Boha, který zapadá do našich malých systémů a našeho chápání Boha.
Ježíš jako Kristus ztělesňuje onu mezipřítomnost mezi Stvořitelem a stvořeným. Mezi transcendentním a vtěleným. Ale nejen Ježíš. Jde o nás všechny. Dokonce i stromy, mikrobi a hvězdy jsou stvořeny, prodchnuty a drženy pohromadě Proměnou. Kristus je dynamický, hojný vztah, kakofonie vzájemně provázaných spojení, kterými se pohybuje rozhovor. Kristus je vlastně opakem statického slova, jediného výroku řízeného mocným slovem
Rohr OFM: To vše se odráží i v politickém světonázoru. Dobrá teologie vytváří dobrou politiku a pozitivní společenské vztahy. Špatná teologie vytváří skoupou politiku, převážně rámec odměna/trest, xenofobii a vysoce kontrolované vztahy.
Příliš se Tě snažíme najít, ale Ty už jsi tady,
hledáme život bez Tebe, ale Ty už jsi uvnitř,
Naše hlavy jsou v písku, naše oči jsou zaslepené tmou,
naše mysl je dezorientovaná v našem zoufalém hledání.
Vesmír prostě stále plyne a plyne do stále nové podoby. Před čtyřmi a půl miliardami let proudil do podoby planety z hořící roztavené horniny. A v průběhu čtyř miliard let se tato zeměkoule z hořící horniny, Země, jak byla později nazvána, proměnila v ptáky, včely a motýly a ve vznik lidského myšlení, hudby a lásky. Každý z nás je zářivým proudem posvátné energie.
Celá příroda je obdařena energií lásky (která je milostí), a přesto jen díky otevřenosti vůči lásce … lze poznat lásku jako vzácný dar samotné přírody. V této vnímavosti lásky jsem začala opouštět své utkvělé představy a úzké definice Boha, církve a světa a pozvala jsem do svého srdce a mysli nový vesmír života a nový způsob vidění světa.
jednota v srdci vesmíru.Ať už ji nazýváte posvátnou jednotou, Bohem, vesmírem, základem bytí, zdrojem nebo Jedním, není tam někde venku, ale je vepsána do toho, co jsme a kde jsme….. Kde by vůbec mohl nebýt Zdroj této láskyplné, vztahové reality, světelné sítě spojující všechny věci?
Když objevíme a žijeme z koherence ve svém bytí, zjistíme, že jsme ve vztahovém poli se všemi bytostmi, s mystickou jiskrou v centru, která nás všechny spojuje.
slova Jana Pavla II: „Věda může očistit náboženství od bludů a pověr; náboženství může očistit vědu od modlářství a falešných absolutismů. Každá z nich může tu druhou vtáhnout do širšího světa, do světa, v němž mohou obě vzkvétat.“ [1] Kráčejme tedy vpřed s širokým a bohatým zrakem!
Tato generace má k dispozici zcela nový typ důkazů, projevů a zjevení, které dokazují, že Pavel měl pravdu. A tyto úžasné důkazy vycházejí z objevů vědecké mysli! Bůh přichází na svět vždy překvapivými způsoby, takže upřímně hledající člověk vždy najde důkazy. Je snad upřímné hledání skutečným smyslem chození ve víře?
Bůh to učinil jasným. Od chvíle, kdy Bůh stvořil svět, je Boží věčná moc a božství – jakkoli neviditelné – dokonale zřejmé, aby je mysl viděla ve věcech, které Bůh stvořil (Římanům 1,19-20).
Kontemplativní mysl je evoluční mysl a myslím, že je to mysl Kristova. Umožňuje, aby se budoucnost zjevovala, aniž by ji současné okolnosti zcela předurčovaly. Všichni potřebujeme určitou míru předvídatelnosti, ale ve víře mohu do jisté míry žít bez jistoty. Žít v tomto napětí, v tomto mezidobí, by se dalo nazvat evolučním myšlením nebo by se to dalo nazvat důvěrou v hluboký čas.
R.Rohr: Žádná církev, společenství ani jednotlivec nejsou dokonalí. My lidé se od Boží říše vždy odvracíme a pak podstupujeme nové obrácení, abychom se do ní vrátili. Abychom se obrátili ke Království, musíme se odvrátit od svého menšího já. Abychom mohli říci: „Přijď království tvé“, musíme hned v dalším nádechu říci: „Jdi království mé“.
modlitba Čerokijů: Když se rozhlížím po tomto posvátném kruhu, vidím, že jsem spřízněn s celým tvým stvořením a že každý v tomto kruhu je stejně posvátný jako já. Všem jsi nám dal příběhy, které můžeme vyprávět, ale ve všech našich příbězích nacházíme tebe. Právě tebe v druhém si nejvíce cením, Velké tajemství. Prosím, uč mě o sobě v tomto posvátném kruhu, abych tě mohl poznat a více tě odrážet na této dobré zemi, v celém společenství stvoření, včetně lidí. Děkuji ti!
V podobenství o milosrdném Samaritánovi nám Ježíš připomíná, že právě proto, že k sobě máme tak blízko, jsou naše rozdíly tak nepříjemné. Rozdíly však nikdy nejsou tak velké, jak si je představujeme. Samaritán a člověk, který se nad ním smiloval, byli nepřátelé kvůli všemu, co měli společného. Měli společného Abraháma a Palestinu, Mojžíše a Sinaj, a co je nejdůležitější, sdíleli božská přikázání lásky k Bohu a lásky k bližnímu.
Debie Thomasová: Bůh nás hledá, když je naše ztracenost tak spletitá a hluboká, že nemůžeme ani předstírat, že Boha hledáme. Ale i v takových bezútěšných a beznadějných místech nás Bůh nachází. To je úžasná milost. A je i naše.
R.Rohr OFM: Jsme kapitalisté, a to i v duchovním životě. Když více pracujeme, očekáváme více a nevíme, co si počít s Bohem, který toto pravidlo porušuje. Boží spravedlnost je však jen jiný způsob, jak přemýšlet o Boží bezpodmínečné lásce. V celém evangeliu lidé dostávají to, co si nezaslouží.
V křesťanské tradici vás má Duch svatý uvést do veškeré pravdy. Ducha svatého vnímám jako průvodce – jdeme po cestě a je tu lampa k našim nohám, která nám pomáhá vědět, co dělat, jak to dělat a být v klidu.
Zavést spravedlivý řád v lidských společenstvích znamená znovu získat pocit jednoty s božskými a kosmologickými aspekty životního prostoru. Jak naznačuje znalec Hebrejského písma Terence Fretheim, promluva „Nech nás“ v Genesis [1,26] je vyjádřením Božího společenství. Bůh tvoří a uspořádává vesmír, ale nedělá to sám.
Kontemplace po krizi nebo během ní je ticho po prvotním výkřiku, propast nevědomosti a nutnost společně přežít trauma. Možná je třeba upravit naše definice „kontemplace“ tak, aby odrážely naše jedinečné sociální umístění a vnitřní cesty. Jak se ukazuje, existuje mnoho vstupních bodů do těchto posvátných reflexních prostor.
Barbara Holmes o černošské mši: To je moment k antemplace, poznání, že každý člen shromáždění sdílí stejnou úzkost nad problémy světa a potřebu sjednocení….. „Ó“ se opakují stále dokola, dokud si každý člověk nevzpomene na chvíli, kdy volal po Božím zásahu. Mezi každým tónem a strofou přetrvává hluboké naslouchání. Ti, kdo naslouchají, vědí, že Duch svatý má vše pod kontrolou
Barbara Holmes: Dnes nehledáme kolosální tajemství, jako je rozestoupení moří. Chceme jen proniknout do každodenní mystiky nebo ji alespoň rozpoznat. Naši předkové hostili tento typ mystiky po celé věky a my jsme neztratili spojení s těmito četnými zdroji moudrosti až do nedávných generací, kdy jsme se rozhodli, že vědecké ověření a důkazy budou jediným kritériem, podle kterého se budeme rozhodovat mezi realitou a bludem. Nyní se však můžeme rozhodovat lépe
Dr.Barbara Holmes: Navzdory tomu, že se školní docházka a další vzdělávání snažily mé zkušenosti znehodnotit, věděla jsem, že každodenní mystika je skutečná. Nebylo možné mě přesvědčit ani naučit o opaku. Popisuji mystiku jako přirozenou součást každodenního života a všechny věci, které popisuji, se děly v běžném čase. Nebyla to žádná podivná hudba, rozmáchlé pláště ani strašidelná zaklínadla… jen hluboké pochopení posvátna a ochota nechat se vést dary
James Finley: Vstoupit do Kristovy mysli není předčasná, proklamovaná láska, která pouze zakrývá nepřiznaný hněv a zranění. Neznamená to vypsat všem bianko šek na bezmeznou lásku, která předstírá, že jsme něco, co nejsme. Je to spíše učení se den za dnem proměňovat se ve všem, co od nás láska žádá, když se učíme být skutečně bdělým člověkem podobným Kristu….. Celoživotní poznávání a podřizování se Kristově lásce ke všem [lidem] … jako Božím dětem rozšiřuje srdce do božských rozměrů.
Namísto posilování soutěživých způsobů poznávání sebe sama nabízí světonázor Ubuntu způsob, jak objevovat vlastní identitu prostřednictvím vzájemné závislosti. Jako takový je možné tvrdit, že moje spása závisí na té vaší – pro západní uši radikální, ale pro přežití Země životně důležité.
Lakotové věří, že uvědomíme-li si propojenost lidstva s veškerým živočišným a rostlinným světem, uvědomíme si nové možnosti, jak zachovat vše živé. V závislosti lidstva na Zemi se podle Lakotů a dalších věřících můžeme naučit udržovat naši planetu a můžeme najít nové perspektivy pro pěstování potravin, ochranu vody a rozvoj obnovitelných zdrojů energie. To vše a ještě více je obsaženo v jejich dvou jednoduchých slovech modlitby: Mitakuye oyasin, „Všechny mé vztahy“.
Debie Thomasová:Je-li Bůh pěstitelem vinné révy, Ježíš vinným kmenem a my ratolestmi, co máme dělat? Máme jediný úkol: zůstat. Setrvat, zůstat, přilnout, zůstat, záviset, spoléhat se, vytrvat, oddat se. Vydržet dlouho. Cítit se jako doma.
Všichni se stahujeme zpět do sebe. Trucujeme a stěžujeme si, máme odpor a strach. To dělá naše malé já. Malé já, ratolest odříznutá od vinného kmene, nemůže podle tohoto evangelia nic dělat. Ježíš tedy říká: „Zůstaňte ve mně, jako já zůstávám ve vás“ (Jan 15,4). Tento příslib je z Boží strany stálý. Jediná otázka je z naší strany. Rozhodneme se žít v tomto spojení? Pokaždé, když něco děláme s úctou, s láskou, se soucitem, se soucitem, s péčí, se službou, jednáme ve spojení.
R.Rohr: Bůh není bytostí mezi ostatními bytostmi, ale spíše samotným Základem bytí, který pak proudí skrze všechny bytosti. Jak říká Pavel intelektuálům v Aténách, tento Bůh „není daleko od nás, ale je tím, v němž žijeme, pohybujeme se a máme své bytí“ (Sk 17,27-28). Bůh, kterého Ježíš zjevuje, je představen jako neomezený dialog, pozitivní a inkluzivní proud a vodní kolo vylévající se lásky, které se nikdy nezastaví! Svatý Bonaventura nazval Boha „pramennou plností“ lásky. [1]
Cesta lásky nám pokaždé ukáže, co je správné udělat. Je to morální a duchovní zakotvení – a místo odpočinku – uprostřed chaosu, který je často součástí života. Je to způsob, jak zůstat slušní v neslušných časech. -Michael Curry
Jakmile přestaneme očekávat, potřebovat nebo vyžadovat, aby něco nebo někdo byl dokonalý, jsme mnohem šťastnější. Prokazujeme tím službu sobě i světu. Není snadné to dělat jinak než skrze život a milost Boží, která námi proudí.
Michael Curry:Láska je pevný závazek jednat pro blaho někoho jiného než sebe sama.Láska jako čin je to jediné, co kdy změnilo svět k lepšímu.Láska je závazek hledat dobro a pracovat pro dobro a blaho druhých. Milovat není vždy snadné, ale stejně jako svaly se posilujeme jak opakováním, tak i tím, jak se břemeno stává těžším.
R.Rohr: Má-li mít náboženství a věřící lidé tváří v tvář masivnímu obchodování se smrtí a popírání této doby nějakou morální důvěryhodnost, musíme s velkým spěchem přejít k životu v politické svatosti.
Barbara Harrisová: Ježíš nás slyší, když voláme, ale odmítá vyskočit, když zmáčkneme tlačítko paniky. Bojíme se spoléhat na tuto přítomnost a zachraňující moc. Ve spěchu a úzkosti máme tendenci spoléhat se na to, co můžeme vidět, spočítat, nahmatat a pocítit. Zapomínáme, že takové věci pominou. Potřebujeme, slovy starého hymnu, „stavět své naděje na věčných věcech a držet se neměnné Boží ruky“.
Brian McLaren: Jsme zvyklí uvažovat o skutečných rozdílech ve světě jako o rozdílech mezi náboženstvími: ty jsi buddhista, já jsem křesťan, ona je židovka, on je ateista. Přemýšlím však, zda se tento způsob uvažování nestává irelevantním a možná dokonce kontraproduktivním. Co když hlubší otázka nezní, zda jste křesťan, buddhista nebo ateista, ale spíše jaký jste křesťan, buddhista nebo ateista?
R.Rohr: Abychom si uvědomili Boží milující přítomnost v našem životě, musíme přijmout fakt, že lidská kultura je v masovém hypnotickém transu. Jsme náměsíčníci. Všichni velcí náboženští učitelé poznali, že my lidé přirozeně „nevidíme“; musíme se to naučit. Ježíš dále říká: „Je-li tvé oko zdravé, je celé tvé tělo plné světla“ (Lk 11,34).
Když se podíváme na svět kolem sebe, je jasné, že potřebujeme rozsáhlou změnu. Ta však nenastane, aniž bychom něco riskovali, třeba tím, že se na sebe podíváme upřímně, že se postavíme do čela, že promluvíme, že pocítíme nepohodlí, když se budeme pohybovat mimo naše obvyklé vzorce.
Dr. Barbara Holmesová: V rámci duchovní praxe se můžeme probudit a uvědomit si možnost vybudovat nový řád. Můžeme tyto možnosti improvizovat; vyzkoušet je v tvůrčím mikrokosmu sdíleného veřejného života a uvědomit si, že náš způsob života lze zlepšit tak, aby se dařilo všem členům společnosti…..
Brian McLaren :Rozhlédnete se kolem sebe a pocítíte, že jsou zde všichni vítáni. Přišli z různých míst, ale stejnou cestou, cestou lásky. Muslimové přišli ve své karavaně lásky. Židé se vydali za Tórou solidarity. Buddhisté následovali vznešenou pravdu soucitu. Sikhové se naučili nevidět cizince a hinduisté sestoupili do základní jednoty. Ateisté a agnostici objevili v humanismu cestu k našemu společnému lidství…..
R.Rohr: Už nemůžeme mlčet. Nečekejte, že budu mlčet, a já nebudu čekat, že budete mlčet i vy. Bude to chtít odvahu. Bude to vyžadovat, aby každý z nás ve svém malém světě učinil malé rozhodnutí milovat nejen své sousedy, ale dokonce se modlit za své nepřátele, modlit se za svého prezidenta, modlit se za svou zemi. Pokud nedokážeme dělat tyto malé věci, co to všechno znamená?
Valarie Kaurv : Když zveme lidi k praktikování revoluční lásky, vždy se ptáme: „Jaká je vaše role v tomto období vašeho života?“ ….. Ať už si vyberete cokoli, může to být zásadní praxe lásky, revoluční lásky. A pokud každý z nás hraje svou roli – ani více, ani méně – pak společně vytváříme kulturní změnu, kterou tak zoufale potřebujeme.
Wes Granberg-Michaelson: Tato vize také uznává nevyhnutelnou cestu vnitřní a vnější proměny – současnou, pokračující proměnu vnitřních srdcí lidí osvobozených úžasnou Boží milostí a vnější proměnu sociálních a ekonomických struktur osvobozených Božími normami spravedlnosti.
Podle mého názoru jsme ztratili autoritu křesťanství proto, že jsme o vnitřním světě příliš nemluvili. Mnohem více jsme se soustředili na víru v doktríny, praktikování rituálů a dodržování požadavků, které samy o sobě nejsou vnitřní ani hluboké.
Bolest se v tom pozitivním smyslu stává nakonec skvělým učitelem, i když s tím v současnosti nesouhlasíme a rozhodně to nechceme připustit. Pokud však bolest pokorně přijmeme, předáme i ostatním významné poselství.
tvrtá pravda je, že fakt nemáte nade vším kontrolu, ale na druhou stranu si můžete být jistě, že že to je jen zbytečná starost, K vašemu životu nemůžete přidat ani den.
edno s tajemství života je to, že cesta nahoru je cestou dolů (nebo obráceně). Motiv zániku a obnovy, který je ve všech mýtech i příbězích Bible. Naše první polovina života, kdy jsme se usilovně drali nahoru, nás musí zklamat, jinak se nepohneme dál. Nemůžeme zůstat tam kam jsme došli. Většina lidí na západě je však duchovně líná jít dál, cesta nahoru a dolů se neslučuje s jejich touhou jít neustále vpřed. Je nutno zažít pády, utrpení, hřích a omyly, abychom procitli. (František z Assisi, Terezie z Lisieux, anonymní alkoholici a pod.)
Lidé jako František a Klara z Assisi se snaží žít na okraji společnosti, aby se nenechali ovlivnit zamilovanosti k převládajícímu systému a odměnami, které dává.
Musíme být ochotni setkat se na verandě v míru, udělat si navzájem místo a naslouchat si. I když zpočátku můžeme mít tendenci předpokládat, že druhý člověk nebo skupina nepatří….. Přivítejte svého souseda. Zapříst rozhovor. Naslouchejte ne s potřebou souhlasit nebo nesouhlasit, ale s otevřeným srdcem a touhou pokusit se pochopit jeho perspektivu
Rabín Nahum Ward-Lev popisuje, jak starověcí proroci naslouchali osvobozujícímu Božímu slovu.
: Naslouchání je základní praxí na cestě osvobození. Hluboké naslouchání zpochybňuje náš vnitřní status quo a vystavuje nás novým možnostem. Svět je plný možností uzdravení a celistvosti, pohody a radosti.
R.Rohr: Nejdříve však musíme odstranit svou připoutanost k vlastní vůli, abychom dokázali rozpoznat rozdíl mezi oběma vůlemi. V dějinách bylo mnoho lidí, kteří dělali hrozné věci, přesvědčeno, že konají Boží vůli. Proto musíme najít nástroj, který nám umožní rozlišovat mezi Bohem a námi. Pavel tento dar nazývá rozlišováním duchů. Musíme se naučit, kdy působí náš vlastní duch a kdy Duch Boží.
Ruth Haley Bartonová: A přesto je láska nejhlubším posláním křesťanského života, měřítkem, podle kterého se poměřuje vše v našem životě….. Každý rozhodovací proces, který si neklade otázku lásky, se míjí se smyslem křesťanské praxe rozlišování. Rozlišování nás má vést stále hlouběji do srdce Boží vůle: abychom Boha vášnivě následovali v lásce – i kdyby nás to mělo dovést až na kříž.
R.Rohr: cokoli, co je řečeno s přílišnou chvástavostí, přehnaným ujišťováním nebo s jakoukoli potřebou druhého ovládat či na něj zapůsobit, není nikdy hlasem Boha v nás. Pokud nám nějaká myšlenka připadá příliš tvrdá, zahanbující nebo snižující nás nebo druhé, není to pravděpodobně hlas Boží. V tom mi věřte. Je to prostě hlas našeho ega.
Adam Bucko: Kontemplace je o vnímavosti, o hlubokém naslouchání, o zápasu s otázkami, jako je to, co vám láme srdce, co vás činí skutečně živými, a o tom, že dovolíme, aby nás tyto otázky, stejně jako bolest světa, otřásly. Když to děláme, uprostřed toho všeho objevíme, že hluboko v nás něco vzniká.
Thomas Merton: Tady je nevyslovitelné tajemství: ráj je všude kolem nás a my mu nerozumíme. Je otevřený dokořán. Meč je odňat, ale my o tom nevíme: odcházíme „jeden ke svému statku a druhý ke svému zboží“. Světlo se rozsvítí. Hodiny tikají. Termostaty fungují. Kamna vaří. Elektrické holicí strojky plnící rádia statickou elektřinou. „Moudrost,“ volá diakon za úsvitu, ale my se toho neúčastníme. [2]
Ó Pane, dej, ať se účastníme. Ať neztratíme chuť jeho kouzla, ani kapku této nejsvětější hodiny.
R.Rohr: Právě naše nynější utrpení, naše zhuštěná přítomnost na tomto společném hnízdě, které jsme si zaneřádili, bude brzy tím JEDINÝM, co nám nakonec bude společné. Dost možná to bude to jediné, co nás spojí. Země a její životní systémy, na nichž jsme všichni zcela závislí (stejně jako jsme závislí na Bohu!), se možná brzy stanou právě tím, co nás obrátí k prostému evangelijnímu životnímu stylu, k nezbytnému společenství a k přirozenému a univerzálnímu smyslu pro svatost.
Elizabeth Johnsonová : Svět se jako dobré Boží stvoření stává svobodným partnerem svého vlastního stávání, zatímco Stvořitel umožňuje jeho existenci v každém okamžiku. Stručně řečeno, Bůh tvoří svět tím, že mu umožňuje, aby se sám tvořil. Duch svatý zdaleka nenutí svět, aby se vyvíjel podle předem připraveného plánu, nýbrž ho neustále volá k nové a nečekané budoucnosti.
10. shromáždění Světové rady církví : Dílem stvoření v Bohu je jednota rozmanitosti, kde všechny životy koexistují v harmonické rovnováze, protože všechny pocházejí od Boha. Každé semínko, které vyklíčí, začíná stvoření znovu a ani jedno semínko nemůže vyrůst, pokud mu to Stvořitel neumožní. Věříme, že naplňování spravedlnosti vůči Božímu stvoření je základem osvobození a lidského hledání sebe sama.
R.Rohr: V celém vesmíru neexistuje nic takového jako autonomie. Neexistuje. To je iluze moderního individualistického Západu, který si představuje autonomní já jako základní stavební prvek a pravého Vidoucího. …Svatí lidé najdou Boha v přírodě a také všude jinde.
V jazyce Čerokíjů : Cesta harmonie – popisuje stav bytí, kdy je vše tak, jak má být, nebo jak bylo stvořeno, aby bylo. Eloheh znamená, že lidé žijí v míru, nikoli ve válce, že je o Zemi pečováno a že je na ní hojnost produkce, takže nikdo netrpí hladem. Eloheh znamená, že se lidé k sobě chovají spravedlivě a že nikdo není dlouho cizincem.
R.Rohr: K Božímu tajemství nepřicházíme prostřednictvím pojmů nebo teorií; přicházíme spojením s tím, co je – s bezprostřední, ztělesněnou Boží přítomností, která je všude kolem nás. Všimněte si, že téměř všechny Ježíšovy běžné příběhy a příklady jsou založeny na přírodě a vztahu – nikdy ne na teologii nebo akademické teorii.
B.Holmesová: nevýslovná radost je okamžik
mystického setkání
kdy Bůh vstoupí po špičkách do tichého altánu,
svědčí o Božím utrpení,
a šeptá nám do uší,
„Nezapomeň,
že jsem tě naučil létat
na křídle a modlitbě,
až budeš připraven
letíme!“…
R.Rohr: Hledejte radost v Bohu a pokoj v sobě; hledejte spočinutí v tom, co je dobré, pravdivé a krásné. Je to jediné místo odpočinku, které nám zároveň umožňuje slyšet a snášet temnotu. Tvrdé a měkké, obtížné a snadné, bolestné a extatické se navzájem nevylučují; ve skutečnosti se navzájem umožňují.
Co když Bůh přece jen neorganizuje vesmír naším jménem? Co když Bůh místo toho pozoruje, naslouchá a čeká – čeká na naše volby, naše rozhodnutí, naši schopnost udělat ze světa a našich životů to, co chceme? Co když Bůh se vším nemanipuluje, ale touží po našem partnerství? Co když Bůh chce, abychom s nimi tančili?
Kdykoli a jakkoli se zapojím do vesmírného tance, oživí mi to paměť a umožní mi to jakýsi „druhý pohled“, záblesk harmonie a jednoty, která je mnohem hlubší a silnější než síly jakéhokoli bojujícího národa nebo jednotlivce. Prohlubuje se má důvěra, že dobro přetrvá.
