Abychom vyvážili to, co vnímám jako naši přílišnou závislost na dualistickém myšlení, musíme najít způsoby, jak praktikovat myšlení jiným způsobem, kde můžeme přijímat okamžik jako otevřené pole. Říkám tomu neduální nebo kontemplativní mysl. V tomto prostoru nemusíme pole rozdělovat ani odmítat jako špatné nic, čemu ještě nerozumíme. (R.Rohr)
Když otevřeme prostor pro Ducha a necháme Ducha naplnit ten prostor v nás, začneme se měnit a staneme se nositeli změny… Otevřeme tedy svá srdce. Odvažme se věřit, že Duch, o kterém čteme v Písmu, může dnes působit mezi námi a dávat ná (m v naší době sílu, abychom se mohli stát nositeli globálního duchovního hnutí za spravedlnost, mír a radost. (Brian McLaren )
V roce 1971 byl otec Richard pověřen vedením programu duchovních cvičení pro mládež v arcidiecézi Cincinnati v Ohiu. Richard říká, že po většinu prvního duchovního cvičení si myslel, že ho všichni chlapci – „parta sportovců“ – jen snášejí. Ale když Richard dokončil kázání o příběhu marnotratného syna (Lukáš 15,11–32), „dokonalém příběhu o tom, jak Ježíš viděl Boha“, chlapci se rozplakali a objímali se. Richard vzpomíná, že se tohoto nečekaného projevu Ducha Svatého poněkud bál (R.Rohr)
Existuje Vnitřní Připomínka, Vnitřní Pamětník (viz Jan 14:26, 16:4), který drží pohromadě všechny nesourodé a roztříštěné části našich životů, vyplňuje všechny mezery, přebírá všechny chyby, odpouští všechna selhání a miluje nás do stále hlubšího života. Toto je popis práce Ducha Svatého, který je pramenem, jenž v nás tryská (Jan 7:38–39) – a to až na věky. (R.Rohr)
Skutečnou spiritualitu, ztělesněnou spiritualitu, lze popsat jako upřímnost, jako integraci těla a ducha, nefeš a basar, srdce a duše. Právě s touto upřímností nasloucháme Božímu hlasu a následujeme ho; právě s upřímností nacházíme slova, abychom volali k Bohu, zpívali chválu, pronášeli prorocká slova, slova útěchy, vyprávěli své příběhy a dávali smysl všem našim vztahům. ( Rebecca Button Pritchardová)
Duch vytváří spojení. Ježíšovi následovníci jsou nyní propojeni způsobem, který je spojuje s lidmi v tom nejintimnějším prostoru – hlasu, paměti, zvuku, těla, země a místa. Je to jazyk, který prostupuje všemi těmito záležitostmi. Je to šlacha existence lidu. Můj lid, náš jazyk: mluvit jazykem znamená mluvit o lidu. Mluvení ohlašuje důvěrnost, spojení a vztahovost…(Willie Jennings)
Bůh nedává Ducha těm z nás, kteří jsou toho hodni, protože nikdo z nás není hoden. Bůh dává Ducha tímto probuzeným způsobem těm, kteří o něj stojí. Na tento svátek Letnic o něj prostě stůjte! Spolehněte se na něj. Vězte, že již byl dán, a žijte z této důvěry. (R.Rohr)
Meditační praxe mě může proměnit v houbu. Skutečnou podstatou houby je, že nasává vodu a vodu uvolňuje. Nezadržuje vodu, nevlastní ji ani ji nevytváří… V meditaci jsem naplněna Boží milostí, tekoucími vodami života. (Pokud budu mít štěstí, skutečně to nějakým způsobem zažiji. Ale ať už tu milost vědomě prožívám, nebo ne, je vždy pravda, že jsem jí naplněna.) Jediným cílem, který mohu pro svou meditační praxi skutečně pojmenovat, je tedy tento: nechat se znovu a znovu naplňovat, abych mohla působit jako proudící, nasáklá houba, z níž vytéká Láska do suchého a zaprášeného světa. Therese DesCamp)
Pamatujte, že celý proces nejčastěji začíná jedním dlouhým, vychutnávaným okamžikem úžasu, jedním zcela upřímným okamžikem, kdy něco pozorujeme a říkáme: „Prostě tohle!“ A jak slíbil Izaiáš, poznáme, že každý okamžik volá: „Jsem tady! Jsem tady!“
Nemyslím si, že bychom měli čekat, až se na to budeme cítit připraveni. Nemusíme čekat, až se budeme cítit dobře. Začneme, i když jsme unavení. Začneme i uprostřed chaosu. Začneme uprostřed dobrého dne nebo uprostřed dne obtížného. Na tom nezáleží. Začneme teď. Pokud chceme, prostě začneme. ( Acevedo Butcher)
Potřebujeme nějakou formu meditační praxe – něco mnohem víc než jen „odříkávání“ modliteb. Autentická modlitba je vždy otázkou jak vyprázdnění mysli, tak naplnění srdce, a často jedno následuje druhé. Musíme se dostat za recitované, formální a společenské modlitby, abychom přivedli mysl dolů do srdce. (R.Rohr)
Během prvních šestnácti století křesťanské církve byla kontemplativní modlitba cílem křesťanské spirituality a nyní, v naší vlastní době přechodu a převratů, … se vracíme ke svým kořenům. Kontemplativní modlitba je relevantnější než kdykoli předtím. Stále více z nás praktikuje tuto starodávnou formu modlitby a nachází mír ve světě války, extrémních politických rozporů, epidemií, terorismu, technologie, přelidnění, hluku, nerovnosti a církve, která potřebuje pokoru
Musíme upřímně naslouchat sami sobě. Musíme naslouchat jakékoli myšlence nebo pocitu, který se objeví, dostatečně dlouho na to, abychom se zeptali: „Proč to myslím? Co mi tato myšlenka odhaluje o mně samém? Proč jsem ochoten se zabývat touto negativní, obviňující nebo chtivou myšlenkou?“
T.Rohr
Když meditujeme pravidelně, pocit naší autonomie a soukromé důležitosti – to, co považujeme za své „já“ – postupně mizí jako něco zbytečného, nedůležitého a v mnoha případech dokonce neužitečného. Imperiální „já“, to já, které pravděpodobně vnímáme jako své jediné já, se ukazuje být z velké části výtvorem naší mysli. R. Rohr
Juliana z Norwich říká, že je možné, že kdybychom se mohli ponořit až na samé dno moře (obraz ráje), uviděli bychom, že jsme již nekonečně v bezpečí. Již jsme milovaní a jako milovaní jsme již mimo dosah jakéhokoli ohrožení nebo kompromisu díky Boží nekonečné lásce k nám. Jsme v této lásce bezpodmínečně spojeni. Mystické poznání je poznání právě toho.
Juliana z Norwich
Je upřímně řečeno nezdvořilé z naší strany pochybovat o tom, že všechno bude v pořádku (a všechno bude v pořádku a všechno bude v pořádku). „Když pronesl tato laskavá slova,“ píše Julian, když mluví o Bohu-Matce, „ukázal mi, že mi ani nikomu jinému nepřisuzuje ani špetku viny. Nebylo by tedy ode mě nezdvořilé obviňovat Boha z mých přestoupení, když on mě neobviňuje?“ Milosrdná povaha Boha činí celou hru na obviňování zastaralou….
Juliana z Norwich:
Naše sestra a předkyně Julian se nám dnes snaží nejen promluvit, ale i na nás – byť jemným způsobem – křičet, abychom se probudili a šli do hloubky, postavili se temnotě a kopali dál, abychom našli dobro, radost a úctu. A abychom se pustili do práce na obraně Matky Země a všech jejích tvorů, zbavili se rasismu, sexismu, nacionalismu, antropocentrismu, sektářství – všeho, co brání naší velikosti jako lidských bytostí. A abychom se znovu spojili s posvátností života.
Ve svém útočišti si Julian jistě uvědomovala duchovní přínosy kontemplace, jako je schopnost probudit se skrze samotu k osobní přítomnosti v božské lásce. Musíme však mít na paměti, že Boží lásku nechávala proudit skrze sebe k lidem na ulici, kteří ji žádali o radu, a k nám skrze její spisy.
Pouze [Bůh], který je naší pravou Matkou a zdrojem veškerého života, může být právem nazýván tímto jménem. Příroda, láska, moudrost a poznání jsou všechny atributy Matky, kterou je Bůh. I když je naše pozemské zrození nízké a skromné … [Bůh] je tím, kdo je zodpovědný za zrození všech dětí, které se rodí svým fyzickým matkám. (Juliana z Norwich)
Možná je pravda, že nit tvé stálosti, tvé schopnosti uvědomovat si mou jednotu s tebou, se často přetrhne. Ale věz, že ať se to stane z tvé strany jakkoli často, z mé strany se to nikdy nepřetrhne. Navíc, když se přetrhne z vaší strany a vy mě nemůžete najít, jsem nekonečně přítomný jako láska ve vaší neschopnosti mě najít. Vaše neschopnost mě najít jsem já, protože skutečnost, že po mně toužíte, i když mě nemůžete najít, svědčí o vaší touze po mně. Proto pokaždé, když se nit přetrhne z vaší strany, vězte, že to znovu probudí vaši touhu opřít se o nit, která se z mé strany nikdy nepřetrhne, a obnovit ji. ( James Finley, “The Thread that Never Breaks,” Richard Rohr’s Daily Meditations )
Veškerý jazyk lásky, kterým mystici hovoří, pramení ze stejného zdroje, z něhož vzešla Píseň písní. V srdci existuje místo, které je pravdou duchovního společenství, duchovní touhy. Touha se stává branou ke sjednocení a společenství a toto sjednocení se stává referenčním bodem pro touhu. Kdykoli se kterýkoli z mystiků dotkne témat touhy, úzkosti, odloučení a sladkosti útočiště v náručí milovaného, zpívá tuto základní píseň, tento Píseň písní, ať už tento konkrétní text zná, nebo ne… ( Mirabai Starr )
Vstaň, má milá, má krásná,
a pojď pryč.
Ó, má holubičko, v rozsedlinách skal,
v úkrytu útesu,
ukaž mi svou tvář;
nech mě slyšet tvůj hlas,
neboť tvůj hlas je sladký
a tvá tvář je krásná….
Můj milovaný je můj, a já jsem jeho. (Píseň písní 2:13–14, 16)
Přemýšlejte a modlete se s Písní o životě těla, o našem životě jeden s druhým, o našem životě ve stvoření a o našem životě s Bohem. Je to koneckonců jen jeden život… Jeden život, který se otevírá do hlubin duchovních, erotických, soucitných a na určité úrovni ne zcela poznatelných. Jeden život dotčený a požehnaný polibkem, o kterém se po staletí zpívá v jazyce nevýslovně krásném… ( Cox and Paulsell, Lamentations and Song of Songs, )
Píseň Písní:
Je-li někdo služebníkem, bojí se tváře svého pána. Je-li někdo nájemným dělníkem, doufá v mzdu z ruky svého pána. Je-li člověk učedníkem, naslouchá svému učiteli. Je-li člověk synem, ctí svého otce. Ale duše, která prosí o polibek, je zamilovaná. Mezi dary přírody zaujímá tato láska první místo, zvláště když spěchá, aby se vrátila ke svému Původu, jímž je Bůh.. (Bernard z Clairvau)ą
O písni Písní: Básník Písně má sen a v tom snu jsou napraveny všechny trhliny, které vznikly v Edenu… Pokud pečlivě a s představivostí sledujeme, kam nás slova Písně vedou, můžeme sdílet sen básníka a Boha o obnovení původní harmonie stvoření…Žena a muž, stejně mocní, se ztrácejí v obdivu k sobě navzájem – nebo přesněji řečeno, v obdivu skutečně nacházejí sami sebe a jeden druhého. A přírodní svět se s nimi raduje. ( Ellen Davisová)
Kdokoli, kdo byl někdy zasažen láskou, nemusí vysvětlovat, proč je Píseň písní posvátná. Jinými slovy, láska je to nejlepší, co existuje. Je na stejné úrovni jako kolibříci a západy slunce. Je to jeden z lepších Božích nápadů, protože život bohatý na lásku je život bohatý na smysl. (James Finley)
Ačkoli jsem si nebyla jistá, jaké požehnání to bude nebo jakým způsobem mi bude dáno, kráčela jsem v důvěře. Věřila jsem, že ve mně žije něco většího než já sama a že mi to pomůže překonat vše.—Theresa Taylor-Stinson
Ptejte se sami sebe pravidelně: „Čeho se bojím? Záleží na tom? Bude to mít význam v celkovém kontextu věcí? Stojí to za to, abychom se toho drželi?“ Musíme se ptát, zda je to strach, který nám brání milovat. …Zůstat v Božích rukou, důvěřovat, znamená, že obvykle musíme pustit své připoutanosti k pocitům – které stejně pominou. ( R.Rohr)
Jak se říká a jak zní píseň: „Na jménu Ježíš je něco zvláštního!“ Zjistila jsem, že mé mlčení bylo modlitbou. Moje ochota důvěřovat neznámému byla modlitbou. Moje zoufalství bylo modlitbou. Moje touha po Přítomnosti, která je jistě větší než já, byla modlitbou. Řekla bych, stejně jako Jákob: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Therese Taylor-Stinsonova)
Jak později napsal autor 1. listu Janova: „V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání“ [1 Jan 4,18]. Myslím, že to je smysl Ježíšova života, příběhu, který sledujeme v první polovině křesťanského roku a jehož vyvrcholením je velikonoční období: Dokonalá láska zahání strach. (Diana Butler Bass )
Dalo by se shrnout dle Bible, že naše životy jsou souhrnem strachu a víry…Úvodní kapitola Lukášova evangelia představuje Marii jako archetypální křesťanku, protože Bůh vstupuje do jejího života a hlásá božskou přítomnost v ní a okamžitě jí prostřednictvím anděla říká: “Neboj se” (Lukáš 1:30). Skrze téhož božského Ducha přichází Bůh do našich životů a oznamuje božskou přítomnost v každém z nás. Vše, o co jsme požádáni, je být přítomni a otevření. (R.Rohr)
Zamilovat se do Země? To je jiné. Za prvé, je to trochu nesprávné pojmenování. Nezamilujete se do Země; je příliš velká. Jste lákáni věnovat pozornost a vstoupit do rozhovoru s konkrétní bytostí, konkrétním místem. A pak, skrze věrnost a čas a tisíc malých skutků laskavosti a vzájemného dávání a přijímání, se zamilujete. ( ictoria Loorz )
Zasadit zahradu, vytvořit mokřad— vypadají jako malé činy tváří v tvář našemu světu betonu, naší posedlosti nikdy nekončícím ekonomickým růstem. Jaký rozdíl to může znamenat? Myslím na komentář GK Chestertona v jeho úžasné ekonomické kritice Nástin příčetnosti, která se zaměřuje na převzetí malých obchodů a farem průmyslovým kapitalismem:
Udělejte cokoli, jakkoli malé, co zabrání dokončení práce kapitalistické kombinace zisku
Země nám byla svěřena, aby nám byla matkou, schopnou dát každému, co je nutné k životu…. Země je velkorysá a nezadržuje nic před těmi, kdo ji chrání. Země, která je matkou všech, žádá respekt, ne násilí.—Papež František, Naše Matka Země
Pokud bychom přistupovali k přírodě a životnímu prostředí bez této otevřenosti úžasu a úžasu, pokud ve vztahu ke světu již nebudeme mluvit jazykem bratrství a krásy, náš postoj bude postojem pánů, spotřebitelů, bezohledných vykořisťovatelů, neschopných stanovit limity pro své bezprostřední potřeby. Naproti tomu, pokud se cítíme důvěrně sjednoceni se vším, co existuje, pak střízlivost a péče spontánně vzrostou. Chudoba a askeze svatého Františka nebyly pouhým pozlátkem askeze, ale něčím mnohem radikálnějším: odmítnutím proměnit realitu v objekt, který má být jednoduše používán a kontrolován. (papež František)
Když Bůh projevuje ducha skrze hmotu, pak se ta hmota stává svatou věcí. Hmotný svět je místem, kde můžeme pohodlně uctívat Boha jen tím, že v něm budeme chodit, milovat ho a respektovat ho. Vše viditelné, bez výjimky, je Boží vylití. Co jiného by to vlastně mohlo být? Když si můžeme užívat všechny věci jako svaté, “zažíváme vesmír jako společenství předmětů, nikoli jako sbírku předmětů,” jako “geologian” Fr. Thomas Berry to řekl moudře.
Studujte cestu druhých, aby vaše cesta byla snazší a bohatší. Naslouchejte šepotu svého srdce, objevte univerzální pravdu a řiďte se jejími pokyny. Vězte, že pravda vždy vede k lásce a k trvalému míru. Jejími plody nikdy nejsou hořkost a sváry.
[Ježíš řekl:] „Kde se dva nebo tři z vás shromáždí v mém jménu, tam jsem já,“ a [my] bychom ho mohli pochopit tak, že říká: „Poslouchejte, chápu, že jste v menšině. Chápu, že tolik lidí kolem vás bylo vtaženo do příběhu ošklivosti. Chápu, že se učíte žít podle jiného příběhu, kde je hojnost krásy. Nepotřebujete, abych byl fyzicky přítomen, abych vyprávěl ten krásný příběh. Můžete ho vyprávět sami. I když se sejdou jen dva nebo tři z vás, ztělesňujete můj způsob bytí ve světě. Můžete být buňkami odporu, předními hlídkami proměny, semeništi krásy.“ ( Brian McLaren )
Benedikt a Boethius, byli povoláni ke dvěma zcela odlišným cestám, jak žít svou křesťanskou víru. Jeden zůstal v centru moci a snažil se ji ovlivňovat, pevně se držel své víry. Druhý opustil centra moci a odešel na okraj společnosti, aby vybudoval alternativní komunitu, kde by mohli udržovat Kristovu cestu při životě a zachovat určitý druh moudrosti ve světě, který nebyl posedlý pravdou, ale mocí a bohatstvím, násilím a zbraněmi. ( Brian McLaren )
Chce to hranice kolem pozornosti. Chce to rytmy, které přerušují pobouření. Chce to společenství, která si navzájem říkají pravdu jemně a přímo. Chce to modlitbu, nebo ticho, nebo upřímnou reflexi, která vyčistí emocionální zkreslení, než ztvrdne v identitu. ( P. Cameron Trimble)
Benediktův svět byl v plamenech. Probíhala válka, byli tu vetřelci, krutost, sopečná zima, lidé byli bez domova a hladověli. Uprostřed toho všeho pocítil Benedikt touhu potěšit pouze Boha, a tak se vzdal svého privilegovaného způsobu života a odešel na tři roky do jeskyně, kde mu jídlo spouštěli na provaze. Lidé slyšeli o tomto svatém poustevníkovi a chodili k němu pro duchovní radu, hledali „slovo“ v tradici pouštních mystiků.
Osvobození od ega je osvobozením od světa forem a obrazů. Ježíšovým slovem pro to bylo mamon: „Nemůžete sloužit Bohu a mamonu“ (Matouš 6:24). Pokud hrajeme hru na vzhled a moc, prestiž a majetek, Ježíš říká, že nemůžeme poznat Boha. To je docela absolutní! Existuje souvislost mezi naší posedlostí image a tím, jak moc – nebo jak málo – jsme prožili vnitřní život. (R.Rohr)
Skutečná kontemplace, jak říkají velcí učitelé, je ve skutečnosti docela praktická a má pevné zakotvení v realitě a nevyžaduje život v klášteře. Je to však zcela odlišný způsob vnímání okamžiku, a tedy celého života. Abychom měli schopnost „pohnout světem“, potřebujeme určitý odstup a odpoutanost od rozptylující povahy a iluzí masové kultury a falešného já. Kontemplace staví na pevném základu reality takové, jaká je, bez ideologie, popírání nebo fantazie. (R.Rohr)
Pokud odevzdáme svá srdce, vůli a životy živému Bohu míru, věřím, že dostaneme dar vzkříšení míru a staneme se nástroji Božího míru a univerzální lásky. Vzkříšení znamená nemít nic společného se smrtí, nemít v sobě ani stopu násilí. ( John Dear )
Proč je tolik smutných, zahořklých a rozhněvaných lidí? Odpojeni od Boha volíme smrt a přispíváme k negativitě, cynismu, hněvu a dokonce i k útlaku
Pamatujte, láska vás má. Láska jste vy. Pouze láska a vaše hluboká touha po lásce rozpoznávají lásku všude jinde. Pamatujte, že již jste tím, co hledáte. (R.Rohr)
Víra ve vzkříšení může a měla by proměnit nejen to, jak nahlížíme na svět, ale i to, jak v něm žijeme. Měli bychom se stát lidmi, v nichž mohou ostatní vidět nový život, a lidmi, kteří tento nový život přinášejí všude tam, kde svět otupuje a popírá život. Vzkříšení mění nejen Ježíše a prvních učedníků, ale i nás, jak žijeme své životy den za dnem. (Paula Gooderová)
Někteří viděli a uvěřili; jiní neviděli a přesto uvěřili. V centru obou zkušeností je Bůh v těle, který nás miluje v našich vlastních zraněných místech. (Yolanda Pierce)
Je to radost se smutkem. Ne radost, která nás žene vpřed, ale radost, která nám mezitím dovoluje zůstat lidmi… Tato radost je komplexnější než optimismus. Je pravdivější než prosté štěstí. Je to hluboká jistota, že příběh ještě neskončil, i když se naše životy zdají bolestivě neúplné. (Kate Bowlerová)
V Ježíši Kristu začalo Boží hnutí vzkříšení a strhává v sobě všechny a všechno. Umírání a vstávání jsou ústředním vzorem a pravdou reality – a tak mluvit o Ježíšově vstávání znamená nějakým způsobem přistupovat k závažnému paradoxu smrti a života, které se vyvíjejí společně ve středu vesmíru. Marie, Jana a ostatní ženy vstávají, Petr vstává, já vstávám, ty vstáváš a samotný vesmír vstává. (Mark Longhurst)
Být křesťanem tedy znamená být nevyhnutelně a navždy člověkem naděje. Bůh v Kristu říká, že toto je to, co potrvá: Můj život a moje láska budou mít vždy a navždy poslední slovo. (R.Rohr)
dar Bílé soboty: Tato nejdelší noc se může stát místem, kde naše rozbité naděje, výkřiky „jak jsi mohl“ a spirálovitě se rozvíjející strachy najdou upřímný domov. A navzdory veškeré naší vysoké bdělosti a zraněnému čekání si můžeme vzít k srdci vědomí, že Bůh je s námi i v pekelné krajině…(Stephanie Duncan Smith)
Teď vidím, že žiješ ve mně a já žiji v tobě. Zveš mě z tohoto nekonečného cyklu iluze a násilí. Ty jsi ukřižovaný Ježíš. Zachraňuješ mě. Ve své dokonalé lásce ses rozhodl vstoupit do spojení se mnou a já se pomalu učím věřit, že by to mohla být pravda. (R.Rohr)
Ptám se, zda jsme neztratili schopnost chvět se – být hluboce zasaženi – tváří v tvář nespravedlnosti. Ptám se, zda se již nechvějeme v přítomnosti svatého Boha, který od nás vyžaduje, abychom konali spravedlnost. (Dr. Yolanda Pierce)
Ježíš k nám často přichází v přestrojení, jak sám říká v Matoušovi 25: někdy je vězněm, nemocným, nahým, hladovým, žíznivým nebo imigrantem (verše 35–36). Pokud se od Josefa a jeho utrpení něco naučíme, pak je to přivítat a obejmout Ježíše v přestrojení. (Karen González)
Musíme se shromáždit u stolu Páně, abychom si připomněli smrt obětního beránka – a to, co odhalila –, abychom mohli vyměnit zbytečný cyklus strachu, obviňování a násilí za osvobozující cyklus vyznání, začlenění a následování Krista. (Jennifer Garcia Bashaw )
Ježíš stál jako zcela nevinný, který byl odsouzen nejvyššími autoritami církve i státu (Jeruzalémem i Římem), což je čin, který by měl vyvolat zdravou nedůvěru v to, jak moc se i ty nejvyšší mocnosti mohou mýlit. „On ukáže světu, jak se mýlil ohledně hříchu, ohledně toho, kdo měl skutečně pravdu, a ohledně pravého soudu“ (Jan 16:8) (R.Rohr)
Žalmisté zpívali o všem. Radost, smutek a čelení neznámému jsou rozměry toho, co Ježíš nazval „životem v hojnosti“ (Jan 10,10), a těchto 150 starodávných písní nás může překvapit tím, co vidíme z našeho světa a našich životů odrážejících se v jejich zrcadle. Zpívají o ekologii, teodiceji, politické korupci, práci pro spravedlnost, osobních krizích, národních tragédiích, odpuštění a smrti. A my jsme zváni, abychom se k nim přidali.
Hospodin je můj pastýř,
nebudu mít nedostatek.
Na travnatých loukách
mě uklidňuje,
u tichých vod mě vede.
Můj život navrací.
Vodí mě po stezkách spravedlnosti
pro své jméno.
V Písmu jsou právo a spravedlnost zaměnitelné se spravedlností…
Žalmy, až na několik výjimek, nejsou hlasem Boha, který k nám promlouvá. Jsou spíše hlasem našeho společného lidství – shromážděným v průběhu dlouhého časového období, ale hlasem, který si zachovává úžasnou autentičnost a aktuálnost. Hovoří o životě tak, jak skutečně je, neboť v těchto hluboce lidských dimenzích přetrvávají stejné problémy a možnosti.
akotvení sociálního jednání v kontemplativním vědomí není luxusem pro pár lidí, ale jistě kulturní nutností. Jak křesťanské náboženství, tak americká psychika potřebují hluboké uzdravení, a to neříkám lehkovážně.
Pouze kontemplativní mysl dokáže udržet náš strach, zmatek, zranitelnost a hněv a vést nás k lásce. Ti, kteří se nechají vyzvat a změnit, budou novými kulturními tvůrčími hlasy dalšího období dějin po tomto očistném exilu. (R.Rohr)
V tomto žalmu uprchlíci v exilu (židé v Babyloně) odmítají zpívat. Odmítají obětovat svou vlastní důstojnost a lidskost pro zábavu svého utlačovatele. Jejich bolest se ozývá staletími a ptá se nás: Kde dnes lidé zažívají exil? Odvažujeme se je humanizovat a cítit jejich bolest? Odvažujeme se brát jejich příběh vážně – i když to uráží elity dnešních říší násilí a nadvlády?
Jak by si měl Izrael vyložit svou těžkou situaci? Někteří se obávali, že Bůh selhal nebo je opustil. Jiní se vinili z toho, že se Bohu nějakým způsobem nelíbili. Ti, kteří se cítili Bohem opuštěni, vyjadřovali své zklamání v srdcervoucí poezii. Ti, kteří cítili, že se Bohu nelíbili, se snažili identifikovat své prohřešky, připsat vinu a vyzvat k pokání. Právě během tohoto zničujícího období exilu a návratu byla velká část ústní tradice známé křesťanům jako Starý zákon buď poprvé zapsána, nebo znovu editována a sestavena. Není divu, že Bible, která vzniká v takových dobách zmatku a bouře, je tak dynamickou sbírkou!
Jednou z nejničivějších chyb, kterých se my křesťané dopouštíme, je upřednostňování sdílených přesvědčení před sdílenými vztahy, což je hluboce ironické vzhledem k tomu, že uctíváme Boha, který by raději zemřel, než aby s námi ztratil vztah…
Bůh nepožaduje, abychom se všichni shodli. Bůh pouze žádá, abychom se navzájem milovali.
Když jsem vylil vše, co mé zraněné a bolavé srdce bylo pohnuto a schopno říct, Ježíš mě přitáhl k sobě a zašeptal mi do ucha tři slova, která mě osvobodila, slova, která ve mně dodnes zní jako ozvěna. Slyšel jsem ho šeptat: „Miluji tě!“ Omámený a překvapený tím, že jsem tak nevysvětlitelně milován, mi duch ve mě dal vědět, co jsme oba s Ježíšem čekali, až to slyšíme. Naklonil jsem se tedy blíž a zašeptal Ježíši své tajné „Miluji tě“.(James Finley)
Bez zdravého náboženství a psychologie nebudeme mít žádný vnitřní ani vrozený zdroj pro naši vlastní důstojnost a pozitivní sebeobraz, žádné „stabilní jádro“. Místo toho jsme nuceni hledat své postavení a důstojnost navenek – tím, co nosíme, naší pracovní pozici, kolik peněz máme, jaké auto řídíme, nebo dokonce tím, kolik „dobrého“ děláme. To je docela křehký způsob života. Neustále hodnotíme: „Jak se mi daří? Jak vypadám?“ Nějaká forma systému cti a hanby se vyskytuje téměř v celých dějinách. V takovém systému existuje obrovský společenský tlak na dodržování „pravidel“. Pokud člověk pravidla nedodržuje, není čestný a již si nezaslouží respekt. A každý, kdo projeví respekt takovému „hanebnému“ člověku, je také považován za nečestného.
Toxické ticho (skrývání) je zakořeněno v struktuře našeho každodenního života… Přesto lze také usilovat o [kontemplativní] láskyplné ticho a můžeme ho hledat a nacházet i v chaosu našich dnů. Toto ticho regeneruje, reguluje, umožňuje vznik láskyplné přítomnosti a jednání.
Zde je svaté ponaučení, které jsem se naučila: není pokroku, pokud zranění mezi námi – ti, kteří mají zlomené srdce a pohmožděný duch – nemají prostor vyprávět své příběhy a sdílet svá břemena. Spravedlnost je možná pouze tehdy, když jsou ti, kteří jsou vyvrženi z tábora, města nebo církve, s láskou přivedeni zpět do změněné a transformované komunity. Odvržení a opuštění musí dostat vedení, pokud se chceme posunout vpřed v budování Božího milovaného společenství…(Yolanda Pierceov)
Jakmile byli Ježíšovi posluchači vyzváni k životu mimo své kulturní systémy, dostali nové místo k nalezení své identity: v Bohu. Kdo jsme v Bohu, to jsme. To je konec vzestupů a pádů. Naše hodnota již nezávisí na tom, zda nás má naše rodina nebo vesnice ráda, zda jsme hezcí, bohatí nebo posloucháme zákony.
Někdy žertem říkám, že se zdá, že Ježíš od sobotní noci do pátku při západu slunce odpočívá, a pak se snaží většinu své práce vykonat v Sabat! Je celkem zřejmé, že provokuje náboženský systém, který klade zvyky a lidské zákony před lidi.
Hřích a zlo musí být víc než osobní nebo soukromé záležitosti. Usvědčování lidí z individuálních chyb svět nezmění. Věřím, že apoštol Pavel učil, že hřích i spása jsou v první řadě korporátní realitou. Přesto jsme tento podstatný bod do značné míry přehlédli, a tak jsme se ocitli v pevném sevření obludného zla v křesťanských národech, a to až do moderní doby. (R.Rohr)
Bible hovoří o hříchu jako o něčem, co by mělo být vyhlášeno, ale ne jako o něčem, co by mělo být odsuzující až k hanbě… Hřích je čin, volba, nebo pokud jsme jich udělali více za sebou, cesta nebo zvyk. Na tom není nic nevratného ani určitého. Hřích není stav bytí. Je to způsob bytí ve světě, který je vždy a v každém okamžiku v pohybu, založený na našich volbách. Je to růstové myšlení, nikoli fixní. (Danielle Shroyerová )
Požádal jsem kamarádku, aby si promluvila se svou dcerou, která právě absolvovala jezuitskou [katolickou] univerzitu, o tom, jak ona a její vrstevníci vnímají hřích. Její dcera řekla: „Slovo ‚hřích‘ vlastně nepoužíváme ani o něm nemluvíme. Hřích je mapa Starého světa.“ Předpokládám, že někteří by mohli naříkat nad tím, že hřích není na prvním místě. Ve skutečnosti ani není na druhém. Není ani u sporáku. A samozřejmě, kdybyste se dnes pokusili použít mapu Starého světa, abyste se dostali například do Iráku, skončili byste v Mezopotámii.
Nevěřím, že hřích je nepřítel, jakým si ho často představujeme, alespoň ne tehdy, když ho rozpoznáme a pojmenováváme ho tak. Teprve když vidíme, jak jsme se odvrátili od Boha, máme to, co potřebujeme k tomu, abychom se začali obracet zpět. Hřích je naše jediná naděje, požární alarm, který nás probouzí k možnosti opravdového pokání. (Barbara Brown Taylor)
Křesťanská dějová linie musí začínat pozitivní a zastřešující vizí pro lidstvo a pro dějiny, jinak se nikdy nedostane za primitivní, vylučující a na strachu založené fáze většiny raného lidského vývoje. Jsme připraveni na zásadní korekci kurzu?
Slovo hřích má ve většině našich myslí tolik neužitečných konotací, že je dnes velmi problematické. Pro většinu z nás neimplikuje stav odcizení nebo oddělenosti. Místo toho to implikuje zlobivé chování a osobní morální nehodnost. Ale to jsou pouze symptomy, nikoli samotný stav! (R.Rohr)
Knihu napsal Brian McLaren, americký teolog a spisovatel, děkan centra pro činnou kontemplaci, založeného Richardem Rohrem. Vyšla pod názvem A New Kind of Christianity v roce 2011. České vydání pod názvem Křesťanství 2.0 vydal Biblion v roce 2025, má 394 stran.
Myslíme si, že strach, hněv, božské zastrašování, hrozba a trest povedou lidi k lásce. Nemůžeme vést lidi k nejvyšší úrovni motivace tím, že je budeme učit té nejnižší. Bůh vždy a navždy ukazuje to nejvyšší a naším úkolem je pouze „napodobovat Boha“.—Richard Rohr
Ego preferuje dualistický světonázor, kde jsou špatní lidé věčně trestáni a dobří lidé (jako jsme my) jsou plně odměněni. Duše ale nepotřebuje vidět trestané ostatní, aby byla šťastná! Proč by se někomu líbila představa, že je někdo mučen na věky? Jaký druh psychiky nebo duše může odsoudit ostatní k pekelnému ohni? Určitě ne Boží Láska.
Když jsem se v Písmu podívala na Ježíšův život, neviděla jsem někoho, kdo by přišel, aby nám ublížil, potrestal nás nebo nás usmrtil. Ježíš přišel, aby nám uzdravil a pomohl, aby nás rehabilitoval a smířil, aby nám obnovil život, který byl ztracen „prvotním hříchem“. Boží představa spravedlnosti je obnova, ne trest.
Milost nám však nabízí jinou verzi spravedlnosti. Milost vytváří prostor pro vykoupení. Milost nám nabízí vizi spravedlnosti, která je obnovující a věnuje se hojení ran nespravedlnosti.
Hebrejský prorok Ezechiel potvrzuje jedinečný a zřídka chápaný pojem milosti. V polovině knihy Bůh promlouvá: „Obnovím s tebou svou smlouvu a poznáš, že já jsem Jahve, a tak si vzpomeneš a budeš zahanben a ve svém zmatku budeš mlčet, až ti odpustím všechno, co jsi spáchal“ (Ezechiel 16:62–63).
Láska je jediná věc, která proměňuje lidské srdce. V evangeliích vidíme Ježíše, jak plně zjevuje tuto božskou moudrost. Láska nabývá podoby a symboliky uzdravení a radikálního odpuštění – což je v podstatě vše, co Ježíš dělá. Ježíš, který představuje Boha, obvykle proměňuje lidi v okamžicích, kdy se nejvíce nenávidí, kdy nejvíce cítí stud nebo vinu, nebo se chtějí potrestat.
Všechno je křehké. I střepy prvních desek které Mojžíš obdržel a vzteky rozbil. Jsou věčnou připomínkou, jak je všechno křehké.
Svatá archa je vzorem pro srdce, která se snažíme pěstovat: dostatečně prostorná, aby pojala celé i zlomené, to vše najednou. Prostě neexistuje způsob, jak tyto dvě věci oddělit. Život je posvátné spojení smutku a oslavy. A to vše je svaté. (Rabínka Sharon Brousová)
Všichni jsme povoláni k cestě víry. Na každém kroku nás Bůh žádá, abychom důvěřovali, abychom řekli ano, abychom vložili své životy do Božích rukou. Je to jako chodit v temné místnosti a bát se, že do něčeho narazíme, zakopneme nebo spadneme. Natahujeme ruce před sebe a jdeme velmi pomalu. Zoufale si přejeme, aby nám byla cesta osvětlena. Chceme vědět, kam jdeme a jak se tam dostaneme. Přesto k nám z temnoty přichází hlas, který nás žádá, abychom důvěřovali.
Z pouště (z divočiny) se většina z nás se chce dostat co nejrychleji. Přesto podceňovat tento proces znamená předčasně otevřít kokon, protože chceme motýla. Vše, co v něm najdeme, je hleny nebo napůl zformované tělíčko brouka s malými, nepoužitelnými křídly. Otázkou není, co potřebujeme, abychom se z této divočiny dostali, ale spíše, co potřebujeme k obývání divočiny – tak dlouho, jak bude potřeba k dokončení našeho přechodu, naší metamorfózy. (AnaLouise Keatin)
Cesta pouští je vždy obtížná a zdá se, že trvá věčně… Ale pravdou je, že pokud dorazíme, než se poučíme z lekcí pouště, nebudeme si moci užít svobody, která nás čeká v zaslíbené zemi za ní. Tam budeme potřebovat moudrost, kterou můžeme získat pouze tady.
Začátečnická mysl je způsob života. Každý den jsme vyzýváni vidět tytéž známé lidi a krajinu novýma očima. Stejně jako je vesmír v každém okamžiku znovu stvořen a udržován, vše je živé a měnící se, včetně nás samotných, pokud jsme duchovně bdělí a věnujeme pozornost… Když vidíme existenci jako živou s možnostmi, vycházíme z Egypta, našeho osobního místa otroctví a omezení.
Aby se však Mojžíš naučil základní svobodě ve svém pravém já, musí mu Bůh přidělit konkrétní úkol: vytvořit svobodu pro lidi, kteří o ni příliš nestojí, a osvobodit je od utlačovatele, který si myslí, že má vše pod kontrolou. Často právě při práci na vnější svobodě, míru a spravedlnosti ve světě objevujeme ještě hlubší vnitřní svobodu.
Musíme se obrátit k Bohu a nechat se vést na této cestě víry. Musíme být ochotni prožít Exodus ve svém vlastním životě a vstoupit do svého vlastního putování pouští. Musíme dovolit Bohu, aby nás osvobodil z otroctví do svobody, z Egypta do Kanaánu, aniž bychom plně věděli, jak překonat poušť mezi těmito dvěma místy.
Odpočiňte si v přítomnosti Milovaného, který přebývá v jeskyni vašeho srdce, v té vnitřní cele, kde jste povoláni prostě být. Pozvěte do své přítomnosti některé z pouštních matek a otců, aby byli s vámi.
Duchovní semena, která ammas a abbas (pouštní otcové) kdysi zaseli do úrodné půdy hledajících, mohou i dnes, více než 1500 let poté, krásně kvést v půdě vás samotných. Takto působí Boží sláva. Vy jste zjevenou Boží slávou.
Je důležité to pochopit, protože ve skutečnosti neexistuje způsob, jak hovořit o způsobu modlitby nebo duchovním učení pouštních otců. Neměli systematický způsob; měli tvrdou práci a zkušenosti z celého života, kdy se snažili nasměrovat každý aspekt těla, mysli a duše k Bohu, a o tom také hovořili. To také mysleli modlitbou: modlitba nebyla činností, kterou vykonávali několik hodin denně, byla to život neustále obrácený k Bohu.
umírající syn:
Podnikl jsem šestidenní výpravu za vizí do červených skalnatých kaňonů poblíž Ghost Ranch s několika bratry z Illuman, v naději, že konečně osvobodím Johna od jeho utrpení. Ale první noc jsem se tam zhroutil a plakal opřený o stěnu kaňonu. Uvědomil jsem si, že to nebyl John, kdo se hádal a proklínal na cestě nějakým očistcem; byl jsem to já. Nepřišel jsem osvobodit Johna. John musel přijít osvobodit mě…
Autorka Laura Swan vysvětluje: „Apatheia je čistota srdce. Ammas [pouštní matky] nás učí záměrně se zbavovat všeho, co nám brání v jednoznačném hledání Boha: pocitů a myšlenek, které nás svazují, touhy a závislostí, které snižují náš pocit vlastní hodnoty, a připoutanosti k sebeklamnému perfekcionismu. Apatheia je živena jednoduchostí zakořeněnou v hojnosti duše.“
Jsme vděční, že můžeme být s vámi ve společenství! V únorové sérii „Konspirujeme“ zkoumáme, jak kontemplativní praxe formovaná hudbou, kulturou a nenásilnou láskou může vytvářet nové cesty k sounáležitosti a komunitě. Objevujeme, co by Milovaná komunita mohla znamenat jako praxe a možnost, kterou dnes společně ztělesňujeme a kterou riskujeme. Na konci najdete seznam doporučených postupů, které vám pomohou tyto myšlenky začlenit do vašeho života.
