Nebojte se – Čtvrtek, 30. dubna 2026
Řekla jsem Pánu: „Budu se tě pevně držet a vím, že mě tím provedeš.“—Harriet Tubmanová, Scény ze života Harriet Tubmanové
Duchovní poradkyně Therese Taylor-Stinsonová uvádí Harriet Tubmanovou jako vzor duchovní odvahy:
Strach a jeho překonání osobní odpovědností
Harriet [Tubmanová] se třikrát pokusila o útěk na svobodu, ale pokaždé se vrátila kvůli strachu. Strachu z osamělosti. Strachu ze smrti. Strachu, že už nikdy neuvidí svou rodinu nebo nebude součástí živé komunity…. Strach může být ochromující. Překonání ochromujícího strachu přináší nový pocit svobody a soustředění na dosažení tvého cíle, i když následný boj se může někomu jevit jen jako první krok. Uprchnout před svými otrokáři znamená převzít odpovědnost za svůj vlastní život. Není to jen fyzický nebo intelektuální úspěch. Je to emocionální úspěch, který mění to, jak se vidíš sám a jak dovolíš ostatním, aby tě viděli. [1]
Taylor-Stinsonová popisuje, jak Tubmanova víra inspirovala její vlastní spoléhání se na modlitbu v krizových situacích:
Odevzdej starost Bohu
Během celého svého života, který trval přibližně devadesát tři let, se [Harriet] znovu a znovu vracela k Bohu a prosila o ochranu, moudrost a schopnost vést svou rodinu a ostatní ke svobodě. Navzdory mnoha nebezpečným situacím a své vlastní křehkosti se zhluboka nadechla a odevzdala se Bohu skrze modlitbu, zpěv a víru, věříc ve své povolání ke svobodě. [2]
Spolehnutí se na Boha
V pozdějším věku [Harriet] říkala, že vždy věděla, když se blížilo nebezpečí…. Říkala, že Bůh jí dá vědět, kdy se má zastavit, kdy opustit cestu nebo kdy se vydat jiným směrem. Vždy se modlila a rozlišovala: „To jsem nebyla já, to byl Pán! Vždy jsem Mu říkala: ‚Věřím Ti. Nevím, kam mám jít ani co mám dělat, ale očekávám, že mě povedeš,‘ a On mě vždy vedl. Modlila jsem se k Bohu, aby mě učinil silnou a schopnou bojovat, a o to se modlím od té doby.“…
V modlitbě mi zbylo jen slovo Ježíš
Když přemýšlím o tom, jak Harriet čelila nejistým časům, časům nouze, i když se snažila pomáhat druhým, vzpomínám si na období ve svém vlastním životě – období velké zkoušky, období, kdy jsem nebyla schopná se modlit, období, kdy jsem se cítila umlčena ostatními; sama jsem ztichla, až na jedno jméno, které jsem opakovala znovu a znovu: „Ježíši.“ Nevěděla jsem, jaký význam to jméno má, ale bylo to vše, co jsem měla.
Modlitbou je zoufalstv í
Jak se říká a jak zní píseň: „Na jménu Ježíš je něco zvláštního!“ Zjistila jsem, že mé mlčení bylo modlitbou. Moje ochota důvěřovat neznámému byla modlitbou. Moje zoufalství bylo modlitbou. Moje touha po Přítomnosti, která je jistě větší než já, byla modlitbou. Řekla bych, stejně jako Jákob: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Ačkoli jsem si nebyla jistá, jaké to požehnání bude nebo jak mi bude dáno, kráčela jsem v důvěře. Věřila jsem, že ve mně žije něco většího než já sama a že mi to pomůže překonat vše. [3]
Prameny:
[1] Therese Taylor-Stinson, Walking the Way of Harriet Tubman: Public Mystic & Freedom Fighter (Broadleaf Books, 2023), 99–100.
[2] Taylor-Stinson, Walking, 27.
[3] Taylor-Stinson, Walking, 117,119.
Image credit and inspiration: Pao Dayag, untitled (detail), 2021, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Like a seedling rising out of the earth, we unfold into the brightness of day, knowing that God is a source of protection and life.