Nebojte se – Pátek, 1. května 2026
Otec Richard učí, že praxe kontemplace nás unáší do „velké řeky“ Boží lásky a umožňuje nám zbavit se našich strachů.
Malé osobní příběhy a skutečné já
Milost a milosrdenství nás učí, že jsme všichni mnohem větší než ty dobré či špatné příběhy, které vyprávíme o sobě nebo o druhých. Naše malé příběhy založené na strachu jsou obvykle z poloviny nepravdivé, a proto nejsou vůbec „pravdivé“. Obvykle vycházejí z ublížení a nevědomých záměrů, které nás přesvědčují, abychom věci viděli a posuzovali velmi selektivním způsobem. Nejsou to celé Ty, ne to Velké Ty. Není to ta velká řeka, a proto to není místo, kde se může skutečně odehrávat Život. Není divu, že Duch je popisován jako „tekoucí voda“ a jako „pramen uvnitř tebe“ (Jan 4:10–14) nebo jako „řeka života“ (Zjevení 22:1–2).
Dovolme svému já plout v Duchu svatém
Věřím, že víra může být právě tou schopností důvěřovat Velké řece Boží prozřetelné lásky, což znamená důvěřovat jejímu viditelnému ztělesnění (Kristu), proudu (Duchu Svatému) a samotnému prameni (Stvořiteli). Jedná se o božský proces, který nemusíme měnit, vynucovat ani vylepšovat. Musíme mu jen dát volný průchod a užívat si ho. To vyžaduje obrovskou důvěru v Boha, zejména když trpíme. Často pociťujeme paniku a chceme věci rychle napravit. Ztrácíme schopnost být přítomní, stahujeme se do svých hlav a začínáme být posedlí. V tu chvíli věci ve skutečnosti necítíme ani neprožíváme v našich srdcích a tělech. Jsme zaměřeni na to, aby se věci staly, snažíme se tlačit nebo dokonce vytvořit vlastní řeku. Velká řeka však již skrze nás teče a každý z nás je jen její malou součástí.
Božská prozřetelnost
Víra nemusí řeku tlačit právě proto, že je schopna věřit, že řeka existuje. Řeka teče; my už v ní jsme. To je pravděpodobně nejhlubší význam „božské prozřetelnosti“. Takže se nebojte. Duch nám byl proaktivně dán velmi proaktivním Bohem.
Jsem ochoten plout v Boží řece?
Ptejte se sami sebe pravidelně: „Čeho se bojím? Záleží na tom? Bude to mít význam v celkovém kontextu věcí? Stojí to za to, abychom se toho drželi?“ Musíme se ptát, zda je to strach, který nám brání milovat. Milost nás zavede do takových strachů a prázdnoty a pouze milost je může naplnit, pokud jsme ochotni zůstat v té prázdnotě. Nesmíme si příliš rychle vymýšlet odpověď. Nesmíme se příliš rychle usadit. Všichni chceme vymyslet odpověď, která odstraní naši úzkost a uklidní situaci. Zůstat v Božích rukou, důvěřovat, znamená, že obvykle musíme pustit své připoutanosti k pocitům – které stejně pominou. Lidé s hlubokou vírou si vyvinou vysokou toleranci k nejednoznačnosti a docházejí k poznání, že pouze malé já potřebuje neustále jistotu nebo dokonalý řád. Skutečné já se cítí dokonale doma v Řece tajemství.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Everything Belongs: The Gift of Contemplative Prayer, rev. ed. (Crossroad Publishing, 2003), 142–144.
Image credit and inspiration: Pao Dayag, untitled (detail), 2021, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. Like a seedling rising out of the earth, we unfold into the brightness of day, knowing that God is a source of protection and life.