Jediné, co můžeme dělat, je být tím, čím nás Boží Duch činí, a být vděční Bohu za bohatství, které nám dal. Pokora, vděčnost a láskyplná služba druhým jsou pravděpodobně nejvhodnějšími reakcemi, jaké můžeme dát.
Zakořeněno v realitě
Ježíš jako učitel hovořil převážně o tom, co je skutečné a co je neskutečné, co je dočasné a co trvalé – a tedy o tom, jak bychom měli žít v realitě. To vyžadovalo mnohem více pokory a upřímnosti než vzdělání. Tisíci způsoby říkal, že Bůh k nám přichází v přestrojení za náš život. Později jsme se naučili nazývat to tajemstvím vtělení a, jak to nazval Walter Brueggemann, „skandálem zvláštnosti“.
Perfekcionismus: Nepřítel dobra a milosti
„Dokonalým“ člověkem se nakonec stává ten, kdo dokáže vědomě odpouštět a přijímat nedokonalost, spíše než ten, kdo si myslí, že je zcela nad nedokonalostí a mimo ni
Přijímání Božího milosrdenství
R.Rohr: Bůh uzavřel smlouvu s celým stvořením (viz Genesis 9,8-17) a nikdy neporuší božskou stranu smlouvy. Porušena je pouze z naší strany. Boží láska je nezlomná. Je vepsána do božského obrazu v nás. Je dána, sedí tam. To my se chytáme svých hříchů a bijeme se, místo abychom se odevzdali božskému milosrdenství.
Tanec oprav
R.Rohr: Omluva. Často potřebujeme čas, rozlišování a dobrou radu od druhých, než zjistíme, kdy, jak, komu a kde se omluvit nebo napravit. Pokud se omluva neprovede obratně, může ve skutečnosti problém a zranění ještě zhoršit. Obratný prostředek neznamená jen napravit škodu, ale napravit ji způsobem, který „nezraní“ druhé. Pravda není jen faktická pravda (velký omyl fundamentalistů), ale kombinace textu i kontextu, stylu a záměru.
Boží pokora
Lepší než nikdo, rovni všem, kteří potřebují Boží milost, a závislí na Božích darech pro život samotný, František a Klára našli Boha v těch nejmenších. Sloužili Kristu tím, že se vzdali moci, aby se stali sourozenci všeho stvoření.
Učíme se tím, že to děláme špatně
V tom spočívá genialita toho, co Pavel nazývá „bláznovstvím kříže“ (1 Kor 1,18), bláznovstvím neúspěchu: že nám nepřináší uspokojení, které chce naše ego. Nevím, jestli rostu. Nevím, jestli „prohlubuji svůj vztah s Ježíšem“, jak křesťané rádi říkají. Doufám, že ano, ale jakékoli samolibé uspokojení z toho nepřinese nic dobrého ani mně, ani Ježíši. Ale každý den s vědomím, že jsem Ježíše ještě nezačal milovat? Tato neustálá zkušenost malosti je františkánskou cestou.
Vstup do oblaku nevědomosti
Když ego investuje do svého poznání, je přesvědčeno, že má celý obraz. V tom okamžiku se růst zastaví. Cesta se zastaví. Po tomto bodě se nám už nic nového nestane. Termín, který zde používáme, „mysl začátečníka“, pochází z buddhismu. U buddhistů zřejmě odkazuje na naléhavou potřebu zůstat otevřený, navždy studentem. Mysl začátečníka vždy říká: „Jsem žák. Mám se ještě co učit.“ Souvisí to s pokorou před skutečností a s tím, že nikdy nepředpokládám, že rozumím.
Pokora, kterou je třeba se naučit
Být udivený znamená připustit rozlišování, trpět vlastní malostí, a přesto se postavit pod milost. „Pohlédne na mě v mé nízkosti a všechna pokolení mě budou nazývat blahoslavenou,“ říká Maria (Lk 1,48). To jsou ti vyvolení, kteří nikdy nejsou stejní jako ti hodní. Ano, mnozí jsou povoláni. Ve skutečnosti jsou povoláni všichni. Ale jen málokdo se nechá vyvolit (Mt 22,14). Raději by byli „hodní“.
Postoj vděčnosti
Jsme Božím uměleckým dílem stvořeným v Ježíši Kristu. Jediné, co můžeme dělat, je být tím, čím nás činí Boží Duch, a být Bohu vděční za bohatství, kterým nás Bůh obdařil. Pokora, vděčnost a láskyplná služba druhým jsou pravděpodobně nejvhodnějšími odpověďmi, které můžeme učinit.