Třináctý týden: Bezmoc
Otec Richard popisuje marnost snahy o „nápravu“ sebe sama:
Na začátku si uvědomme svoji bezmoc
Genialita programů Dvanácti kroků spočívá v tom, že bezmoc a odevzdání se staví tam, kam patří – na začátek. Učí, jak hřích nebo závislost překonat nikoli silou vůle nebo kontrolou, ale mnohem spíše tím, že si uvědomíme, že jsme bezmocní, abychom je překonali.
Plakejme
Například dobročinnými se nestáváme silou vůle, když si řekneme: „Buď dobročinný!“. Spíše si uvědomíme okamžiky, kdy jsme byli naprosto nelaskaví, a opláčeme je. To vůbec nevypadá jako síla, že? Nikomu se do toho nechce.
Nic si nenalhávejme
Jakékoli řeči o růstu, úspěchu, šplhání, zlepšování a pokroku vysoce oslovují ego. Ale jediný způsob, jak zůstat na cestě s nějakou autenticitou, je neustále prožívat svou neschopnost, své selhání v tom, co děláme. To nás nutí, abych použil svůj jazyk, padat vzhůru. Jinak ve skutečnosti nelezeme; jen si myslíme, že stoupáme, když si říkáme: „Podívej, dnes jsem lepší. Podívej, jsem svatější než minulý týden. Podívej, moje modlitba se zlepšuje.“ To nás ve skutečnosti ničemu nenaučí ani nás to nikam novému nepřivede.
Ještě jsme se nic nenaučili
Naopak mě na cestě lásky udržuje poznání: „Richarde, ty vůbec neumíš milovat“. Neustálé selhávání v milování je paradoxně a ironicky tím, co nás udržuje v tom, abychom se učili milovat. Když si myslíme, že už to umíme, není se co učit.
Ještě jsme nic neudělali
V tom spočívá genialita toho, co Pavel nazývá „bláznovstvím kříže“ (1 Kor 1,18), bláznovstvím neúspěchu: že nám nepřináší uspokojení, které chce naše ego. Nevím, jestli rostu. Nevím, jestli „prohlubuji svůj vztah s Ježíšem“, jak křesťané rádi říkají. Doufám, že ano, ale jakékoli samolibé uspokojení z toho nepřinese nic dobrého ani mně, ani Ježíši. Ale každý den s vědomím, že jsem Ježíše ještě nezačal milovat? Tato neustálá zkušenost malosti je františkánskou cestou.
Snášejme v pokoji sebe sama a svá každodenní selhání
Je to také cesta jedné z mých dalších oblíbených světic, Terezie z Lisieux (1873-1897). Nazývala ji „malou cestou“. Na drobných příkladech velmi jasně ukazuje, jak ji na cestě lásky udržovalo právě každodenní selhávání v lásce. Učila, že zůstat blízko Ježíši vyžaduje „snášet v pokoji zkoušku, že se nelíbíš sám sobě“. [1] Kdo by to byl řekl? To je tak protimluvné! Přesto to odhaluje, že mnozí z nás křesťanů usilovali – aniž by to věděli – o jisté sebeuspokojení, o jistou samolibost. Myslíme si: „Jsem dobrý křesťan. V neděli chodím do kostela. Čtu Bibli. Miluji Ježíše.“
Naše bezmoc je začátkem duchovní cesty
A to je důvod, proč se u nás stále vyskytuje rasismus, sexismus, homofobie a třídní cítění na nejvyšší úrovni. Křesťanství se příliš často ukazuje jako dobře maskovaný narcismus. Blahopřeji Billu Wilsonovi a spiritualitě Dvanácti kroků, protože ji stejně jako Terezie z Lisieux pojmenovali. Řekli, že bezmoc je začátkem duchovní cesty.
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version),mezindapisy si dovolil vložit překladatel
Prameny:
[1] Thérèse to Sister Geneviève, December 24, 1896, in Thérèse of Lisieux: General Correspondence, vol. 2, 1890–1897, trans. John Clarke (Washington, DC: ICS Publications, 1988), 1038.
Adapted from Richard Rohr, Breathing under Water (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation), online course.
Image credit: A path from one week to the next—Jenna Keiper, Mystic. Jenna Keiper, North Cascades Sunrise. Jenna Keiper, Jonah. Used with permission. Click here to enlarge image.
Regardless of the conditions we find ourselves in, we learn to navigate in the midst of our lack of control.