Každý den Ježíš dodržoval stejný rytmus: stáhl se do ústraní, ale pak se vrátil, aby se zapojil uzdravováním, krmením, péčí, přijímáním, obvazováním ran tohoto světa a vštěpoval lidem vizi odolnosti, zapojoval se do hořícího světa
Prorocká Svatá rodina
Jak si můžeme opravdu myslet, že by Marie – pokud by myslela tak, jak byla vycvičena myslet každá dobrá židovská dívka své doby – mohla být plně připravena slyšet, mluvit nebo žít Boží poselství? Musela se nechat vést Bohem mimo svou škatulku očekávání, svou zónu pohodlí, své poslušně náboženské následování vůdce (což je rys všech náboženství na jejich nižších úrovních). Byla velmi mladá a do značné míry nevzdělaná. Možná, že samotná teologie není tou nezbytnou cestou, ale místo toho stačí integrita a odvaha. Nic z toho, co kdo řekl v synagoze, by Marii ani Josefa na tuto situaci nepřipravilo. Oba se museli spolehnout na své anděly! Který správný biskup by se v takové situaci svěřil? Já sám bych to neudělal. O Josefovi víme jen to, že to byl „spravedlivý muž“ (Mt 1,19), pravděpodobně také mladý a nevzdělaný. Tato okolnost je naprostou konfrontací s našimi kritérii a způsobem hodnocení pravosti.
Víra napravuje trhlinu
Nyní se nacházíme v kulturních válkách téměř ve všech osobních a společenských otázkách. Většinu z nás už nic nešokuje. Často jsme smutní, sklíčení, dokonce odcizení jedinému světu, ve kterém žijeme. Toužíme po porušovatelích, kteří by mohli obnovit naše zničené domy, (viz Izajáš 58,12). Toužíme po lidech s velkou duší, kteří v sobě dokážou udržet chaos – a dodat nám odvahu udělat totéž.
Liminální prostor
Kulturně nechceme přijmout liminální prostor ani uznat svou přirozenou egocentričnost. Vlastně se vyhýbáme tomu, abychom se ho vůbec snažili prožívat. Nemocné a umírající lidi zavíráme do nemocnic a domovů důchodců, místo abychom jim umožnili strávit poslední dny doma, obklopeni blízkými, kteří se budou učit a růst díky společnému pobytu v liminálním prostoru mezi životem a smrtí.
Chůze po hraně
Hovořili jsme o tom, jak nás naše tradice víry mohou spojit se skutečnou půdou, vodou a tvory Země. A jak by toto spojení mohlo být duchovním základem pro environmentální hnutí. Nejvíce si pamatuji zlatou nit mystického spojení s božskou přítomností, kterou jsme všichni vyjadřovali ve vztahu k přírodě. Dokonce i v naší různorodosti jsme všichni cítili, že máme více společného mezi sebou – s krajními chodci z jiných tradic – než s lidmi pevněji usazenými ve středu naší víry…..
Nesmrtelný diamant
Až vám příště přijde na mysl nějaká zášť, negativita nebo podráždění a budete ji chtít přehrát nebo se k ní připoutat, přesuňte tuto myšlenku nebo osobu doslova do prostoru svého srdce, protože takové komentáře jsou téměř celé uloženy ve vaší hlavě. Tam je obklopte tichem (což je v srdci mnohem snazší). Tam ji obklopte krví, která vám často bude připadat teplá jako uhlíky. Na tomto místě je téměř nemožné komentovat, soudit, vytvářet dějové linie nebo zůstat nepřátelský.
Znovu zasvěcení našich životů
Jezuitský teolog Teilhard de Chardin napsal: „Na základě Stvoření a ještě více na základě Vtělení není zde dole nic profánní pro ty, kdo umí vidět.“ [2] Svět je jen jeden, a to ten nadpřirozený. Neexistuje žádný „přirozený“ svět, kde by nebyl Bůh. Vše je nadpřirozené. [3]
Mezináboženské nenásilí
V době, kdy svět visí na pokraji jaderného a ekologického zničení a kdy vedeme válku ve jménu náboženství, musíme zkoumat náboženské kořeny nenásilí, stejně jako to dělal Gándhí. Možná pak uslyšíme výzvu k odzbrojení, abychom se navzájem objali jako sestry a bratři a přijali dar míru, který nám již byl dán.
Naše společná moudrost
Když řekneme ano tomu nejlepšímu z našeho vlastního dědictví a vstoupíme na nejsvětější půdu náboženských tradic toho druhého, možná se nám podaří nastolit věk lásky ještě za našeho života. To můžeme udělat jen společně. Prostřednictvím procesu neustálého rozlišování a „neustálé modlitby“ se můžeme ponořit do studny každé víry a vynořit se s pokladem, který nás všechny spojuje.
Pět etap vývoje náboženství
Nakonec se tato náboženská památka a její údržba a síly pro její zachování stávají cílem samy o sobě. Je jednoduché jen do památníku vstoupit a uctívat v něm, aniž bychom věděli proč. Přestaneme samostatně toužit po Bohu . V této fázi jsme přeskočili lidskou a kreativní fázi a stali jsme se lidmi, které autoři Mark Gibbs a T. Ralph Morton nazvali „zamrzlí Boží lidé“. [1] Nedostává se nám žádného vědomí, že jsme Bohem milováni a že nás zve do našeho vnitřního člověka k sobě.