Třicátý devátý týden: Posvátný prostor
Otec Richard popisuje, jak nás život i náboženství mohou zvát do liminálního, posvátného prostoru, stejně jako nám dávat příležitosti, abychom z něj unikli nebo ho ignorovali:
Zacyklené iluze je soukromé vězení
Neustále se modlíme, aby se naše iluze rozplynuly. Bůh je nahlodává z mnoha stran a doufá, že padnou. My však často zůstáváme uvězněni v tom, co nazýváme normalitou – „tak, jak se věci mají“. Život se pak točí kolem řešení problémů, napravování, vysvětlování a zaujímání stran vítězů a poražených. Může to být pěkně zacyklená a dokonce nesmyslná existence.
Je třeba se osvobodit do posvátného prostoru
Abychom se z tohoto opakujícího se cyklu dostali, musíme se nechat vtáhnout do posvátného prostoru, do liminality. Zde se odehrává veškerá transformace. Jen tam zůstává náš starý svět za námi, i když si ještě nejsme jisti novou existencí. To je dobrý prostor, kde může začít skutečná novost.
Do oblasti s Bohem
Musíme se tam dostávat často a zůstat tam co nejdéle, a to jakýmikoliv prostředky. Je to oblast, kde se k nám Bůh může nejlépe dostat, protože naše falešné jistoty jsou konečně z cesty. Je to posvátný prostor, kde se starý svět může rozpadnout a kde se odhaluje větší svět.
A tam být otevřený a trpělivý
Pokud se s liminálním prostorem ve svém životě nesetkáme, začneme si idealizovat normálnost. Práh je Boží čekárna. Zde se učíme otevřenosti a trpělivosti, protože očekáváme schůzku s Božským lékařem.
Pozor přitom na omyl náboženství, které učí lidi pohodlně žít
Věřím, že jedinečnou a nezbytnou funkcí náboženství je vést nás do liminálního prostoru. Namísto toho se náboženství z velké části stalo potvrzením statu quo a běžného chodu věcí. Náboženství by nás mělo vést do posvátného prostoru, kde může dojít k dekonstrukci starého „normálu“. Velká část mé kritiky náboženství vzniká, když vidím, že nejen potvrzuje systém normálnosti, ale také učí lidi, jak v něm pohodlně žít. [1]
Potřebujeme se snažit prožívat liminální prostor
Kulturně nechceme přijmout liminální prostor ani uznat svou přirozenou egocentričnost. Vlastně se vyhýbáme tomu, abychom se ho vůbec snažili prožívat. Nemocné a umírající lidi zavíráme do nemocnic a domovů důchodců, místo abychom jim umožnili strávit poslední dny doma, obklopeni blízkými, kteří se budou učit a růst díky společnému pobytu v liminálním prostoru mezi životem a smrtí.
Nemusí to být obtížné – nebát se
Jiným obdobím liminality v našich životech se vyhýbáme popíráním, utíkáme před nimi pomocí alkoholu, cukru a drog, abychom se vyhnuli skutečnému prožívání příležitostí liminálního prostoru. Ironií však je, že liminální prostor nemusí být obtížný. I když může být náročný, může být také nesmírně obohacující. Zjišťuji, že existuje ještě jedno Centrum, a nejsem to já!
Svět se znovu stane kouzelným vesmírem mládí
Liminální prostor relativizuje naši perspektivu. Když přijmeme liminalitu, volíme naději místo náměsíčnosti, popírání nebo zoufalství. Svět kolem nás se opět stává okouzleným vesmírem, něčím, čemu jsme intuitivně rozuměli, když jsme byli mladí, a s přibývajícím věkem jsme s tím nějak ztratili kontakt. [2]
Prameny:
V ČR lze více získat – https://www.chlapi.cz/
[1] Adapted from Richard Rohr, Everything Belongs: The Gift of Contemplative Prayer, rev. ed. (New York: Crossroad Publishing, 2003), 155–156.
[2] Adapted from Richard Rohr, introduction to Oneing 8, no. 1, Liminal Space (Spring 2020): 19.
Image credit: A path from one week to the next—Taylor Wilson, Madonna and Messiah(detail), ink, used with permission. Alma Thomas, The Eclipse (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, Smithsonian. Click here to enlarge image.
Creation is sacred space; the multi-colored spot of paint on canvas echoes the light through a stained-glass window.