Posvátný prostor

Třicátý devátý týden: Posvátný prostor

V roce 1994 Richard Rohr při rekolekci o hebrejských prorocích pro stážisty CAC zdůraznil, že láska proroků k Bohu a jejich nadšení pro spravedlnost vycházely z proměňující zkušenosti “posvátného prostoru”:

Posvátný a profánní prostor

Mircea Eliade (1907-1986), odborník na srovnávací náboženství, popisuje posvátný a profánní prostor. Posvátný prostor ztotožňuje s prolomením božské reality a domnívá se, že moderní lidé mají k posvátnému prostoru nesnadné a slabé vazby. [1] Od osvícenství žijeme téměř výhradně v profánním prostoru. Pokud si představíme kruh jako posvátný prostor, uvnitř kruhu je jeden referenční bod a vše se odráží od tohoto středového bodu.

 Posvátný prostor může k nám přijít neplánovaně

Většina z nás už někdy uvnitř posvátného prostoru byla. Je to vždy, když s námi něco zatřese do absolutního teď. Může to být, když jsme k smrti vyděšení, nebo třeba ve chvíli, kdy nám zavolali, že nám právě zemřela matka nebo otec. To je posvátný prostor. Někdy trvá několik dní nebo týdnů a je to místo, kde vše prožíváme z hlediska tohoto jediného referenčního bodu. Nedokážeme myslet na nic jiného. Když jsem se dozvěděla, že mi zemřela matka, šla jsem do místního obchodu a opravdu se mi chtělo narcisticky na všechny křičet: “Proč jen tak pokračujete ve svých obchodech, copak nevíte, že mi zemřela matka?”. Jsme tak zapleteni do tohoto jinak utvářeného vesmíru. Opravdu jsem nemohla uvěřit, proč by někdo jiný měl kupovat a prodávat věci, protože copak neví, že svět je jinak uspořádaný? Možná jsme to zažili jen na vteřinu, ale tento posvátný prostor je cokoli, co nás táhne k prožívání Úplného teď.

 Proroci viděli realitu jinýma očima

Tajemství hebrejských proroků spočívá v tom, že měli proměňující zkušenost s posvátným prostorem. Výzvy Jeremiáše, Izajáše a Ezechiela jsou každá jasným popisem transformujícího okamžiku posvátného prostoru. Jejich svět je přetvořen, život je přetvořen a poté se musí vrátit k tomu, co vypadá obyčejně, ale nyní se pro ně stalo zcela neobyčejným. Vidí realitu jinýma očima. Myslím, že důvod, proč potřebujeme místo, jako je CAC nebo škola pro proroky, je ten, že musíme najít způsob, jak lidi ctít a posílat na toto vážné hledání Boha. To je primární a z toho se rozvíjí kritické vědomí.

 Můžeme i my být proroky?

Nemyslím si, že to někdy bude velkolepý program pro velké množství lidí, ale myslím si, že prorocký dar lze vzdělávat, a věřím, že prorocký dar lze vyvolat. Jakmile začneme mluvit o prorocích a pojmenovávat prorocký dar, mnohem více lidí by mohlo uznat: “Možná právě já mám tu a tam takový dar.” To by se mohlo stát. Nepotřebujeme, abychom se sami označovali za proroky nebo aby nás někdo jiný nazýval proroky, ale můžeme tu a tam prorocky působit. Můžeme být radikálně oddáni velkému obrazu, velké tradici, a zároveň ji můžeme svobodně kritizovat.

Prameny:

[1] See the introduction and first chapter of Mircea Eliade, The Sacred and the Profane: The Nature of Religion, trans. Willard R. Trask (New York: Harcourt, 1959, 1987).

Adapted from Richard Rohr, The Way of the Prophet (Albuquerque, NM: Center for Action and Contemplation, 1994), audio recording. No longer available.

Image credit: A path from one week to the next—Taylor Wilson, Madonna and Messiah (detail), ink, used with permission. Alma Thomas, The Eclipse (detail), 1970, acrylic on canvas, Smithsonian. Alma Thomas, Snow Reflections on Pond (detail), 1973, acrylic on canvas, SmithsonianClick here to enlarge image.

Creation is sacred space; the multi-colored spot of paint on canvas echoes the light through a stained-glass window.