Úžas a údiv

Talmud nás učí, že máme říkat sto požehnání denně, a povzbuzuje nás, abychom si všímali a ne jen bezmyšlenkovitě proplouvali svými dny….. Vrácení fotografie do mého života bylo vizuální verzí této výzvy, abychom skutečně vnímali a prožívali krásu světa a nic z toho nebrali jako samozřejmost….. Pořizování těchto malých fotografií na telefonu … mi pomohlo najít cestu zpět k vděčnosti a spojení s Bohem….

Privilegium samotného života

Genesis popisuje “samotnou dobrotu”, která přichází na konci dlouhého procesu stvoření….. Tento harmonický celek je tak dobrý, že si Stvořitel bere takříkajíc volno, aby se z něj mohl těšit. Tento den odpočinkové radosti nám říká, že smyslem existence nejsou peníze, moc, sláva, bezpečí ani nic jiného než toto: podílet se na dobrotě, kráse a živosti stvoření.

Duchovní praxe bázně

Když mluvím o úžasu, mám na mysli praxi nazírání na krásno. Vidět to majestátní – zasněžené Himálaje, slunce zapadající na moři – ale také to naprosto všední – mýdlovou bublinu odrážející se ve vaší kuchyni, zoxidovaný spodek pánve z nerezové oceli. Více než o velkolepé krásy našeho života jde o to, abychom byli schopni věnovat pozornost všednosti. Dalo by se říci, že najít krásu v obyčejnosti je hlubší úkol než vystoupat na vrchol hory…..

Důstojnost všech věcí

Poznání je podporováno zvědavostí, moudrost je podporována úctou. Úcta předchází víře, je jejím kořenem. Abychom byli hodni víry, musíme se nechat vést úctou.

Ztraťte smysl pro úctu, dovolte, aby vaše domýšlivost snížila vaši schopnost uctívat, a vesmír se pro vás stane tržištěm. Ztráta úcty znamená vyhýbání se vhledu. Návrat k úctě je prvním předpokladem pro oživení moudrosti, pro objevení světa jako aluze na Boha

Úžas, který spojuje

Výzva ke kontemplaci není ničím novým, ale nyní s sebou nese naléhavost, která je pro naši dobu specifická. Tato výzva ke kontemplativnímu životu je určena všem. Často chceme takovou praxi nebo životní styl odsunout mezi “věřící” nebo “duchovní”, ale prostou pravdou je, že nám všem byly dány oči, abychom viděli. Stačí se jen rozhodnout žít s viděním.

Ochota žasnout

Zdravé náboženství nám dává základní pocit úcty. Oživuje jinak prázdný vesmír. Dává lidem univerzální úctu ke všem věcem. Jen s takovou úctou nacházíme důvěru a soudržnost. Teprve pak se svět stává bezpečným domovem. Pak můžeme vidět odraz božského obrazu v člověku, ve zvířeti, v celém přirozeném světě – který se nyní stal ze své podstaty “nadpřirozeným”.

Uznávání a oceňování         

Rabín a teolog dvacátého století Abraham Joshua Heschel [1907-1972] hodně psal o “radikálním úžasu” [2], pocitu “wow” nad světem, který je podle něj kořenem spirituality. Je to něco, co lidé často zažívají v přírodě – na pověstném vrcholu hory, při procházce lesem, při pohledu na nádherný výhled na oceán. Ale myslím, že jde také o to, vnést tento pocit úcty do maličkostí, které často považujeme za samozřejmé nebo za součást pozadí našeho života. Patří sem květiny u silnice; chuť zmrzliny v našich ústech; … nebo najít na zemi opravdu, ale opravdu dobrý klacek. A patří sem i věci, které obvykle ani nepovažujeme za potěšení, jako je teplá mýdlová voda na našich rukou, když myjeme nádobí.

Duchovní disciplína pouti

Na závěr nás všechny prosím, abychom se modlili za svobodu, která by nás osvobodila od cynismu a odsuzování. Budeme se setkávat s lidmi, kteří dělají a říkají věci jinak. Pokud přejdeme do “sofistikovanosti”, ztratíme dětského ducha, o kterém mluví Ježíš. Poutník musí být jako dítě, které dokáže ke všemu přistupovat s postojem úžasu, úcty a víry. Modleme se za úžas. Modleme se za úctu. Modleme se za touhu, nebo lépe “touhu toužit”, a prosme Boha, aby nás zbavil cynismu.

Méně vědět, více milovat

Dnes potřebujeme proměněné lidi, a ne jen lidi s odpověďmi. Jak napsal Eugène Ionesco: “Vysvětlení nás odděluje od úžasu . . . “. [3] Nechci, aby mé učení a příliš mnoho slov někoho oddělilo od úžasu nebo aby působilo jako náhrada za vnitřní zkušenost. Úžasná antologie knih a dopisů zvaná Bible je celá určena k úžasu – nikoli k “důkazu” nebo jistotě!