Čtyřicátý devátý týden: Úžas a úcta
Mou víru drží pohromadě úžas – každý vzdorný závazek k přítomnosti a pozornosti.-Cole Arthur Riley, This Here Flesh (Toto tělo)
Spisovatel a liturgista Cole Arthur Riley popisuje úžas jako duchovní praxi:
Nasadit si brýle úcty
Myslím, že úcta je cvičení, je to konání i bytí. Je to duchovní sval našeho lidství, který můžeme uchránit před atrofií, jen když ho budeme cvičit ze zvyku. Sedím na mýtině za [mým domem] a poslouchám zpěv vlaštovek, který se mísí se zvukem projíždějících aut. Pozoruji proud mléka v mém čaji a malé lístky tančící volně ze svého sáčku. Zdržuji se v zrcadle a neodvracím zrak. Sleduji stíny objímající mé rty a neodvracím zrak. Úcta není čočka, skrze kterou vidíme svět, ale naše jediná cesta k vidění. Jakákoli jiná čočka není čočka, ale závoj. A já jsem uvěřil, že naše nazírání – vidět závoje tohoto světa znovu a znovu odhrnuté, byť jen na okamžik – je nemalou formou spásy.
A k tomu dalekohled na krásno
Když mluvím o úžasu, mám na mysli praxi nazírání na krásno. Vidět to majestátní – zasněžené Himálaje, slunce zapadající na moři – ale také to naprosto všední – mýdlovou bublinu odrážející se ve vaší kuchyni, zoxidovaný spodek pánve z nerezové oceli. Více než o velkolepé krásy našeho života jde o to, abychom byli schopni věnovat pozornost všednosti. Dalo by se říci, že najít krásu v obyčejnosti je hlubší úkol než vystoupat na vrchol hory…..
Setkat se se svatým v obyčejnosti znamená najít Boha všude
Setkat se se svatým v obyčejnosti znamená najít Boha v liminálním prostoru – v místech, kde bychom ho mohli podvědomě vyloučit, včetně smyslových momentů, které jsou často nečitelně duchovní. [1]
Arthur Riley popisuje, jak úžas zvyšuje naši schopnost milovat sebe, bližního i cizince:
A pak přidat mikroskop a obdivovat každou část lidského těla
K zázraku patří schopnost obdivovat lidstvo, dokonce i to vlastní. Umožňuje nám odhodit nebezpečné přesvědčení, že věci hodné úžasu lze nalézt pouze na výletech do přírody a vyhlídkách. To nás může odvádět od krásy, která námi denně proudí. Každá vteřina, kterou nás naše orgány a kosti udržují při životě, je totiž zázrak. Když se tyto kosti hojí, když se naše rány zacelují, je to naše výzva k tomu, abychom obdivovali svá těla – jejich regeneraci, stabilitu nebo křehkost. Tím roste náš smysl pro důstojnost.
Mějme úctu ke každému člověku
Umět žasnout nad tváří bližního se stejnou úctou, jakou chováme k vrcholku hory, nad lomem slunečního světla – tento způsob vidění je to, co nás ochrání před vzájemným ničením….
A pak jsme i my součástí příběhu
Údiv vyžaduje, aby člověk nezapomínal na sebe, ale aby se cítil tak intenzivně, že se mu vyjeví jeho propojení s každou stvořenou věcí. V posvátném úžasu jsme součástí příběhu. [2]
Prameny:
[1] Cole Arthur Riley, This Here Flesh: Spirituality, Liberation, and the Stories That Make Us (New York: Convergent, 2022), 31–32, 33.
[2] Arthur Riley, This Here Flesh, 36, 37.
Image credit: A path from one week to the next—Madison Frambes, Untitled 4, 1, and 7 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
When we are in awe, there are no deeds to be done or words to be said; a simple, ecstatic surrender.