Svět se mi jeví dvěma způsoby. Svět jako věc, kterou vlastním, svět jako tajemství, kterému čelím. To, co vlastním, je maličkost, to, čemu čelím, je vznešené…
Jsme otevřeni úžasu?
Věřím, že základní, prvotní, fundamentální duchovní intuice je okamžik úžasu a zázraku. Říkáme: „Bože, to je krásné!“ Proč tak často říkáme „Bože!“ v takových okamžicích? Myslím, že je to uznání, že se jedná o božský okamžik. Jsme si nějak vědomi, že něco je prostě příliš dobré, příliš správné, příliš velké, příliš včasné. Když v našem životě chybí úcta a údiv, budujeme svou víru na zákonech a rituálech a snažíme se vytvořit nějaký moment úcty. Občas to asi funguje.
Vnímání krajiny
Každý kousek této země je pro můj lid posvátný. Každé zářící jehličí borovice, každý písčitý břeh, každá mlha v temném lese, každá mýtina a bzučící hmyz jsou v paměti a zkušenosti mého lidu posvátné…. Jsme součástí země a ona je součástí nás. Voňavé květiny jsou naše sestry; jelen, kůň, velký orel, to jsou naši bratři. Skalní hřebeny, šťávy na loukách, tělesné teplo poníka a člověk – to vše patří do stejné rodiny.
Vidět přírodu jinak
Brian McLaren: Pro mě jerespektování prostoru součástí přátelství. Máme výraz pro lidi, kteří nerespektují hranice: Říkáme jim narcisté. Vždycky překážejí a překračují hranice, aby nás využili. My lidé máme sklon k narcistickému vztahu k našim bližním, ale existuje možnost velkorysého přátelství, které vytváří určitý druh úcty, respektu a radosti.
Úžas a údiv
Talmud nás učí, že máme říkat sto požehnání denně, a povzbuzuje nás, abychom si všímali a ne jen bezmyšlenkovitě proplouvali svými dny….. Vrácení fotografie do mého života bylo vizuální verzí této výzvy, abychom skutečně vnímali a prožívali krásu světa a nic z toho nebrali jako samozřejmost….. Pořizování těchto malých fotografií na telefonu … mi pomohlo najít cestu zpět k vděčnosti a spojení s Bohem….
Duchovní praxe bázně
Když mluvím o úžasu, mám na mysli praxi nazírání na krásno. Vidět to majestátní – zasněžené Himálaje, slunce zapadající na moři – ale také to naprosto všední – mýdlovou bublinu odrážející se ve vaší kuchyni, zoxidovaný spodek pánve z nerezové oceli. Více než o velkolepé krásy našeho života jde o to, abychom byli schopni věnovat pozornost všednosti. Dalo by se říci, že najít krásu v obyčejnosti je hlubší úkol než vystoupat na vrchol hory…..
Důstojnost všech věcí
Poznání je podporováno zvědavostí, moudrost je podporována úctou. Úcta předchází víře, je jejím kořenem. Abychom byli hodni víry, musíme se nechat vést úctou.
Ztraťte smysl pro úctu, dovolte, aby vaše domýšlivost snížila vaši schopnost uctívat, a vesmír se pro vás stane tržištěm. Ztráta úcty znamená vyhýbání se vhledu. Návrat k úctě je prvním předpokladem pro oživení moudrosti, pro objevení světa jako aluze na Boha
Přechody
Statio nás vyzývá k úctě k pomalosti, k všímavosti a k úrodným temným prostorům mezi našimi cíli, kde se můžeme zastavit, soustředit a naslouchat. Můžeme v sobě otevřít prostor pro Boží působení. Můžeme si plně uvědomit, co se chystáme udělat, místo abychom bezmyšlenkovitě dokončovali další úkol.
Duchovní disciplína pouti
Na závěr nás všechny prosím, abychom se modlili za svobodu, která by nás osvobodila od cynismu a odsuzování. Budeme se setkávat s lidmi, kteří dělají a říkají věci jinak. Pokud přejdeme do „sofistikovanosti“, ztratíme dětského ducha, o kterém mluví Ježíš. Poutník musí být jako dítě, které dokáže ke všemu přistupovat s postojem úžasu, úcty a víry. Modleme se za úžas. Modleme se za úctu. Modleme se za touhu, nebo lépe „touhu toužit“, a prosme Boha, aby nás zbavil cynismu.