Zářivé světlo úsvitu

Východ slunce v příběhu o Velikonocích není jen denní doba, je to stav srdce. Východ slunce je prostor, kde noční obavy ustupují naději, kde cítíme pokoj ohledně naší smrtelnosti v dosahu univerzální pravdy, že láska trvá, a kde cítíme, jak světlo hřebenuje temné obzory srdcí, která jsme drželi zabarikádovaná.

Univerzální vzor

smrt a vzkříšení: Tolik vědeckých disciplín se spojuje, každá svým způsobem, aby řekly, že v tomto světě na všech úrovních probíhá neustálý pohyb ztráty a obnovy. Zdá se, že je to vzorec veškerého růstu a vývoje. Být naživu znamená odevzdat se tomuto nevyhnutelnému proudění. Je to stejný vzorec v každém atomu, v každém lidském vztahu i v každé galaxii.

Věk dechu

Jezuitský autor Patrick Saint-Jean: Během léta 2020, kdy jsem se hlouběji obrátil k tradici víry, kterou mám tak rád, jsem se naučil dýchat jako člověk, který hledá Krista. Uvědomil jsem si, že trvalé odmítání rasismu uznat černochy jako bližní vyjadřuje nejen neúctu k černošské komunitě, ale také neúctu k Bohu a stvoření….. Zároveň jsem začal vnímat, že navzdory ošklivosti rasismu, který poznamenal věk dechu, Bůh nadále dýchá skrze všechny věci.

Bůh ve všech věcech

Když něco milujeme, propůjčujeme tomu duši, vidíme jeho duši a dovolujeme, aby se jeho duše dotýkala té naší. Musíme něco hluboce milovat, abychom poznali jeho duši (anima). Před rezonancí lásky jsme většinou nevšímaví k významu, hodnotě a síle obyčejných věcí, které nás „zachraňují“ a pomáhají nám žít ve spojení se Zdrojem veškerého bytí.

Láska a hněv

Poté, co jsem celý život před hněvem utíkal, bylo třeba si na něj zvyknout. Všiml jsem si, že mě vztek ani neosvobozuje, ani mi nepřináší lepší pocit. Ale dal mi slova a energii k boji proti bělošské nadřazenosti v sobě a bělošské nadřazenosti ve světě a všem způsobům, kterými bělošská nadřazenost ničila nás i ty, které jsme milovali.

Prostor pro Krista

V Kristově lidském životě se vždy našlo několik lidí, kteří doháněli zanedbávání davu. Pastýři to dokázali; jejich spěch k jesličkám vykoupil lidi, kteří by od Krista utekli. Mudrci to dokázali; jejich cesta napříč světem vynahradila ty, kteří odmítli vybočit z rutiny svého života a jít za Kristem. Dokonce i dary, které mudrci přinesli, mají v sobě nejasnou odměnu a pokání za to, co bude následovat později v životě tohoto Dítěte. Přinesli totiž zlato, královský znak, aby vynahradili trnovou korunu, kterou bude nosit; obětovali kadidlo, symbol chvály, aby vynahradili posměch a plivání; dali mu myrhu, aby ho uzdravili a uklidnili, a to byl zraněný od hlavy až k patě…..

Mini inkarnace Krista

Cesta dovnitř vyžaduje odevzdání se tomuto tajemství v našem životě, a to znamená pustit svá „ovládací tlačítka“. Znamená to zemřít nevázanému já, které nás denně zaměstnává; znamená to přijmout utrpení našeho života, od malých utrpení až po ta velká; znamená to dovolit Boží milosti, aby nás uzdravila, podržela a posílila pro život; znamená to vstoupit do temnoty, do neznáma našich životů, a naučit se důvěřovat temnotě, protože něha Boží lásky je již tam; znamená to být ochotni vzdát se všeho, co máme, pro vše, čím se můžeme stát v Boží lásce; a konečně to znamená dovolit Boží lásce, aby nás uzdravila z protichůdných napětí v nás.

Bůh v galaxiích a v lidstvu

Kristus, druhá osoba Trojice, Kristus, Stvořitel vesmíru nebo možná mnoha vesmírů, který dobrovolně a s láskou opouští veškerou svou moc a přichází na tuto ubohou, hříchem naplněnou planetu, aby s námi několik let žil a ukázal nám, jací bychom měli a mohli být. Kristus k nám přišel jako Ježíš Nazaretský, zcela lidský a zcela božský, aby nám ukázal, co to znamená být stvořen k Božímu obrazu. Ježíš, jak nám připomíná Pavel, byl prvorozený z mnoha bratří [Římanům 8,29].

Druhé vtělení vychází z prvního        

Nemusíme se bát hloubky a šíře vlastního života, toho, co nám tento svět nabízí nebo co po nás žádá. Je nám dáno svolení, abychom se důvěrně seznámili s vlastními zkušenostmi, poučili se z nich a dovolili si sestoupit do hloubky věcí, dokonce i svých chyb, než se pokusíme vše příliš rychle překonat ve jménu jakési idealizované čistoty či nadřazenosti. Bůh se skrývá v hlubinách a není vidět, dokud zůstáváme na povrchu čehokoli – dokonce i hlubin našich hříchů.

První vtělení          

Vtělení tedy není jen „Bůh se stal Ježíšem“. Je to mnohem širší událost, a proto Jan poprvé popisuje Boží přítomnost obecným slovem „tělo“ (Jan 1,14). Jan mluví o všudypřítomném Kristu, s nímž se nadále setkáváme v jiných lidských bytostech, v hoře, stéblu trávy nebo špačkovi.