Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
R.Rohr: Pokud naše láska k Bohu přímo neovlivňuje, a dokonce nemění to, jak se angažujeme v otázkách naší doby, ptám se, k čemu je dobré náboženství. „Řeči o Bohu“ se stávají neprůhlednou clonou, v níž vidíme spíše jen odraz sebe sama než nějaké pravé světlo.
slova Jana Pavla II: „Věda může očistit náboženství od bludů a pověr; náboženství může očistit vědu od modlářství a falešných absolutismů. Každá z nich může tu druhou vtáhnout do širšího světa, do světa, v němž mohou obě vzkvétat.“ [1] Kráčejme tedy vpřed s širokým a bohatým zrakem!
R.Rohr: Ve františkánském čtení evangelia není důvod být řeholníkem nebo milovat Boha jinak než v poznání, že „láska [Boha], který nás velmi miloval, je velmi milovat“, jak řekl František. [2] Náboženství není o hrdinské síle vůle, o vítězství nebo o tom, že máme pravdu. To bylo ve většině křesťanských dějin falešnou náhražkou svatosti. Skutečný růst ve svatosti je růstem v ochotě být milován a milovat.
Brian McLaren: Možná, že láska zahrnuje jako samozřejmost druh víry, na které opravdu záleží. To by jistě platilo, kdyby měl pravdu jiný hlas v Novém zákoně, který bez okolků řekl: „Bůh je láska a ti, kdo zůstávají v lásce, zůstávají v Bohu a Bůh zůstává v nich“ (1 Jan 4,16).
Ve skutečnosti Ježíšovo vlastní vzkříšené tělo hovoří o důležitosti nářku uprostřed radosti. Dokonce i v tom nejtriumfálnějším příběhu, jaký kdy Písmo a dějiny vyprávěly, zůstávají jizvy (Jan 20,27)….. Vzkříšení je cestou vpřed z hrobu, která ctí jizvy, jež si neseme, a pomáhá nám nést je s odolností a nadějí.
Poznání je podporováno zvědavostí, moudrost je podporována úctou. Úcta předchází víře, je jejím kořenem. Abychom byli hodni víry, musíme se nechat vést úctou.
Ztraťte smysl pro úctu, dovolte, aby vaše domýšlivost snížila vaši schopnost uctívat, a vesmír se pro vás stane tržištěm. Ztráta úcty znamená vyhýbání se vhledu. Návrat k úctě je prvním předpokladem pro oživení moudrosti, pro objevení světa jako aluze na Boha
Nyní se nacházíme v kulturních válkách téměř ve všech osobních a společenských otázkách. Většinu z nás už nic nešokuje. Často jsme smutní, sklíčení, dokonce odcizení jedinému světu, ve kterém žijeme. Toužíme po porušovatelích, kteří by mohli obnovit naše zničené domy, (viz Izajáš 58,12). Toužíme po lidech s velkou duší, kteří v sobě dokážou udržet chaos – a dodat nám odvahu udělat totéž.
„Jahve řekl: Protože tento lid se ke mně přibližuje jen slovy, ctí mě jen slovy, zatímco jeho srdce je ode mne vzdáleno, a mé náboženství, pokud jde o něj, není nic jiného než lidský příkaz, naučená lekce nazpaměť“ (Izajáš 29,13). A zde je Boží odpověď hned poté: Budu dál jednat překvapivě a podivuhodně, „budu s tímto lidem marnotratný v podivuhodných věcech“, jak to překládá Jeruzalémská bible (29,14). Bůh jako by říkal: „Neznáte mou lásku. Spokojujete se s verbálním náboženstvím, se službou ze rtů. Jediný způsob, jak vás z toho dostat, je, že vás budu více milovat.“ A tak je to.
Písmo je potvrzováno i dalšími dvěma koly na naší tříkolce. Pokud je to pravda – a to je akt víry -, řekli bychom, že to nějakým způsobem musí být nalezeno v Písmu. Nemůže být v přímém rozporu s Písmem. My katolíci jsme v tom nebyli příliš dobří. Všechna vajíčka jsme vložili do košíku Tradice. Hledejme tedy potvrzení v obou světech – ve verších z Písma i ve spisech mystiků, svatých, proroků, církevních Otců a Matek a církevních koncilů. [2]
Mít víru v Boha bezpodmínečné lásky znamená uvědomit si, jak je nám Bůh důvěrně blízký. Tak blízko, že zapomínáme na Boží přítomnost. Ve své době byl Ježíš ponořen do kultury plné násilí, konfliktů a úzkosti. Věděl však také o hlubší pravdě skryté pod povrchem lidského soudu, totiž že tento rozbitý, úzkostný svět je prošpikován Bohem. Žádal nás, abychom měli víru, abychom věřili, že Boží vláda je mezi námi a v nás.