Každou neděli jsou kolem mě v kostelních lavicích. Přijdu, možná rozzlobená, netrpělivá, litující sama sebe, rozptýlená nebo bez víry. A přesto tam jsou, stále zpívají a hlásají nade mnou pravdu, modlí se za mě, ptají se, jak se mám. Stojíme spolu a vyznáváme víru, a jejich hlasy nesou i ten můj. Po čtení Písma říkají: „Díky Bohu,“ a jejich vděčnost nahrazuje mou neochotu. Nabízejí mi chléb a víno a říkají mi, že toto je Boží přítomnost, i když se zdá, že Boha nikde není. Jejich věrnost ve mně probouzí touhu být věrná. A možná příští týden udělám totéž pro ně. (Tish Harrison Warrenová)
