Dvanáctý týden: Přivítání cizince
Otec Richard Rohr nás vyzývá, abychom se zamysleli nad tím, jak dobře milujeme druhé, zejména cizince, jak nás učí Ježíš:
„Řeči o Bohu“ se stávají neprůhlednou clonou
Pokud naše láska k Bohu přímo neovlivňuje, a dokonce nemění to, jak se angažujeme v otázkách naší doby, ptám se, k čemu je dobré náboženství. „Řeči o Bohu“ se stávají neprůhlednou clonou, v níž vidíme spíše jen odraz sebe sama než nějaké pravé světlo. „Každý, kdo říká, že miluje Boha, a nenávidí svého bratra nebo sestru, je lhář“ (1 Jan 4,20). Nikdo z nás nechce být lhářem, přesto vysoké cíle náboženství činí neúspěch téměř nevyhnutelným pro každého z nás (přečtěte si Pavlovy pokusy o popis tohoto paradoxního jevu v Římanům 7,7-25). Naše každodenní otázka zní: „Začal jsem vůbec milovat?“
Opakujeme kulturní předsudky
Většina křesťanů má tendenci opakovat kulturní předsudky a světonázor dominantní skupiny ve své zemi a jen menšina z nich vykazuje skutečnou proměnu postojů nebo vědomí. Platí to pro otrokářství a rasismus, třídní a konzumní společnost, otázky přistěhovalectví a zdravotní péče o chudé. Od náboženství založeného na člověku, který vždy léčil chudé lidi a chválil cizince, se to vymyká jakékoli logické analýze!
věříme tomu, co říkáme, že věříme?
Člověk by si myslel, že lidé, kteří trvají na tom, že věří v jednoho Boha, by měli pochopit, že všichni na Zemi jsou stejně tak dětmi tohoto jediného Boha. Křesťané by měli být první v řadě, kdo překračuje umělé hranice vytvořené národními státy, třídními systémy, kulturami, a dokonce i náboženstvími. Často jsme poslední! Člověka to nutí přemýšlet, zda věříme tomu, co říkáme, že věříme. Náboženství se příliš často stává způsobem, jak bránit své já, místo aby se stalo způsobem, jak „opustit své já“, jak to otevřeně učil Ježíš (viz Lk 9,23). [1]
Papež František připomíná křesťanům jejich povinnost přijímat cizince:
Byl jsem cizinec a přijali jste mě
Soustřeďme se na tato Ježíšova slova: „Byl jsem cizinec a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě“ (Mt 25,35-36). V naší době je charitativní činnost týkající se cizinců aktuálnější než kdy jindy. Hospodářská krize, ozbrojené konflikty a klimatické změny donutily mnoho lidí k emigraci. Migrace však není novým jevem, je součástí dějin lidstva. Je nedostatkem historické paměti myslet si, že tento fenomén vznikl teprve v posledních letech…..
Uzavírání se do sobectví
Někdy se zdá, že tichá práce mnoha mužů a žen, kteří různými způsoby dělají vše pro to, aby uprchlíkům a migrantům pomohli a pomohli, je zastíněna křikem jiných, kteří dávají hlas instinktivnímu sobectví. Uzavírání se však není řešením, ale naopak vede k podpoře zločinného obchodování s lidmi. Jedinou cestou k řešení je solidarita. Solidarita s migranty, solidarita s cizinci…..
Měli bychom však být podpůrnou silou pro druhé
My všichni … jsme povoláni přijmout naše bratry a sestry, kteří prchají před válkou, hladem, násilím a nelidskými životními podmínkami. Všichni společně jsme velkou podpůrnou silou pro ty, kteří ztratili svou vlast, rodinu, práci a důstojnost. [2]
Tuto meditaci si můžete přečíst na stránkách cac.org.
Translated with DeepL.com (free version)
Prameny:
[1] Adapted from Richard Rohr, “We Have Not Yet Begun to Love: Religion and Immigration,” Radical Grace 24, no. 4 (2011): 3.
[2] Pope Francis, “A Stranger and You Welcomed Me,” in A Stranger and You Welcomed Me: A Call to Mercy and Solidarity with Migrants and Refugees, ed. Robert Ellsberg (Orbis, 2018), 53, 54, 55.
Image credit and inspiration: Lucas Dalamarta, Untitled (detail), 2024, photo, Unsplash. Click here to enlarge image. When engaging with an unknown being we practice holding space for the other and leading with an open heart, even when we don’t know the outcome.