Krása, paměť a smutek

Pro Lásku Země – Středa 22. dubna 2026

Den Země

Země nám byla svěřena, aby nám byla matkou, schopnou dát každému, co je nutné k životu…. Země je velkorysá a nezadržuje nic před těmi, kdo ji chrání. Země, která je matkou všech, žádá respekt, ne násilí.—Papež František, Naše Matka Země

Můžeme se naučit klesnout do sladkého proudu hlubokého smutku, který nám pomáhá ocenit, abychom věděli, chválili a plněji milovali, že ztrácíme, vše, co může být brzy ztraceno.—Brian McLaren, Život po zkáze

Brian McLaren popisuje oblíbené místo v přírodě z dětství. Ctí zármutek, který vzniká, když se mění místa, která jsme poznali a milovali:

Příroda v mém dětství

Myslím na mokřad, který jsem jako chlapec prozkoumával, když jsem vyrůstal v Marylandu, části povodí Rock Creek. Strávil jsem hodiny prozkoumáváním toho mokřadu v každém ročním období, někdy naboso, někdy v botách, které téměř vždy přetékaly a plnily se studenou vodou, protože jsem se odvážil zajít trochu příliš hluboko. Jak jsem mohl zůstat v suchu, když se na jaře mezi orobince pohybovaly trylkující ropuchy a kroutící se pulci? Jak jsem mohl zůstat v létě pryč a promeškat šanci vidět tu jedinou velkou modrou volavku nebo želvu chňapajícího mamuta, kteří tam oba lovili, usedlík dinosaurus do mé chlapecké představivosti? Jak bych nemohl na podzim hledat čolky a raky v jeho studených vodách, jeho nebesky zrcadlící povrch posetý žlutým topolem tulipánovým, červeným javorem a oranžovo-jantarovými listy sladké gumy?… Jak jsem se mohl nevrátit znovu, jakmile roztál led, abych pátral mezi hnědými promočenými vrstvami rozkládajících se listů, kde se scházeli skvrnití mloci k tajemným, zpomaleným rituálům páření, zatímco volali kosi rudokřídlí conk-la-ree! z blízkých vrb?

Lidé přírodu mění

Před několika lety jsem byl znovu ve staré čtvrti…. Stezka tam stále byla, ale teď byla široká a dlážděná pro kola. Mokřad zmizel.. Když jsem seděl na jedné z laviček a rozhlížel se kolem sebe, přemohl mě sladký zármutek pro potěšení, které jsem si kdysi užíval jako chlapec, ztracené magické chlapce a dívky dnes nikdy neudělají vězte, že tam alespoň ne..

Láska k k dávným zmizelým místům se neztratí

Vracím se na toto vzácné místo na svou památku, na tuto posvátnou bažinatou půdu. Oceňuji to, chválím to za to, co to bylo, tím spíše, že se to ztratilo…. Máte pro mě svá ztracená neznámá místa. Mám pro tebe to mé neznámé. Nemohli jsme je ochránit. Ale nenecháváme tyto dobré výtvory zmizet jen proto, aby byly zapomenuty, nedoceněny, nepochváleny, nenaříkány. Naše láska k nim přežije jejich existenci. Takže společně na ně vzpomínáme v žalu. Cítíme, jak se nám plně odhalují při jejich smrti..

Náš zármutek bude užitečný pro naše vědomí

Zůstaňte se zármutkem dostatečně dlouho, abyste pocítili jeho sladkost, dostatečně dlouho na to, aby sladkost a zármutek prohloubily naši citlivost na vynikající agónii a extázi, kterou nazýváme ocenění, chvála, láska… a život.

Prameny:

Brian D. McLaren, Lie after Doom: Wisdom and Courage for a World Falling Apart (St. Martin’s Essentials, 2024), 54–55, 57–58.

Image credit and inspiration: Siska Vrijburg, untitled (detail), 2017, photo, Netherlands. Unsplash. Click here to enlarge image. We gaze lovingly upon the trees, the light, the deer—appreciating them, then taking steps to protect them.