Exodus: Cesta za svobodou – Pátek 27. února 2026
Otec Richard nás zve na cestu víry. Může být sužována nejistotou, ale můžeme důvěřovat v Boží přítomnost na této cestě.
Ohlédni se zpět – Bůh tě vedl
Někdy teprve když se ohlédneme za lety, z nichž mnohé jsme strávili na poušti, vidíme Boží prozřetelnost. Když jsme těmito lety putovali, žádný z nich se nám možná nezdál příliš slavný. Ale když se ohlédneme zpět, můžeme vidět, jak nás Bůh vedl, a spatřujeme krásu Boží spásné lásky.
Cesta víry není cestou jistoty
Přesto, když jsme uprostřed toho všeho, nemusí se to vůbec zdát krásné. Může se to zdát docela obyčejné. Obvykle si nemůžeme s jistotou říci, zda Bůh v našem životě jedná. Ve skutečnosti můžeme být schopni proti tomu pádně argumentovat. Stačí se podívat na proroky, Joba nebo Ježíše! Cesta víry není cestou jistoty.
Mojžíš žil v nejistotě
Dokážu si docela snadno představit, že Mojžíš občas zaváhal. Musel váhat a přemýšlet, zda ho Bůh skutečně vede, nebo zda je jen na nějakém velkém egoistickém výletu. Kdyby Mojžíš viděl nějaké viditelné zjevení nebo slyšel nějaké slyšitelné zvuky, které by ho naprosto ujistily, že má pravdu, Mojžíšova cesta by nebyla cestou víry. Byla by cestou poznání.
Ne jistota na naší cestě, ale důvěra
Všichni jsme povoláni k cestě víry. Na každém kroku nás Bůh žádá, abychom důvěřovali, abychom řekli ano, abychom vložili své životy do Božích rukou. Je to jako chodit v temné místnosti a bát se, že do něčeho narazíme, zakopneme nebo spadneme. Natahujeme ruce před sebe a jdeme velmi pomalu. Zoufale si přejeme, aby nám byla cesta osvětlena. Chceme vědět, kam jdeme a jak se tam dostaneme. Přesto k nám z temnoty přichází hlas, který nás žádá, abychom důvěřovali. Chceme jistotu, ale Bůh nás místo toho žádá, abychom měli víru. Naše víra a naše důvěra tedy spočívají v Bohu – ne v naší vlastní chytrosti, strategiích nebo plánování, ne v našem postavení nebo penězích. V poušti jsou nám odebrány všechny naše modly a naše bezpečí je pryč. Poušť, temnota, je školou odevzdání se, místem, kde se učíme naprosté závislosti na Bohu.
Bůh je neustále přítomen – i v utrpení
Velmi často zažíváme víru v její nejčistší podobě, když jsme uprostřed utrpení. Možná jsme vyrůstali s představou o sobě samých jako o nějakém slavném mučedníkovi (nebo to možná bylo jen mé), ale když jsme uprostřed toho všeho, vůbec to není slavné. Všechno se to zdá tak bezvýznamné, tak nespravedlivé a špatné, a přesto je to jádro utrpení. Podstatou zkušenosti s pouští je, že se z ní chceme jen dostat. Kdybychom v ní našli nějaký vzorec, mělo by to nějaký smysl. Kdybychom v ní našli nějaký účel, mohlo by nám to dát smysl pro směr. Opravdu trpíme, když nemůžeme najít ani jednu z těchto věcí, a přesto i tehdy je Bůh přítomen.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr and Joseph Martos, The Great Themes of Scripture: Old Testament (St. Anthony Messenger Press, 1988), 21–22.
Image credit and inspiration: Clay Banks, untitled (detail), 2020, photo, USA, Unsplash. Click here to enlarge image. Walking into the wild becomes a mirror of the Exodus itself—risking the unknown so that, in the wandering, we discover the quiet, faithful presence that leads us toward freedom and deeper communion with God.