Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Web pro všechny co mají rádi sv. Františka z Assisi
Dalo by se shrnout dle Bible, že naše životy jsou souhrnem strachu a víry…Úvodní kapitola Lukášova evangelia představuje Marii jako archetypální křesťanku, protože Bůh vstupuje do jejího života a hlásá božskou přítomnost v ní a okamžitě jí prostřednictvím anděla říká: “Neboj se” (Lukáš 1:30). Skrze téhož božského Ducha přichází Bůh do našich životů a oznamuje božskou přítomnost v každém z nás. Vše, o co jsme požádáni, je být přítomni a otevření. (R.Rohr)
Všichni jsme povoláni k cestě víry. Na každém kroku nás Bůh žádá, abychom důvěřovali, abychom řekli ano, abychom vložili své životy do Božích rukou. Je to jako chodit v temné místnosti a bát se, že do něčeho narazíme, zakopneme nebo spadneme. Natahujeme ruce před sebe a jdeme velmi pomalu. Zoufale si přejeme, aby nám byla cesta osvětlena. Chceme vědět, kam jdeme a jak se tam dostaneme. Přesto k nám z temnoty přichází hlas, který nás žádá, abychom důvěřovali.
Myslíme si, že je rozumnější lásku nějakým způsobem nepřijímat – že máme hlavu v oblacích v době, kdy potřebujeme dělat konkrétní věci. Nemyslím si, že láska vylučuje konkrétní jednání. Je to jakési spojení kontemplace a jednání…
Důvěřujte Bohu, důvěřujte Duchu svatému, že vás povede ke vší pravdě. Dejte jasně najevo svůj záměr, že budete následovat povolání bez výjimky. Dejte svůj záměr najevo Bohu a čekejte, až vás Duch svatý povede k naplnění vašeho povolání.
Teď, když víme, že nevíme, si tuto myšlenku na chvíli vychutnejme. Není to nádherné, že Bůh, který vrhl hvězdy do vesmíru, zná také každý začátek a konec? Tak se na chvíli uklidněme a dovolme si nevědět v přítomnosti Boha, který už ví.
Kříž je i z geometrického hlediska srážkou dvou protikladných linií. Pavel díky svému neoprávněnému vyvolení věděl, že Bůh jeho dřívější já neodstranil ani nevyhnal, ale naopak ho „včlenil“ do Kristova Já. Věděl, že je stále masou rozporů a nesrovnalostí, což je přesně to, co je napsáno na všech stránkách jeho dopisů. Jeho absolutní důvěra však nespočívala v jeho osobní celistvosti, ale v Ježíši, který ho narouboval na Boží celistvost.
Když neznáme Boha jako toho, kdo si nejvíce přeje naše dobro, bezpečí a růst, neexistuje žádná základní „v pořádku“ světa a našeho vlastního života. Nemáme pocit, že realita je na naší straně, a tak se samozřejmě snažíme zachránit sami sebe.
Svět je takový, jak ho vidíte a jaký si ho uděláte. Pokud se na svět díváte laskavýma očima, svět vám to oplatí laskavostí. Pokud se na něj díváte s podezřením a sobectvím, dostane se vám na oplátku toho samého. Důvěra plodí důvěru a strach plodí strach.
Aby se planeta a všechny živé bytosti mohly posunout vpřed, nemůžeme se spoléhat na nic menšího než na vrozenou původní dobrotu a všeobecně sdílenou důstojnost. Jen tak můžeme stavět, protože základ je pevný a sám o sobě dobrý. Jistě to měl na mysli Ježíš, když nám řekl: „Kopejte a kopejte hluboko a stavte svůj dům na skále“ (Lk 6,48).
ačal jsem zjišťovat, že pokaždé, když jsem si dovolil cítit se tváří v tvář bolesti, které jsem byl svědkem, ztracený, pokaždé, když jsem se dotkl své vlastní nepodstatnosti, začala se v našem středu objevovat Boží energie. Stačilo jí jen říct ano. Boží přítomnost tam byla, vždy připravená posbírat rozbité kousky z podlahy a znovu je složit v něco dobrého