třicátý devátý týden: Úžas a úžas
Autorka Judy Cannato (1949-2011) zdůrazňuje význam úžasu jako výchozího bodu pro kontemplaci.
Vše je propojeno – to už znali mystici
Německá teoložka Dorothee Sölleová [1929-2003] v knize Tichý výkřik píše: „Myslím, že každý objev světa nás vrhá do jásotu, radikálního úžasu, který strhává závoj všednosti.“ [1] Když se závoj roztrhne a naše vidění se vyjasní, objeví se poznání, že všechen život je propojen – pravda, kterou neodhaluje jen moderní věda, ale která rezonuje i s prastarými mystiky. Všichni jsme jedno, propojení a obsažení ve svatém tajemství, k němuž při vší jeho nevýslovnosti nemůžeme být lhostejní.
Kontemplace je pro každého
Sölle tvrdí, že východiskem kontemplace je radikální údiv. Často si myslíme, že kontemplace je praxe, která patří do sféry řeholníků, jakýsi esoterický pokročilý stupeň modlitby, který ovládají jen duchovně nadaní. Není tomu tak…. Podstata kontemplace, jak ji zde popisuji, je taková, že se nachází v možnostech každého z nás. Použijeme-li známou frázi, kontemplace se rovná „dlouhému láskyplnému pohledu na skutečnost“….
Kontemplace vychází z úžasu a lásky
Kontemplativní postoj, který vychází z radikálního úžasu, nás zachycuje v lásce – v lásce, která je Stvořitelem všeho, co je, ve svatém tajemství, které nepřestává udivovat, nepřestává nás obdarovávat láskou v nás, na nás, kolem nás.
Cannato pojmenovává obtíže, kterým čelíme, když se snažíme rozpoznat a udržet to, co je „skutečné“:
Jsme sváděni povrchností – kontemplace je dlouhý láskyplný pohled na život
Kontemplace je dlouhý láskyplný pohled na to, co je skutečné. Jak často se necháváme zmást tím, co napodobuje to skutečné. Žijeme totiž v kultuře, která se honosí falešností a vyžívá se v blyštivých výmyslech. Jsme tak bombardováni povrchním a triviálním, že můžeme ztratit orientaci a oddat se způsobu života, který nás zbavuje lidskosti. Sváděni povrchností ztrácíme svobodu, o níž si myslíme, že nám ji všechny naše výdobytky poskytnou.
Pokusme se vymanit z braku – přijměme pravdu, která osvobozuje
Když se věnujeme zkušenosti a praxi radikálního úžasu, začneme rozlišovat mezi tím, co je skutečné, a tím, co je brak. Uchváceni kontemplativním vědomím a zakořeněni v lásce se začínáme vymaňovat z kulturních omezení a přijímat pravdu, která leží v srdci veškeré skutečnosti: Jsme jedno.
Rozhodněme se žít s viděním a úžasem – všichni ne jen „věřící a duchovní“
Výzva ke kontemplaci není ničím novým, ale nyní s sebou nese naléhavost, která je pro naši dobu specifická. Tato výzva ke kontemplativnímu životu je určena všem. Často chceme takovou praxi nebo životní styl odsunout mezi „věřící“ nebo „duchovní“, ale prostou pravdou je, že nám všem byly dány oči, abychom viděli. Stačí se jen rozhodnout žít s viděním. Den ode dne je zřejmější, že se všichni musíme stát kontemplativními, a to nejen ve způsobu, jakým přemýšlíme nebo se modlíme, ale i ve způsobu, jakým žijeme – bdělí, ostražití, angažovaní, připravení reagovat v lásce na sténání stvoření.
Prameny:
[1] Dorothee Sölle, The Silent Cry: Mysticism and Resistance, trans. Barbara and Martin Rumscheidt(Minneapolis, MN: Fortress Press, 2001), 89.
Judy Cannato, Radical Amazement: Contemplative Lessons from Black Holes, Supernovas, and Other Wonders of the Universe (Notre Dame, IN: Sorin Books, 2006), 11–13.
Image credit: A path from one week to the next—Madison Frambes, Untitled 4, 1, and 7 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
When we are in awe, there are no deeds to be done or words to be said; a simple, ecstatic surrender.