Čtyřicátý devátý týden: Úžas a úžas
Až to skončí, chci říct: celý život / jsem byla nevěsta provdaná za úžas. / Byl jsem ženichem, který bere svět do náruče.-Mary Oliver, „When Death Comes“ (Když přijde smrt)
Podle otce Richarda nás kontemplace učí vidět, což prohlubuje naši schopnost žasnout.
Klasický vzorec mystiků
Okamžiky úžasu a údivu jsou jediným pevným základem pro celý náboženský instinkt a cestu. Podívejte se například na vyprávění o Exodu: Vše začíná tím, že vrah (Mojžíš) na útěku před zákonem narazí na paradoxní keř, který „hoří, aniž by byl spálen“. Zasažen bázní si Mojžíš zuje boty a sama země pod jeho nohama se stává „svatou půdou“ (viz Ex 3,2-6), protože se setkal se „samotným Bytím“ (Ex 3,14). Toto vyprávění odhaluje klasický vzorec, který se v různých podobách opakuje v rozmanitých životech a slovnících všech mystiků světa.
Připouštím si že jsem v nějakých oblastech citů zablokovaný
Musím přiznat, že jsme obvykle zablokováni proti ohromení, stejně jako jsme zablokováni proti velké lásce a velkému utrpení. V rané fázi kontemplace jde z velké části o to, abychom tyto bloky identifikovali a zbavili se jich tím, že rozpoznáme nevědomý rezervoár očekávání, předpokladů a přesvědčení, v nichž jsme již ponořeni.
Kontemplace nás naplní novým já
Pokud neuvidíme, co se v našem rezervoáru nachází, budeme všechny nové věci chápat stále stejným, starým, zaběhlým způsobem – a nic nového se nikdy nestane.
Nová myšlenka, kterou zastává staré já, není nikdy skutečně novou myšlenkou, zatímco i stará myšlenka, kterou zastává nové já, se brzy stane svěží a osvěžující. Kontemplace vlastně naplní náš rezervoár průzračnou, čistou vodou, která nám umožní setkat se se zkušeností zbavenou našich starých vzorců.
Štěstí už je tady s námi – je ve mně
Zde je chyba, které se všichni dopouštíme při setkání s realitou – jak dobrou, tak špatnou. Neuvědomujeme si, že to nebyla osoba nebo událost přímo před námi, která v nás vyvolala hněv nebo strach – nebo vzrušení a energii. V nejlepším případě je to pravda jen částečně. Pokud jsme dovolili, aby nás krásný horkovzdušný balón na obloze učinil šťastnými, bylo to proto, že jsme již byli ke štěstí předurčeni. Horkovzdušný balón ho jen vyvolal – a téměř cokoli jiného by udělalo totéž.
Zrcadlím svůj vnitřní svět
To, jak se díváme, do značné míry určuje, co vidíme a zda nám to může přinést radost, nebo nás to přiměje stáhnout se s citově skoupou a odolnou reakcí. Aniž bychom popírali objektivní vnější realitu, to, co jsme schopni vidět a k čemu jsme náchylní ve vnějším světě, je zrcadlovým odrazem našeho vlastního vnitřního světa a stavu vědomí v daném okamžiku. Většinu času prostě nevidíme vůbec, ale spíše fungujeme na tempomat.
Uvědomuji si oboustranné zrcadlení?
Zdá se, že my lidé jsme obousměrná zrcadla, která odrážejí jak vnitřní, tak vnější svět. Promítáme se do vnějších věcí a ty samé věci nám také odrážejí zpět naši vlastní rozvíjející se identitu. Zrcadlení je způsob, jakým kontemplativci vidí, spíše subjekt na subjekt než subjekt na objekt.
Prameny:
Adapted from Richard Rohr, Just This (Albuquerque, NM: CAC Publishing, 2017), 9–10, 12–13.
Image credit: A path from one week to the next—Madison Frambes, Untitled 4, 1, and 7 (detail), 2023, naturally dyed paper and ink, Mexico, used with permission. Click here to enlarge image.
When we are in awe, there are no deeds to be done or words to be said; a simple, ecstatic surrender.